Hledat

Zítra už bude všechno jinak

Tomáš Břicháček

INTERMEZZO

květen 2020

Zelená, zelená – svěží, novým životem překypující zelená, zářící v záplavě odstínů. Úchvatná zelená a s ní květy, kvítky, vůně, zpěv ptáků, teplé sluneční paprsky hladící po tváři. Les se probudil z dlouhého spánku plný sil, elánu a naděje, ochotný rozdělit se o něco z nich s každým, kdo tu nádheru dokázal vidět. A já ji zase jednou viděl – ostře a pronikavě jako nikdy dřív.

Sestupoval jsem úvozem ke Kocábě a každým krokem jako bych se vzdaloval od nekonečné chmurné zimy. Všemi smysly jsem vychutnával to, co pro mě kdysi bylo tak všední a samozřejmé. Někdejší nevšímavost vystřídaly úžas a štěstí ze shledání s tím, co už se zdálo být nenávratně ztracené. Pozdě, ale přece jsem se cítil být tím klukem z jedné foglarovky, který „pochopil jaro“.

Tam dole pod starou hájovnou se řeka, posilněná lesním potůčkem, stáčí do úzkého údolí obklopeného strmými srázy. Při cestě kousek po proudu ční do výšky mohutná skála. V ní je výklenek, zaplněný kříži, soškami Panny Marie a svatými obrázky. Lidé sem přinášejí po celý rok květiny a svíčky. Tomuto tajuplnému místu se odedávna říká Lurdy.

Pomalu a se vzrůstající nervozitou jsem přicházel ke skále. Přitom jsem začal ztrácet pojem o hodinách, měsících ba i celých desetiletích i o tom, co je skutečné a co ne. Ostatně neobvyklé setkání, na něž jsem mířil, se mělo odehrát mimo svazující rámec času i reality. Leda prostor v úloze líbezného pozadí zůstával pevný.

Byl jsem u cíle. V jeskyňce pod šedým reliéfem Madony svítila právě jedna čerstvě zapálená svíčka. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděl. – Ano, nějak podobně to bylo tenkrát, nebo snad teprve bude … (?) Jen ten virginský tabák ve vzduchu chyběl. – Položil jsem hned vedle svoji svíčku. Sledoval jsem její chvějící se plamínek, který mi vracel klid a odvahu.

„Tak jste přece přišel,“ ozval se náhle hlas za mými zády.

Otočil jsem se a uviděl zralého muže v rybářském oblečení, který stál zpříma a nehnutě v uctivé vzdálenosti. Na tváři mu hrál přívětivý úsměv, pro tentokrát možná upřímný.

Byl to on osobně: Karel Oktábec, bývalý, případně budoucí předseda vlády, politický matador, ředitel muzea, tichý hybatel dění na tomto malém kousku světa a především můj románový hrdina. Kdysi jsme si tolik porozuměli a dali dohromady velký kus práce, pak ale mojí vinou nastala dlouhá mezera. Nyní, když jsme se ocitli tváří v tvář, staré vzpomínky rázem ožily.

Vedl mě travou po břehu k tichému koutku, kde měl rozložené své rybářské náčiní. Usadil se na jednom balvanu a mně nabídl druhý. Několik vteřin jsme setrvali v mlčení, jen voda nám zurčela pod nohama.

„Nuže, pane spisovateli,“ začal zvolna Oktábec, „předpokládám, že tušíte, proč jsem si vás sem dnes pozval.“

Na odpověď, vida mé rozpaky, nečekal a pokračoval: „Vzpomínáte si, kdy jsme se my dva vlastně poprvé setkali – tedy přesněji řečeno, kdy jste mě uvedl na scénu?“

Jako dobře naučený student u zkoušky jsem vychrlil: „Jistě. To bylo před pěti lety, druhá kapitola – pokud nepočítám už těch pár drobných poznámek Turků v restauraci Hanedan v první kapitole. Na jaře 2015 vyšly postupně čtyři obrazy, zbytek pak v létě a na podzim.“ Odmlčel jsem se a přešel do důvěrnějšího tónu: „A víte, je to stejně moc zvláštní. Původně jsem vás chtěl pojmout spíš jako vedlejší postavu. Hlavní roli měl hrát Arhan Demirel a vůbec Turci. Ale nějak se stalo, že jste se mi vyloupnul jako jeden z nejvýraznějších charakterů. Zaujal jste čtenáře, zaujal jste i mě.“

„Hm, hm, to se podívejme,“ poznamenal můj společník bez známky emocí. „A teď mi povězte, kdy a kde jsme se viděli naposledy.“

„Tak,“ řekl jsem ztěžka, „to jsme pořád v druhé kapitole, ten dušičkový díl a váš krásný, smutný monolog na vyhlídce u svatého Floriána a večer rozsvěcení svíček na hřbitově. Dopsáno právě kolem dušiček … v roce 2015.“

„Áha,“ řekl Oktábec a věnoval mi významný pohled. „No a co bylo potom?“

„Potom, potom… To ještě docela jelo: Friends abroadvelký muftíparníkotevření Merkez Camii – tedy třetí kapitola. To byl rok 2016 a začátek roku 2017. No… a následovalo bourání Jungmannovy sochy – to jsem psal někdy v létě 2017 a …“

„A tím jsme skončili, jestli se nepletu,“ řekl románový státník. „Takže, počítejte se mnou: Od našeho posledního setkání to máme čtyři a půl roku a od Jungmanna to bude brzo tři roky.“

Sklouzl jsem pohledem do hučící řeky. Valila se svým korytem dál ke Knínu a připomínala nemilosrdný běh času. Tři roky, tři roky, tři roky… znělo mi v uších. Přitom jako by to bylo včera. Zhluboka jsem si povzdychl. „Vím, co chcete říct: Co se stalo, kdy konečně bude další díl, proč nepíšu, proč mi to trvá tak dlouho, proč se věnuji tolika jiným věcem, proč, proč, proč, proč… Tak jen do toho.“

Oktábec se pousmál. „Tedy proč?! Nechal jste toho? Už vás psaní beletrie nebaví?“

„Ale ne, to ne,“ řekl jsem. „Jen na to nějak nebylo kdy. Už jsem se i párkrát snažil znovu k tomu sednout, ale… vždycky do toho nějak něco přišlo. Tak třeba skoro tři roky jsem psal knihu o reakci EU na brexit – tedy na vystoupení Velké Británie. K tomu jsem musel psát články na různá ožehavá témata –například Istanbulská úmluva, Evropský pilíř sociálních práv, nátlak Bruselu na Maďarsko a Polsko pod záminkou ochrany právního státu, migrační krize, situace v ODS…“

Oktábec mě zastavil gestem ruky. „Víte, že mi to vesměs ani moc neříká? Evropský pilíř, ó-de-es…? V dětství jsem možná o některých těchhle věcech něco zaslechnul, ale už je to několik desítek let.“ Ušklíbl se a s lehce pohrdlivým tónem dodal: „Jinak řečeno, svoje tvůrčí síly jste soustředil na tu vaší publicistiku, respektive na nejrůznější pomíjivá témata vaší doby. Hm, hm, doufám, že po tom všem máte aspoň pocit dobře vykonané práce.“

Pokrčil jsem rameny a nejistě jsem namítnul: „No tak pomíjivá témata … Asi jak co. Řekl bych, že bylo správné věnovat se většině z těchhle aktualit. Otázkou je, jestli jsem se jimi nezabýval až příliš, jestli jsem se neutopil v detailech … a jestli jsem kvůli tomu nezanedbával důležitější věci.“

„Víte, co bych vám na to odpověděl,“ řekl Oktábec na půl pusy, zatímco jeho výraz se měnil. Dlouho, předlouho mě pozoroval zvláštním, zkoumavým pohledem. Potom prohlásil: „Mám ovšem dojem, že tohle není celý příběh. Bude za tím trochu víc.“

Shýbl se k brašně a vyndal kuřácké potřeby. Několika dovednými pohyby napěchoval dýmku a zapálil si. Uvelebil se v pohodlném posedu k naslouchání a začal vyfukovat obláčky kouře. Naše lesní stanoviště se rázem ponořilo do vůně vzácného tabáku, v němž jsem cítil tóny orientální Latakie.

„Pravdou je,“ vysvětloval jsem neochotně, „že na psaní beletrie je pro mě potřeba celková pohoda – mít čistou hlavu, radost, klid, životní elán. To potom nápady tryskají jako vřídlo. Ať jste na procházce v lese, řídíte auto nebo jedete v MHD, bez přestání myslíte na další zápletky, dialogy, pěkné formulace – všechno se to krásně rojí, všechno vidíte před očima. Pak k tomu sednete a letí věta za větou, odstavec za odstavcem.

To s odbornými nebo publicistickými texty je to mnohem jednodušší. Ty zvládám celkem kdykoli, za jakýchkoliv podmínek. Když přišly horší časy, vždycky jsem měl pocit, že musím psát aspoň něco. Volba pak byla jasná: než se marně mučit hodiny nad prázdnými stránkami románu, raději napsat něco, co dokážu a co má pořád nějaký význam.“

„Chápu, i když musím přiznat, že jsem mírně udiven,“ řekl budoucí předseda vlády po chvilce ticha. „Zdá se, příteli, že máte hodně luxusní požadavky. Pohoda, klid, radost – ještě byste mohl dodat úspěch. Já měl za to, že právě nesnadné životní podmínky, nezdary a frustrace jsou pro spisovatele nejlepší inspirací.“

„Pro některé asi ano,“ připustil jsem, „ale já mezi ně rozhodně nepatřím. To je pro tenhle román opravdu velká smůla, protože to by pak jel dopředu jako dráha.“ Od Oktábcových podmračených očí jsem uhnul pohledem k jeskyni a pomalu jsem pokračoval: „Nemyslete si o mně, že jsem nějaký salónní literát, co by potřeboval psát někde v lázeňském hotelu s výhledem na kolonádu nebo v kavárně Slavia nad štrůdlem a espressem. Nejsem nijak zvlášť náročný, … jenom … jenom … to taky nesmí být úplně naopak… Tohle nebyly právě jednoduché roky.“

„Měl jste tedy problémy?“

„Prostě se to najednou začalo hroutit na všech frontách… Vy asi neznáte ty chvíle, kdy si myslíte, že vám totálně ujel vlak, že stagnujete, nedaří se vám hnout z místa, všechno je ubíjející, marnost a zase marnost, všichni kolem vás se někam posunuli, jenom vy jste dál na začátku. Někdy jsem míval závrať z pocitu, že mi čas protéká mezi prsty. Člověk má sny, plány, touhy, přání, a pak jednou přijde strach, že už je pozdě, že už jste svoji šanci propásl. Představa, že ten váš vlak už je dávno pryč a jenom ho slyšíte houkat v dálce. Do toho starosti doma, zklamání z přátel, ze známých, znechucení z vývoje kolem: všude jenom úpadek, šílenosti, rozklad. Ty chvíle, kdy zoufale čekáte na jednu dobrou zprávu, na povzbuzení, kdy při odpovědi na otázku ,Jak se máte?‘ soustavně lžete.

Starosti, zklamání, obavy, znechucení, frustrace, únava. A potom se všechno nějak propadlo do tmy a zůstalo v ní hodně dlouho. Aby toho nebylo málo, nakonec se pode mnou zakymácela i ta moje židle a hledal jsem pomoc u leckoho, komu jsem se sám snažil v minulosti být tak či onak nápomocný, a kdo myslíte, že pro mě něco udělal?“

„Vůbec nikdo,“ řekl bezvýrazně Oktábec a vyfouknul obláček kouře.

S odevzdaným úsměvem jsem pokrčil rameny.

Tázavě se na mě díval, jako by čekal na další podrobnosti. K tomu jsem se však neměl. Už tak jsem prozradil mnohem víc, než se slušelo. Zrovna já, kdo si svoje emoce a prožitky vždycky tak úzkostlivě držel pod pokličkou. Co mě najednou vedlo k takové sdílnosti? Mohla to být tíha nesnadných měsíců a let, které jsem měl za sebou. Mohla to být síla osobnosti tazatele. Stalo se, dál jsem se ale v těchto věcech pitvat odmítal. Zakončil jsem tedy: „Ale co na to všem teď sejde? Povídám to jenom proto, abyste rozuměl, že na psaní jsem neměl vždycky myšlenky. Co je zásadní, teď už jsem zase zpátky.“

Budoucí premiér hodnou chvíli uvažoval, pak se na svém balvanu napřímil a promluvil: „Podívejte, příteli, už je mi docela dost let. Leccos jsem zažil, leccos jsem viděl. Necítím se být vševědoucí, ale jestli vím jednu věc docela jistě, pak je to ten fakt, že život neprobíhá podle toho, jak si ho nalajnujeme. V mládí si možná myslíme, že půjdeme plynule po stoupající přímce, že jedna dosažená meta bude následovat za druhou, že stačí vůle, píle, cílevědomost. Člověk míní, … a pak je to najednou jinak! Nastanou zdržení, zákruty, pády. Uklouzneme, než se nadějeme, ale znovu vstát je pak pravé umění. A zázrak je, pokud se dokážeme poučit a proměnit se k lepšímu.

Třeba nás tma obklopí tehdy, kdy si s ní příliš zahráváme. Třeba je to proto, abychom se naučili více lnout ke světlu. Třeba máme jen ukázat, co v nás je. Stojí přece psáno, že zlato se zkouší v ohni a lidé Bohu milí v peci pokoření.[1] Nečetl jste také, že koho Pán miluje, toho přísně vychovává? Tahle výchova se nezdá v daný moment ani trochu příjemná, později ale přináší svoje ovoce.[2]

Zažil jste pár perných let, ale věřte, že jednou za ně budete vděčný. Naučil jste se trochu víc si vážit toho, na čem opravdu záleží a brát s nadhledem to ostatní. Možná už lépe rozumíte tomu příběhu o Marii a Martě[3] a poznal jste, že jste si dřív dělal starosti a trápil se pro příliš mnoho věcí a zapomínal na to základní.“

Zabafal z dýmky, hodil kamínek do řeky a pokračoval: „A ještě jedna rada od starého pragmatika: Přestaňte si dělat iluze o lidech. Lidé jsou jenom lidé – se svými slabostmi, rozmary, žádostmi. Buďte k nim shovívavý, ale právě proto od nich čekejte málo nebo vůbec nic. Potom budete vždycky jedině mile překvapen. Ano, chovejte se k nim tak, jak byste chtěl, aby se oni chovali k vám, ale nikdy předem nepočítejte s tím, že to skutečně budou dělat! Když od nich něco chcete, nespoléhejte na vděčnost ani na dobrotu – musíte jim umět nabídnout adekvátní motivaci. Pokud je chcete mít rád, pak takové jací jsou, a ne jejich přikrášlené obrazy, které jste si vytvořil ve svých představách. Iluze vedou ke zklamáním, k bolestem a vůbec k velkým potížím a nakonec vás stáhnou ke dnu. Zachovejte si svoje ideály, ale iluzí se rychle zbavte.“

Seděl tam na kameni a vypadal jako zkušený tremp. Jen mu dát do ruky kytaru. Slušela by mu. Mohl mi zazpívat Vlajka vzhůru letí, Bessie, McLaren, Kryté vozy, Hvězdy nad osadou, Při polární záři, Pampelišky nebo jiné písně od zdejších táboráků, které jsem kdysi míval tolik rád. A namísto toho tyto tvrdé poučky o životě! Neposlouchaly se snadno, a přece jsem věděl, že je v nich  hluboká moudrost. V kouzelném lurdském zákoutí, kde z každého zeleného lístku, ptačího trylku i vlnky na vodě prýštilo nové jaro, mi přinášely vzpruhu a inspiraci.

Vydržel bych naslouchat svému hrdinovi mnohem déle, ten však rychle přešel do věcného tónu: „Každopádně, kvituji s radostí, že jste zpátky a ve formě. A co především z toho plyne pro nás dva? Že teď je načase znovu rozjet román.“

A bylo to tady! Požadavek, který nemohl nepřijít. Úkol toužebně očekávaný, ale poněkud zkalený skepsí, nedostatkem odhodlání a obavami. „Vím, vím… Uvažuji o tom,“ hlesnul jsem a znělo to asi spíš jako povzdech, než nadšený souhlas.

Oktábec pozvedl obočí. „Vázne to snad ještě na něčem? Jsou tady nějaké další … překážky?“ To slovo pronesl tónem, jako by měl na mysli výmluvy. „Poslouchám.“

„Nic… jenom, že s tím bude hodně dřiny. A někdy se ptám, jestli to má všechno smysl. Je vůbec ještě k něčemu psát antiutopie? Když vidím, co se všude děje – na Západě, u nás, ale i v mém nejbližším okolí – mám pochybnosti. Stačí se jenom dívat a poslouchat: Normální svět a normální lidé nám mizí před očima. Všude potkávám samé infantilní požitkáře, nevychované spratky, lidi bez hodnot a bez zábran, pokrokářské maniaky, kteří dychtí po tom rozorat svět svých předků a postavit si úplně nový. Všude vidím zlo a rozvrat a ještě je vydávají za dobro, pokrok, modernu, svobodu, lidská práva, toleranci, vývoj společnosti a podobně. Co můžu vymyslet děsivějšího? Už i ty pomníky, u kterých jsem skončil, začali bourat. Takže jaká vzdálená budoucnost? Vždyť se dá dost dobře říct, že my už v antiutopii žijeme!“

„Neříkám, že ne,“ odvětil pohotově Oktábec. „Buďte si ale jistý, že to všechno je jenom slabý odvar toho, co může přijít a co přijde, pokud se lidé jako vy zlu nepostaví.

A co že máte vymýšlet? Stačí přece domýšlet. Váš příběh není žádnou extrémní, záměrně vyhrocenou vizí děsivé budoucnosti. Jde o střízlivou prognózu dalšího vývoje při zachování stávajících trendů. Jde o rozvinutí důsledků jevů, které pozorujeme kolem sebe. A z nich plyne, že zkázu naší civilizaci nepřinesou ani roboti, ani zničení životního prostředí, ani přelidnění, ani totalitní režimy, ani mimozemšťani, ale uvadnutí ducha a s ním spojený morální úpadek.“

Odmlčel se a s nostalgií v hlase pokračoval: „Žijete v době, která byla přese všecko stále moc krásná. Hm, hm, dvacátá léta – to byly přece roky mého dětství. Pro malého kluka to tady v Kníně byla pohádka. Na obloze si ve své naivitě a blažené nevědomosti nevšiml ani jednoho mráčku. Nahlíženo zpětně, žili jsme v blahobytu, v bezpečí a v relativní svobodě. Mohl jste se pohybovat v podstatě po všech koutech naší země beze strachu, mohl jste si psát a říkat celkem, co se vám zlíbilo, mohl jste veřejně slavit naše národní i církevní svátky. Zdálo se, že jdeme dál v zavedeném běhu věcí, který ustavičně zdokonalujeme.

Jak vratké nohy mělo tohle štěstí, jsem poznal až během dospívání, kdy věci vzaly rychlý spád. Tehdy jsem pochopil, že jsem vyrůstal na samém sklonku dobrých časů. Tančili jsme na ledě a unikalo nám, jak moc je tenký. Seděli jsme na nádherném zeleném stromě a nevnímali jsme, že jeho kořeny jsou přeťaté a uvnitř kmenu hlodá hniloba.

Vzhlédl jsem ke korunám smrků nad námi. „Víte, někdy mám chuť všechna tahle tíživá témata hodit za hlavu a předat štafetu mladším. Strávil jsem s různými polemikami i s tímhle románem spoustu let a stálo mě to hodně sil. Prostudoval jsem bezpočet úděsných dokumentů, ze kterých se mi dělalo špatně: rozsudky, rezoluce, závěry, manifesty, sdělení, strategie, důvodové zprávy, návrhy právních předpisů… Brodil jsem se po pás tunami hnusu.

Někdy už mám prostě všeho dost. Svádí mě to schovat se do malého vlastního světa, který je ještě v pořádku – s kvalitní četbou, s dobrými starými filmy, s fajnovou hudbou… Nesledovat zprávy, stýkat se s rozumnými lidmi, ignorovat dekadenci kolem, žít si po svém, dát si pauzu. Představte si to, psát si jen tak pro radost o tom, co je zajímavé a krásné. Měl bych náměty na dlouhou řádku textů o swingu, genealogii, cestování. V beletrii bych se hned pustil do detektivek, dobrodružných povídek, nebo i do romantiky…“

„Všichni máme někdy pocity slabosti,“ řekl Oktábec shovívavým tónem. „Oba ale dobře víme, že se jim nesmíme poddat. Ne teď, když půjde o všechno.

Vy stejně jako já vidíte tu křižovatku, od které se vinou dvě cesty. Ta první to je cesta života a na ní láska, víra, tradice, domov, řád, krása, vznešenost, odpovědnost, pokora, člověk jako Boží obraz. A pak je tu ta druhá a na ní nenávist, gender, tápání bez cíle, hédonismus, kosmopolitismus, politická korektnost, chaos, ohavnosti, pudy utržené ze řetězu, samotvořící se člověk à la Conchita Wurst, zmar. Vodu i oheň položil před tebe, vztáhni svou ruku, po čem chceš. Před člověkem je život i smrt a bude mu dáno, co si vybere.[4]

My i vy jdeme po té špatné cestě. Rozdíl je v tom, že my jsme na ní o pár desetiletí déle a už dobře víme, kam vede. Blížíme se ke konci. Já už chodím jenom v rozvalinách. Zbývá zhasnout a předat klíče. Tam za mnou za lesem dožívá Knín a rychle se mění v Altın Dağlar.

To vy, když se ohlédnete, aspoň stále vidíte v dálce tu křižovatku. Ještě není pozdě vrátit se na ní, ale čas se krátí každým dnem. Někdo by s tím měl něco udělat, nemyslíte? S tímhle městem a celou naší zemí by to nemělo dopadnout tak jako v mém příběhu.“

„A jste si jistý, že tady můžu pomoci zrovna já – jeden zapomenutý úředník, kterému ujel vlak, pohřbený ve všech těch tabulkách, referátnících, výkazech, dopisech, zápisech, dotaznících … a ztracený ve svých tíživých myšlenkách?“

„Nechtějte, abych vám odpověděl, že musím pracovat s materiálem, který je k dispozici.“ Zasmál se. „Ale ne, vážně: Tomáši, ať už jste jakýkoli – a jednoduché to s vámi opravdu není – dostal jste do vínku dva dary: dokážete rozpoznat a pojmenovat dobro a zlo a umíte psát. Patrně jste tyhle dvě schopnosti promítnul do různých svých textů a glos. Ale chcete slyšet můj skromný názor? Nejlépe se vám to podařilo právě v tomhle románu.

Můžete říct, že jsem podjatý. Inu, jinak to být ani nemůže. Ale není to jen o tom. Tenhle příběh má přece něco do sebe. Pište ho dál a třeba přispějete k tomu, že se nikdy nevyplní. Když neuděláte nic, budete jenom divákem toho, jak ho píše sám život.

