KAPITOLA 5 – obraz 8

neděle 24. prosince 2084

Novoknínská hospůdka „Good Vibes Pub“ byla na Štědrý večer poloprázdná. Vedle Olivera Kasala a starosty Lázničky, kteří seděli u okna s nejlepším výhledem na náměstí, se osazenstvo dalo spočítat na prstech jedné ruky. Štamgasti postaršího věku se hrbili nad svými sklenkami a talíři jako smuteční vrby. V koutě stál stroze ozdobený umělý stromek. Na pozadí tiše zněly americké vánoční písně. Vše obklopoval zvláštní odér, jemuž udávali tón pečený krocan, vonné tyčinky a cigarety.

„A stejně si na tohle nikdy nezvyknu, ty vole,“ povzdechl si hostinský, sleduje s chmurným výrazem dění venku. „Co je tohle za Vánoce? Co je tohle za Knín? Do psích prdelí, co se to se všim stalo?“

I když jemně poprchávalo, na náměstí zůstávaly četné hloučky mladých. Ozývaly se cizojazyčné rozhovory, výkřiky a chechot. Dole u znovuotevřené školy parta pubescentů řádila s pyrotechnikou. Z mešity k nim právě nasupeně vypochodoval světle oděný muž s plnovousem a fezem, aby je pokáral.

Láznička si cucnul peprmintky, máchnul rukou a schlíple zachrčel cosi nesrozumitelného.

„Čeho jsme se to dočkali, viďte?“ poznamenala důchodkyně v kanárkovém svetru u vedlejšího stolu. „Tak pěkně jsme si tady žili, tak nádherně jsme si žili sami pro sebe… A mohli jsme si tak žít dál, klidně až do smrti. Proč jenom tohle všechno nemohlo přijít až za pár let? Stačilo pár mizernejch let…“

„Přesně, Sofi, pár let,“ přizvukoval Kasal a otočil do sebe sklenici grepového piva. „To mi neříkej, ty vole, Kevine, že to nešlo nějak zařídit, že jste nemohli s Oktábcem udeřit na ty správný místa. Celý ty roky mi to vrtá hlavou. Jaký von má konexe, kolik má prachů… Dalo se to přece nějak vochcat, kurva. Mohli jsme tady dožít pěkně po našem, jak jsme byli zvyklí, všechno při starým, pohodička, klídek…“

Láznička bouchnul do stolu. „Do hajzlu, kolikrát už jsme tohle probírali! Kolikrát eště chcete slyšet, že se nedalo dělat vůbec nic. A náš milej Oktábec? Ta svině se mnou normálně vyfakovala. ‚Tenhle rozjetej vlak už nikdo nezastaví‘, tak mi to říkal. Že prej, co bysme nechtěli.“ Vyprázdnil stopičku zelené, odkráčel za bar a vrátil se rovnou s celou lahví, kterou výmluvně položil před hostinského.

Kasal starostovi nalil panáka a pak si sám nabral mamutí dávku peprmintky do sklenice od piva. Loknul si a pokračoval ve svém naříkání: „A co udělali s kostelem, to je masakr, to je totální humáč! Co si o sobě myslej? Tohle přece nejde. Copak tady neexistuje ňáká ochrana památek nebo tak něco, do píče?“

Láznička se zamračeně podíval na nasvícenou mešitu na protější straně náměstí. Bývalý kostel svatého Mikuláše by v ní po radikální rekonstrukci už nikdo nepoznal. Zdivo překryly bílé obkládačky, starou barokně vyhlížející báň na věži nahradil útlý vysoký minaret, původní červené střešní tašky ustoupily lesklým zeleným.

„Jako bys tam někdy chodil, ty vole,“ uchechtl se starosta poněkud nuceně.

„Kurva, no tak nechodil no, to je pravda,“ připustil Kasal. „Nikdo z nás se tam nehrnul, když to bylo eště votevřený. A to už je beztak dávno – posledních asi dvacet let už to bylo zabedněný, že jo, mimo provoz. Už to jenom pustlo, než to dal Oktábec aspoň trochu dohromady. Ale stejně… stejně to sem tak ňák patřilo. Prostě to patřilo k tomu náměstí, k tomu panoramatu. Byli jsme rádi, že tu ten barák je. Bez něj je to všechno nějak… jiný, divný.“

„Jo, to máš recht, ty vole,“ řekl Láznička posmutněle. „Tamto bylo okay, stylový. Tohle je tady jako pěst na voko.“

„A to hejkání, když se svolávaj dovnitř!“ vedl si dál Kasal svou. „A eště to pouštěj z tlampačů! Vážně k zblití! Pětkrát denně, kurva…“ 

„To mi povídej, ty krávo. To je peklo,“ vyhrknul Láznička a chytil se za hlavu.

„Jednou mě z toho vodvezou do cvokhauzu,“ dodal restauratér, napil se zelené a šel obhlédnout ostatní stoly, jestli hostům nic neschází.

„A že jste ani ten smrk na náměstí letos nerozsvítili,“ ozvala se kanárková dáma. „Vánoční strom jsme přece měli každej rok, co pamatuju. To jako kvůli nim? To by je jako uráželo, nebo co?“

„Ále to možná ani ne. Dyť jsou to jenom žárovky, že jo,“ odpověděl starosta. „Jenže to teď nejde, Sofinko, to nám zakázali ty zmrdi v parlamentu. Zákon říká, že nic takovýho bejt nesmí. Žádný slavení náboženskejch svátků ze strany veřejnejch orgánů a na veřejnejch prostranstvích. Žádný stromečky, žádný ty jesličky, koledy a hlavně nepoužívat slovo Vánoce – teď jsou to prostě ‚Zimní svátky‘. Platili bysme pokutu jako prase.“

„Vole, co je na svítícím stromu náboženskýho, to mi rozum nebere,“ houknul od baru Kasal.