Trochu vás už znám. Tolik milujete ten krásný starý normální svět. Budete v něm tvrdošíjně žít a bojovat za něj až do konce, i kdyby se zdálo všechno ztracené. Ne, vy nesmíte utéct do pohodlí, nesmíte hledat útěchu v únikových zábavách, nesmíte se vzdát. Co by vám pak zbylo? Teprve pokud lidé jako vy vnitřně rezignují, pak vyhasne naděje. Nechce snad právě tohle Boží nepřítel?

Pěkně vás tedy prosím, odhoďte svoje pochyby, vzchopte se a pojďte se mnou znovu do toho. Prosím vás.“

Ta pochvalná i prosebná řeč mě zahřála uvnitř jako šálek horkého čaje. Pocítil jsem náhlý příval znovuprobuzených sympatií vůči svému neobyčejnému hrdinovi a zároveň výčitky svědomí. Měl jsem nutkání vyprávět mu o tom, že mi nejednou bylo teskno, když jsem procházel kolem „jeho“ knínských míst – městského muzea, radnice, ulice Na Potůčku, kaple svatého Floriána, velkého hřbitovního kříže a dalších –, že mi každá oranžová dýně připomínala jeho halloweenské příhody, že kdykoli vidím půlměsíc za Pražským hradem, vzpomenu si na jeho břitké komentáře. A nešlo jen o něj – podobně na mě vyčítavě hleděla každá žhavá špička doutníku, připomínající noční hovor Demirela a plukovníka Mataraciho, letenský zámeček nebo třeba křižovatka ulic Dělnická a Komunardů v Holešovicích. Román jsem prostě cítil jako svůj velký dluh.

„Karle, je mi moc líto, že to takhle dopadlo,“ vyhrkl jsem nakonec. „S románem jsem to naprosto prokaučoval. Dělal jsem tolik podružností, mohl jsem se přetrhnout pro kdekoho, utápěl jsem se ve svých starostech a ponurých náladách a nechal jsem ladem právě tu práci, která měla nějakou hodnotu. Byl to dobrý projekt, ale selhal jsem v něm jako v řadě dalších věcí. Kdybych tak mohl vrátit čas! Kdyby tak ještě šlo všechno napravit!“

„Mohlo by to jít,“ řekl Oktábec povzbudivým tónem. „Trochu jste zaspal, ale zatím se zas tak moc nestalo. Za ty tři roky se situace nijak závratně neposunula. Také nadále žijete hodně daleko našim časům. Vezměte si, že Orwell vydal svoje 1984 jen o 35 let dříve. To vaše vyprávění začíná víc než šest desetiletí od vaší současnosti. Já se mám narodit v roce 2023 a takový Demirel až několik let po mně. Tak vidíte. Udělejte z nouze ctnost. Berte to tak, že tahle dramatická odmlka může dodat celému vašemu dílu něco na přitažlivosti.“

Zvedl jsem hlavu. Dramatická odmlka? To neznělo vůbec špatně. Třeba má pravdu. Třeba ještě vážně není všem dnům konec. Třeba bych ještě dokázal navázat tam, kde jsem se zadrhnul. Třeba. „Myslíte?“ vydechl jsem. „Možná, že na tom něco je. Kdybych se do toho teď opřel, nechal chvíli stranou naopak články a celou slavnou Unii… (?) Snad by se to mohlo zase rozjet…“ Spíš pro sebe jsem zamumlal: „Že by mi aspoň s tímhle románem ten vlak ještě neujel?“

Oktábec se zatvářil pobaveně. „Poslyšte, co pořád máte s těmi vlaky? Neměli jsme se sejít raději v Mokrovratech na nádraží? Aspoň bych vám tam ukázal v praxi jednu velkou životní pravdu: Když jeden spoj na té naší lokálce ujede, tak za hodinku, za dvě jede další. A kdyby zrovna byla výluka, tak jeďte autobusem nebo si zavolejte taxík, nebo jděte třeba pěšky. Vždycky si musíte nějak poradit. To nejhorší, co můžete udělat, je sednout si na koleje a fňukat.“

Silně natáhl z dohasínající dýmky, labužnicky poválel kouř v ústech a pomalu vyfoukl. Potom se na mě zpříma podíval a řekl: „Ale abychom to všechno nějak uzavřeli. Moje otázka zní jasně: Začnete tedy znovu psát?“

Začnete znovu psát? Začnete znovu psát? Znovu psát? Psát? Ta slova jako by se odrážela ozvěnou od lurdské skály, od šumících lesů, od zlatonosné Kocáby, od modrého nebe nade mnou, od vzpomínky na medové rty dívky, kterou jsem kdysi dávno kousek odtud žádal o ruku.

„Začnu,“ odpověděl jsem pevně.

„Takže domluveni,“ řekl Oktábec se sotva znatelným úsměvem. Než jsem stačil rozluštit svůj pocit déjà vu, vyklepal si dýmku a natáhl se po prutu.

Zdálo se, že náš rozhovor je u konce. Románový státník opět dosáhl svého a nyní se zjevně mínil věnovat rybám. Vstali jsme a bez nadbytečných řečí jsme se rozloučili.

Když už jsem se chystal vyrazit k odchodu, poznamenal jakoby mimochodem: „Pamatujete si ještě, že pomáhám plnit lidem jejich sny?“ V očích mu šibalsky jiskřilo. „Třeba dojde i na ty vaše. Teď ale jděte a dejte se do práce!“

 

[1] Sír 2,5

[2] Žd 12,6.11

[3] Lk 10,38–42

[4] Sír 15,16–17

KAPITOLA 4 – obraz 1

čtvrtek 18. ledna 2085, časné ráno

Bylo mrazivé lednové ráno, chvilku před šestou. Obloha temná jako uprostřed noci. Na náměstí Lidských práv v centru Prahy se hustě snášel sníh. Vítr, který se valil od Vltavy po třídě Tolerance, roztáčel sněhové vločky do působivých vírů. Dvě hodiny do rozbřesku – čas zrovna tak na popravu. A vskutku něco na ten způsob se konat bude! Popravčí stroj, kati i odsouzený už jsou na svém místě.

Skupinka dělníků kolem pojízdného jeřábu čeká jen na pokyn a vše může začít. Stavbyvedoucí netrpělivě podupává ve sněhu a visí očima na mladíkovi v barevném kulichu, který akci řídí. Je to Tobias Urban, někdejší progresivní aktivista, kterého politické změny vynesly až na místo šéfa politického odboru pražského magistrátu a do městského výboru strany. Dívá se na hodinky a pečlivě odpočítává minuty do šesté. Je naprosto nezbytné na vteřinu dodržet noční klid. Zákon a pořádek především! Zvláště když konečně vládnou nové zákony a nové pořádky.

Odstranění pomníku Josefa Jungmanna bylo naplánováno na brzkou ranní hodinu a termín nebyl veřejně ohlášen. To proto, aby vše proběhlo hladce bez nejmenšího rozruchu. Když byla koncem předešlého roku strhávána socha Masaryka na Hradčanech, nesešli se zde jen uvědomělí stoupenci pokroku, ale také několik desítek demonstrantů. Vláda a magistrát si nepřály, aby další „sanační práce“ v rámci provádění zákona o odstranění historické zátěže nacionalismu narušovali „extrémisté“, a tudíž byl zvolen obezřetnější postup.

Pro Urbana zvyklého na teplo a pohodlí a vstávání kolem deváté, byl jeho dnešní úkol krutý. Na nohou ho ovšem drželo vědomí, že se obětuje pro noble cause.[1] Uvádět v život klíčový reformní zákon tolik potřebný pro harmonickou koexistenci lidských bytostí je přece velká challenge[2] a velká odpovědnost. Probíhají tu dějinné procesy, které stojí na počátku budování nového spravedlivějšího světa a nového člověka, a on může být přitom. Yes indeed![3]

Pět, čtyři, tři, dva… Je právě šest. Urban, rozechvělý šimravým napětím, dává stavbyvedoucímu zelenou. Ten křikne na svoje muže: „Hadi başlayalım![4] a dílo zkázy může začít.

Zákon hovoří jasně a neúprosně. Veřejná prostranství musejí být do 31. prosince 2087 očištěna od veškerých ostentativních symbolů nacionalismu – názvů, pomníků, pamětních desek apod. Za provedení zákona jsou odpovědné obce, které musí přijmout časově rozfázované akční plány, jež podléhají aprobaci ministerstva vnitra.

Zatímco dělníci kmitají kolem pomníku, mladý funkcionář si ke své velké nevoli všimne hloučku lidí za zátarasem u kláštera františkánů. Jsou to asi dvě desítky vesměs postarších občanů důstojného vzezření. Někdo drží státní vlajku, jiný velký transparent: „HANBA KULTURNÍM BARBARŮM!“ Ozývají se výkřiky „Hanba!“, „Vandalové!“, „Styďte se!“.

„Kurva, kurva, kurva!“ zakleje Urban. Kde se tu najednou vzali? Jak se to mohli dozvědět? Tohle byla přece utajovaná informace! Kdo to prásknul? To musel být někdo z magistrátu. „Typickej českej bordel. Tady se všechno vykecá! Žádná úcta, vole. Kurvy bonzácký!!! Za tohle někdo šeredně zaplatí! Šeredně.“ Tohle se musí vyšetřit. Budou padat hlavy. To je to, že jsme pořád neprovedli důslednou očistu od starých struktur. Exponenti bývalého režimu jsou dál rozlezlí napříč státní správou a škodí.

Jinak jde ale všechno jako po másle. Dělníci během pár minut laserovým drtičem vylámou sochu z podstavce a zavěsí ji na ocelová lana a popruhy. Rameno jeřábu se zvedá a bronzový kolos už se houpá ve vzduchu. „To je epický, ty vo’e! To je epický!“ mumlá sám pro sebe Urban a natočí si video na památku. Demonstranti ve smutné roli psů štěkajících na karavanu provolávají slávu Jungmannovi. Skulptura opíše za letu oblouk a s těžkým žuchnutím dosedá na korbu nákladního auta. Čeká ji cesta do nového velkokapacitního skladu, který zřídilo Státní muzeum speciálně pro umělecká díla odstraněná v rámci „sanačních prací“.

Naproti tomu sokly se v zásadě bez dalšího na místě likvidují. Mobilní ultrazvukové vibrační dekompozitory umožňují během chvíle bezhlučně rozložit kameny a zdivo na padrť. V případě Jungmannova pomníku měli dělníci za úkol předem sejmout zachovalé mramorové a žulové desky, které mohly být použity pro jiné účely. Syenitové jádro bylo rozdrceno na štěrk.

Netrvalo ani hodinu a po pomníku, který téměř 207 let tvořil dominantu náměstí, zbyl jen okolní záhon a jeho elipsovitý kamenný lem. O osudu tohoto drobného pozůstatku se teprve rozhodne v rámci umělecké soutěže o nový artefakt, který by zde měl vyrůst. Jisté je jedno: dílo by mělo souznít s tematikou lidských práv a mělo by mít hlubokou symbolickou hodnotu.

Mužík s kozí bradkou spokojeně podepisuje předávací protokol a poplácává stavbyvedoucího po zádech. Ano, s pracovníky firmy Özyurtlar İnşaat, která získala tuto obří veřejnou zakázku v Praze a ve Středních Čechách, se teď budou vídat často. V příštích týdnech nás čeká Palacký na náměstí Rovnosti – to půjde trochu obtížněji, je to pořádné monstrum, – Jirásek kousek vedle na náměstí Udržitelného rozvoje – to bude hračka, – a taky Rieger na Vinohradech v parku Multikulturního soužití… Přesné pořadí a data se určí těsně před akcí a budou podléhat utajení. Dnešní faux pas s extrémisty se už nesmí opakovat.

Jeřáb odjel a za ním se vydává na cestu nákladní automobil s velikánem národních dějin na korbě. Toho čeká poslední projížďka ulicí, která mu dvě století patřila, a o kterou nyní stejně jako o náměstí přišel. Nově se jmenuje Sociálního začlenění.

Tobias Urban se za startujícím vozem výsměšně šklebí a zvedá pravou ruku se vztyčeným prostředníkem. Ani si nevšimne, když ho při tomto gestu v detailu zachytí objektiv zkušeného fotografa. Dlouhán v plášti se potutelně usmál, hbitě odkráčel k paláci Adria a odjíždějícímu obrozenci zasalutoval.

 

[1] Angl. ušlechtilá pohnutka, vznešená věc.

[2] Angl. výzva.

[3] Angl. vskutku.

[4] Tur. Začněme! Dejme se do práce!

KAPITOLA 3 – obraz 4

pátek 12. června 2082, dopoledne

Takovou slávu a srocení lidu jako onoho krásného červnového dne Holešovice nezažily od dob komunistických prvomájových průvodů a demonstrací na Letné v listopadu 1989. Odlehlejší část za Argentinskou ulicí, nazývaná nyní Malý Istanbul, stála doposud vůbec stranou podobných událostí. Ceremoniál při otevření ústřední mešity Merkez Camii každopádně naráz tuto někdejší periferii vytrhl ze spánku a zapomnění a učinil z ní střed zájmu tuzemských i mnoha zahraničních médií.

Mohutný chrám v osmanském stylu vystupuje z okolní zástavby jako nezpochybnitelná nová dominanta. Bělostné stěny osvěžené modro-zelenými dekoracemi kolem oblouků a oken oslnivě září v dopoledním slunci. Stavbu korunuje velká šedozelená kopule, která přechází v postranní půlkopule a změť malých bání. Čtyři špičaté minarety se vbodávají do modrého nebe jako kopí.

Na ohrazeném prostranství před budovou sedí v křeslech necelá pětistovka prominentních hostů. Jsou mezi nimi vedoucí představitelé republiky a hlavního města Prahy, zástupci turecké vlády, velvyslanci islámských zemí, islámští duchovní a učenci ze všech koutů světa i tuzemští přátelé z okruhu Friends Abroad. Za zátarasy se v ulicích tísní několik desítek tisíc diváků.

Na pódiu u mikrofonu stojí velký muftí, oděný do světle béžového vyšívaného roucha a s bílým čepcem na hlavě. Vprostřed svého proslovu věnovaného islámským ctnostem popaměti recituje verše z Koránu: „A Bůh je světlem nebes i země. Světlo Jeho podobá se výklenku, v němž hoří lampa, a lampa je v nádobě skleněné. A nádoba skleněná se podobá hvězdě zářící; a je zapalována ze stromu požehnaného, stromu olivového, jenž není ani východní, ani západní, a olej jeho lehko vzplane, i když se ho nedotkne oheň žádný. A je to světlo na světle!“ Akdaş mluví turecky; jeho vystoupení je tlumočeno hostům do sluchátek i televizním divákům. Kamery zabírají ze všech úhlů ladná zákoutí džamie a střídavě přelétávají vzácné hosty, husté davy přihlížejících a majestátní figuru klerika. „A Bůh vede k světlu Svému, koho chce, a Bůh uvádí lidem podobenství různá. Bůh vševědoucí je o věci každé. V domech, jež Bůh dovolil postavit a v nichž se vzpomíná jména Jeho, slaví Ho ráno i večer muži, které ani obchod, ani prodej nezláká od vzývání Boha, od dodržování modlitby a od dávání almužen, a ti obávají se dne, kdy srdce i zraky se budou obracet, aby je Bůh odměnil za to, co vykonali dobrého, a aby to rozmnožil z laskavosti Své. A Bůh uštědřuje, komu chce, aniž počítá.

Po Akdaşovi se ke slovu dostalo několik dalších řečníků. Předně to byl prezident republiky Šimon Potůček. Ten pro jednou pozapomněl na svůj odpor k železobetonu, zahušťování městské zástavby i nedostatečně moderní architektuře slepě napodobující vzory z minulosti. Dnes s dojetím vítal třpytivou perlu islámského stavitelství a radoval se z toho, že Praha roste do krásy a mění se v pestrobarevnou mozaiku kultur a životních stylů. Je to velký den pro Prahu, velký den pro Česko! Od předsedkyně vlády, pražské primátorky, tureckého vicepremiéra a předsedy tureckého krajanského spolku následně zazněly různé variace na témata krása a jedinečnost chrámu, jeho význam pro duchovní život muslimů v České republice a potřeba harmonického soužití v rozmanitosti.

Zatímco sbor mladíků zpívá v tklivé orientální tónině náboženskou píseň, v níž se nesčetněkrát opakují slova „Allahu akbar!“, velký muftí s prezidentem republiky kráčejí k zahalené pamětní desce umístěné na boční stěně chrámu. Obřad vrcholí. Každý z dvojice významných mužů se chopí jednoho konce provazu a po pár vteřinách důstojného napětí trhnutím odhalí velkou bronzovou tabuli. Potlesk a vřava se nesou ulicemi až do nejzapadlejších koutů Malého Istanbulu. Potůček chvíli mžourá na nápis, ale kromě data 2082 nenachází nic, čemu by rozuměl. Vše je psáno jen turecky a arabsky.

Účastníci následně pod vedením Akdaşe a odborných průvodců v dlouhé řadě vcházejí do mešity k první prohlídce. Předsedkyně vlády Korecká i primátorka si iniciativně berou na hlavy šátky, jak jim bylo doporučeno jejich úředníky. Čeští představitelé, v cizokrajném prostředí poněkud nesví, nevědouce, jak se zde chovat, nesměle pokukují po tajuplné nádheře všude kolem. Zato muslimští hosté kráčejí uvolněně se suverénními výrazy na tváři a plnými doušky vychutnávají půvaby honosné stavby i blízkost Boha milosrdného a slitovného a jeho Proroka. Ať už pocházejí z kterékoli země, cítí se zde jako doma.

Asi o hodinu později, když už bylo po komentované části prohlídky a návštěvníci se postupně začali vytrácet, Demirel s manželkou Azrou ve slavnostní náladě korzoval středem velkolepé lodě chrámu a hledal, s kým by zapředl řeč. Zpozorněl, když spatřil velkého muftího v rozhovoru s Evropanem v saku pepř a sůl s cárem třapaté tkaniny kolem krku. Starousedlík se tvářil náramně důležitě a živě gestikuloval rukama. Demirel se nejprve podivil, jak si ti dva mohli porozumět, protože věděl, že Akdaş mluví pouze turecky, arabsky a persky. Když se k nim přiblížil, slyšel, že oba diskutéři našli průnik svých jazykových znalostí v arabštině. Duchovní se na své standardy choval poměrně přívětivě – snad to bylo dáno dobrou náladou z velkého dne, snad ho obměkčila Evropanova lingvistická vybavenost. Bylo však zřejmé, že by se rád poněkud vtíravého mudrlanta zbavil a věnoval se sobě milejším hostům z okruhu islámských kleriků a učenců.

Když Akdaş uviděl manžele Demirelovy, našel odhodlání zdvořile se z rozhovoru vymanit, a zamířil k nim. Hned se šéfa osidlovacího programu zeptal, jestli neví, co to vlastně bylo za člověka, co se mu tu tolik snažil vemluvit do přízně. Pravda, neměl úplně špatnou arabštinu a ví celkem, co se sluší a patří vůči islámu a jeho představitelům, ale všeho moc škodí. Demirel vysvětlil, že Jeho Eminence měla právě tu čest pohovořit s arcibiskupem Martinem Čulíkem. Akdaş se zarazil, povytáhl obočí a vydechl: „A tak…“ Lehce zakroutil hlavou a odměřeně dodal: „Zvláštní. Tipoval bych ho na nějakého úředníka, nebo ministra školství.“ K dalšímu hovoru na toto téma se neměl, pokynul manželskému páru a vyrazil za skupinkou mužů s kefíjemi na hlavách.[1]

Demirel spěchal pozdravit arcibiskupa, s kterým už dříve při různých příležitostech prohodil pár slov. Přál si, aby si tuzemská hlava katolické církve odnesla vzpomínku trochu vřelejšího přijetí, než se jí dostalo od Akdaşe.

Čulík vykládal, že se přišel poklonit velikosti a moudrosti islámu, vzdát hold mistrovství islámské architektury a přivítat její krásný nový plod v srdci tisícileté Prahy. Přijal pozvání také proto, aby pomohl vytvářet pozitivní energii. Vychvaloval nádheru a nadpozemskou dokonalost nového chrámu, mimo jiné vyváženost mezi majestátností a křehkou něžností, do detailů propracovanou výzdobu či kopuli, při pohledu do níž člověk dostává závrať z Boží velikosti, a mínil, že z každého jednotlivého prvku zde vyzařuje nesmírná duchovní síla. Nato navázal výkladem na své oblíbené téma mezináboženského dialogu a na své zásluhy v této oblasti. „Jistě dobře víte, jak moc mi záleží na dobrých vztazích mezi věřícími různých náboženství v naší zemi i ve světě. Víte, kolikrát jsem se zastal muslimů v této zemi a že soustavně vystupuji proti jedu islamofobie a proti předsudkům plynoucím z neznalostí a bulvárního chápání islámu.“ S trpkostí dodal, že tyto nemoci společnosti a příznaky českého provincionalismu bohužel stále postihují i mnoho křesťanů. Přitom křesťané a muslimové by měli spolupracovat ruku v ruce na duchovním osvícení této země.

Demirel církevního hodnostáře ujistil, že turecká vláda si velmi cení jeho vstřícného postoje k muslimům žijícím v České republice, jeho volání po mezináboženském dialogu, jeho snah nacházet společnou řeč mezi křesťany a muslimy v celosvětovém měřítku a jeho důrazu na toleranci, univerzální pravidla lidskosti a harmonické soužití v multikulturní společnosti. Zdůraznil, že tyto otázky leží na srdci i Jeho Eminenci velkému muftímu, který si přál demonstrovat svůj postoj právě i pozváním Čulíka na dnešní slavnostní událost. Vyjádřil přesvědčení, že Čulík sehrává jedinečnou a nenahraditelnou roli v budování spolupráce a přátelských vztahů mezi muslimy a křesťany, a že jeho přínos v tomto směru bude nesmazatelně vryt do historie.

Polichocený arcibiskup na to prohlásil, že se potvrzuje, že mezináboženský dialog přináší svoje ovoce. Rýsuje se pozitivní vývoj směrem k otevřené občanské společnosti, v níž různé kultury a etnika budou žít jako bratři a sestry v toleranci a vzájemné úctě spojeni darem prozřetelnosti v podobě lidských práv. Začíná se psát nová kapitola dějin této země. Nálady mezi lidmi se mění. Provincionalismus a nacionalismus ztrácejí půdu pod nohama a zmítají se ve smrtelné křeči. Zkorumpovaný establishment, který se zajímal jen o vulgární materiálno půjde brzy od kormidla. Volby přinesou novou vládu, které nebudou otázky společenského pokroku, lidských práv a harmonické koexistence lidí různých kultur lhostejné.

Když konečně došlo na loučení, Čulík stiskl Demirelovi pevně ruku se slovy: „Mějte s námi trpělivost. Vyhlídky dalšího politického vývoje jsou nanejvýš nadějné. Říkám vám: doba půjde rychle dopředu, a tuhle zemi s Boží pomocí přes všechna kolísání a klopýtání čeká dobrá budoucnost.“

Demirel se zahleděl arcibiskupovi do očí a řekl: „O tom nemám nejmenší pochybnost, Vaše Excelence.“

 

[1] Kefíja je tradiční arabská mužská pokrývka hlavy, kterou tvoří čtvercová tkanina, obvykle bavlněná, různým způsobem přehnutá a složená.

KAPITOLA 3 – obraz 3

sobota 30. května 2082, večer

Rozzářený parník se hrdě nesl po hladině večerní Vltavy. Intelektuální elita ponořená ve víně za doprovodu svérázné hudební produkce bujaře užívala života. Vlahý vzduch prodchnutý vůněmi vrcholícího jara, chechtání racků i první hvězdy na nebi dotvářely idylickou atmosféru. A navíc ten pocit být při dobré věci! Předávání cen Homo Homini přece patří k těm událostem roku, na nichž se sluší nechybět.

Demirel a Gündoğdu seděli u stolu při zábradlí a vychutnávali si kouzelný pohled na starou Prahu. Velvyslanec byl ochoten připustit, že pro jednou ho cesty za Friends Abroad přivedly do vcelku příjemného prostředí. Tedy ponechá-li stranou přemíru podivných extravagantních existencí kolem, jejich hlasité projevy a ty podivné zvuky – cink, bum, ooommmmmmmmm, cink… Kahretsin! Svou životní dávku tibetské relaxační hudby dneškem jistě dovršil. Také by rád nezůstával jen o vodě s bublinkami, smysl pro povinnost však velí udržet čistou hlavu, dokud mise nebude splněna.

Friends Abroad byli spolu s otevřením Merkez Camii velkým tématem poslední doby. V situaci, kdy se schylovalo k převratu na tuzemské politické scéně, a kdy nebylo možné spoléhat na pokračování pohodlné spolupráce s dosavadní civilizovanou garniturou, zavelelo ústředí k hledání přátel do nejisté doby. Bylo nezbytné jednak navázat kontakt s nejsilnější opoziční politickou formací, jednak vybudovat síť opěrných bodů ve všech klíčových sférách společnosti – v médiích, v kultuře, na akademické půdě, v tzv. „neziskovém sektoru“ či v katolické církvi. Nikdo ze zainteresovaných na ambasádě tuto nevábnou agendu neměl v lásce. Předně obnášela množství zpravodajských a administrativních úkolů. Navíc neustálý kontakt s kdejakou dekadentní chátrou často vyžadoval notnou dávku sebezapření a silný žaludek. Všichni ale chápali význam celého úsilí pro zdárné pokračování osidlovacího programu.

Hledání spojenců v dotčených kruzích by se mohlo zdát banálním úkolem. Obdiv západních intelektuálů k všemu cizímu spojený s nenávistí k vlastní kultuře otevíral srdce pro spolupráci dříve, než bylo třeba použít jakýkoli motivační faktor. V přemíře potenciálních ochotných pomocníků bylo ovšem nutné pečlivě vybírat. Inteligentní strategie vyžadovala zaměřit se jen na perspektivní jedince, kteří mohou být ze své pozice skutečně k užitku, a na které bude za všech okolností spolehnutí. Dost kara günde belli olur.[1] Každopádně zásluhou vzorné práce Demirelových zpravodajců, díky velvyslancově diplomatickému umu a s velkorysým finančním krytím ze strany turecké vlády se celý projekt velmi utěšeně rozvíjel. Dnešní večer, kdy se do sítě měly chytit hned dvě kapitální ryby, měl korunovat dosavadní úspěchy.

Tu se vynoří dívčina s patkou z Look Forward a přivádí rozcuchaného vousatého čtyřicátníka v havajské košili se sklenkou v ruce. „Pánové, je mi velkou ctí představit vám Roberta… Roberta Zachariáše.“ Turci jsou rázem v pozoru a nechávají se Šafrovou uvést. Gündoğdu vřele tiskne politikovi ruku. „Doktore Zachariáši, moc nás těší, že vás konečně poznáváme!“

„Taky, taky,“ říká Zachariáš. „Ale nechme ty formality. Prostě jenom Robert, pro přátele Rob. Já si na tituly nepotrpím. Myslím, že to lidi od sebe zbytečně odcizuje. Mimochodem, mluvíte parádně česky, Topraku.“

Velvyslanec se zatvářil přívětivě. „Dobře, … Robe. Vezměte u nás místo. Přicházíte právě včas. Myslím, že co nevidět se bude začínat.“

Zachariáš se uvelebil u stolu, loknul si vína a poznamenal: „Tohle je fajnová akce a moc dobrá společnost. Tady jsou nejlepší z nejlepších. Lidi, co vyčnívaj z tý ubohosti všude kolem. Super nápad sejít se tady.“

Ano, místo setkání dohodnul Demirel přes Look Forward skutečně důmyslně. Kde jinde mohl rozhovor působit přirozeněji a nebudit zbytečnou pozornost než na události s lidskoprávní a migrační tématikou, kam byli všichni společně pozváni?

„Stejně to Dexterovi moc přeju,“ poznamenal Zachariáš. „Jestli si tuhle cenu někdo zaslouží, tak je to von. Rozvoj multikulturní společnosti, harmonická koexistence v rozmanitosti, to jsou jeho velký témata. Novinář par excellence, charakter, srdcař… S xenofóbníma sráčema umí vyjebat. Mít víc takovejch jako Dex, tak jsou naše média někde jinde. A celá společnost je jinde.“ Obrátil do sebe zbytek vína, hned objednal další a s úsměvem tlumeně dodal: „Mimochodem, slyšel jsem, že to dostal i díky vám… že jste mu dost pomohli… Jestli je to pravda, tak to je naprosto úžasná věc. Ukazuje to, že přátelství a porozumění mezi lidmi různých kultur není žádná chiméra, … že to, o co se tu snažíme, má svoji perspektivu.“

Turci se tvářili tajnůstkářsky. „Nu, řekněme, že jsme se trochu přimluvili, ale to nestojí za řeč,“ opáčil velvyslanec. Po důstojné odmlce pokračoval: „My nejsme hluší a slepí, Robe. Všímáme si, kdo je přítel. Dávno jsme zaznamenali, že pan Třešňák je člověk, který – stejně jako vy – dělá mnoho záslužné práce a nesnaží se přitom zavděčit většinovému vkusu. Vám oběma nejde o žádnou lacinou popularitu, ale o principy. Pro správnou věc dovedete jít proti davu jako buvoli. Je na čase, aby se takovým lidem dostalo podpory a uznání, a aby se pro ostatní stali vzory hodnými následování.“

Zachariášovi zářily oči jako školákovi, který dostal pochvalu. „No přesně! Principy, to je to, o co tady běží. Pokud jde o lidskoprávní témata, člověk se prostě musí rozhodnout, jestli je bude prosazovat aktivně a naplno bez ohledu na žebříčky popularity, nebo jestli to bude dělat jen navoko, napůl, nikoho nesrat, šolíchat to, pohodlně sbírat body. Právě tohle je to, co politici u nás většinou dělaj. Nikomu se nechce do toho jít natvrdo. A divíte se? Většina společnosti jsou tady zaostalý primitivní prasata, který… Ale darmo mluvit!“ Mávnul rukou a zchladil zlost hltem vína z nové sklenky. „To já nejsem právě typickej politik – spíš se chápu jako expert, aktivista nebo úředník. Nepřemejšlim v horizontu volebních cyklů. Mně jde o něco vyššího – o spravedlnost, o lepší svět, o…“

Náhle utichli tibetští hudebníci i všechna vřava. U mikrofonu žádá o pozornost žena v batikovaných šatech s výrazem světice. Je to předsedkyně správní rady Nadačního fondu pro rozvoj multikulturního soužití, který štědře honorovanou cenu rok co rok uděluje. Oznamuje, že za letošního Homo Homini porota vybrala novináře Dextera Třešňáka z Lidových novin. V dlouhém odůvodnění poukazuje na žurnalistovy statečné občanské postoje, jeho smysl pro objektivitu a korektnost, vyzdvihuje jeho aktivní přínos k boji proti nenávisti, předsudkům, stereotypům a netoleranci. Své kvality plně prokázal v předešlém roce, když se vzedmula vlna xenofobie v souvislosti s kauzami Medine Öztürk a Hazinedar.

To už za bouřlivého potlesku a pohvizdování na scénu přichází sám laureát. Jeho účes na pěšinku, hladce oholená tvář, šedý oblek s kravatou a uhlazené vystupování, kontrastují s rozevlátou společností okolo. Přijímá gratulace od dámy v batikovaných šatech, dlouze si tisknou obě ruce a špitají si. Nato novinář přebírá zarámovaný diplom, zvedá ho nad hlavu a se slzami dojetí se usmívá do kanonády blesků a cvakání spouští. Nakonec se postaví za mikrofon a dá se do předčítání pečlivě připraveného proslovu. Když všechny korektně osloví, a všem, kdo se zasloužili, poděkuje – k spokojenosti Turků mezi prvními krajanskému spolku Türk Toplomu za nominaci – zdůrazňuje: „Vnímám toto ocenění jako potvrzení toho, že můj dlouholetý boj za kultivovanější média, za vyspělejší společnost a za harmonické soužití lidských bytostí na tomto kousku světa, má svůj hluboký smysl. Považuji ho za oslavu a vyzdvižení hodnot, které jsou mi drahé a které se snažím prosazovat. Beru ho jako vzpruhu do další práce a také jako silný závazek neuhnout z nastoupené cesty.“

Nu, to bychom si také dovolili očekávat, pomyslel si Demirel, a koutky pod knírem se mu rozšířily. Dva miliony korun a ten věhlas v intelektuálních kruzích, to je přeci moc pěkné povzbuzení. Přitom zařídit moudré rozhodnutí poroty nebylo právě jednoduché. Neobešlo se to bez obratné diplomacie, vybrání pár dlužených laskavostí a puštění žilou finančním rezervám. Nadační fond pro rozvoj multikulturního soužití, který doposud turecká vláda dotovala deseti miliony ročně, což činilo kolem třetiny jeho příjmů, se mohl od roku 2083 těšit na příspěvek navýšený o tři miliony. Utvrzení Třešňákova přátelství ovšem za trochu toho úsilí stálo. Navíc poskytne vhodný příklad pro další mistry pera, kteří třeba pochopí, že psát rozumně se vyplácí.

Dexter Třešňák vzbudil zájem velvyslanectví a MİT už dávno. Na Ořechovce ne nadarmo každý měsíc sestavovali monitoring tuzemských médií, který se zaměřoval na zpravodajství související s tureckou komunitou a osidlovacím programem. Bylo třeba vědět, kdo je kdo. Třešňák byl pravidelně zmiňován nanejvýš kladně a trvale byl řazen na seznam autorů, kteří píší rozumně. V rámci strategie Friends Abroad bylo rozhodnuto, že takové novináře je třeba podporovat, motivovat, utvrzovat je v jejich správných názorech, udržovat s nimi přátelské vztahy; pokud jde o finance, nemělo se na nich nikdy šetřit. Právě tak bylo třeba na opačné straně identifikovat novináře píšící nerozumně. Ti měli být prozatím sledováni a evidováni. K případným dalším krokům vůči nim mělo dojít v pravý čas, budou-li vůbec nadále představovat riziko. Turci s uspokojením sledovali, jak jsou tito autoři v rámci samoočistného procesu vytlačování z mainstreamových médií. Někteří umlkají docela, jiní mizí v bažině alternativních okrajových plátků.

V roce 2081 došlo ke dvěma nešťastným událostem, které pošramotily obraz turecké komunity a zvedly vlnu negativních reakcí ve společnosti. Jednak to byl případ vraždy sedmnáctileté dívky Medine Öztürkové, kterou ubodal otec a starší bratr, protože odešla od rodiny bydlet s českým partnerem a zvolila západní způsob života. Nedlouho poté unikly do médií záběry z halal jatek Hazinedar v Říčanech u Prahy, kde se nezacházelo se zvířaty právě tak, jak by místní obyvatelstvo očekávalo. V záplavě kritických článků v médiích, které tyto události nemístně rozmazávaly, a komentářů pitvajících obtížnosti soužití odlišných kultur a možnosti integrace přistěhovalců, vyniklo několik rozumných žurnalistů, na prvním místě pak Třešňák. Ten pohotově odsoudil neprofesionální přístup médií a xenofobní reakce veřejnosti, odmítl spojování aktů jednotlivců s etnikem či náboženstvím a zpranýřoval „malost, trapnost a nenávist českých ‚vlastenců‘“.

Řečník se právě k tématu vrací: „Kauzy Medine Öztürk a Jatky Hazinedar ukazují, že naše společnost stále ještě není dost vyzrálá a nedokáže vyhodnocovat a řešit současné problémy na dostatečně vysoké úrovni. Stačí jeden nešťastný, nevhodně pochopený impuls a hned se moc nepěkně vybarvujeme, hned se derou do popředí některé nehezké vlastnosti naší národní povahy. Na hladinu českého rybníčku jako páchnoucí bahenní plyn rázem probublávají předsudky, stereotypy, nenávist, strach z jinakosti, malost, provincialismus, plebejství, hulvátství. Na všech stranách se vzdouvá xenofobní populismus a extrémisté rozehrávají strunu nízkých pudů a emocí. Pod rouškou boje proti tzv. politické korektnosti se útočí na samu slušnost a obhajuje se právo zraňovat druhého na jeho nejcitlivějších místech. Za to všechno se hluboce stydím. Staví to Českou republiku do velmi špatného světla…“

„Dobře mluví,“ poznamenal Zachariáš. „Dex je správnej chlap. Drží se sice dost zpátky, je mírnej, takovej decentní kravaťák, ale ta jeho argumentace, ta je vždycky vybroušená.“

„Nemohu snést a nepřijmu směšování fenoménu migrace se sociálně patologickými jevy, zvláště s trestnou činností a bezpečnostními riziky!“ hřímal Třešňák za mikrofonem. „Vždy budu odmítat falešné asociace mezi jednotlivými zločinnými jednáními a sociokulturním, etnickým či náboženským prostředím, z něhož pocházejí pachatelé. Jistě, brutalita některých závažných trestných činů šokuje a tragické osudy obětí nás nemohou nechat chladnými, ale trvám na tom, že mnohem větším neštěstím je, když takové události podnítí xenofobní reakce a antiimigrační nálady, když ve společnosti vzniká nedobré klima.“

Obšírně pak filosofoval o tom, že na dnešní neutěšené situaci, kdy obyčejným lidem schází pochopení pro citlivé otázky imigrace a setkávání kultur, mají svou vinu také média. Jejich povrchní informování se podle něj často zaměřuje pouze na určité dílčí aspekty a izolované události a přehlíží přirozenou složitost těchto fenoménů, které ovlivňují společnost mnoha různými způsoby a na které je třeba rovněž různě reagovat. Založil proto platformu Responsible Media Forum sdružující novinářky a novináře, kteří cítí tento dluh a hodlají se aktivně zasazovat o jeho splacení. „… Zdejší média si konečně musejí uvědomit svou klíčovou roli ve společnosti a odpovědnost, která z toho vyplývá. Nejsme továrnami na zpravodajství, nejsme překladišti agenturních zpráv. Naším posláním není bezmyšlenkovité zprostředkování informací o událostech. Jsme skutečnými tvůrci veřejného mínění a vzdělávacími institucemi sui generis. Ambicí kultivovaných médií proto musí být vychovávat a vést, být hybnou silou společenského pokroku, která aktivně přispívá k budování otevřené, pluralitní, kulturně heterogenní společnosti a předchází šíření xenofobního populismu a pravicového extrémismu. Musíme zaujímat informované a etické postoje a být zvučnými hlasy rozumu, které tlumí napětí, vytvářejí klima vzájemného respektu a tolerance, otevřenosti pro různorodost, vychovávají k vysoké odolnosti proti stereotypním a zjednodušeným pohledům, zdůrazňují příležitosti a obohacení…“

„Já už se v tom začínám ztrácet,“ řekl trochu zdřevěnělým jazykem Zachariáš a zívnul. „Kdepak Dex, jak jednou začne řečnit, tak ho nikdo nezastaví.“

„Ale ty argumenty! Mluví jako kniha. Má to všechno v hlavě úžasně uspořádané,“ podotkl Demirel a požádal politika, aby Třešňáka, hned jak bude vhodná chvíle, přizval ke stolu.

Vlahým vzduchem nad řekou dál zněla novinářova slova: „… To znamená nutně uvažovat, o kterých událostech vůbec budeme informovat, a hlavně jakým způsobem. Obojí vyžaduje velmi citlivý přístup, který musí převážit nad snahou zavděčit se čtenářům. S rozmanitostí přicházejí výzvy. Máme tu dnes mnoho jevů, jejichž širší souvislosti není snadné pochopit, což u lidí vyvolává iracionální reakce. Musíme se vyvarovat vyzdvihování různých excesů jednotlivců a zasazovat je do falešných, zkreslujících a stigmatizujících kontextů a schémat, nebo umožňovat, aby je takto vykládali ti, kteří se snaží rozdělovat společnost a šířit strach…“

Parník právě plul od Sovových mlýnů ke Karlovu mostu. Ve vlnkách Vltavy se míhavě třpytily odrazy stovek světel. Z nasvíceného Pražského hradu, chrámů a paláců sálal majestát prošlých staletí. Řečník konečně domluvil a palubou se rozezněly hlasité ovace a pokřik. Zachariáš zahvízdal na prsty a zvolal: „Kurevsky dobrej speech, Dexi!“

Asi o čtvrt hodiny později se Zachariášovi podařilo novináře obklopeného gratulanty odchytit a přivést ho ke stolu. Třešňák s těžce skrývaným dojetím děkoval Turkům za podporu. Potěšil ho jejich zájem o projekt Responsible Media Forum a ještě více, když se dozvěděl, že by se dalo leccos udělat pro jeho financování. Rád souhlasil, že se výhledově zastaví na ambasádě probrat podrobnosti.

Třešňák se Zachariášem poté zapředli živý hovor o migrační a integrační politice současné vlády, na níž nenechali niť suchou. Chybí zde prý komplexní náhled na migraci a práva migrujících a převažuje primitivní ekonomický utilitarismus, podle kterého je hlavní hodnotou migranta jeho ekonomický přínos pro stát. Migranti jsou převážně vnímáni jako pracovní síla, plátci daní a sociálního pojištění, zatímco jejich lidská hodnota a kulturní identita zůstává nedoceněna.

„Velký problém je v tom, že odpovědnost za integraci se tady pořád přisuzuje primárně migrantům. Ti nejsou vnímáni jako integrální součást společnosti, ale jako ti druzí, kteří se mají adaptovat na majoritní kulturu,“ mínil Třešňák. „Dokud budeme začlenění pojímat na bázi asimilace, nikdy se nepohneme z místa. Tady naprosto souhlasím s programem Aliance Progress. Vnucovat lidem s jinou kulturní a náboženskou identitou místní zvyky a obyčeje, požadovat po nich, aby se přizpůsobili etnicky definované kultuře, je třeba otevřeně pojmenovat jako diskriminační, nehumánní, odporující lidským právům, nehodné našeho civilizačního stupně…“

„Je to kulturní genocida, co si budeme nalhávat!“ prohlásil rezolutně Zachariáš.

Třešňák, který si neliboval v tak silných slovech, naklonil hlavu na jednu stranu a pak na druhou. „Každopádně tenhle antikvární přístup musíme opustit. Co teď potřebujeme, to je změna paradigmatu. Nový pohled musí vnímat začlenění jako dynamický, obousměrný proces vzájemného učení, poznávání se, přibližování se, přijetí, jako oboustranné přizpůsobování se všech obyvatel, tedy migrantů i rodilých Čechů. Je to o budování schopnosti vzájemné komunikace a hledání styčných bodů. Případ Hazinedar nám připomenul, že pořád zveličujeme sociokulturní rozdíly namísto toho, abychom otevřeně diskutovali o tom, jaký hodnotový základ musí být sdílen všemi obyvateli, aby byla společnost funkční. Není to o technologických postupech na jatkách nebo o nošení šátků. Já ten základ vidím v otevřené občanské společnosti založené na respektu k lidským právům a na vzájemné toleranci.“

Zachariáš si stěžoval, že současná politická garnitura je laxní v boji proti xenofobním názorům, čímž tyto vlastně legitimizuje jako společensky přijatelné. Za sebe může slíbit, že v pozici ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a inkluzivní společnost tuto záležitost vezme tvrdě od podlahy. „A stejně je mi líto lidí, který stravuje nenávist. Škodí tim nejen všem ostatním, ale hlavně sami sobě. Musí vědět, že jsou v tom sami. Naše společnost taková bejt nesmí. Musíme všem zaostalejm nahnědlejm prasatům poslat jasnej vzkaz: ‚Vyserte se na to! Doba už je někde jinde. A vy nás nezastavíte!‘“ Bouchnul do stolu. „Ne, dlouho už se tady roztahovat nebudou. S naší vládou nastane svěží vítr změn. Tenhle Augiášův chlív vymeteme, že se budou všichni divit.“

„Inu, jen do toho, Robe,“ povzbudil nadšeného revolucionáře Demirel. „Jak říká pan prezident, doba si žádá nové tváře a nové myšlenky. Zdá se, že vy jste jedna taková nadějná nová tvář, která může pohnout s věcmi kupředu.“

Zachariáš pookřál, jako by ho pokropil živou vodou. „Váu! Takže vy znáte… zajímáte se o … myšlení pana prezidenta? To je … fascinující. Totiž… já…“

„Je to moc moudrý a inspirativní člověk,“ řekl Gündoğdu. „Rádi posloucháme jeho projevy a čteme jeho texty.“ Demirel pomalu kýval hlavou a na tváři měl výraz nejvyššího uznání.

„Vždy jsem tvrdil, že Šimon Potůček je veliký myslitel světového formátu, který daleko přesahuje úzké obzory našeho vidlákova,“ řekl novinář. „Od časů Václava Havla jsme tu neměli takového člověka.“

Gündoğdu zvážněl a tónem jako z antického dramatu pronesl: „Stává se jen jednou za mnoho generací, že z národa povstane osobnost, která se tyčí nad svou zemí jako Ağrı Dağı – po vašem Ararat – nad východní Anatolií a která září do širé dáli stejně jako věčně zasněžené vrcholky této majestátní hory.“

„Nádherná metafora,“ vyhrknul po chvilce Třešňák a hlas se mu chvěl.

„Pánové, vidím, že si budeme moc dobře rozumět,“ radoval se Zachariáš a – snad pod dojmem slavnostnosti chvíle – přešel do spisovnějšího projevu. „Znovu se potvrzuje, že nadčasový humanismus Šimona Potůčka pomáhá překonávat bariéry mezi kulturami a stavět mosty. Když se sejdou slušní a vzdělaní lidé, kteří se dívají dopředu, žádné úklady šiřitelů nenávisti a reakcionářských hovad nemohou zastavit jejich dílo pokroku.“

„Sám bych to neřekl lépe,“ opáčil Gündoğdu a zamával na obsluhu. „Pánové, myslím, že teď je nejlepší chvíle připít na naši spolupráci a přátelství sklenkou dobrého vína.“

Než stačili donést kýžený nápoj, Demirel vyndal z aktovky několik obálek se zlatým pruhem a podal je velvyslanci. Ten se obrátil na Zachariáše a Třešňáka a obřadně jim oznámil, že velvyslanectví Turecké republiky a Turecká islámská náboženská obec v České republice si pokládají za velkou čest pozvat je na slavnostní otevření mešity Merkez Camii, které proběhne už za třináct dní. Oba Češi přijali pozvání s upřímným nadšením, s mnohoslovnými díky a okamžitě přislíbili svou účast. Zachariáš dostal tři další obálky a byl požádán, aby je předal sympatickým mladým přátelům z Look Forward.