Láznička pokrčil rameny. „Neřeš to. Prej to vyvolává ňáký asociace a todle tamto. To by ti vysvětlil nejlíp Oktábec.“

„A tu halloweenskou výzdobu nám taky zatrhli zákonem?“ zeptala se důchodkyně.

„Tak ta zas pro změnu vadila těm čmoudům,“ zavrčel starosta a otřásl se. „Přišel za mnou ten jejich šéf – Hüseyin – a prej, jestli to letos zase bude. Řikám mu, že jasně, že to tak bylo vždycky. A von na to, že by to možná nebyl úplně nejlepší nápad – It might not be the best idea –, že se to jeho lidem nelíbí, že je to znervózňuje. Kurva a viděli jste ho někdy zblízka? Vypadá jako ten nejhorší westernovej záporák. Dokázal by vraždit vočima. Ten, když řekne, že by něco možná nebyl dobrej nápad, tak si můžete bejt jistý, že by fakt nebyl dobrej nápad pokoušet se něco takovýho udělat.“

Hostinský se mrzutě vrátil zpět ke stolu a zamumlal: „Jó, co proti nim my zmůžeme? Namazali by si nás na chleba. Nás tady zbyly necelý tři stovky starejch chudáků a jich je aspoň dvojnásobek, že jo, k tomu mladejch, při síle…“

„Už je jich přes vosum set,“ upřesnil Láznička lítostivě. „A brzo přijedou další. Do března jich bude přes tisícovku.“

„Pomalu se z nás stávaj cizinci ve vlastním městě,“ brblal Kasal. Mocně si přihnul a chvíli mlčky proti světlu zíral do zbytku zelené tekutiny ve sklenici. Potom uzavřel: „Lidi zlatý, kam se to řítíme? Ať se na to dívám z jakýkoli strany, tak jsme až po krk ve sračkách. Knín je v prdeli, tenhle stát je v prdeli, celá Evropa je v prdeli…“

Z reproduktoru právě zněla Lennonova „Happy Xmas“. Všichni se zbožně zaposlouchali. Kanárková dáma se snažila zpívat spolu s interpretem, ale paměť ani hlas jí příliš dobře nesloužily. Starosta vytáhnul sáček s marihuanou a začal si chystat kuřivo. Kasal mlsně pokukoval po jeho skvěle vycvičených prstech. Potom se osmělil: „Hele, Kevine, ubal mi taky jednoho. A taky tady pro Sofinku, ať se trošku vodreagujeme.“

Za chvilku už trojice diskutérů nacházela útěchu v konopném dýmu. S každým tahem jako by se starosti vzdalovaly, zatímco zašlé barvy hesla „JUST ENJOY TODAY!“ na zdi ožívaly a s nimi i všechny vzpomínky.

KAPITOLA 5 – obraz 7

pondělí 5. června 2084

Aerodynamický stříbrný vůz se solárními panely na střeše projížděl poberounskou krajinou. Řidič pro jednou krotil nohu na pedálu. Spořádaná zralá dáma na sedadle vpravo vzadu, kterou tu a tam zkontroloval v zrcátku, se totiž nejevila jako někdo, kdo by toleroval porušování předpisů.

Zdeňka Bernášková se zasněně dívala z okna a hledala v ubíhajícím okolí známá místa. Kolik krásných vzpomínek se jí tu nahromadilo za těch několik desetiletí. Člověk si přitom uvědomí, jak moc už zestárl. A při myšlenkách na lepší časy bolestně vynikne bezútěšnost dneška.

I městečko Liteň, jehož ceduli v závěru cesty minuli, v ní zanechalo milé otisky. Už jako studentka navštívila Muzeum Svatopluka Čecha a Jarmily Novotné, před několika lety se pak do něj vrátila služebně při spoluorganizaci jakési výstavy. Čech tady trávil svoje dětská léta, a právě odsud čerpal inspiraci pro knížku „Ve stínu lípy“. Slavná operní pěvkyně zase pobývala na zdejším zámku, kam se přivdala, a po dlouhém exilu spočinula v nedaleké rodové hrobce. Také se tu mihnul spisovatel Václav Beneš Třebízský, který na liteňské farnosti začínal svoji dráhu kněze.

Když elektromobil zabočil k sadům mezi školou, kostelem a muzeem, profesorka se něžně usmála a stěží se bránila dojetí. To na ni nějak dýchlo hřejivé kouzlo starého světa. Měla dojem, že sám trojlístek dávných osobností i figurky z Čechových veršovaných povídek ji přišly pozdravit. A vida sám literát v pískovcovém provedení stále seděl pod stromy tam kde dřív, tiše vzdorující zlobě doby.

Čidlo na vysoké historické zdi načetlo identifikační čip vozu i tvář řidiče, potom se otevřela brána a auto se vzácnou návštěvou vjelo do zámeckého areálu. Bernášková pocítila lehkou trému. Neměla úplně jasno v tom, co ji tu dnes čeká. Než si ale stačila po x-té v hlavě proběhnout možné scénáře, už stáli před průčelím zámku a řidič jí držel dveře.