A všichni už si rozebírají číše červeného vína – prý až od břehů Rhôny – a zvedají je k přípitku. Ambasador s přívětivým úsměvem pronáší: „Şerefe! Na zdraví a na přátelství… A na váš úspěch, pane ministře. A vy, pane Třešňáku, pište dál. Tahle země potřebuje rozumné novináře, jako jste vy.“

Sklenky cinkly.

 

[1] Turecké přísloví: Dobrého přítele poznáš ve svých zlých dnech. Obdoba českého „V nouzi poznáš přítele“.

 

 

 

KAPITOLA 3 – obraz 2

úterý 12. května 2082, brzké odpoledne

Automatická vjezdová brána se odsunula stranou, aby do pečlivě střeženého areálu vpustila černé audi s diplomatickou registrační značkou. Uniformovaný příslušník ostrahy zasalutoval. Vůz najel na dlážděnou cestu lemovanou rododendrony, po níž se svižně prohnal úhledným parkem. Zastavil u honosné patrové budovy v osmanském stylu, která byla čímsi mezi mohutnou vilou a malým palácem. Řidič s úslužným gestem otevřel dveře a z vozu vystoupil Arhan Demirel.

Palác Mehmet Görmez Kasrı byl jako vystřižený z pohádek tisíce a jedné noci. Představené dvouramenné schodiště stoupalo ke vchodu, nad nímž se klenuly tři oblouky s červeno-bílým lemem. Zdi s vysokými okrouhlými okny byly zdobeny bohatými ornamenty a arabskými kaligrafickými nápisy velebícími Alláha a jeho Proroka. Sotvakdo by v tomto dokonalém kusu orientální architektury hledal někdejší novorenesanční – podle Demirelova soudu velmi fádní – Letenský zámeček. Budova po kompletní přestavbě v roce 2079 našla svůj nový účel jako sídlo Turecké islámské náboženské obce v České republice,[1] a – co především – její hlavy, velkého muftího.

Občasné návštěvy u nejvyššího sunnitského klerika v zemi nepatřily k Demirelovým oblíbeným kratochvílím. Jeho Eminence İbrahim Akdaş nebyl vskutku dvakrát příjemným společníkem na odpolední posezení. Tvrdý, fundamentalistický, dogmatický, asketický, neústupný, karatelský – tato přízviska nejlépe vystihovala tohoto nanejvýš věrného a zaníceného služebníka Alláhova. I konzervativec, jako byl Demirel, žijící v zásadě podle přikázání a tradic islámu, avšak s jistým pochopením pro lidské poklesky, se musel při setkání s velkým muftím cítit jako nejnižší hříšník. Demirel uznával Akdaşovu ryzost ve víře a v ideálech, a do jisté míry ji obdivoval, obával se však, aby duchovní svou horlivostí a nesmiřitelností nenarušil klidný, organizovaný běh věcí. Štěstí, že náboženská obec podléhala politickému vedení turecké vlády, respektive Úřadu pro náboženské záležitosti,[2] a její činnost musela souznít se zájmy státu.

Velký muftí přijímal šéfa osidlovacího programu pokaždé v prostorném salonu obloženém náboženskými knihami, v jehož koutě stál stolek s velkým modelem budoucí mešity Merkez Camii. Zde nad sklenkami silného slazeného čaje probírali vše potřebné ohledně náboženského života expandující turecké komunity – výstavbu a provoz mešit a náboženských škol, zajištění dostatku kleriků a učitelů, finance, jednání s křesťanskými církvemi o odkupu jejich objektů, stížnosti na chování úřadů a původních obyvatel a podobně. Velkým tématem poslední doby byly závěrečné práce na Merkez Camii.

Na dnešní schůzce měly být doladěny právě organizační věci kolem slavnostního ceremoniálu otevření centrální džamie, jenž byl stanoven na pátek 12. června. Diskuse se rychle stočila na seznam prominentních hostů včetně řečníků, který bylo třeba v nejbližších dnech finalizovat. Rozhodující slovo zde měla turecká vláda a Úřad pro náboženské záležitosti, s Akdaşem však byla záležitost s předstihem konzultována a měl možnost předložit vlastní návrhy pozvaných v rozsahu do patnácti osob. Zdálo by se, že s výsledkem neměl důvod být nespokojen. Vláda odsouhlasila většinu z jím navrhovaných jmen – vesměs sunnitských kleriků a učenců. Jen duchovní Abdulazíz al-Omarí z univerzity al-Azhar proslulý otevřeným hlásáním radikálních názorů, omlouváním islamistického terorismu a urážlivými výroky o Židech byl zamítnut jako „kontroverzní osobnost“ s tím, že jeho přítomnost by mohla vzbudit nežádoucí ohlasy. To Akdaş přešel pokrčením ramen. Z pracovní verze seznamu však celkově viditelně nadšen nebyl.

Klerikovi se nezamlouvalo, že příliš mnoho zamýšlených hostů má být z prostředí mimo svět islámu; zejména měl na mysli představitele veřejného života České republiky a hlavního města Prahy. Prezidenta republiky, předsedkyni vlády, pražskou primátorku a další funkcionáře byl ještě schopen skousnout, zvláště citlivě však vnímal možnou účast arcibiskupa pražského a primase českého Martina Čulíka. „Co má co dělat křižácký biskup na otevření islámského svatostánku? K čemu ho tam potřebujeme? Co si od toho vláda slibuje?“

Demirel se posilnil douškem horkého čaje a mírným tónem začal vysvětlovat: „Vaše Eminence jistě chápe, že jsou zde jisté diplomatické a strategické ohledy, které nás vedou k tomu, abychom ukázali přiměřenou dávku dobré vůle a vstřícnosti. Musíme určitým způsobem reagovat na volání po mezináboženském dialogu, multikulturním soužití a toleranci, které na Západě, a konkrétně v této zemi, tolik zaznívá. Jsme ve fázi, kdy je namístě nastavit vlídnou tvář, aby…“

„Nejsem příznivec bratříčkování s jinověrci,“ zavrčel Akdaş a v očích se mu nenávistně zablýsklo. „Prorok, nechť mu Bůh žehná, jasně řekl: Neberte si mezi nimi přátele, dokud nepřestoupí na stezku Boží! Bůh skrze své poselství nenechal nikomu možnost výmluvy, aby říkal, že nerozuměl nebo nevěděl.“

„Toho jsem si plně vědom,“ řekl Demirel. Přitom mu vytanul na mysli obrázek starého imáma v Ortahisaru, z jehož úst v dětství tento verš z Koránu často slýchával. „Smyslem mezináboženského dialogu, jak si jej vykládá vláda, rozhodně není ustupo…“

„Celý tenhle mezináboženský dialog,“ přerušil ho velký muftí se štítivou grimasou, „má smysl jen tehdy, pokud má být prostředkem pro šíření daru islámu, to jest, pokud jeho pomocí můžeme jinověrce vyzdvihnout z propasti temnot k poznání pravdy a světla. Hledejme mezi nimi srdce schopná otevřít se poznání požehnané víry. Koho Bůh chce vést cestou správnou, tomu otevře hruď pro islám. Ty zatvrzelého srdce, kteří zůstanou ve svých bludech, musíme alespoň přimět, aby islám a potřeby našich věřících plně respektovali, nestáli nám v cestě, a aby se zdrželi všeho, co uráží naše přesvědčení. Jedině takový mezináboženský dialog uznávám. Nejsem pro žádné nezávazné zdvořilostní tlachání, odmítám falešné úsměvy a plácání po ramenou. To je jenom zbytečná ztráta času. To je nedůstojné skutečného věřícího, natož náboženských vůdců, kteří mají jít příkladem a udávat směr.“

„Vaše Eminence má samozřejmě naprostou pravdu,“ souhlasil diplomaticky Demirel. „V žádném případě také není třeba pochybovat o tom, že záměry vlády jdou právě tímto směrem. Vládní politika, pokud jde o interakce s jinými konfesemi, sleduje výhradně zájmy islámu – o tom není sporu.“ Pousmál se. „Jistě ale budete souhlasit, že není vždy na místě přespřílišná otevřenost a přímočarost. V zemích, kde rozvíjíme osidlovací program, jde expanze naší víry a s ní spojená duchovní obroda ruku v ruce právě s nerušeným rozvojem tohoto programu. Nejlepší zárukou budoucího panství islámu v tomto státě je úspěšné pokračování naší práce.“

Akdaş se ušklíbl. „Nu, prosím, to zde nechci popírat. To se rozumí samo sebou. Jen pořád nechápu, jak nám v tom pomůže, když pozveme na náš ceremoniál toho jejich duchovního pohlavára. Jde snad o budování naší image u místních? Chcete, aby nám aplaudovala jejich média, jak jsme přátelští a tolerantní? Jistě, dovedu si spočítat, že to může přinést určité výhody, ale pořád si musíme klást otázku, kde jsou hranice, kam až lze zajít. Nejsem příznivcem podbízivosti a lísání se do přízně nevěřících. Naši víru bychom nikdy neměli schovávat, ale vždy ji nést hrdě jako pochodeň všude, kam jdeme.“

„Ano, připusťme, že je v tom i tento aspekt,“ řekl Demirel málem omluvným tónem. „Vláda se domnívá, že budování pozitivního obrazu u místních obyvatel je pro účely zdárného rozvoje programu mimořádně důležité. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že arcibiskup Čulík je mezi místní intelektuální a kulturní elitou velmi populární a uznávanou osobností. Je také skutečným miláčkem médií. Naše vstřícnost vůči němu a jeho účast na ceremoniálu je podle našeho názoru zárukou velmi kladného ohlasu otevření Merkez Camii v těchto kruzích.“

„Populární osobnost?“ podivil se velký muftí, který českým médiím ani dění v místních křesťanských kruzích nevěnoval prakticky žádnou pozornost. „To mi řekněte, jak může být ve zdejší bezvěrecké a nanejvýš dekadentní společnosti populární nějaký duchovní?“

Demirel pokrčil rameny. „Nu, on to není zrovna typický křesťanský náboženský vůdce, jak bychom si je představovali podle vzorů z minulosti. Tenhle je jeden z těch moderních inovátorů, liberálních kněží, kteří se v hierarchii křesťanských církví v posledních letech ledaskde dostali na nejvyšší příčky. Zdá se, že Čulík jde ještě mnohem dále, než je mezi těmito modernisty obvyklé. Jde plně na ruku zdejšímu intelektuálnímu establishmentu a levicové opozici. Říká přesně to, co chtějí slyšet, a posvěcuje to jako Boží vůli a vrchol ctnosti. Dere se na příklad za změnu pohledu církve na interrupce, antikoncepci, rozvody, homosexuály a vůbec sexuální menšiny všeho druhu, pornografii, sexuální výchovu a podobně. Jeho heslem je ‚Církev pro člověka, jaký je‘ a často říká, že nic lidského není Bohu cizí. Nejsem znalec křesťanství, ale myslím, že z nějaké jeho doktríny si tenhle arcibiskup mnoho nedělá. Je to spíš takový filosofující politický komentátor a aktivista, který mluví o Bohu a prorokovi İsa,[3] aby se tím stal zajímavější. I pro Vatikán je pořád trochu moc radikální, a proto z něj zatím neudělali kardinála. Zato ale získává body na domácím hřišti. Dobře to umí s novináři a je mistrem budování svého mediálního obrazu. Mimochodem teď s ním vyšel jeden zajímavý rozhovor v novinách. Pokud by Vaši Eminenci zajímal, snad bych ho tu našel.“

Akdaş souhlasně pokynul rukou.

Demirel na komunikátoru hbitě vyhledal příslušné interview s fotografií energicky vyhlížejícího muže ve středním věku se strništěm kolem úst a v rozhalence. Nu, prosím, tak třeba tady říká: ‚Církev na konci dvacátého prvního století musí být chápavá, otevřená a tolerantní. Musí to být církev, která se neutápí v povýšenosti, kárání a umravňování; církev, která se oprostila od přikázání, hříchů, svátostí, starých hábitů, drmolení naučených formulí a podobného haraburdí. Musíme být pozitivní silou občanské společnosti, která bojuje za lidská práva, úplnou rovnost žen, mužů i translidí, za práva sexuálních menšin, sociální začlenění, multikulturní soužití, společenský pokrok – jednoduše řečeno, za Boží dobro a lásku. Právě o tom je celé učení Kristovo, vykládáme-li je pružně a pragmaticky tak, abychom udrželi tempo s vývojem společnosti. Potřebujeme zkrátka církev pro život, jaký je.‘“

Velký muftí tiše poslouchal usrkávaje čaj. Z jeho očí vyzařovalo nejhlubší pohrdání.

„No a nebo tady je to také moc zajímavé,“ pokračoval Demirel a dále překládal: „‚Nic lidského není Bohu cizí. I pornografie – máme-li tomuto žánru říkat tak odtažitě – snad bych raději volil termín smyslné vizuální a audiovizuální umění – má v životě člověka svoje nezastupitelné místo. Pomáhá lidem každého věku najít cestu k sexualitě, a tedy i k lásce a radosti. Nebuďme přízemními maloměšťáky, kteří nad obyčejnou lidskostí ohrnují nos. Nebuďme jako ultrakatoličtí tmáři, kteří intelektuálně zastydli někde v devatenáctém století. Ano, jsou zde určité limity. Ptejme se, zda to, co se zobrazuje, je korektní z hlediska rovnosti žen a mužů, zda tam není násilí, rasismus a podobně, ale…‘“

Akdaş bouchnul rukou do stolu a vyprsknul. „İğrenç.[4] Je mi z toho zle. Tohle, že káže jejich duchovní? Kdybych někde utrousil něco podobného já, do týdne padnu za oběť spravedlivému hněvu některého z našich věřících. Žádný plot ani strážci by mi nezajistili bezpečnost. A vskutku bych si nezasluhoval jiný osud! To je mi pěkné náboženství, které vlaje za nezřízenými lidskými pudy a neřestmi jako roucho prodejné ženy. Pravá víra musí formovat člověka a učit ho poslušnosti, ne se sama nechat prznit člověkem. Nesmí zaměnit snahu zalíbit se Bohu za snahu zalíbit se světu. Jak víme, v islámu existuje rovnováha mezi milosrdenstvím Boha a jeho hněvem. Je nám přislíben spravedlivý soud, kde naše dobré skutky budou na váze proti těm špatným. Naše víra je rovnováhou mezi naší důvěrou v Boha a naším strachem z jeho trestu. Islám probouzí květ ctnosti, zatímco veškerou nepravost zavrhuje a odsuzuje do zatracení.“ Odmlčel se a dopil čaj ve sklence. „Ano, dávno víme, že křižáci zažívají děsuplnou degeneraci a pád do hlubin zoufalství. Slýchám o tom z různých stran, a každá nová zpráva překonává tu předchozí. Hle další důvod, proč islám musí zvítězit a přinést do této duchovně vyprahlé země světlo. Je v tom civilizační mise.“

Klerik si dolil čaj z çaydanlıku,[5] osladil poctivou dávkou cukru a zamíchal.

„Co se Čulíkovi musí přiznat,“ poznamenal Demirel, „o islámu se vyjadřuje nanejvýš uctivě. Všude chválí jeho moudrost, spravedlnost, mírumilovnost, vzývá muslimské ctnosti. Mluví o nás jako o muslimských bratrech a sestrách. Volá po dialogu s námi. Varuje před citováním vybraných tvrdých pasáží Koránu vytržených z kontextu, jejich doslovným výkladem a jejich zneužíváním k podněcování protiislámských nálad.“ Sklouznul pohledem zpět ke komunikátoru a cosi vyťukal. „Ano, zde v jednom svém článku říká: ‚Citovat z Koránu – stejně jako z Bible a jakéhokoli jiného posvátného textu ostatních světových náboženství – nikoliv to, co je tam krásného a moudrého, nýbrž pasáže vytržené z kontextu, je nejen amatérské, ale také zavádějící a velmi nebezpečné. Každé svaté písmo odráží kulturně-dějinné prostředí svých autorů a doslovně je mohou vykládat jen fundamentalisté, kteří zpravidla své náboženské texty do hloubky neznají. Stejně jako my křesťané, ani islámský svět už dávno nevychází ze středověkých dogmatických přístupů. Dávno nedělí svět na zakázané a dovolené, nýbrž staví na aplikaci duchovních principů vyvoditelných z Koránu, jako jsou spravedlnost, dobročinnost, ohleduplnost. O tom nás může poučit skutečný mezináboženský dialog, který nám umožní vzájemně se poznat a obohatit a odnaučit se druhé vnímat v degradujících stereotypních schématech. Věřím v sílu dialogu.“

Akdaş zlostně vyprsknul: „Nepochopil vůbec nic. Pravá víra je jednou provždy daná a nepodléhá vrtochům času, jako ta jejich. Obrať tvář svou k náboženství pravému jako haníf podle sklonu přirozeného lidem, v němž Bůh lidi stvořil. Stvoření Boží pak změnit nelze – a toto je náboženství neměnné. Ať si vykládá jejich zbloudilé písmo a neplete se do věcí, kterým nerozumí.“

„Co je zajímavé,“ pokračoval Demirel nevzrušeně, „vyzývá také svoje souvěrce a vůbec místní společnost k autocenzuře v projevech křesťanské víry a tradic na veřejnosti, aby nebylo uráženo naše cítění. Kritizuje z tohoto důvodu třeba vánoční trhy, vystavování motivů z narození proroka İsy, křesťanské náboženské průvody, přenosy z náboženských obřadů ve veřejných médiích. Ne, že bych věřil na jeho upřímnost. Katolická církev pod jeho vedením se ovšem nepochybně snaží vůči nám nastavit laskavou tvář a zdvořile nám ve veřejném prostoru ustupovat.“

Velký muftí vztyčil ukazováček. „To všechno je jenom projevem jejich slabosti, strachu, kolísání, oprávněné pochybnosti zbloudilců o sobě samých. Plazí se před námi jako červi. Co myslí, že tím získají? Náš vděk? Přítelíčkování? Kdepak. Pro nás je to jen potvrzení toho, že my jdeme správnou cestou, zatímco oni se mrskají v bahně svojí ubohosti. Kohokoli vede Bůh, toho nikdo nedokáže svést z cesty, a kohokoli Bůh nechá sejít z cesty, toho nikdo nedokáže vést.“

„Jak už o tom hovořila Vaše Eminence, všichni víme, že křesťanství v Evropě je v hluboké krizi, v naprostém rozvratu a chaosu,“ řekl šéf osidlovacího programu. „Všude je to dost podobné. Tady je to snad jen ještě zjevnější, protože Čulík a jeho souputníci na vrcholku tuzemské organizace jsou radikálnější a dekadentnější než církevní představitelé v jiných zemích. Církev tu vlastně prošla podobným procesem jako kdysi komunistická strana v Číně. Vzdala se substance, aby zachovala slupku a svoje postavení. S náboženstvím má společného asi tolik, jako čínská vládnoucí strana s komunistickou doktrínou. Zůstala jenom instituce, která se zaštiťuje křesťanstvím, aby zachovala kontinuitu s tím spojených benefitů. Takto se, pravda, obstojně etablovala v novém systému. Díky tomu může mít i v zemi bezvěrců svoje významné místo a dokonce se hřeje na výsluní mediální přízně. Spravuje rozsáhlý majetek, pronajímá nemovitosti, – ty, co nepotřebuje, s chutí a lacino prodává nám –, obdělává půdu, vaří pivo, vinaří, provozuje na komerční bázi domovy pro seniory, nemocnice či církevní školy, a vůbec podniká v ledasčems. Také pobírá dotace na nejrůznější projekty, pořádá společenské akce, zábavy… Je to vskutku bohatá a relativně úspěšná organizace, která se ale prakticky totálně odstřihla od duchovní stránky a nemá žádný problém s tím popírat samotné základy svého někdejšího učení. Chce být se všemi zadobře a podlézá i těm, kteří byli odjakživa jejími úhlavními nepřáteli. O tom, že by v tomto směru dnes pro islám představovala skutečnou konkurenci či hrozbu, nemůže být řeč. Zbytky těch, kdo berou původní doktrínu vážně, zůstávají jako dezorientované skupinky či jednotlivci na okraji a jsou u nejvyššího vedení v nepřízni. Arcibiskup Čulík a lidé kolem něj dělají všechno, aby tyto fundamentalisty, extrémisty či ultrakatolíky – jak jim říkají – umlčeli a přinutili poslušnosti, aby neohrožovali image a ekonomické zájmy organizace. Mezi námi, myslím, že nikdo v téhle zemi nedělá pro potlačení křesťanské víry tolik, jako vedení katolické církve. Můžeme tu vlastně pozorovat proces jakési autodestrukce.“

„My nad jejich krachem rozhodně lkát nebudeme,“ prohlásil velký muftí a rozhodil rukama. „Čas prověřuje, co je pevné a spolehlivé. Zbloudilé křižácké náboženství se ukázalo jako nedokonalé, nestálé a ztrouchnivělé. Nebuďte jako ti, kdož zapomněli na Boha a jimž On dal zapomenout na sebe samé – a toto jsou věru hanebníci. Zato naše požehnaná víra je stále zelená, věčně mladá, plná energie, životodárná…“

Vstal od stolu, přiblížil se k jednomu z vysokých oken a s pohledem upřeným do kvetoucího parku kázal: „Všemohoucí Bůh obdaroval člověka mnohými dary v pozemském životě, avšak tím největším z nich je dar islámu, skrze nějž nás seznámil s cestou dobra a správného vedení, světla, úspěchu a štěstí. A On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a s náboženstvím pravdivým, aby mu dal zvítězit nad každým jiným náboženstvím. Jen islám si zasluhuje vládnout světu. Jen on ho naplní spravedlností, pravdou a světlem. Dosáhne svého zanechav za sebou kolem cesty vraky ztroskotaných falešných kultů, jejichž zdánlivý majestát vyhoří jako svíce. Zítra to bude křesťanství, pozítří ostatní.“

Demirel zachoval chvilku ticha, aby nechal vyniknout důstojnosti Akdaşových slov. Poté poznamenal: „A přesně z těchto důvodů si troufám tvrdit, že současné vedení katolické církve si zasluhuje naši plnou podporu. Čulík a jeho věrní znamenají církev, která se orientuje na ekonomické a společenské aktivity a neškodný lidskoprávní aktivismus, církev odtrženou od křesťanské doktríny, která se utápí ve věroučných sporech a zmatcích, a která skutečné stoupence původního křesťanství dokonce efektivně potlačuje. Čulíkova církev je síla, která aktivně pomáhá umetat cestu našemu rozmachu a ještě se nám klaní a aplauduje našim úspěchům. Co je zásadní, svou podporou úpadkových trendů zajišťuje morální rozklad a vyhnití církve a podporuje celkovou dekadenci místní společnosti. Navíc – to jen na okraj – je to, jak je Vaši Eminenci dobře známo, skvělý obchodní partner, který nám levně prodává kostely a další objekty vhodné pro přestavbu pro naše účely. Proto říkám, že páter Čulík v čele katolické církve je nejlepší zárukou úspěchu osidlovacího programu a duchovní obrody této země – obrody z našich rukou. Pozvání na ceremoniál jako projev našeho kladného ohlasu na jeho volání po mezináboženském dialogu je v tomto ohledu jen maličkostí. Pomůže získat body nám a zároveň posílí Čulíkovu pozici v organizaci proti jeho kritikům, kteří jeho proislámskou linii zpochybňují. Všem zavře ústa.“

Demirel měl pocit, že na tváři přísného klerika vidí vzdálený náznak úsměvu.