Její oči si musely zvyknout na silné odpolední slunce. Rozkoukávala se po širokém prostranství mezi zámkem a přilehlými hospodářskými budovami. Všechno bylo tak úhledné, čerstvě opravené, tu a tam citlivě doplněné moderními prosklenými prvky. U protějšího traktu se ježily různé stavební stroje… Vtom jí vstoupil do výhledu elegantní muž v béžovém letním obleku.

„Buďte u nás pěkně vítána, paní profesorko,“ řekl hostitel, kterým nebyl nikdo jiný než někdejší předseda vlády Karel Oktábec.

Nervózně mu podala ruku. „Bernášková… Těší mě, že vás poznávám, pane Oktábče.“ Když si všimla jeho mírně pozdviženého obočí, rychle dodala: „Promiňte, vlastně jsem chtěla říct ‚pane premiére‘…“

„Ale kdepak,“ usmíval se Oktábec. „O to vůbec nejde. Jen mě mile překvapilo to krásné oslovení pátým pádem. Ani si nevzpomínám, kdy jsem to naposledy slyšel. Všichni mi říkají ‚pane Oktábec‘.“

„No, vidíte,“ povzdechla si Bernášková, „podle nových pravidel už je to tak zcela správně.“

„Nepřekvapivě,“ ušklíbl se Oktábec. Pak se ale jeho tvář rozjasnila. „V každém případě, paní profesorko, mám velkou radost, že jste přijala moje pozvání. Od chvíle, co jsem slyšel vaše úžasné vystoupení, toužím po tom setkat se s vámi. Museli jsme bohužel počkat, až vás nebudou ve dne v noci sledovat, a to trvalo až do konce května. Ležela jste jim v žaludku hodně hluboko a měli z vás strach. V tom Černínu jste jim to totiž natřela neskutečně! Vůbec nemám slov.“

„Řekla jsem jenom to, co jsem musela. A nelituji toho. Přece bylo potřeba, aby to tam zaznělo, aby se někdo zastal našeho jazyka,“ opáčila akademička. Potom se trpce usmála. „A skončila jsem na dlažbě, jak víte. Asi po zásluze. Mnohem víc mě ale trápí to, že jsem přivedla neštěstí na náš ústav. Bože, taková hrůza! Roznesli ho na kopytech. Jednali s námi jako se zločinci. To je něco, co bych si byla vůbec neuměla představit, nikdy. Vy snad ano?“

„Hm,“ protáhl Oktábec, „popravdě řečeno uměl, dost dobře.“ Odmlčel se a uhnul pohledem stranou. „Představivost a schopnost projektovat vývoj do budoucna, to jsou vlohy, s kterými na mě osud nešetřil. Vrcholný politik se bez toho vlastně ani neobejde, tím spíš, chce-li se nazývat státníkem. Je to ale poněkud dvojsečné – požehnání i prokletí. Věřte mi, že lidem jako jsme my dva, to život v dnešní době zrovna neulehčí.“

O pár minut později už seděli u kávy a vynikajících buchet. Bylo to ve zdobném domě zvaném Čechovna, kterým začínalo severní křídlo hospodářského dvora. Bernášková si se zájmem vyslechla, že právě v tomto stavení bydlel malý Svatopluk Čech, když byl jeho otec správcem místního panství, a že i Jarmila Novotná se svým manželem měla byt zde, a nikoli přímo na zámku. Nyní tu byla umístěna kancelář ředitele a provozní zázemí vznikajícího muzea. Časem se počítá s tím, že se sem přestěhuje i sídlo Nadace pro zachování a ochranu kulturního dědictví, které je zatím v Novém Kníně. Nadace je majitelem celého areálu a provozovatelem muzea.

Jazykovědkyně nad tvarohovou buchtou Oktábcovi přiznala, že on ve své éře v jejím okruhu pražských akademiků a intelektuálů příliš v kurzu nebyl. Vyčítali mu kdeco – přílišný materialismus, pragmatismus, skandály některých ministrů. Ovšemže byli dost nevděční, nahlíženo zpětně. Ve srovnání s dnešní situací přece země zažívala zlaté časy. Byl relativní klid a pořádek, žádné výstřelky, hospodářství fungovalo, představitelé státu měli jistou úroveň. Kdo jenom mohl tušit, jak se všechno v okamžiku tragicky zvrtne.

„Kam to u nás vůbec spěje?“ ptala se Bernášková naléhavě. „Tohle přejmenovávání ulic, bourání soch, ničení jazyka, ničení kultury. Vidím jenom vandalismus, devastaci, sprostotu, primitivismus. Je mi z toho tak úzko!“ Dlouze se odmlčela a pak pokračovala s nadějí v očích. „Když jste mě pozval, trochu jsem doufala, že třeba máte nějaký plán, že hledáte lidi, co by mohli něco udělat. Udělat něco, co by zase vrátilo věci do pořádku. Vy jste zkušený politik. Vždycky jste měl tah na branku. Řekněte, je tady vůbec nějaká možnost tohle běsnění zastavit?“

Oktábec se napil kávy, pomalu si ji vychutnával a potom odpověděl: „Ano i ne.“

Nastala chvíle rozpačitého mlčení, kdy se oba raději věnovali občerstvení – profesorka s poněkud neuspokojeným výrazem. Až když s cinknutím odložila prázdný šálek na talířek, Oktábec řekl: „Musíme vzít všechno pěkně popořadě, jestli dovolíte. Rád bych vám nejprve představil jednoho dalšího hosta, který dorazil dnes dopoledne. Taková malá šťastná náhoda, která nám umožní… jaksi… uvést vás do obrazu.“

Vyšli ven do červnového horka a zamířili k vyšším budovám na protějším konci dvora, o kterých Oktábec mluvil jako o zámeckém pivovaru. Cestou míjeli nákladní vozidla, bagry, stavební materiál a množství zahraničních dělníků. Když dorazili k jakémusi pásovému jeřábu, hostitel se zastavil a na tváři mu zazářil slavnostní úsměv. Udýchaná profesorka nejdříve nechápala. Pak si všimla kusu skály, který ležel před strojem.

Ne, nebyla to skála. Bernášková se podívala pozorněji a s úžasem rozpoznala povědomou postavu muže v klobouku s kytarou v ruce. Karel Hašler! Ta krásná socha ze Starých zámeckých schodů. Co dělá tady? To už si ji ti hotentoti také vzali do parády?!

S otevřenými ústy se obrátila na Oktábce. Ten jenom přikývnul. Potom umělecké dílo jemně pohladil a řekl: „Další, koho se nám podařilo zachránit. Bohu díky. Minulou středu na něj vletěli se sbíječkami. A vidíte, už ho tu máme. Moji lidé odvedli dobrou práci.“ Povzbudivě se podíval na ohromenou akademičku. „Nebojte se, paní profesorko, v našem muzeu o něj bude dobře postaráno… stejně jako o všechny ostatní.“

Nezmohla se na slovo. Když jí gestem ruky pobídl, aby pokračovali dále, poslušně ho následovala. Stanuli před bývalým pivovarským skladem, který byl vzhlednou ukázkou industriální architektury 19. století. Kolemjdoucí mohl jen hádat, co se ukrývá uvnitř, protože namísto oken byly v celistvých zdech jen úzké zasklené štěrbinky v úrovni prvního patra. Oktábec přiložil dlaň na biometrické čidlo u dveří a ty se po zaznění zvukového signálu odsunuly.

„Paní profesorko, musím vás požádat, abyste o tom, co dnes u nás uvidíte, zachovala naprostou mlčenlivost,“ řekl bývalý předseda vlády. Když cosi nesměle špitla na souhlas, nechal ji před sebou vejít dovnitř.

Ocitli se v prostorné, dobře osvětlené hale. Na první pohled to tu vypadalo jako v nějaké galerii s antickými nebo barokními skulpturami. Prostředkem místnosti na délku se vinul koberec a kolem něj stály po obou stranách sochy. Jenže tohle nebyla klasická umělecká díla z dávných století. Profesorka záhy poznala, že jde o pomníky význačných osobností národa, které byly v uplynulých měsících odstraněny ze svých stanovišť.

Kráčela prostřední uličkou a nevěděla, kam se dívat dříve. To je přece Neruda z Petřína! A tohle Eliška Krásnohorská z Karlova náměstí! A vedle Jirásek, Hálek, Arbes, Mánes, Mácha, Božena Němcová… I bratři Čapkové – v tom krásném provedení z Malých Svatoňovic. Ne, a tady je Jungmann! Sevřela ruce v pěst. Kolik se natrápila, kolik nocí nemohla usnout, když ho ta lůza strhla a odvlekla z místa, které mu patřilo. A naproti němu Havlíček – ach, ještě docela nedávno stál tam dole na Žižkově!

Za průchodem ve zdi následovala další podobná síň, tentokrát se zaměřením na politické představitele. Bernášková poznala Karla IV. od bývalého Karlova mostu, Riegra z Vinohrad, Masaryka – na několik způsobů včetně toho z Hradčanského náměstí –, Beneše, Klause, fragment Palackého. Jinak se zde nějak zvlášť dobře neorientovala. Politika jí byla vždy poměrně vzdálená, a zůstalo by přitom, nebýt toho, že tak surově vpadla do jejího oboru a do její milované kultury.

Docela ztratila přehled o čase. Plná rozporuplných emocí bloudila mezi sochami, jako by nechtěla žádnou opomenout. Byly jich tam jistě desítky, možná i stovky, k tomu na stěnách různé obrazy, busty a pamětní desky. Stále si nebyla jistá, jestli je to sen, nebo skutečnost. Uplynulo několik dlouhých minut, než se ve směsici zmatení a obdivu zahleděla na Oktábce a vydechla: „Jak jste jenom tohle dokázal?“

Expremiér rozhodil rukama. „Inu, trochu práce to dalo, přiznávám. Ale po technické stránce nejde v podstatě o nic jiného než o nákup zboží. – Víte, že jsem kdysi začínal jako obchodník a manažer? – Nadace nakupuje tyto památky přes prostředníky, někdy i napřímo, většinou zcela legálně, někdy ‚pod pultem‘, tu a tam jsme museli nějaké dílo odkoupit od sběratele, který nás předběhl… Ale, paní profesorko, to jsou všechno takové banální obchodní záležitosti. Škoda s nimi ztrácet čas. Věřte, že máme před sebou mnohem důležitější témata.“ Odkašlal si. „O všem si promluvíme v klidu na zámku. Ještě před tím bych vás ale rád upozornil na některé detaily.“

Nato vysvětlil profesorce, že této části muzea se říká panteon. Sbírka zahrnuje zatím necelé tři stovky exponátů; ne všechny jsou k vidění zde nahoře, část je uložena ve sklepení. Na každém uměleckém díle je mosazná cedulka se jménem a životními daty a hlavně čip, ze kterého je možné stáhnout podrobný výklad o zobrazované osobnosti v češtině, angličtině, turečtině, francouzštině a španělštině.