„Nu, něco na tom, co mi tu říkáte, bude, příteli,“ řekl velký muftí smířlivěji. „Snad tenhle … Çulik je z našeho pohledu opravdu mužem na svém místě. Dobrá tedy. Žádá-li si to naše vláda a je-li to ve státním zájmu. Víte, že si o tom myslím svoje, ale…“ Mávnul rukou. Pomalým krokem přešel od okna ke stolku s bělostným majestátním modelem mešity. I Demirel se zvednul a duchovního následoval.

Oba muži mlčky stáli nad mistrným, do detailů propracovaným dílem. Pozorovali mohutnou loď s kopulí a ostré špičaté minarety a všechny líbezné křivky. Akdaşovy oči přitom docela měnily svůj nádech. Postupně ztratily svou bodavost a přísnost a vpluly až do roviny rozněžnělé zasněnosti.

„Ale stejně bude nádherná, nemyslíte?“ vydechl a rukou jako by hladil vzduch nad velkolepým výtvorem.

Demirel mlčky přikyvoval a sám se krásou dovedného zobrazení budoucí perly islámské architektury a klíčového centra duchovního života upřímně kochal.

Duchovní jako v transu recitoval verše dávného básníka: „Minareler süngü, kubbeler miğfer, camiler kışlamız, mü’minler asker…[6]

 

[1] V turečtině Diyanet Işleri Türk-Islam Birliği

[2] V turečtině Diyanet İşleri Başkanlığı

[3] Tur. Ježíš.

[4] Tur. nechutné, odporné.

[5] Çaydanlık = speciální dvoupatrová čajová konvice na přípravu čaje po tureckém způsobu.

[6] Tur. „Minarety jsou našimi bajonety, kopule helmicemi, mešity našimi kasárnami, věřící vojáky…“ Úryvek z básně Asker duası, kterou napsal básník Ziya Gökalp v roce 1912 a kterou proslavil Recep Tayyip Erdoğan.

KAPITOLA 3 – obraz 1

čtvrtek 23. dubna 2082, dopoledne

Mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Turecké republiky v ČR Toprak Gündoğdu byl zkušeným profesionálem, kterého jeho téměř třicetiletá praxe naučila všemu, co diplomacie pravidelně vyžaduje. Mezi takové kvality patřila i dávka hereckého umu a dokonalá schopnost sebeovládání. Kdykoli měl postarší beyefendi[1] reprezentovat svou zemi, dokázal vyladit výraz i gesta podle potřeby a zapůsobit na svůj protějšek jako příjemný a vnímavý společník. Nejinak tomu bylo onoho dubnového dopoledne, když v malém salonku ambasády na pražské Ořechovce za účasti Arhana Demirela a Zikriho Yılmaze přijímal tři zástupce progresivní mládežnické asociace Look Forward. A že tentokrát situace kladla na jeho schopnosti značné nároky!

Hned zkraje, když vítal hosty u kulatého stolu, nasadil osvědčenou masku vlídného, rozšafného světáka. S tou překonal prvotní nápor negativních emocí z vizáže příchozích, který dále zesílil, jakmile otevřeli ústa. Adam Ditrich, spoluprezident spolku, klouček se zženštilými rysy; v proklatě přiléhavých kalhotách se rýsují komáří nožky; věk tak kolem třiceti, vzděláním sociální antropolog. Vedle něj spoluprezidentka Barbara Šafrová, snad o něco málo mladší, krátkovlasá bruneta s účesem na patku, neatraktivní sterilní zjev, nafoukaný výraz, expertka na rovnost žen a mužů, aktivistka za práva transsexuálních a transgender osob; na tričku na ploché hrudi vyniká velký nápis „LOOK FORWARD“ a pod tím menším písmem dovětek „Harmonious coexistence, Tolerance & Dialogue”. A nakonec „projektový manažer“ Tobias Urban, podivný mužík s dlouhými vlasy, plachýma očima a štětinatou kozí bradkou, věk někde kolem pětatřiceti, absolvent oboru „studia občanského sektoru“. – „Kahretsin![2] Koho to sem Demirel zase přitáhl?“ klel ambasador v duchu. V jeho nitru divoce pulsovaly nechuť, opovržení a výsměch, navenek však pro své hosty udržoval dokonalou iluzi přívětivého úsměvu a laskavých očí.

To už spoluprezident Ditrich s vážnou tváří přednáší namemorovaný text: „Look Forward je komunitou lidí, kteří chtějí budovat inkluzivní otevřenou společnost založenou na vzájemném respektu, toleranci, porozumění, dialogu – společnost bez nenávisti, stigmatizace, negativních nálad, bez předsudků a stereotypů. Usilujeme o harmonickou koexistenci lidských bytostí bez ohledu na etnicitu, gender, sexuální orientaci, náboženství, věk, hendikep, stravovací návyky, příslušnost k některé subkultuře nebo jiné odlišnosti. Věříme, že soužití nositelů různých identit a kultur vede ke vzájemnému plodnému obohacení. Hledáme kreativní a inovativní cesty, které harmonickou koexistenci podporují, a angažujeme se pro odstraňování veškerých nekorektních elementů ve veřejném prostoru, které vůči tomuto cíli působí rušivě a kontraproduktivně, například proto, že mohou zraňovat či urážet. Zaměřujeme se na reflexi témat, jako je rasismus, xenofobie, nacionalismus, sexismus, genderové stereotypy, diskriminace, násilí z nenávisti nebo nedostatek senzitivity vůči potřebám různých sociálních skupin.“

Gündoğdu souhlasně pokyvoval. „Ano, ano. Harmonické soužití, tolerance, dialog, boj s nenávistí a xenofobií, to jsou silná témata současnosti – témata, která nás spojují. Velmi si vážíme toho, že si je bere k srdci právě vaše mladá generace. Děláte své zemi dobrou vizitku.“

Zástupci LF se při velvyslancově chvále dmuli pýchou jako pávi. Spoluprezidentka však záhy svraštila obočí. „Bohužel takoví jako my nejsou zdaleka všichni, Vaše Excelence. Kolem nás je pořád příliš mnoho omezenosti, nevzdělanosti, neinformovanosti. I mezi našimi vrstevníky se často setkáváme s nepochopením, karikováním a urážkami! Dosavadní pravicové vlády seděly se založenýma rukama a nedělaly vůbec nic. To se musí změnit. S nenávistí a netolerancí se musíme rychle vypořádat. Potřebujeme zmobilizovat školství, policii, státní zastupitelství, soudy, veřejná média. Musíme změnit zákony, školní osnovy, televizní programy, kulturní vzorce… Všechny síly je třeba zapojit do pozitivní převýchovy společnosti. Teprve pak se všichni budou dívat dopředu jako my z LF.“

„Ano, potřebujeme novou výchovu mladých lidí, která vymýtí předsudky a stereotypy, která nás naučí přijímat odlišnosti jako příležitosti k poznání nové zkušenosti a obohacení našeho dosavadního přístupu ke světu, jako prostředek k rozvíjení skutečně rovných příležitostí všech lidských bytostí,“ dodal Ditrich.

Aby diskuse nezabrousila do příliš abstraktních rovin, v nichž by turečtí diplomaté nebyli schopni držet krok s absolventy tuzemských humanitních oborů, Demirel stočil řeč ke konkrétním projektům Look Forward, které zaznamenal na globalnetových stránkách asociace i v médiích. Projektový manažer v reakci na to krátce představil několik proběhlých, aktuálních či plánovaných kampaní proti nenávistným projevům a nekorektním výrokům na globalnetu, proti soutěžím krásy či proti nevhodným televizním programům. Poté se o poznání nadšeněji a zeširoka rozpovídal o projektu „Rename!“, vlajkové lodi LF, který byl zřejmě jeho „dítětem“. Šlo o dlouhodobé tažení za odstranění „závadných“ názvů veřejných prostranství a za jejich nahrazení v duchu požadavků moderní doby. Problematická jsou ta jména, jež odráží dědictví nacionalismu, válek, hegemonie křesťanství, nebo která mohou jinak narušovat harmonické soužití různých skupin obyvatel. Je také vhodné odstranit historizující názvy, které již nemají co říci ve vztahu k dnešní realitě. Při výběru nových označení je třeba zohlednit kritéria multikulturního soužití, genderové korektnosti a další aspekty harmonické koexistence.

„Tak to se podívejme. Moc zajímavé,“ řekl Gündoğdu bubnuje prsty do stolu. „A můžete uvést nějaké příklady tady z Prahy, čeho by se to mělo týkat? Nějaká místa, co bychom mohli znát…“

„Jasná věc,“ zahlaholil Urban. „Jsou toho tuny. Tak třeba Národní třída, ulice 28. října, Jungmannovo náměstí, Jungmannova ulice, Jiráskův most, Palackého náměstí, Mariánské náměstí, Křižovnická, Dušní, Vítězné náměstí, Dukelských hrdinů, Lidická, Riegrovy sady, Havlíčkovy sady, Fügnerovo náměstí …“ Chrlil dál názvy, dokud ho velvyslanec decentně nepřerušil: „Počkejte, příteli, počkejte. Nemáte něco odsud z nejbližšího okolí, abychom si to lépe představili?“

Zareagoval Ditrich s agilním výrazem třídního primuse: „Vidíte, pánové, když jsme šli dnes k vám, zrovna jsme o tom mluvili! Shodli jsme se, že tady je to náhodou dost dobré. Ořechovka je v podstatě čistá, všechno korektní, v pohodě, až na jednu nepříjemnou výjimku, totiž ‚Macharovo náměstí‘. – Tedy pochybnosti by mohla vzbuzovat také ‚Dělostřelecká‘ a ‚Pevnostní‘, protože to zní moc militaristicky, násilně, ale to snad aspoň prozatím můžeme nechat stranou. – Hlavním problémem je Machar. Ten bude muset pryč a pak bude všechno okay.

„Jako nejlepší řešení doporučujeme vrátit se k názvu náměstí Na Ořechovce, co se používal na začátku. To je neutrální, naprosto korektní po všech stránkách,“ doplnila Barbara Šafrová.

„A kdo to vlastně byl ten … Mahar?“ zajímal se velvyslanec.

„Ále, jeden nacionalistický básník a pisálek z konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století, co měl blízko ke krajní pravici,“ odpověděl mužík s kozí bradkou. „My z LF považujeme samozřejmě za naprosto neudržitelné, abychom na konci 21. století měli v Praze pojmenováno náměstí po takovém šovinistickém, extremistickém dinosaurovi! Tím hůř právě tady ve čtvrti plné ambasád. Jenom ukazujeme světu svoji příšernou omezenost.“

„Přesně tak!“ souhlasil s kolegou spoluprezident spolku. „Je to skutečně politováníhodné. Můžete nám věřit, pánové, že nás to hrozně mrzí a zneklidňuje. Spoustu věcí se v minulých letech zanedbalo, zatímco na Západě šli rychle dopředu. Ale teď se věci konečně dávají do pohybu i u nás! Po volbách se všechno změní. Aliance Progress udělá s těmito rezidui minulosti krátký proces. A ani tenhle poeta už tady dlouho strašit nebude.“

Demirel s lehce pobaveným úsměvem poznamenal: „Nu, konečně kdo jiný než básníci by měl mít pochopení pro pomíjivost času?“

Ditrich za přizvukování svých kolegů následně ostře zkritizoval éru vlád Hnutí Demokracie a Prosperity. Ty podle něj nejenže byly zkorumpované, ale hlavně zcela ignorovaly otázky sociálního pokroku. Mimo jiné nedostatečně reflektovaly potřeby harmonické koexistence většinového obyvatelstva s přistěhovalci z jiných náboženských a kulturních okruhů. Ditrich ujistil velvyslance, že po volbách, až se moci ujme pokroková levice pro 22. století, vše bude fungovat naprosto odlišně. Vůči zájmům a sentimentům těchto komunit bude konečně přistupováno s maximální mírou vstřícnosti tak, aby se v Česku mohli jejich příslušníci cítit skutečně doma.

Velvyslanec na to opatrně opáčil: „Víte, drazí přátelé, nám jako zastupitelskému úřadu cizího státu nepřísluší komentovat vnitropolitickou situaci v hostitelské zemi. Spolupráce s politickou reprezentací vaší země ve věcech potřeb turecké komunity od počátku programu přísunu našich pracovníků v roce 2067 byla vždy korektní. Všechny problematické situace byly řešeny dohodou k oboustranné spokojenosti.“ Odmlčel se a věnoval hostům povzbudivý úsměv. „Samozřejmě vnímáme signály ohledně vývoje nálad a možné změny politické konstelace po nadcházejících volbách. V tuto chvíli nelze předjímat výsledek. Můžeme říci ovšem tolik, že sledujeme se zájmem, že program nejsilnější opoziční formace obsahuje prvky, které by mohly vést k posunutí společného úsilí ohledně harmonického soužití na ještě intenzivnější úroveň.“

Demirel nato jakoby na okraj poznamenal, že Look Forward má zřejmě k Alianci Progress blízko. Spoluprezident Ditrich mu horlivě dal za pravdu a konstatoval, že navíc mnoho kolegů z LF má členskou legitimaci Aliance. To je i případ všech tří přítomných prominentů spolku. Vytáhl z dokladů červenozelenou kartičku a zamával s ní nad hlavou. Potom dodal: „Look Forward má ve straně blízko k nejprogresivnějším proudům kolem zelené frakce. Naším velkým spolupracovníkem a vzorem je Robert Zachariáš, jestli vám to jméno něco říká.“

Demirel si pročísl prsty knír tam a zpět. Médii opěvovaný lidskoprávní, genderový a environmentální aktivista, blízký spolupracovník a spojenec vůdkyně opozice Špondrové, který se tolik angažoval v oblasti práv etnických menšin a cizinců žijících v ČR, nebyl pro ambasádu a MİT zdaleka neznámou firmou. „Jistě. O panu Zachariášovi už jsme slyšeli mnoho dobrého. Takže vy se s ním znáte?“

„Velmi dobře,“ odpověděla hbitě Barbara Šafrová a v očích měla zvláštní lesk. „Robert je úžasný člověk. Tolik mu leží na srdci spravedlnost! Vizionář, idealista, ochránce slabých, člověk s revolučním zápalem. Nesmiřitelný bojovník proti bezpráví, diskriminaci, xenofobii, netoleranci, korupci… prostě proti všemu zlu. Nebojí se do toho říznout. Je jednoduše cool! A taky je totálně genderově v pohodě.“

„Robert aspiruje na post ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a inkluzivní společnost, který nová vláda zřídí,“ dodal spoluprezident Ditrich. „Mimochodem je další mizernou vizitkou dosavadních pravicových vlád, že takový významný post v nich chyběl. No, nic. Každopádně Robert jako ministr bude nejlepší zárukou toho, že se těmto klíčovým otázkám bude věnovat náležitá pozornost.“

Gündoğdu s Demirelem si cosi špitli a pak velvyslanec řekl: „A myslíte, že by bylo možné, abychom se s panem Zachariášem takto přátelsky sešli na kus řeči jako s vámi a navázali kontakt? Moc si ceníme práce lidí, jako je on. Bylo by dobré seznámit se s budoucím panem ministrem s tak významným portfoliem.“ Pousmál se. „Mohli byste mu tlumočit naše pozvání?“

„No to by bylo úžasné,“ vyjekla spoluprezidentka. „Robert bude mít velkou radost. Zbožňuje setkávání se zástupci odlišných kultur. Říká, že ho to nabíjí energií.“

„Výborně,“ řekl Gündoğdu. „Bude pro nás potěšením osobně ho poznat.“

„Robert si moc dobře uvědomuje potenciál Look Forward,“ pokračovala Šafrová ve svém chvalozpěvu. „Ví, že jsme zásobárnou kvalitních, odhodlaných mladých lidí zapálených pro věc. Až bude ministrem, naše hvězda poletí rychle nahoru. Dostaneme se ke státním dotacím, zaujmeme místa ve veřejných funkcích, mezi vládními poradci, v expertních skupinách. Pak teprve budeme moci plně prosazovat naši agendu.“

Demirel se opět přiblížil s tichou radou k velvyslancovu uchu, načež tento s důstojným výrazem na tváři přešel k dalšímu bodu: „Přátelé, když už padla řeč na finance, měli bychom přikročit k tomu nejdůležitějšímu, proč jsme si vás dnes pozvali. Velvyslanectví Turecké republiky si dobře všímá vašeho chvályhodného veřejného angažmá – vaší neúnavné práce, kreativity, šíře působnosti, obdivuhodného nasazení, vašeho mladistvého zápalu. Asociace Look Forward je skutečně ukázkou zdravého občanského vzepětí pro ušlechtilé cíle. Jak už jsem řekl, harmonické soužití, tolerance, boj s nenávistí a xenofobií, to jsou klíčové otázky dneška, otázky, kde máme společné zájmy. Z těchto důvodů jsme se rozhodli, že navrhneme vládě Turecké republiky, aby asociaci Look Forward zahrnula do svého programu podpory spřátelených subjektů v rámci neziskového sektoru v zahraničí, do programu Friends Abroad – samozřejmě jen, pokud s takovým postupem budete souhlasit…“ Poté zeširoka vysvětloval podrobnosti o štědrém dotačním schématu, jež mělo pro spolek pro začátek obnášet paušální roční příspěvek na činnost, který se může v dalších letech zvyšovat podle spokojenosti administrátora s výsledky, a dále možnost získání financí na vybrané projekty. Velvyslancův úsměv se stal poprvé upřímným při pohledu na to, jak trojice mladých hostů při jeho výkladu viditelně pookřává a neklidně se vrtí na židlích. Na závěr Gündoğdu zdůraznil: „Jak tedy vidíte, program je nastaven takovým způsobem, aby motivoval ke kvalitní spolupráci. Bude tedy záležet do značné míry na vašem přístupu, kolik prostředků bude možné čerpat.“ Odmlčel se a významně se podíval do zářících očí mladých aktivistů. „Milí přátelé, teď bychom rádi slyšeli váš názor. Samozřejmě se nemusíte rozhodnout hned. Jestli…“

Spoluprezident a spoluprezidentka velvyslance ani nenechali dokončit větu a zahrnuli ho jeden přes druhého projevy nadšeného souhlasu, díků, vděčnosti a rychlými nápady, jak může být spolupráce s Look Forward pro Turky výhodná. „Primitivové a extrémisté nás teď neberou vážně, vysmívají se nám, urážejí nás, ale my nejsme jen tak někdo,“ řekl bojovně Ditrich. „My máme kontakty nejen v politice, ale taky v médiích, v akademické sféře, mezi umělci, intelektuály, občanskou společností. Demonstrace, petice, kampaně – to je naše parketa. Bude-li třeba cokoli medializovat, z čehokoli udělat veřejné téma, LF pro to může udělat hodně. Jak pokud jde o zviditelnění špatných příkladů, metoda blame and shame, tak i prezentaci těch dobrých, tedy promo akce.“

Gündoğdu s Demirelem spolu prohodili pár slov turecky. Velvyslanec poté řekl: „Nu, povedeme o tom nějakou úvahu. Časem se jistě naskytnou různé příležitosti pro takovou spolupráci. Z věcí, které by si zasluhovaly pozitivní prezentaci, můžeme v tuto chvíli připomenout otevření velké Centrální mešity Merkez Camii v pražských Holešovicích, které se plánuje na polovinu června. O tom jistě víte. To je myslím moc dobré téma.“

Zástupci Look Forward souhlasili, že jde o skutečně výborné téma, a následně obdivně hovořili o architektonické stránce chrámu, který bude pro Prahu velkým obohacením a podtrhne její charakter pulsujícího kosmopolitního centra. Projektový manažer Urban poté navrhl, že by bylo vhodné nejen zajistit pozitivní prezentaci, ale také pečlivě monitorovat veškeré možné negativní ohlasy tohoto počinu, což jeho kolegové vzali za své. „Musíme být skutečně důslední,“ doplnil k tomu Ditrich. „Mnohokrát jsem se přesvědčil o tom, že zdánlivě nevinné projevy nenávisti a netolerance mohou být zárodkem děsivých a neřešitelných problémů.“ Velvyslanec spokojeně přikyvoval.

Mladí aktivisté ze samé euforie nad úspěšným vývojem jednání a z pocitu, že jsou v přátelském okruhu lidí, kteří jim rozumí, v závěru rozvázali a jeden po druhém dávali do pléna své postřehy o životě. Gündoğdu vše pouštěl jedním uchem dovnitř druhým ven a nenápadně sledoval nástěnné hodiny nad dveřmi salonku. K odhodlání celou šarádu konečně utnout dospěl, když zaslechl Barbaru Šafrovou vyprávět o její dizertační práci: „… A proto se věnuji problematice imigrace do České republiky nejen jako procesu genderovanému, tedy genderem trpně podmíněnému, ale zkoumám i rovinu genderizující, tedy aktivní dopad migrace na genderové vztahy a role. Tohle téma považuji za dosud nedostatečně…“

Velvyslanec přerušil dívčin výklad rázným zaklepáním do stolu. „Drazí přátelé, obávám se, že čas určený pro naše dnešní setkání vypršel. Rád bych s vámi setrval v plodné diskusi dále, bohužel už na mě čekají další povinnosti…“ Vidina brzkého ukončení jeho trápení ho zmobilizovala k živému a přátelskému závěrečnému slovu plnému lichotek a zdvořilostí, po kterém trojice aktivistů musela opouštět jednání s nejlepšími dojmy a načechraným egem. „A vyřiďte naše pozdravy panu Zachariášovi!“ volal Gündoğdu na chodbě za odcházející trojicí.

Jakmile se vrátil do salonku, jeho obličej uvolněný z náročné masky působil otráveně a znaveně. Klesnul zpět na své křesílko u stolu a dlouze vydechnul. „Friends Abroad, Friends Abroad…“ nevrle mumlal k Demirelovi a Zikrimu. „Jak tohle slyším, ježí se mi všechny chlupy na těle. Haşarat! [3] Děsím se toho, co mi sem přivedete příště.“

„Co naděláme, pánové, i tohle patří k naší práci,“ řekl Demirel. „Pane velvyslanče, máte každopádně můj obdiv. To byl koncert. Nikdo jiný to neumí sehrát tak jako vy.“

Gündoğdu mávnul rukou.