Po prázdninách se očekává, že do sbírky přibude kapitální kus – Myslbekův svatý Václav. Bohužel bude téměř jistě k dispozici jen kůň s jezdcem a odděleně sochy čtyř světců okolo, protože podstavce se, jak známo, zpravidla bourají. V rámci Nadace se vedou diskuse, zda se pokusit pomník obnovit v plné velikosti a postavit ho venku uprostřed hospodářského dvora či v zahradě, nebo jestli vystavit jen svrchní část zde v panteonu.

Bernášková se otřásla. „Bože, ani svatého Václava nenechají na pokoji, netvoři!“

„Ne, nenechají,“ řekl Oktábec a pomalu vedl akademičku zpátky do prvního sálu. Ta se u východu ještě otočila a pohledem se loučila s řadami kamenných a kovových postav, které ji najednou připomněly čínskou terakotovou armádu.

„Myslíte, že se aspoň někteří z nich, až tohle všechno přejde, vrátí tam, kam patří?“ zeptala se toužebně. „To už se přece v minulosti stalo, třeba po pádu komunismu, pokud vím.“

„Dostaneme se k tomu,“ odpověděl vyhýbavě Oktábec.

Přes rozpálený dvůr se vrátili zpátky k zámku. Byla to půvabná jednopatrová budova v barokním slohu s mansardovou střechou a hodinovou věžičkou. Nad vchodovými dveřmi si vítr pohrával s velkou státní vlajkou. Když hostitel přikládal ruku na sensor, Bernáškové bušilo srdce obavami. Po nečekaném odhalení v pivovaru měla tušení, že uvnitř zámeckých zdí se ukrývají další, snad ještě mnohem závratnější tajemství.

A přece jakmile začali s prohlídkou, profesorčino napětí se rychle rozplynulo. Nahradilo je milé vzrušení, které pociťuje nadšenec pro určitý obor, když se dostane do svého živlu. Tohle bylo skutečně muzeum, a nic než muzeum. Takové – řeklo by se – klasické, všeobecně národopisné – ale naprosto skvostné.

Už když procházeli prvními sály, věnovanými českým dějinám, lidovým zvykům, vzdělání a vědě, bylo zřejmé, že vše je zpracováno velmi pečlivě, lákavě pro oči a hlavně, že návštěvníkům se nabízí mimořádné množství informací. Oktábec upozornil na to, že expozice v jednotlivých komnatách představují jen malou reprezentativní ochutnávku toho, co lze načerpat v elektronické podobě z pětijazyčné databáze muzea. Například zatímco jsou na zámku vystaveny tři lidové kroje se stručným výkladem na informační tabuli, zájemce si může v počítači nebo na komunikátoru – zde, nebo z pohodlí domova – projít nákresy a snímky desítek druhů spolu s dvousetstránkovým pojednáním. Muzejní sbírky jsou tedy ve výsledku mnohonásobně rozsáhlejší, než se na první pohled jeví.

Bernášková měla samozřejmě největší zájem o expozice týkající se kultury. Český jazyk, literatura, výtvarné umění, divadlo, film, hudba – to vše byla její témata a dovedla ocenit, že jsou zde uchopena na vysoké odborné úrovni, vkusně a s citem. Byla ohromena, když zjistila, jak obsáhlá je muzejní databáze v těchto odvětvích. Dlouhé minuty ťukala prsty po dotykových obrazovkách a znovu a znovu nevěřícně kroutila hlavou, když v rejstříku nacházela i ty nejokrajovější spisovatele, zapomenuté básníky nebo vesnické malíře.

Když byli v hudebním oddělení, Oktábec se sklonil k počítači s retro vzhledem jukeboxu. Záhy zazněly tóny staré písně a charakteristický hluboký hlas zpíval: „To je ta krásná, to je ta krásná panenka, kterou mám rád, která mi nedá, která mi nedá častokrát celou noc spát…“

„Karel Hašler,“ řekl expremiér na vysvětlenou. „Když už k nám dnes zavítal.“

„To je moc pěkné. Můžete to dát víc nahlas?“ zavolala vesele Bernášková zpoza vitrín nabitých samými vzácnostmi. Přelétala očima plakát k premiéře Prodané nevěsty, jakýsi notový rukopis Antonína Dvořáka, podepsané fotografie R. A. Dvorského a Karla Gotta, desku Na shledanou! od Banjo Bandu Ivana Mládka a množství dalších pozoruhodných památek. Přece se zarazila a zaposlouchala, když dávný český písničkář podruhé zpíval refrén: „To je ta panenka krásná, hezká, kterou nám závidí svět. To je ta panenka naše česká, barevná jak polní květ. Nezdá se býti tak veliká, leccos se ve světě o ní říká. To je ta panenka hezká, česká, princezna republika.“ Najednou nedokázala udržet slzy.

Asi o půl hodiny později seděli v konferenčním sále v přízemí, v jehož čele bylo velké plátno a v koutě otevřené klavírní křídlo. Decentně popíjeli bílé víno a profesorka byla viditelně v dobrém rozpoložení. Obdivně mluvila o tom, co na zámku viděla, a přiznala, že už dlouho se necítila tak krásně. Uprostřed všech těch úžasných lidí z minulosti a jejich děl, mezi starými tisky, svatými obrázky, sokolskými čapkami i recepty od babiček nějak z dálky prosvitla rodná země, jak ji kdysi znala.

„Paní profesorko, opravdu mě moc těší, že máte pro výsledky našeho dosavadního snažení tolik uznání,“ řekl poněkud ztěžka hostitel. „Asi jste pochopila, že vám dnes chci učinit nabídku a přizvat vás k naší práci…“ Když uviděl radost v jejích očích, rychle zdůraznil: „Ale prosím, neukvapujte se. Než budete souhlasit, je bezpodmínečně nutné, abyste měla přesnou představu o povaze a poslání této instituce.“

Jeho vážná tvář a zvláštní mrazivý tón jazykovědkyni znovu vrátily její počáteční rozrušení.

Oktábec znalecky poválel na jazyku víno, polkl a zeptal se: „Slyšela jste někdy o Muzeu anatolských civilizací v Ankaře?“

Když přiznala, že ne, cosi hbitě vyťukal ve svém komunikátoru, propojil jej s projektorem, dálkovým ovládáním stáhnul rolety a zhasnul. Na plátně se mihnula nízká orientální budova s kupolemi a poté následovaly záběry velkolepých výstavních sálů se sbírkami starých nádob, soch, sošek, šperků, kamenných desek, pracovního nářadí a dalších předmětů. Oktábec zatím vykládal, že jde o jedno z nejvýznamnějších světových muzeí, které bylo založeno v éře Atatürka. Zaměřuje se na pradávné kultury, které obývaly Malou Asii před Turky, mimo jiné na Chetity, Frýgy, Urarty nebo Lýdy. Pod jeho střechou byly shromážděny historické nálezy z celého Turecka.

„Zajímavé, zajímavé,“ řekla Bernášková ze zdvořilosti, když kamera zaostřovala na nějakou hliněnou tabulku s klínovým písmem, a trochu nejistě dodala: „A to vás nějak inspirovalo? Jako jak to tam mají… uspořádané, nebo…?“

„Hm, hm…, přihořívá,“ odpověděl po vteřině Oktábec s náznakem rozverného úsměvu a zvolna pokračoval: „Řekl bych, že je to opravdu velice inspirativní zařízení… I když asi jinak, než máte na mysli.“ Zadíval se v šeru do profesorčiných zmatených očí. „Uvažujte: Co je jeho účelem? Připomenout zaniklé národy a civilizace. Chetité, Frýgové a další – přicházeli jedni za druhými, zazářili a zase pohasli. Jejich říše trvaly několik staletí, rozpínaly se do všech stran…, potom začaly vadnout, padly a jejich místo zaujaly jiné. Vidíme na tom, že národy a státy jsou pomíjivé. Jako živé organismy mají svůj vyměřený čas – některé delší, jiné kratší. Tak třeba chetitská říše trvala asi půlstoletí, pokud vím; když připočítáme nějaké zárodečné státečky na začátku, možná to bude o dvě stě let navíc. A teď si to porovnejte s námi: Český stát je tady minimálně 1200 let. Když připočteme Velkou Moravu a…“

„Kam tím míříte, pane premiére?!“ ozvala se Bernášková rozechvělým, mírně podrážděným hlasem. Pomalu jí do sebe všechno začínalo zapadat. Výsledná skládanka se jí ale ani za mák nezamlouvala.

Náhle promítání skončilo, rozsvítilo se světlo a rolety vyjely nahoru. Bernášková vzhlédla, rty měla pevně sevřené. Oktábec před ní stál vzpřímeně jako svíce a vyzařovala z něj autorita pravého státníka. Jako by i po letech nadále pevně držel moc ve svých rukou.

Nadechnul se a věcným tónem spustil: „Chci tím říct, paní profesorko, že osudy našeho státu a národa se uzavírají. Tak jako nad dávnými maloasijskými civilizacemi i nad námi se brzo zavře hladina dějin.

Ptala jste se, jestli je tu možnost zastavit hrůzy, které vidíme kolem sebe, a já vám odpověděl trochu neurčitě. Dovolte, abych to nyní napravil: Ano, to všechno zlo a šílenství velmi brzy skončí. Špatná zpráva je, že ten konec přijde ruku v ruce s koncem naší republiky – v podobě, jak ji známe. Rozumíme-li jen trochu demografické dynamice, musí nám být zřejmé, že vláda českého národa nad touto zemí nemůže trvat déle než dvacet až pětadvacet let. Myslím, že ve skutečnosti to půjde ještě o něco rychleji.“

Profesorka byla bledá jako křída a jemně se třásla. Zoufale chtěla něco namítnout, ale v rozčílení toho nebyla schopná.

Oktábcova tvrdá slova se dál nesla sálem: „Nic si nenalhávejme. Národ umírá, opouštějí ho poslední síly, už se nedokáže zvednout. Není žádná naděje, že by ještě mohl pookřát. Je to už příliš dávno, co se odtrhnul od svých životodárných kořenů. Potom už jenom stárnul, chátral, rostla v něm únava z tisícileté délky jeho existence, až dočista ztratil pojem o smyslu vlastního pokračování.