„Zato vy, Zikri, byste si měl trochu dávat pozor na svůj výraz. Takový podmračený morousovský škleb. Trochu nadšení do toho, chlape!“ pokračoval Demirel v dobrém rozmaru.

„Ta kočička vás moc nerajcovala, co?“ poznamenal velvyslanec bodře k Zikrimu a hlasitě se zasmál. Potom znovu vzdychnul. „Friends Abroad… Ále co? Musíme se nad všechno povznést. Je to ve státním zájmu. A třeba právě tenhle potěr z dneška se může náramně hodit.“

„To bych řekl,“ souhlasil Demirel. Potom se šibalsky usmál. „Mimochodem, pánové, už jste slyšeli, jak se má správně překládat Friends Abroad, zkratka FA, do turečtiny?“

Do zvědavých očí svých kolegů si sám odpověděl: „Na ústředí tomu nikdo neřekne jinak než Faydalı aptallar.[4]

Hrubý chlapský smích se nesl otevřeným oknem až do rozkvetlé jarní zahrady.

 

[1] Tur. gentleman.

[2] Tur. sakra, kčertu.

[3] Tur. sebranka, havěť, ksindl.

[4] Tur. užiteční idioti (hlupáci).

KAPITOLA 2 – obraz 7

neděle 2. listopadu 2081, odpoledne

Při nedělním dušičkovém odpoledni byly ulice Knína tiché a liduprázdné. Celé město jako by potřebovalo vydechnout po náročných halloweenských oslavách, které stárnoucí obyvatelé již nezvládali tak samozřejmě jako za mladých let. Polojasné nebe a relativně příjemná teplota ničím nepřipomínaly někdejší svátek zesnulých, na který si beztak vzpomněl málokdo. Podbrdská příroda, jejíž barvy se roztančily pod dotekem slunce, byla na vrcholu své podzimní krásy, sotva však mezi místními našla více než jednoho vděčného pozorovatele.

Oktábec stál na balkóně ve vile na návrší nad centrem města a vpíjel se očima do malebného panoramatu, které se před ním rozevíralo. „Jak peníz tiše položený slepci jsi tu, můj podzime, jak peníz tiše položený slepci, jste tady vy dny mé. Ty krásná větrnosti čistá mi v dýmu natí dětství vracíš zpět a zase žádostiv se vracím v stará místa svou lásku povědět…,“ mumlal si sám pro sebe. Lesnaté pahorky a široké stráně Kozích Hor, údolí říčky Kocáby obklopené po obou březích úhlednými, vesměs opuštěnými domy a na protějším svahu za řekou majestátní křižovnický dvůr s barokním špýcharem, někdejší srdce rozsáhlého staroknínského panství – vše bylo na svém místě, jak to znával od dětství. Jak dlouho ještě? Podzim kraji i městu nevýslovně slušel. Co víc, jak dokonale podmalovával aktuální dobu – alegorie docházejících sil, zmaru, očekávání neodvratného konce.

Na komunikátoru zazvonila příchozí datová zpráva. V průvodním textu z neznámého čísla stálo: „Hodně angažované tvorby na nedělní odpoledne. Bardi ve formě. Ale vše OK. Frodo.“ Za chvíli už Oktábec seděl ve své pracovně, pohupoval se v křesle a se zavřenýma očima poslouchal automatický předčítač textu, který mu servíroval výběr z mediálních zpráv a komentářů z posledních hodin pečlivě připravený v ústředí Integrovaných informačních služeb státní bezpečnosti. Příjemný ženský hlas, který citoval z článků od starých známých firem mezi expremiérovými odpůrci i od snaživého novinářského dorostu, pozoruhodně kontrastoval s nelichotivým obsahem. Ten už naznačovaly barvité názvy jako třeba „Láska až za hrob“, „Ruka ruku myje“, „Smrt gangstera a podzim patriarchy“ nebo „Patron mafiánů a korupčníků“.

Místností zněly nekonečné variace na stejné sdělení, mezi nimiž školené ucho politického matadora vychytávalo nejvýznamnější útržky: „… Je symbolické, že v době, kdy média přinesla zdrcující důkazy o napojení Pokorného na organizovaný zločin a o tom, že právě to se mu stalo osudným, Karel Oktábec spěchal na adresu skandály obtíženého exministra pronést slova chvály a uznání …“ „… Případ Pokorný je tedy jen nepřímým produktem doby, která vytvořila ideální podmínky pro praktiky mafiánského kapitalismu a prorůstání organizovaného zločinu do nejvyšších pater politiky …“ „… Chtě nechtě je totiž právě Oktábec symbolem mafiánské a kmotrovské koruptokracie, jejímiž definičními znaky jsou systémové rozkrádání, úplatná státní mašinerie, klientelismus a rozkvět organizovaného zločinu. Přesně to je ten systém, který se začíná zajídat stále většímu počtu slušných lidí, kteří netrpělivě čekají na změnu …“ „… Pokorný byl prostě jen zvlášť viditelným výstupkem širšího fenoménu, pro který se vžilo označení mafiánský kapitalismus. Ten umožňuje gaunerům s ostrými lokty krást ve velkém a úspěšně se vyhýbat spravedlnosti. Stačí mít peníze, konexe, vliv a systém garantuje naprostou nedotknutelnost …“ „… Ze skříně přeplněné kostlivci začíná vypadávat jedna kauza za druhouKoho pak může ještě překvapit, když je bývalý prominent vládní garnitury odstřelen v karibském letovisku pod palmami jako gangster. Těžko si představit výmluvnější tečku za érou vlád Hnutí Demokracie a Prosperity. Kdo ještě nechápal, teď pochopil dokonale…“

Na expremiérově tváři se postupně zabydlel uvolněný výraz, který chvílemi přecházel do lehce pobaveného úsměvu. Oči měl dál zavřené a plně se soustředil na poslech, takže ani nezaznamenal, když se ve dveřích pracovny objevila jeho žena Larisa. Lahodný hlas předčítače se zatím blížil ke konci dokumentu: „… V nedávném interview se zastal Pokorného jako skvělého manažera a mediálního otloukánka, teď nás vyzývá, abychom vzpomínali ‚na to dobré, co pro naši zemi vykonal‘. S člověkem to někdy až cloumá. Expremiérovy výroky právem pobouřily širokou veřejnost, a zvláště pak pracovnice a pracovníky sdělovacích prostředků, odbornice a odborníky na korupci a celý zainteresovaný neziskový sektor. Čemu se ale divíme? Nebyl to snad právě Oktábec, kdo přispěl významným způsobem k nastolení kmotrovského kapitalismu a klientelistické demokracie v tomto státě? Je jen logické, že se snaží bagatelizovat každý neřád, který zde zůstal z éry, za kterou nese politickou odpovědnost …“

Když zazněla poslední věta „… Co je zřejmé, Karel Oktábec vstoupí do historie jako patron mafiánů a korupčníků v Čechách na Moravě a Slezsku“, bývalý předseda vlády se upřímně rozesmál, až se zakuckal. Teprve teď si všimnul manželky ve dveřích a mírně se zarazil.

„Ty jsi stejně zvláštní člověk, Karle,“ řekla ustaraně Larisa Oktábcová. „Hází na tebe tolik svinstva, urážejí tebe i tvoji práci a mně někdy přijde, že je ti to snad úplně jedno. Tenhle dobytek, co si k tobě dovoluje, to přece…“

„Jen je nech. Ať si poslouží.“ Oktábec mávnul rukou. „Bylo jasné, že tohle si vychutnají. Čekají přece na každou příležitost. Nájemná vražda mého exministra pod palmami je pro ně požehnání. Jenom klid. Víš přece, že na mediální lynčování už jsem si dávno zvyknul. Všichni říkají, že by se na mně dalo i dříví štípat.“ Zasmál se.

„Ale tohle přece už přehnali. Tolik sprostoty. To tak nemůžeš nechat. Copak nechápou, že bez tebe a tvojí vlády by celá tahle země už dávno byla v ruinách, že…“

Expremiér zarazil proud manželčiných rozhořčených slov gestem ruky. „Nechápou vůbec nic. Nemají vůbec ponětí, co se kolem nich děje. Jsou to pitomci. Mám snad toužit po jejich uznání? Teď už mi není naprosto k ničemu. Ať si píšou, co chtějí. Nemá vůbec smysl se tím trápit.“

Ty očeň asóbennyj čelavěk,[1] poznamenala trpce Larisa. Přistoupila k manželovi a položila mu ruce na ramena. „Někdy se mi zdá, že je schválně dráždíš. Měls to zapotřebí takhle si naběhnout? Zrovna kvůli tomuhle… Takoj afěrist![2] Víš, jak jsou na něj alergičtí. A jestli je pravda jen polovina toho, co se o něm píše…“

„Docela jistě by se toho našlo ještě mnohem víc,“ odpověděl suše Oktábec a zatvářil se pohrdlivě. Po chvilce dodal: „Ale co? Celkem vzato, za svoje chyby už zaplatil – nejvyšší cenu. Není teď na místě trochu lidskosti a smíření?“

Larisa nevypadala příliš přesvědčeně. „A vážně za tím není nic jiného? Nějak mi to k tobě nesedí, že bys to udělal jen tak jako gesto. Ty nikdy nevypouštíš slova do médií zbůhdarma. Vždycky něco sleduješ. Znám tě líp, než si myslíš, draguj.[3]

Oktábec chvíli mlčel a pak, jako by neochotně dával nahlédnout do svého nitra, řekl: „Když si vylejí svůj vztek na mě, dají víc pokoj Vanese a její vládě. Ona na tohle nemá nervy. Je to jenom obyčejná holka. Jestli můžu trochu pomoct odlákat pozornost jinam, posloužit jako hromosvod…“

V Larisiných očích se mísila něha se starostí: „Draguj, neměl bys brát všechno na sebe. Vláda si musí poradit sama. To za ně budeš pořád řešit jejich problémy? Musíš myslet taky na děti a na mě. Copak jsi neslíbil, že teď už budeme konečně žít sami pro sebe?“

Oktábec vstal a přivinul ženu k sobě: „To taky budeme. Neboj. Tohle brzo skončí. Budou poštěkávat pár dní, pak si najdou zase něco jiného. Chce to jenom zachovat klid. Možná bychom si mohli na pár dní někam vyjet…“

Později odpoledne, když už sluneční paprsky nabíraly oranžový nádech, Oktábec vystoupal úvozem ke kapli svatého Floriána pod vrchem Mikule[4]. Posadil se na lavičku, sundal klobouk, napěchoval dýmku a zapálil si. Místo poskytovalo krásnou vyhlídku na město a do širého kopcovitého kraje v podzimním hávu. Ředitel muzea párkrát zabafal z dýmky, pak vytáhl z kapsy kabátu srolované tištěné noviny a narovnal je na klíně. Na titulní straně se skvěla velká fotografie bývalého ministra Sebastiána Pokorného s typickým drze sebevědomým úsměvem.

„Ale, že je tu pořád krásně,“ řekl Oktábec v duchu směrem k muži na obrázku. „Novému Knínu dávám za to vinu, že širý svět mě vůbec nevábí – tak se to říkalo v jedné básni a tak nějak je to se mnou. Vlastně ani nikdy nebyla příležitost, abys zaskočil na návštěvu. Asi bychom tě tu moc nenadchli. Netočí se tu moc peněz, kromě mojí Larisy tu narazíš jen na staré báby a žádná exotika tu taky není. Dnes bych tě ale rád pozval na kus řeči. Víš, to je takový můj zvláštní zvyk, povídat si s lidmi, kteří už nejsou mezi námi. To jsi o mně nejspíš nevěděl. Jako pár dalších věcí, myslím. Jinak jsi mi ale bezpochyby porozuměl jako málokdo jiný. Naše rozpravy o životě mi tak nějak budou chybět. Těžko už dnes natrefit na někoho, s kým se dá rozumně mluvit.

Tak jsem se tu zařídil na politický důchod a zpovzdálí se dívám, jak plyne čas a jak pokračuje všechno to, co jsme rozehráli. A že se brzo začnou dít věci! Teď teprve to bude zajímavé. Škoda, že to nebudeš moct sledovat se mnou. No, co naděláme.

Tohle město už pěkných pár století, co skončila těžba zlata, žije stranou hlavního dění a všechno sem přichází se zpožděním. Platí to i tentokrát, a tedy vlastně naposled. Systematická alokace pracovních sil sem zatím nedorazila. Široko daleko jsme tu takový skanzen starého českého venkova. Všechno tu vypadá jako kdysi dávno, když tu ještě žili lidé – lidé hodní toho jména, když tu ještě pulsoval krásný obyčejný život. Všude tu najdeš jejich stopy. Chodím po ztichlých ulicích, cestách, zákoutích a v těch starých domech, usedlostech, chalupách, kostelích, kapličkách, sochách, zrezivělých božích mukách u cesty v tom všem vidím skromnou krásu, estetiku, pokoru, kultivovanost, zbožnost, sepětí s přírodou. Na prahu každé rozpadlé usedlosti si představím hrdého hospodáře s mozolnatou přísnou rukou, jeho vlídnou ženu s měkkou náručí, kupu dětí kolem, vůni babiččiných buchet, kříž a požehnání na zdi, svatební fotografie nad postelí, historické romány v knihovně – prostě domov, jak má být. Všude ve tváři toho města jsou vepsáni obyčejní lidé, kteří se každý po svém protloukali životem, milovali se, ženili, vdávali, měli děti, vychovávali je, měli svoje poctivé řemeslo, pracovali od svítání do večera, hřešili, káli se, chodili do kostela, cvičili v Sokole, těšili se na jarmark, na posvícení, na Vánoce, na staroknínskou pouť, pohřbívali svoje mrtvé… Kolik tu bylo řeznictví, mlýnů, hospod, spolků, souborů, kolik úrodných polí, a taky továrna, pivovar, zahradnictví, pila, jatka, plovárna…

Kdepak, lidé už jsou dávno pryč. To, co tu zbylo?“ Tvář se mu zkřivila odporem. „Sliz bez ducha, bez pohlaví, bez ideálů, bez kultury, bez kořenů, bez zábran, bez nejmenšího zájmu o to, co bylo před nimi a co bude po nich. Just enjoy today! Skvadra infantilních konzumních starců, která spokojeně prožírá, to co vybudovaly všechny generace před nimi. Ale co? Nemnoží se to a rychle to vymírá. Stará garda dodělává a žádnou novou tu nemají. Brzo bude konec.

Původně jsem chtěl, aby všechno zůstalo při starém do našeho devítisetletého výročí v roce 2086, ale změnil jsem názor. Není důvod čekat a protahovat tuhle agónii. Zapojíme se naplno do systematické alokace a život se sem vrátí dřív, než bys řekl švec. Jen už to nebude náš Knín. Oni se sem přivalí jako velká voda a zařídí se tu po svém. Všemu dávají svoje jména, často podle místních reálií. Jsem zvědavý, jak budou říkat nám. Jestli si nechají poradit, zkusím jim vnuknout název Zlaté Hory. Jak to jenom bylo turecky?“ Vyndal z kapsy komunikátor a vyťukal text do překladače. „No prosím – Altın Dağlar. Co bys na to řekl?

Ale to pořád mluvím o sobě a o místních problémech. Promiň, ty tě asi netrápí. Vlastně teď už tě netrápí vůbec nic. Stejně je mi líto, jak všechno skončilo. Kolikrát jsem tě varoval, že by ses měl držet v určitých mezích. Jak jsem nedávno komusi říkal, ty jsi hrál vysokou hru a nahoře fouká.“ Natáhl mohutně z dýmky a vyfouknul obláček kouře. „Tihle ostří hoši z Orientu fungují trochu jinak, než jsi byl zvyklý z našeho prostředí. To není nějaké pohodlné rozkrádání eráru nebo vydírání lokálních panáků. Celkem vzato jsi měl štěstí, že z tebe třeba sekáčkem na maso neudělali carpaccio – to jsem viděl v nějakém filmu.

Víš dobře, že já pomáhám plnit lidem jejich sny. Těm, co pomáhají mně s plněním těch mých. I to tvoje asijské dobrodružství bychom nějak pořešili. Kdybys dál loajálně spolupracoval se mnou, mohls teď dál někde pod palmami prohánět ženské. Ty sis ovšem vybral jinou cestu. Jak že jsi tomu vlastně říkal? Nabídka ochrany před únikem citlivých informací, které by nám mohly ve špatných rukách způsobit velké nepříjemnosti? To nebylo právě přátelské jednání po všech těch letech. Těžko pak očekávat od nás, že budeme poskytovat ochranu tobě proti úniku našich informací!“

Vyhlídka u svatého Floriána ležela ve voňavém kouři kvalitního tabáku. Oktábec mžoural do slábnoucího slunce, které v dáli za Kozími Horami klesalo k obzoru. Do západu zbývala necelá hodina.

Smrt by měla být příležitostí pro uklidnění vášní a pro smíření. Vzpomínejme na to dobré, co pro naši zemi vykonal. Tak jsem to o Tobě napsal do médií a teď na mně nenechávají niť suchou. A přitom, není to snad pravda? Nemělo by to tak být? Jsou to pitomci a ignoranti!“ Podmračená tvář pomalu přešla v sotva znatelný úsměv. „Na druhou stranu jsou chvíle, kdy je to tak snad i lepší…“

Oktábec ještě několikrát natáhl z dohořívající dýmky. Potom dusátkem vyčistil hlavičku od popela. „No nic, pomalu bude čas jít. Ještě na mě čekají přátelé,“ rozloučil se se svým pomyslným společníkem. Nasadil si klobouk a volným tempem vykročil prostředkem zplanělého pole dolů po svahu směrem ke hřbitovu.

Za malou chvíli už stanul na konci úzké silničky, která spojovala toto odlehlé místo s centrem města, a již po obou stranách lemovaly řady vzrostlých jírovců. Polorozpadlá hřbitovní zeď se zrezivělými vraty a za ní vystupující zřícenina kaple a temné koruny stromů se seschlým, zpola opadaným listím – z toho všeho sálala pochmurně nostalgická nálada.

Oktábec se opřel do těžkých vrat, vstoupil a zavřel za sebou. Smeknul klobouk a úklonou hlavy pozdravil husté řady náhrobních kamenů a křížů. S uspokojením shledal, že vietnamský trhovec neopomněl ke vstupu dodat kartón s třemi stovkami hřbitovních svíček, jak bylo dojednáno. Bez prodlení vybalil prvních pár kusů a začal je rozsvěcet u jednoho hrobu za druhým. Do soumraku zbývalo hodně práce. Někde jen zapálil svíčku, jinde postával déle, jako by zůstal na kus řeči. Docela nakonec, když už padlo šero, se lehce udýchán zastavil u náhrobku nedaleko zříceniny kaple. Zapálil svíčku a dal do lucerny. Světlo ozářilo zlatý nápis: „Zde v pánu odpočívá Josef Oktábec, řezník a hostinský, 18721946“ a pod ním „Marie Oktábcová, 18751952“.

Hřbitov svítil do večerního šera stovkami plamínků jako za dávných časů jako emotivní připomínka někdejší lidské existence v tomto líbezném koutu světa. Uprostřed u velkého kříže obloženého svíčkami stál jako přízrak ředitel městského muzea v černém kabátu a předčítal ze starobylé knihy modlitbu. Jeho hlas zanikal v šumění listí v korunách stromů: „… Dej milostivě lehké odpočinutí všem zemřelým a oslavení skrze Ježíše Syna Tvého. Jestli do počtu dobrých náleželi, račiž jich do sídla blažených uvésti; pakli ale do řady bezbožných, tedy jim milostivě odpusť vinu jejich. Uchovej jich od smrti hříchu a temný hrob v svatyni světlou jim proměň, v níž by odpuštění a pokoje dosáhnouti, Tobě víc a více se přibližovati a u Tvého věčného trůnu bydleti mohli. Podej jim palmu, jakou svým vyvoleným dáváš a ode všech poskvrn jich očisť, aby účastni jsouce dědictví dítek Tvých společně s vyvolenými Tvými se radovali. Nás pak jednou do Své slávy k nim uveď a dej, aby nás oni jen na cestě ku království Tvému byli předešli, bychom i my ve spojení s nimi Tebe na věky blahoslavili. Budiž nám i všem věrným zemřelým nyní i na věky milostiv. Amen.“

 

[1] Ты очень особенный человек – rusky „Ty jsi velmi zvláštní člověk.“

[2] Такой аферист – rusky „Takový podvodník“, „Takový švindlíř“.

[3] Дорогой – rusky drahý, miláček.

[4] Místní populární název pro knínský vrch Chvojná (481 m. n. m.), který se tyčí nad městem.

KAPITOLA 2 – obraz 6

   pátek 31. října 2081, večer

Centrum Nového Knína se po setmění plně ponořilo do atmosféry Halloweenu. V oknech, na zápražích, v zahradách i uprostřed náměstí kolem kašny, všude zářily ježaté úsměvy vydlabaných dýní se svíčkou uvnitř. Na domech visely umělohmotné kostry a pavouci i figurky duchů, zombie, čarodějnic a nejrůznějších monster. Jestliže jindy většina obyvatel trávila večery doma a ulice zely prázdnotou, dnes zde bylo na místní poměry živo. Všude bylo možno natrefit na hloučky diskutérů, kteří zejména hodnotili výzdobu, nostalgicky vzpomínali na oslavy svátku v době svého mládí a probírali nemoci. Zdálo se, že panuje široká shoda na tom, že nic už není tak dobré jako dříve.

V kanceláři ředitele městského muzea se ještě svítilo. Oktábec seděl u počítače a naposledy pročítal své tiskové vyjádření: „Zpráva o tragické smrti mého někdejšího spolupracovníka Sebastiána Pokorného mě hluboce zasáhla. Znal jsem ho mnoho let jako pracovitého, erudovaného, velmi bystrého člověka a schopného manažera. Všichni víme, že v poslední době se snášela na jeho hlavu vlna kritiky. Ano, byl jistě složitou osobností, která přitahovala kontroverze, jeho démonizace ovšem nebyla a není na místě. Smrt by měla být příležitostí pro uklidnění vášní a pro smíření. Vzpomínejme na to dobré, co pro naši zemi vykonal.“ Ředitel spokojeně kývnul hlavou a text odeslal všem médiím, která projevila zájem o jeho komentář. Potom zamířil do podniku naproti na halloweenskou párty.