Když to vezmeme kolem a kolem, taková závěrečná fáze života národa se podobá smutným koncům mnoha lidí. Ať už byl člověk během svých aktivních let jakkoli schopný, vážený, moudrý, ať se dostal do vysokých pozic a třeba i leccos dokázal, stáří je někdy moc kruté a nevybírá si. Člověk může sejít tělesně, ale ještě horší jsou ty případy, kdy zdegeneruje mentálně – Alzheimer a tak dále, zkrátka stařecká demence. – Ano, v době dnešního pokrokářského jemnocitu to zní asi příliš surově. Oni by mluvili o nějakých neurokognitivních poruchách. – Ale já s dovolením zůstanu u toho původního označení. Ono je takové přiléhavé, vystihující problém – dementia – ubývání na duchu, na rozumu.“

Povzdechl si, svěsil hlavu a tichým hlasem pronesl: „Stařecká demence – přesně tak bych nazval stav našeho národa. Podívejme se na něj bez příkras: Už vůbec neví, kdo je. Zavrhl Boha, zavrhl svoje velikány, zavrhl sám sebe. Nepoznává už, co je normální, a co ne. Neumí rozlišit dobro a zlo. Ztratil paměť. Je dezorientovaný. Z mozku mu zbylo rozměklé bláto, které už dovede leda blouznit o genderu, desítkách pohlaví, rovnosti všeho se vším, korektnosti, harmonické koexistenci a tak podobně.“ Odmlčel se a jakoby na okraj dodal: „Jako vedoucí představitel státu jsem si byl od počátku vědom této diagnózy a dá se říct, že byla základním východiskem mé politické činnosti.“ Vyhnul se však zcela vysvětlování, co všechno z toho vyplynulo. Zatím nebyla vhodná chvíle.

Profesorka křečovitě svírala mezi prsty prázdnou sklenku a dívala se kamsi do neznáma. Když se Oktábec přiblížil s lahví, aby jí dolil, nebránila se. Ačkoli nebyla zvyklá pít, dnes toho na ni bylo přespříliš.

Expremiér se posadil na své místo a pokračoval: „Zkusme tu paralelu se senilitou dotáhnout až do konce. Vezměte si, jak se vlastně s takovým člověkem v naší společnosti zachází. On sám, pokud mu zbylo ještě trochu soudnosti, se zpravidla včas stáhne do ústraní, nebo se o to postará jeho rodina. On i jeho blízcí se především snaží o to, aby si ho lidé pamatovali takového, jaký byl, než ho nemoc přemohla.

Úkol, před kterým stojíme my ve vztahu k našemu nemocnému, je v podstatě stejný. Není důležité, zda se považujeme za jedny z jeho nemnoha posledních zdravých mozkových buněk, nebo za rodinné příslušníky či přátele. V každém případě jsme ti, komu na něm záleží. Cítíme jako svou povinnost zajistit, aby ve své nemohoucnosti napáchal co nejméně škod na své pověsti a na svém dějinném obrazu. Musíme udělat vše proto, aby si jej historie pamatovala v té podobě, jako si ho pamatujeme a chceme pamatovat my.“

„A proto jste založili toto muzeum,“ hlesla Bernášková. Zdálo se, že její výraz už je trochu uvolněnější a smířenější.

„Ano, toto muzeum, Muzeum českého národa, je jedním z důležitých opatření,“ řekl Oktábec. „Zůstane tu jako památka na náš národ a jeho kulturu pro ty, kteří tento kout světa převezmou. Jako člověk, dbalý svého odkazu, který na podzim života uspořádává svůj osobní archiv, i my se snažíme vybrat to nejlepší z nás, a tak ovlivnit, jak na nás budou pohlížet budoucí generace nových obyvatel této země a vůbec všichni zájemci o její minulost.

Tady v závětří v malém městečku, které je sice nedaleko Prahy, ale přece poměrně stranou, mimo hlavní tahy, pracujeme na velkém díle. V klidu, trpělivě, pečlivě připravujeme národ na poslední cestu, na cestu do historie. Kreslíme obrázek země, která tu bývala po staletí – důstojná jako osobnosti, které ji utvářely, a krásná jako z Hašlerových písniček.“

Odmlčel se a zadíval se profesorce do ztrápených očí. „Paní Zdeničko, píšeme poslední kapitolu, a budu moc rád, pokud se rozhodnete psát ji s námi. Neznám povolanějšího odborníka, který by se mohl ujmout expozice věnované českému jazyku a literatuře. Práce je více než dost. Může se snad zdát poněkud bolestná, ale věřte, že není truchlivější než realita tam venku za zdmi tohoto areálu. Zde můžete dělat něco, co má smysl, obklopená dobrými lidmi a sbírkami, ze kterých sálá náš starý domov.“

Bernášková dlouho mlčela a přemýšlela. Potom zvedla hlavu a s uplakaným úsměvem řekla: „Ano, pane premiére, bude mi ctí. Ráda tuhle poslední službu pro naši zemi udělám.“ Hlas se jí zlomil.

„Věděl jsem to,“ řekl Oktábec vřele.

Když se loučili před zámkem u stříbrného vozu, profesorka si ťukla na čelo a vyndala z kabelky knihu. Málem by zapomněla předat tuto drobnost, o kterou ji státník žádal ve své pozvánce. Na jeho prosbu ještě hbitě doplnila věnování.

Jakmile elektromobil odjel, Oktábec zamířil do prvního patra do jedné z komnat. Pod dohledem Dobrovského a Jungmanna, jejichž velké portréty zde visely, otevřel darovaná „Pravidla českého pravopisu“ z roku 2082 z dílny autorského kolektivu pod vedením Bernáškové. Šlo o nejnovější verzi, která vyšla před jazykovou reformou rudo-zeleného režimu. Na první stránce bylo úhledným písmem napsáno: „Muzeu českého národa věnuje Zdeňka Bernášková, poslední ředitelka Ústavu pro jazyk český, 5. 6. 2084.“

Oktábec přejel knížku dlaní a s úctou ji uložil do vitríny.