Restaurace „Moe’s bar“ na rohu náměstí a Žižkovy ulice, kdysi dávno nazývaná „U Mikulášků“, byla toho večera středobodem všeho společenského dění. V lokále vše připomínalo styl čtyřicátých a padesátých let 21. století a tehdejší nostalgii po generaci hippies. Po osmé hodině večerní se tu tísnila téměř půl druhá stovka lidí, vesměs ve věku šedesát a výše. Mnozí hosté měli na sobě masky nebo kostýmy s halloweenskou tematikou. Hostinský Oliver Kasal, pětašedesátník s prošedivělými vlasy na ježka a knírkem a konstantním pesimistickým úsměvem, obvykle oblečen navzdory svému věku v kožené motorkářské vestě, byl dnes skryt k nepoznání v masce nebožtíka se zkrvaveným obličejem. „Účast jako za starejch dobrejch časů,“ liboval si, když stál na svém oblíbeném místě za barem a rozmlouval s bývalým předsedou vlády a se starostou. „A to jen díky starýmu Benovi a taky díky tobě, Karle.“ Servírka Mia ladně plula mezi stoly oděná jako čarodějnice se špičatým kloboukem a roznášela objednávky, mezi nimiž hrálo prim místní vyhlášené chilli con carne, salát z japonských mořských řas a speciální halloweenské jednohubky ve tvaru vydloubaných očí.

„A jakpak jdou obchody, Olivere?“ zajímal se Oktábec.

„Ále, co ti mám povídat, stojí to všechno za vyližprdel,“ odpověděl hostinský. „Tady to tak nějak pomalu končí. Lidi stárnou, umíraj, večer jsou radši zalezlí doma, hospoda věčně poloprázdná. Jojo, stará garda pomalu odchází a žádnou novou tu nemáme. Ale co? Furt to eště ňák ’de.“ Hrdě dodal: „Přežil jsem tady všechny svoje konkurenty. Co minulej rok zavřel i nonstopáč, mám totální monopol.“

„Kdepak, Oliver všecky strčil do kapsy,“ poznamenal starosta směrem k Oktábcovi. „A víš proč, ty vole? Protože do toho, kurva, dává srdce! ‚Moe’s bar‘ byl celej jeho život, celá jeho rodina. Ten si to uměl zařídit. Nikdy se nezahazoval se ženskejma, neměl starosti s harantama, zato žil pro svůj podnik a tim pádem i pro nás pro všecky. Vlastně něco jako takovej kněz.“

Oliver Kasal se hlasitě zasmál. „No, tak to je přesný, ty vole. Vždyť já vlastně celej život praktikuju celibát. Akorát jsem ho teda sem tam prokládal sanitárníma odskokama za profesionálníma dámama, co vědi co a jak, a nekecaj člověku do života. Občas se někde našla i nějaká jiná zadarmo, ale hlavní pro mě vždycky bylo nemít žádný závazky. Každopádně tyhle zábavičky poslední dobou už hodně prořídly. Už jsem taky dědek, ne? Dneska už mi stačí, když si občas povyrazíme tady s Miou. Je to sice už trochu zvadlá květinka a je tady tak trochu erární, ale co bych nechtěl. Teda, mezi náma, mám eště jeden takovej sen: dal jsem dohromady ňáký úspory, chtěl bych se vypravit, dokud mě síly docela nevopustěj, na zájezd do Thajska. Ty Thajky, to je prej něco úplně jinýho. I se staršíma pánama prej dokážou divy.“ Odhrnul masku a hltavě vyprázdnil třetinku piva s grepovou příchutí. „Jo, je to všechno pravda: žil jsem vždycky pro tenhle podnik. Vedu to tady už osmatřicet let! Vybudoval jsem nejfajnovější hospodu v celym Kníně, kde naše generace za starejch dobrejch časů zažila tolik krásnejch večerů. Jó, tady jsme naplno realizovali naše hlavní heslo…“ Ukázal na barevný nápis na stěně nad barem: „JUST ENJOY TODAY!

„Jó to byly časy,“ řekl zasněně starosta. „Ani nevíš, Karlíku, vo cos přišel, když ses vždycky stranil kolektivu. Jak tady to žilo! Chlast, žrádlo, tráva, šukání, kvalitní hudba… Jó, když hrábnul do strun starej Ben! Do prdele, to už je všecko strašně dávno.“

„A jak to vidíš s hospodou do budoucna, Olivere? Jak dlouho to potáhneš dál a co bude potom?“ zeptal se Oktábec.

„Pět let, co mám do důchodu, to dám. Akorát tam bude ňáká ta pauza na ten můj thajskej sen.“ Zasmál se. „No a pak se uvidí. Třeba to utáhnu až do pětasedmdesáti, možná do osmdesáti. Každopádně pak to bude mít ‚Moe’s bar‘ spočítaný. Jednoho dne řeknu dost nebo rovnou zaklepu bačkorama a nazdar bazar. Nemám komu tenhle podnik předat, nikdo ho ani nebude chtít koupit. Konečně, už nebude ani komu nalejvat. No, jen se, Karle, koukni kolem sebe na ty dědky a babizny. Kolik z nás, co tu sedíme dneska, tu bude za dvacet let? Pche! Jak řikám, stará garda odchází a žádná nová není. Ale co? Já si tady svoje doklepu a co bude potom, to už neni má starost. Hospodu si do hrobu nevemu, no ne? A co bude s timhle zapadákovem?“ Mávnul rukou.

„Máš recht, Olivere. Musíme si užívat života, dokud to jde,“ řekl Láznička. „Každej by měl mít svůj sen. Seš stejně frajer – na Thajky já už bych si netrouf. Jó, to já si tak furt jenom maluju, že bych se rád eště podíval do Ameriky na ty národní parky. To je zas můj sen. Jó, divočina, exotika, hory, kaňony, zvířata – ty krávo, to bych si rochnil! No a taky bych tam rád navštívil syna. Už jsme se neviděli snad deset let. Vodjel tam studovat a už se tady neukázal.“

„Tak vo tom tady básní pořád,“ poznamenal Kasal k Oktábcovi. „Ale aby se jednou sebral a jel, to ne.“

„Vona tahle legrace taky něco stojí. A že bych měl tak úžasný úspory, to se říct nedá. Všichni vědi, že stará mě u rozvodu voškubala jako kuře. Ty sis to uměl zařídit. Tobě se to mluví. Mně zůstala jen ta rozpadlá chalupa. Vono udržovat ten barák, to taky neni zadarmo,“ postěžoval si starosta.

Zábava byla v plném proudu a nabírala na obrátkách s tím, jak se zvyšoval průtok piva, alkoholických limonád a dalších nápojů. Pivo různých ovocných příchutí si hosté nalévali sami u samoobslužných tanků po zaplacení kartou nebo čipem na přívěsku. Ostřejší drinky naléval osobně hostinský u baru. Osazenstvo rychle rozvazovalo a mnozí hosté si začali troufat oslovit bývalého premiéra, jehož účast byla velkým zpestřením večera. Oktábec musel uspokojit nepočítaně žádostí o společné foto a zapříst hovor s nejrůznějšími svéráznými postavami zdejšího panoptika. Řada dotazů směřovala na bývalého ministra Pokorného, o jehož smrti média informovala předchozího dne, a kolem níž zaznívaly nejrůznější spekulace.

„Ale vy jste spolu vycházeli dost dobře, ne?“ poznamenala postarší nažehlená dáma s voskovým obličejem, když expremiér seděl u stolu s Vlastou Skřivánkovou a jejími kamarádkami.

„Byl to jeden z mých nejschopnějších ministrů,“ odpověděl Oktábec neutrálně.

„Schopný všeho, jak to vypadá,“ řekla vosková dáma.

„Já jsem vždycky říkala, že má obličej křiváka. Gauner od pohledu. Nechtěla bych ho potkat sama v noci. Zvlášť ne dneska,“ nechala se slyšet další důchodkyně.

„Nikdo nemůže za to, s jakým obličejem se narodil,“ namítnul ředitel muzea.

„No, vy jste se ho vždycky zastával,“ řekla vosková dáma. „Ale že se ho zastáváte i teď po tom, co poslední dobou vylezlo na povrch. A teď ještě tohle…“

„A myslíte, že je to pravda s těma Číňanama, že se s nima zaplet?“ zeptala se třetí důchodkyně, která si pochutnávala na japonských řasách.

Oktábec pokrčil rameny. „Co skončil v politice, nebyli jsme spolu v kontaktu. Nesledoval jsem jeho další osudy. Takže pro mě těžko soudit. Měl svoje slabosti, to rozhodně, ale jestli je možné, že klesnul tak hluboko. Nevím. Neměly byste ale věřit všemu, co se píše v novinách. Vím z vlastní zkušenosti, že novináři mají často hodně bujnou fantazii. Počkejme si, co přinese vyšetřování.“

„No, jen si přečtěte ten dnešní Super, jak jsem vám říkala, a pak mluvte. Móc zajímavá četba. Hotovej námět pro román,“ řekla Skřivánková.

To už si vyžádal pozornost starosta Láznička, aby pronesl pár slov na památku zemřelého Bena Woodstocka, kterého ocenil jako velkého hudebníka, aktivistu, volnomyšlenkáře, ale hlavně výborného kamaráda, duši čtyřicátých a padesátých let, bez kterého by mládí vůbec nebylo hodno toho jména. Na Benovu památku starosta objednal na útraty města pro všechny přítomné rundu zelené, oblíbeného nápoje zemřelého. Když už všichni svírali v rukou sklenky se smaragdovou tekutinou, Láznička s dojetím v hlase zahřímal: „Tak na tebe, starej brachu, Bene! Ať tam, kam jsi vodešel, Woodstock nikdy nekončí. Už to tady bez tebe nebude nikdy vono.“

Po přípitku se ozval Oliver Kasal: „A teď si, kamarádi, zazpíváme na Benovu počest pár starejch dobrejch songů. Ze všeho nejdřív tu jeho nejmilejší! Na kytaru nám tu dneska už nikdo nezahraje, ale nebojte, Oliver pro vás všechno připravil.“ Ťuknul do klávesnice počítače za barem a vzápětí se lokálem nesly první tóny sto deset let staré písně Johna Lennona v úpravě pro karaoke. Sbor neumělých hlasů se rychle chytil melodie: Imagine there’s no heaven, It’s easy if you try, No hell below us, Above us only sky, Imagine all the people living for today, Oooooh. Imagine there’s no countries, It isn’t hard to do, Nothing to kill or die for, And no religion too, Imagine all the people living life in peace, Uuuuuh…

Oktábec nezpíval. Namísto toho s odtažitým výrazem letmo listoval ve svém komunikátoru stránkami deníku Super. Ten v rozsáhlém článku „Souvisí Pokorného vražda s válkou čínských mafií?“ pojednával o možném napojení bývalého ministra na jistý gang v pražském Chinatownu, který měl ústředí v restauraci Zlatý drak a specializoval se na narkotika, prostituci, hazard a vyděračství. Exministr mu měl dát za příslušný podíl na zisku k dispozici svůj vliv, konexe a schopnost získávat informace. List přinášel nekvalitní fotografii Pokorného s jedním z kápů gangu v uvedené restauraci. Na podzim 2080 se ovšem na scéně objevil silný soupeř, odnož triády Shui Fong, která hodlala převzít obchod s drogami a zahájila se Zlatým drakem válku. V této válce zaznamenal původní pražský gang těžké ztráty, zvláště když Shui Fong provedl úspěšný přepad skladiště kokainu v Kobylisích a když se mu podařilo zastřelit samotného vůdce gangu, majitele Zlatého draka, Hao Pinga…

Oktábec vzhlédl od článku, když uslyšel, jak starosta Láznička nahlas a procítěně, ač lehce falešně zpívá v závěrečné sloce pasáž: „You may say I’m a dreamer But I’m not the only one…” Pousmál se. Kdepak, článek počká na víkend. Teď, dokud jsou všichni naladění na zpěv, byla nejlepší příležitost promluvit si s tímto snílkem o vzájemné spolupráci při plnění snů. Když dozněly poslední tóny písně, ředitel muzea se omluvil dámám a vyrazil za Lázničkou. Cosi mu špitl do ucha a vzápětí se s požehnáním hostinského oba muži vytratili do zastrčeného salónku vzadu, který byl pro ně rezervován.

V diskrétním přítmí expremiér bez velkých okolků přešel přímo k věci a přednesl suchou zprávu o další fázi pokračování Programu systematické alokace pracovních sil a důsledcích, které z toho vyplývají pro Knín a okolí. Jak mluvil, Láznička měnil barvu a připomínal kotel s rychle stoupající teplotou, který každou chvíli exploduje.

„To ses, kurva, posral, ne?! My tady žádný přičmoudlíky nechceme! To teda fakt ne,“ křičel starosta bez sebe vzteky. „To by tak hrálo. Kdo tohle jako vymyslel? My si tady přece pořád vystačíme moc dobře sami. Že stárneme a ubejvá nás, to je fakt, ale do toho může bejt každýmu leda hovno. Je nás furt eště dost a je nám tu fajn. Nějakou sebranku si sem tahat nenechám, to ne…“ Proud spílání a nadávek nebral konce.

Oktábec zcela nevzrušeně naslouchal celému výstupu a počkal, až jeho společník domluví. Potom řekl: „Víš, Kevine, ono to všechno půjde tak trochu mimo nás. Rozhodnutí o umístění gastarbeiterů je čistě v kompetenci ministerstva práce a sociálních věcí, které postup koordinuje s tureckou ambasádou. Městskému úřadu bude jenom oznámen harmonogram, přibližný počet osob, které přijdou, potom budete muset zabezpečit související úkoly státní správy v přenesené působnosti – na to dostanete příspěvek ze státního rozpočtu – no a pak…“

„A to se nás jako nikdo na nic nezeptá?“ vyprsknul Láznička. „Do prdele, kde to sme? Tohle je naše město. Vláda nám sem přece nemůže nasadit bez našeho souhlasu ňáký černý huby! To ať mi nikdo neřiká…“

V očích ředitele muzea se mihl záblesk úsměšku. „Budeš se možná divit, ale může – dost dobře může. Sám bys měl vědět, že už skoro polovina nemovitostí ve městě patří státu, a bude jich čím dál víc. Z většiny jsou to odúmrti, část dobrovolné odprodeje a potom bývalou školu převedl na stát kraj. Všechno to teď spravuje Státní fond pro systematickou alokaci pracovních sil. Město nemůže mluvit státu do toho, co udělá se svým vlastním majetkem. Ty si taky můžeš se svým domem dělat, co chceš.“

„No a to teda obec nemůže dělat jako vůbec nic, do hajzlu?“

„Řekl bych to asi takhle: Obce mají jen dvě možnosti. Buď budou spolupracovat a plnit přesně to, co stanoví právní předpisy, nebo budou spolupracovat nadstandardně jako partneři Programu, a potom jim z toho vyplynou nejrůznější benefity.“

Láznička se kysele ušklíbl. „Takže to znamená buďto držet hubu a krok, nebo zase držet hubu a krok, vrtět u toho ocáskem a bejt agilní. To jsou mi teda možnosti! To by člověk blil.“

Oktábec pokrčil rameny a mlčel.

„No tak to je v prdeli,“ zhodnotil situaci starosta. „A tohle mi řikáš zrovna na Halloween?!“ Složil hlavu do dlaní a horečnatě přemýšlel. Po chvíli se vzpamatoval a prosebným tónem spustil: „Hele, Karlíku, a ty bys nemoh nějak zařídit, aby se nám to vyhlo? Ty máš přece styky, vliv… Určitě by to nějak šlo vošéfovat. Kdo jinej než ty by to moh dokázat?“

Oktábec propletl prsty na břiše. „Na to já jsem moc malý pán, Kevine. Tenhle rozjetý vlak už nikdo nezastaví. Co bys nechtěl? Dost dlouho jsme zůstávali v závětří. Od poloviny sedmdesátých let přitom usídlování gastarbeiterů rychle expanduje i mimo velká města. Ve středních Čechách už se Program rozběhl ve všech okresech kromě příbramského, nymburského a rakovnického. Zkrátka Příbram přichází na řadu 1. ledna 2082. Rozhodnutí padlo dávno. Hotová věc.“

„No a co mám teda podle tebe dělat, ty vole? Co doporučuješ? Vždyť ty máš vždycky ňáký řešení po ruce,“ hlesnul rezignovaně Láznička.

„No vida, to je konečně velmi správná otázka. Tady se dostáváme k jádru věci,“ řekl expremiér důrazně, načež starosta rychle zbystřil. „Jen si klidně zapal to svoje, ať se uklidníš.“ Starosta se nenechal pobízet a rychle ubalil a zapálil cigaretu marihuany.

Oktábec pokračoval: „Ty máš na radě a v zastupitelstvu velkou autoritu. Všichni udělají, co jim vysvětlíš, že je nejlepší. Vřele bych ti tedy doporučoval, abys prosadil, že zvolena bude varianta aktivní spolupráce. To znamená, že město podá na ministerstvo žádost o status partnerské obce Programu systematické alokace pracovních sil. Pro město i pro jeho vedení, a zvlášť potom pro tebe, z toho vyplyne řada citelných výhod.“

Láznička se mračil. „Ty krávo. A jako co třeba? To by mě fakt zajímalo.“

„Jak si vždycky stěžuješ, kanalizace je v havarijním stavu, místní komunikace ve městě jsou samá díra, most za starou Masnerovou továrnou brzo spadne, všichni už léta oplakáváte zrušenou přímou autobusovou linku do Prahy. Peníze v obecní pokladně na nic z toho nejsou, dotace ti nedá stát ani kraj. Pokud se staneme partnerskou obcí PSAPS, se státními dotacemi na tyhle i další věci vůbec nebude problém. Ve volební kampani za dva roky se budeš moct pochlubit řadou úspěchů.“

Starosta, zatím nepříliš oslněn, ale už se smířlivějším výrazem, mlčky naslouchal. Aromatický dým kolem něj stoupal ke stropu.

„Co tě bude možná zajímat ještě víc: Budou také příspěvky na platy vedení města i úředníků. Pro starostu by to mohlo znamenat bonus 40 tisíc měsíčně, ani radní nepřijdou zkrátka. Turci ti přihodí na začátek jednorázový bakšiš cirka dva miliony v zájmu dobré spolupráce. K tomu ti zajistím dvě tři honorované ceny jako je Starosta roku nebo cena Nadačního fondu pro rozvoj multikulturního soužití a pak taky ocenění od mojí nadace. A tak se dostaneme během pěti let, které ti zbývají do penze, na minimálně osm milionů, možná i o něco víc.“

Láznička zrudnul a těžce oddychoval.

„A takových osm milionů, to už je docela solidní příspěvek na pěkný podzim života, který, pokud se ti tu nebude líbit, budeš moct snadno strávit kdekoli jinde,“ pokračoval Oktábec.

„No ty vole… to…, to…, to by…,“ blekotal starosta.

„No a k tomu by sis příští jaro mohl zajet na ty svoje národní parky. Byl bys můj host. Třítýdenní poznávací zájezd plus pár dní na návštěvu synátora samozřejmě.“ Expremiér se významně odmlčel. Bubnoval prsty do stolu a úkosem sledoval ohromeného starostu, kterému zářily oči. „No, ale jestli máš na ty přičmoudlíky tak vyhraněný názor, tak je možná zbytečné tě přesvědčovat…“

„Ne, ne, ne, počkej, to jsem se trochu unáhlil!“ vyhrknul Láznička. „To, co sem tu slyšel, to vrhá na celou situaci úplně jiný světlo, abych tak řek…“

„Vážně?“ Oktábec se usmál od ucha k uchu. „No, taky si myslím, člověče. Takže můžu doufat, že se nad mým doporučením zamyslíš?“

„Do prdele, jaký zamejšlení? Přesvědčils mě. Když je to to nejlepší řešení pro naše město, udělám pro to všecko,“ odpověděl rychle starosta.

„Takže domluveni,“ řekl ředitel muzea a vyndal z aktovky několik listů papíru. Autoritativním tónem dodal: „Tady máš výčet základních výhod pro obec a pro vedení. Pěkně se to nauč, vyzkouším si tě, než s tím půjdeš na radu. Příští týden sem pozvu jednoho experta z ministerstva. Poví vám co a jak s přípravou žádosti.“

Okay, okay, jasná věc, šéfe,“ drmolil Láznička. „Okay.“

Ve vzduchu se vznášel kouř marihuany. Ze sálu zněl hlasitý sborový zpěv: „Let the sunshine, let the sunshine in, The sunshine in, Let the sunshine, let the sunshine in, The sunshine in, Let the sunshine, let the sunshine in, The sunshine in, Let the sunshine, let the sunshine in, The sunshine in…

Oktábec si povzdechnul a s lehkou stopou ironie v hlase řekl: „Tak a teď si můžeme jít zazpívat.“

 

KAPITOLA 2 – obraz 5

úterý 28. října 2081, večer

Vladislavský sál Pražského hradu po roce opět hostil ceremoniál u příležitosti státního svátku a předávání státních vyznamenání. Pod gotickou klenbou v důstojném tlumeném osvětlení se městnali současní i bývalí vysocí ústavní činitelé, cizí velvyslanci a další vzácní hosté. Za řečnickým pultem stál prezident republiky, stařičký univerzitní profesor Šimon Potůček, a předčítal projev. Vše – i hradní stráž se vztyčenými vojenskými prapory i obrovská státní vlajka v čele sálu – bylo na svém místě jako nesčetněkrát předtím a ze všeho dýchala atmosféra dávno zašlých dob.

Sálem zněl prezidentův monotónní přednes: „…Domov člověka dnešní doby je multidimenzionální fenomén. Posvátná kráva rodné hroudy, tak jak ji vystavěli na piedestal nacionalisté a maloměšťáci 19. století, se přežila a po zásluze zmizela v propadlišti dějin. Postmoderní domov se neváže k jednomu místu nebo státu, ale je komplexním předivem prostupujících vrstev usazených významů. Je to arci prožitek celku bytí. Říkáme spolu s Husserlem: ‚Každý druh bytí nese v sobě v ideální podobě svůj vlastní způsob danosti, a tím i vlastní způsob odkrývání této danosti’. Danost domova se neustále vyvíjí. Je nikdy nekončícím vznikem a cestou, je soustavným tokem idejí, pocitů a příchylností. Je horizontem blízkosti a odcizení, díky němuž objevujeme svoje zakotvení – ano zakotvení jakožto první patočkovský životní pohyb! Střípky této danosti skládáme v myšlenkách například tehdy, solidarizujeme-li se s hladovějící subsaharskou Afrikou, leží-li nám na srdci úděl disidentů v Myanmaru či osud Tibetu, pokud cítíme sounáležitost s bojovnicemi za genderovou rovnost v Rusku, jsme-li začleněni v transnacionálním kolektivu na sociálních sítích, adoptujeme-li na dálku dítě z Bangladéše nebo Ugandy, nebo třeba svým zájmem o kulturní tradice mužů a žen, kteří k nám přišli z jiných civilizačních okruhů, a kteří nás tolik obohacují. Domov je tedy fluidum proměnlivé v čase i prostoru. K jeho teoretickému uchopení potřebujeme odstup a nadhled, otevřenost, a v neposlední řadě perspektivu sub speciae aeternitatis…“

Televizní kamera zabírala obličeje svátečních hostů. V přední řadě se vyjímala v elegantních zlatistých šatech předsedkyně vlády Vanesa Korecká, krásná blondýnka plných tvarů, a tvářila se vážně. I ostatní nejvyšší ústavní činitelé v popředí, kteří ceremoniál vesměs brali jako nutné zlo před bohatou recepcí, poslouchali prezidentova slova se zasmušilými výrazy. O pár řad dále se koaliční zákonodárci se svými protějšky ani nesnažili zakrývat totální znuděnost a lhostejnost. Zato vůdkyně opozice v typickém červeném kalhotovém kostýmu měla v očích dychtivý zájem a její velmi neformálně odění straničtí souputníci sledovali prezidenta s nehranou úctou. Když kamera zabrala bývalého předsedu vlády Oktábce, naslouchal se soustředěným výrazem, jako by hltal každé slovo. Jeho paní Larisa měla na tváři svůj obvyklý profesionálně blahosklonný úsměv, který na veřejnosti nikdy neodkládala.

Tou dobou na druhém konci Hradu ve Španělském sále vrcholily přípravy na recepci, která měla být zahájena po příchodu prezidenta a dalších účastníků ceremoniálu. Objevovali se noví a noví hosté. Číšníci a servírky mezi nimi kroužili s nápoji a drobnými pochutinami pro začátek. V čele sálu umělec Kryštof Havlík-Ukerewe chystal vystoupení afrických hudebníků s tamtamy, které se mělo konat na přání prezidenta republiky. Opodál rozměrná černoška aranžovala na stole různé barevné kašičky a další exotické pokrmy. Na velkých obrazovkách pověšených na stěnách mohli přítomní sledovat přímý přenos z Vladislavského sálu.

Zatímco mediálně frekventované tváře byly právě soustředěny na obřadu, zde v severním křídle Nového královského paláce se to jen hemžilo bezejmennými šedými eminencemi. Tyto poradce, státní tajemníky, šéfy kabinetů ministrů a další vesměs spojovalo to, že byli veřejnosti zcela neznámí, že přitom měli mimořádný vliv na chod svých úřadů, a konečně jejich významným rysem byla loajalita k bývalému předsedovi vlády, který je do jejich funkcí dosadil jako své spolehlivé opory.

Mezi takové patřil i vysoký štíhlý elegán v nejlepších letech ve smokingu, který stál osamoceně u jednoho ze stolků se sklenkou sektu v ruce. Podplukovník Oldřich Frolík, náměstek ředitele Integrovaných informačních služeb státní bezpečnosti, vypadal spíše jako diplomat, než jako faktická hlava českých zpravodajců. Pozorně sledoval ruch v sále a zároveň poslouchal rozechvělý hlas starého prezidenta, který právě deklamoval: „…Naše sociální soudržnost je vystavena novým tlakům. Na řadě jsou odvážná a ambiciózní opatření. Abychom dosáhli společenského pokroku, vize dosavadních vlád již nestačí. Doba si žádá nové tváře a nové myšlenky. Ukazuje se, že jsme v posledních letech hodně věcí zanedbali. Musíme se znovu postavit na nohy a poté udržet tempo se západní Evropou…“ Frolík se kysele ušklíbl a spláchnul slova, která se mu hrnula na jazyk, dávkou perlivého nápoje. V tom spatřil ve dveřích šéfa poradců předsedkyně vlády, kývnul na něj a gestem ruky ho přizval k sobě. Zavalitý hnědovlasý čtyřicátník, vzal nabízenou sklenku sektu z tácu a loudavě přikráčel.

„Zdravím. Náš filosof na trůně je dneska obzvlášť ve formě, co?“ zamumlal příchozí a uchechtl se. Uvolněná nálada ho opustila záhy, když si se zpravodajcem podávali ruce a když z jeho tváře vyčetl nadcházející potíže. Tenhle specifický, emocí zbavený výraz pokerového hráče s lehce výsměšným nádechem nasazoval Frolík tehdy, když přinášel významnou informaci – těžko sice poznat, jestli dobrou, nebo špatnou, ty druhé ovšem poslední dobou citelně převažovaly. Šéf poradců bez velkého nadšení řekl: „Áha. Tak ven s tím. Co se zas stalo?“ Frolík se pousmál, beze slova vytáhl z kapsy komunikátor, cosi na něm vyťukal a posunul ho na stolku ke svému společníkovi.

Na displeji zářil novinový článek. Poradce premiérky přelétl nepovědomou hlavičku „St. Lucia Times“ a ponořil se do anglicky psaného textu s chytlavým titulem „Brutální vražda evropského bonvivána“. Po pár vteřinách vyjekl: „A do prdele!“ Článek jednoho z deníků karibského ostrova Svatá Lucie referoval o tom, že v pátek 24. října večer byl v tamním přímořském městečku Soufrière zastřelen neznámým útočníkem evropský podnikatel a rentiér, který si zde před nedávnem pořídil luxusní vilu. Jeho životní pouť se zakončila na terase restaurace, kde byl častým a oblíbeným hostem. Personálu a štamgastům byl znám jako „Mr. Corny“, jeho skutečné jméno však bylo patrně Sebastian Pokorny – na toto jméno byly alespoň vystaveny nalezené osobní doklady vydané státem Česká republika ve střední Evropě. Vrah v kukle se vyhoupl ze zahrady pod terasou a zasáhl oběť třemi ranami do hrudníku z pistole s tlumičem nedlouho poté, co host dojedl hlavní chod. V článku byla přiložena fotografie, na níž „Mr. Corny“ pózuje v dotyčné restauraci v nejlepší náladě obklopen ladnými servírkami.

„Je to pravda?“ zavrčel poradce.

„Už to tak vypadá,“ řekl Frolík nevzrušeně.

„No, to nám ještě chybělo! To nám daj pořádně vyžrat, ať je za tím cokoli. Už teď se po nás vozej, že jsme vláda gaunerů, mafiánů, korupčníků. Tohle se jim bude náramně hodit do krámu.“ Poradce se zarazil. „Mimochodem víš, co tam vůbec dělal a v čem mohl jet?“

„Zatím nevím nic konkrétního,“ řekl Frolík. „Ale určitě to bude mít nějakou souvislost s jeho kšeftama. Známe přece jeho způsoby. Vypadá to na nájemnou vraždu. Vyřizování účtů v podsvětí. Samozřejmě zkusíme zjistit něco víc, ale pár dnů to bude trvat.“

„Jojo, to si nás vychutnaj. Už vidím ty titulky…“

„No, přinejmenším to víme s předstihem,“ řekl Frolík a obrátil do sebe zbytek sektu. „Každopádně, co je teď hlavní: můžeš to citlivě sdělit premiérce? Nejlíp hned, jak bude po tom dekorování. Během pár hodin, maximálně dní, se to docela jistě provalí, tak ať je na to vláda připravená.“

Šéf poradců se mračil. „Vanesa se z toho totálně…“ Nedokončil větu, mávnul rukou a sklouzl pohledem na obrazovku, kde se zatím prezident chýlil k závěru svého proslovu: „A proto říkám: Náš domov je tam, kde srdce hoří pro lidská práva, pro gender, pro volnou lásku bez všech omezení a předsudků, pro rovnoprávnost všech sexuálních orientací, pro práva zvířat a další hodnoty naší civilizace. Domov je tam, kde je životní prostředí na prvním místě, kde se nemilosrdně potírá diskriminace a nenávistné projevy, kde se aktivně zbavujeme posledních zbytků neblahého dědictví nacionalismu, patriarchátu a křesťanské maloměšťácké morálky, kde s plnou vervou budujeme nového člověka a nový světový řád. Jak jsem řekl, v posledních letech jsme si nechali ujet vlak. Je potřeba dohnat zpoždění. Někteří říkají: jen klid, jdeme správným směrem, spoléhejme na spontánní vývoj, vše chce jenom čas! To je pěkné, ale my tolik času nemáme a čekat nemůžeme. Život je krátký. Nějaké výhledy do daleké budoucnosti nás nezajímají. Konečně, jak řekl Keynes: ‚V dlouhodobé perspektivě budeme všichni mrtví’.“ Prezident si odkašlal. „Ano. A o tom to je! Naše progresivní mládí volá po rychlých změnách. Chce hmatatelné výsledky už dnes. Jak já tomu rozumím!“ Rozhlédl se po sále. „Děkuji vám za pozornost.“

Rozezněl se vlažný, zdvořilostní potlesk. Kamery České televize dovedně mířily do řad, odkud se ozýval aplaus nejživější. Dlouho setrvaly u představitelů opozice, kteří dávali najevo maximální nadšení z prezidentových slov. Poté následoval střih na amerického velvyslance v růžovém svetýrku s šátkem kolem krku, který tleskal s rukama nad hlavou. Nakonec znovu záběr na prezidenta, který se mírně uklonil obecenstvu a opustil řečniště.

Poradce premiérky se znechuceně odvrátil od obrazovky a poznamenal na adresu hlavy státu: „Ten starej parchant. Aby si taky nepřisadil!“

Zpravodajec pokrčil rameny. „No to víš, když si to doba žádá.“

„Přitom donedávna se do ničeho neplet, jenom všude pronášel ty svoje mlhavý plky o svobodě duše a těla nebo o Tibetu a pokládal věnce,“ pokračoval poradce.

„Je to prostě hrdina, když se to smí. Takovejch je teď všude dost.“

Přibližně o hodinu později, kolem půl desáté, už byly Španělský sál a přilehlé prostory zaplněny stovkami hostů a recepce byla v plném proudu. Stoly se prohýbaly vybranými lahůdkami a nápoji, které si přítomní prominenti lačně dopřávali. V kakofonii hlasů, bubnování afrických hudebníků a podivných zvuků a pokřiku, které zaznívaly z venku, nebylo málem slyšet vlastního slova. Laura Janda Špondrová pózovala před objektivy fotoaparátů u stolku statné černošky s jakýmsi pečivem natřeným barevnou kašičkou.

Bývalý předseda vlády Oktábec se svou ženou Larisou po boku korzoval po sále a zastavoval se na kus řeči s množstvím známých, na které narazil. Jednou z prvních byla Pamela Cabrnochová, někdejší provokativní hvězda populární hudby, která se proslavila vystupováním v rouše Evině – dnes čerstvá nositelka Řádu bílého lva. Umělkyně, nyní již usedlá dáma ve středním věku, se na Oktábce vrhla s přátelským úsměvem. „Karle, vzpomínáte si na mě?“

„Jakpak by ne, madam,“ řekl expremiér líbaje jí ruku. „Vy vůbec nestárnete. Jen jste snad tehdy chodívala víc nalehko.“ Zasmál se.

„Vy jste mě tenkrát dojal – myslím s Bonniem. Nikdy Vám nezapomenu, že jste si na mě vzpomněl v nejtěžší chvíli,“ špitla zpěvačka a oči jí zjihly. Měla přitom na mysli někdejší Oktábcovu návštěvu v roce 2067, když jí po smrti jejího kocoura Bonifáce přijel osobně kondolovat s obrovskou kyticí růží do její vily obležené desítkami kamer a objektivů.

„To už je hodně dávno. Ano, nezapomenutelný Bonnie,“ řekl Oktábec. Na to, jak úmrtí populární zvířecí hvězdy docela zastínilo podpis smluv o spolupráci s Tureckem, a stejně tak na obrovský úspěch jeho výpravy s pugetem, která byla skvělým marketingovým tahem, přinesla ovace médií a celkově velmi prospěla jeho image, zapomenout skutečně nemohl.

„Moc gratulujeme k vyznamenání!“ řekla Larisa Oktábcová s lehkým ruským přízvukem.

„Za zásluhy o rozvoj kultury a za mimořádný osobní přínos pro odbourávání prudérní morálky a osvobození lidské sexuality, tak to bylo, že?“ snažil se Oktábec rozvzpomenout na odůvodnění řádu, které zaznělo z úst kancléře.

„Ano, ano, tak nějak to je,“ zasmála se umělkyně. „No vidíte, a to o mně kdysi říkali, že jsem jenom coura, co neumí ani zpívat…“

Po několika dalších krátkých rozhovorech se z davu vynořila povědomá nesympatická tvář. Oktábec musel vteřinu přemýšlet, než poznal Dianu Hošek, která s ním nedávno dělala interview.

Hello! Jak se vám líbil projev pana prezidenta?“ vyhrkla novinářka s typickým ironickým nádechem.

Oktábec se zatvářil vážně. „Projevy pana prezidenta mají, abych tak řekl, svoji hloubku.“

„Je to vzácný člověk,“ vydechla Diana.

„To nepochybně,“ řekl Oktábec. „Omluvíte nás?“

„A co ta demonstrace venku? Jak se na to díváte?“ volala novinářka za odcházejícím párem.

Oktábec pokrčil rameny. „Máme právo shromažďovací.“

„A što eto? Jaká demonstrace?“ zeptala se Larisa manžela.

„Ále, pár pitomců venku protestuje proti oslavám 28. října. Už tady přece byli minule. Pojď, podíváme se.“

Došli k jednomu z velkých oken, které vedou k Jelenímu příkopu. Na Prašném mostě stál hlouček asi tří desítek aktivistů s transparenty, kteří pokřikovali a dělali rámus s píšťalami a vuvuzelami. „Fuck off nationalism, think global!“ četl Oktábec na jednom z nápisů. „Do prdele s nacionalistickou veteší!“ stálo na jiném.

Svoloč takája,“ poznamenala Larisa.

Oktábec se zasmál. „No, neříkej, Česká televize z toho udělá masovou demonstraci angažovaných občanů, kteří se dívají dopředu. A noviny to budou mít zítra na předních stránkách.“ Mírně se zarazil, když uviděl muže a ženu v živém rozhovoru jen kousek vedle, a s lehkým úsměvem dodal: „Ledaže by se našla nějaká zajímavější zpráva.“

Oldřich Frolík tam právě rozmlouval s půvabnou reportérkou z deníku Super, která byla jeho osvědčenou a spolehlivou spojkou vždy, když cítil potřebu sdílet některé své poznatky s veřejností. Mladé brunetě stačilo jen lehce napovědět, jakým směrem se vydat, a kvalitní článek byl brzo na světě a bez rizika prozrazení původce. Tohoto vždy dobře informovaného gentlemana, který ji dopomohl k řadě sólokaprů, jako svůj zdroj chránila. Ostatně neznala ani jeho pravé jméno a nepátrala po něm, což bylo součástí jejich dohody. Dnes se zdálo, že poslouchá zpravodajcův výklad zvlášť dychtivě, a přitom kvapně zaplňovala blok poznámkami. „Audi, vide, tace,“ pronesla nakonec novinářka rozverně v odkazu na heslo zpravodajské služby. „Ještěže to poslední neberete tak úplně doslova.“ Její hravě usměvavé oči barvy čokolády zářily vzrušením a při pohledu do nich se Frolík nezmohl ani na protest proti její neopatrnosti.

Asi o půl hodiny později Oktábcovi nedaleko bubnujících hudebníků rozmlouvali s tureckým velvyslancem Toprakem Gündoğdu, který se podivoval, nad tím, na jak oduševnělé hlavy státu má Česká republika dlouhodobě štěstí.

„Od té doby, co se zrušila přímá volba – to bylo ve čtyřiapadesátém – a zavedl se nový model, tak to vždycky dopadne takto,“ mínil expremiér. „Prezidenta volí parlament z kandidátů, které vybere předem Rada moudrých složená z třiceti osobností kultury, vědy, médií a občanské společnosti. Tak má být prý zajištěno, že v čele státu bude skutečná osobnost, ne populista… Mezi námi, ve skutečnosti jde o to, aby elity byly s výsledkem spokojené.“

„To je velice inovativní přístup,“ poznamenal velvyslanec odtažitě.

Oktábec se zasmál. „Celá tahle země je velice inovativní. A po volbách příští rok nás ještě čekají věci.“ V tom zahlédl, jak k nim míří rychlým krokem předsedkyně vlády Korecká celá rozrušená v doprovodu šéfa svých poradců.

„Karle! Karle! Tak tady jsi. Všude tě hledám. Musím s tebou mluvit! Hned!“ vyhrkla premiérka.

„Copak, Vanesko?“ zeptal se Oktábec klidným tónem. „Tobě to ale dneska sluší. Jako princezna.“

„Pojďme někam stranou,“ špitla Korecká a otočila se na podpatku. „Honem.“

Oktábec s manželkou si vyměnili nechápavé pohledy a následovali dámu v třpytivých šatech směrem k velkým oknům nad Prašným mostem. Cestu jim zkřížil jeden opoziční poslanec v maskáčové vestě v notně podroušeném stavu, který začal pokřikovat: „A stejně vás už brzo všecky pozavíráme, kurvy zlodějský!“ Paní Oktábcová na to znovu zaklela „Svoloč takája!“.

Premiérka se zastavila u pootevřeného okna s výhledem na Prašný most, kde mohla mít čtveřice ve zvukové cloně trvajícího povyku demonstrantů trochu soukromí. Rozhlédla se kolem sebe a pak na manžele Oktábcovy šeptem vybafla: „Odkrouhli Sebastiána!“ Do překvapených obličejů svých posluchačů dodala: „Jó, Sebastiána Pokornýho! Někde v Karibiku. Asi nájemná vražda. Prej to vypadá na vyřizování účtů v podsvětí. No, jen koukni…“ Podala Oktábcovi komunikátor s otevřeným článkem „St. Lucia Times“. Ten ho zběžně pročítal, kroutil hlavou a mumlal si: „Hm, hm, Mr. Corny… To jsou věci.“

„Zatím to ví jen IISSB, ale určitě se to brzo provalí,“ řekl poradce.

„Co tomu říkáš? To je hrůza, co? Co budeme dělat?“ vyprskla premiérka.

„Vážně hrůza, jestli je to pravda,“ řekl Oktábec nepříliš procítěně. „Takovýhle konec! Znali jsme se přece všichni tolik let.“

„Ale tak jsem to nemyslela. Vem ho čert. Všichni víme, že to byl hajzl.“

„O mrtvých jen dobře. Říká ti to něco?“ poznamenal expremiér s lehce pobaveným úsměvem.

„Byla to krysa, říkám, krysa!“ trvala na svém Korecká. „Hrůza je jenom to, že to všichni zneužijou proti nám. To nám ještě chybělo. Jeho eskapády na naši hlavu.“ Zarazila se, když se přiblížil číšník s tácem, a vzala si dvě sklenky bílého vína. Z jedné hned významně upila. „A ty, Karle, nevíš, v čem byl namočenej?“ zeptala se potom.

„Nemám tušení,“ řekl Oktábec. „Do jeho mimopracovních aktivit jsem se nikdy nemíchal. Nepřekvapilo by mě u něj tak nějak nic.“

Premiérka do sebe obrátila zbytek první sklenky a vzdychla. „Prostě nám to daj vyžrat. Budou na nás kydat tuny špíny. A ta rudá mužatka a ten ksindl kolem ní se nám leda bude smát do ksichtu!“

„Jenom klid, Vanesko, jenom klid,“ řekl Oktábec mírně. „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Kdyby nebylo tohle, vytáhnou něco jiného. S tím si poradíte snadno. Vaši zkušení pisatelé memorand sednou a napíšou pár dobře znějících vět. Vláda je znepokojena touto zprávou o násilné smrti českého občana, zatím nemáme dostatek informací, vyhněme se unáhleným závěrům, každopádně vláda nenese za činnost pana Pokorného žádnou odpovědnost, od června 2079 je to soukromá osoba a tak dále a tak podobně. Na tom není moc co zkazit.“ Poradce tiše přikyvoval.

„Byla to jedna z hlavních tváří našich vlád. To nám nikdo neodpáře,“ namítala Korecká. „Pro všechny mediální šmejdy to bude Oktábcův ministr, kterej žil a skončil jako gangster. A jaký ministři, taková vláda… Bláblá, známe to.“

Oktábec mávnul rukou. „A není to už jedno? Stejně všichni víme, že po příštích volbách už vládu sestavovat nebudeme. My už tak nějak dosluhujeme. Jak to dneska říkal pan prezident, doba si žádá…“

Ozvala se tupá rána, cinkot rozbitého skla, šplouchnutí a vzápětí série sprostých nadávek. Všichni se otočili tím směrem. To zákonodárce v maskáčové bundě, který předtím pokřikoval, zakopl a svalil se na zem i s půllitrem piva v ruce.

„Doba si žádá nové tváře,“ doplnil expremiéra šéf poradců.

„A nové myšlenky,“ řekl Oktábec a zasmál se.

„On vás ten smích přejde,“ řekla Korecká. „Všechny nás přejde smích. Až přijdou k moci oni, to bude tanec!“

Larisa otevřela okno dokořán, aby osvěžila dusnou atmosféru. Dole na mostě právě natáčela Česká televize přímý vstup s demonstranty, mezi něž přibyla i vůdkyně opozice s několika svými soudruhy. Bylo zřetelně slyšet slova usměvavého moderátora, který do mikrofonu říkal: „…Jak můžete vidět sami, nálada tady dole pod Hradem je výborná. Protestující se nenechávají odradit ani chladným počasím ani pozdní hodinou. Jak sami říkají, hřeje je mládí, hřeje je zápal pro ideály…“

Vanesa Korecká pomalu vyprázdnila i druhou sklenku a s teskným výrazem se dívala do osvětleného nočního předhradí směrem k jízdárně. „Co nás tady jenom čeká, Karle?“

„Slyšelas pana prezidenta,“ odpověděl Oktábec.

„Všechno půjde rychle do kytek,“ řekla premiérka.

„Všechno pude svinskym krokem do hajzlu,“ zamumlal šéf poradců.

„A co bude s námi? Co bude se mnou? Třeba mě ani nezvolí do parlamentu,“ pokračovala Korecká.

„Neboj, Vanesko, něco pro tebe vždycky najdeme. Nevíš, že pomáhám plnit lidem jejich sny? Tak proč ne tobě? Ale co ty máš vůbec mít strach? Máš za manžela jednoho z nejúspěšnějších kapitánů průmyslu,“ řekl Oktábec.

„No, byznys s nima mít na růžích ustláno rozhodně nebude. Kdo ví, co s ním budou provádět za pokusy. Co když se daj do znárodňování? Nedivila bych se u nich ničemu,“ namítla Korecká.

Expremiér se ušklíbl. „Toho bych se nebál. Byznys oni potřebují hlavně podojit. Tihle na rozdíl od svých předchůdců neničí primárně ekonomiku, ale společnost. A na to svoje sociální inženýrství, na to budování nového člověka, prostě musí někde brát.“

„Stejně to bude peklo. Bude to tady zase vypadat jako před tím, než jsi nastoupil ty?“

„Hůř. S nimi rozhodně hůř,“ řekl suše Oktábec. Chvíli mlčky sledoval noční oblohu plnou hvězd. Když úplně nalevo nad Hradem uviděl měsíc couvající do srpku, pousmál se. „Ale všeho do času. V jednom měl ten starý žvanil velkou pravdu: v dlouhodobé perspektivě budou oni všichni mrtví. A, jak řekl jeden moudrý pán, státník musí uvažovat v dlouhodobé perspektivě.“

„To zní pěkně. Tos byl ty ten moudrý pán?“ zeptala se premiérka.

„To byl Richard Nixon.“

„Tak toho neznám,“ přiznala Korecká roztomile přiopilým hlasem.

Oktábec se usmál a štípnul premiérku otcovsky do tváře. „Z toho si nic nedělej.“

Blog na WordPress.com. Šablona: Baskerville od Anders Noren.

Nahoru ↑