Když potom odcházel potemnělými chodbami, pobrukoval si: „Nezdá se býti tak veliká, leccos se ve světě o ní říká…“

KAPITOLA 5 – obraz 6

jaro 2084

Z kanceláře ředitele IISSB v devátém patře kobyliského ústředí bylo vidět půl Prahy jako na dlani. Libeň, Holešovice, Troja, Karlín a za nimi slévající se změť zákoutí jakoby nekonečného velkoměsta. Oldřich Frolík při svých obtížných začátcích v nové funkci trávil dlouhé hodiny s obličejem přitisknutým na okno. Ten pohled do dálky a občasné poobědové vycházky s cigaretou do přilehlého lesoparku byly jedinými příležitostmi k nádechu v tísnivém sevření toho, v co se proměnila jeho práce.

Tajná služba po volbách 2082 zůstávala dlouho stranou zájmu rudo-zelených vládců. Celé měsíce fungovala v zaběhnutém rytmu a věnovala se svým standardním úkolům v oblasti bezpečnosti státu – pro revolucionářské idealisty poněkud nezáživným. Teprve vynikající výsledek protiteroristické akce na Jižním Městě byl tím, co upoutalo pozornost kormidelníků režimu, předně ministra Zachariáše. Potom už šlo všechno ráz na ráz.

Jaro, které zaplavilo celou zemi, bylo zkalené tíhou doby. Zatímco příroda se probouzela k novému životu, v barvách a vůních, které se nikdy nepřejedí, politické poměry zabředávaly do čím dál hlubšího marasmu. Frolík – neustále zahleděný do svodek událostí, analýz, referátů, elektronické pošty, obklopený hukotem zpráv z médií všeho druhu a absolvující jednu poradu za druhou se svými podřízenými – měl před očima celistvý obraz naprostého zmaru a páchnoucího tlení. Národ a stát se dostaly do víru sebedestrukce. Každá informace o valících se absurditách a zvrácenostech byla záhy překonána jinou. 

Hlavní branou do nové reality se stala pro čerstvého ředitele a plukovníka velká obrazovka na stěně. Skrze ni vedl videohovory se Zachariášem, premiérkou, ministrem vnitra, policejním prezidentem a dalšími předními představiteli režimu a jeho bezpečnostních složek. Ministr pro lidská práva byl ovšem s velkým předstihem nejčastějším „hostem“. Jejich setkání měla probíhat každé pondělí odpoledne, rozcuchaný vousáč se však během týdne nezřídka ozval i opakovaně.

Poprvé ministr tento kanál významně zatěžoval v souvislosti s děním okolo Ústavu pro jazyk český. Po nevydařené konferenci v Černínském paláci trval na tom, že tajná služba si musí vzít tuto instituci pod drobnohled. Podle jeho instrukcí došlo k zavedení odposlouchávacích zařízení, k napíchnutí veškeré komunikace uvnitř i navenek a ke sledování všech zaměstnanců. Záhy bylo zjištěno, že Ústav dokončuje rozsáhlé stanovisko, které má projekt jazykové reformy rozcupovat na kousky, a že hodlá iniciovat petici za odmítnutí změn a všemi možnými způsoby burcovat veřejnost. Někteří zaměstnanci psali k Češtině 22 nepřátelské i výsměšné příspěvky na sociálních sítích a v novinách se začaly objevovat jejich kritické články.

Stranické vedení rozhodlo, že je třeba urychleně jednat. Špondrová udeřila na předsedu Akademie věd a ten ještě koncem března spustil proces odvolání ředitelky Ústavu, profesorky Bernáškové. Věc se ovšem zkomplikovala kvůli vnitřním mechanismům Akademie, v rámci kterých s odvoláním musela nejprve vyslovit souhlas rada Ústavu. Ta se přitom za svoji hlavu postavila. Strana a vláda v této situaci dospěly k poznatku, že zákonnou úpravu a stanovy Akademie bude třeba překopat. To ale samozřejmě vyžadovalo čas, kterého se právě nedostávalo. Zvláště když nátlak shora ještě vystupňoval odbojnost zaměstnanců Ústavu.

Zachariáš nato prosadil tvrdý postup o třech liniích. Jednak si umínil „přesvědčit“ Akademii věd, aby Ústav jako svoje pracoviště a veřejnou výzkumnou instituci zrušila. Zadruhé, v zájmu vytvoření toho správného klimatu pro takové rozhodnutí uvnitř Akademie i pro zastrašení vzdorných jazykovědců, instruoval svoje věrné mladé aktivisty v Look Forward a dalších podobných seskupeních ke spuštění ostré kampaně proti Ústavu. Konečně, přikázal Frolíkovi, aby IISSB připravila podklady, ve kterých bude Ústav označen za možné bezpečnostní riziko, na základě čehož bude proti němu možné provést policejní zásah, který jej ještě před formálním zrušením vyřadí z provozu.

Dramatické rozuzlení přinesl předposlední dubnový týden. Nejprve stupňující se studentské nepokoje na Filosofické fakultě přiměly děkana, aby „vysvětlil“ profesorce Bernáškové, že její další působení na škole je neudržitelné, protože „se stala osobností, která rozděluje obec studujících“. V pátek vpodvečer potom do sídla Ústavu v Mandelově – donedávna Washingtonově – ulici vpadlo policejní komando. Ozbrojenci vyvedli hrstku zaměstnanců, kteří při pozdní hodině ještě zůstávali v práci, odnesli všechny počítače a několik beden s písemnostmi a nakonec budovu zapečetili.

Hned začátkem května pak Poslanecká sněmovna přijala zrychlenou procedurou v prvním čtení zákon o českém jazyce. Senát návrh projednal přednostně a schválil během několika dnů. Vzápětí s radostí doplnil svůj podpis i prezident Potůček. Čeština 22 se měla začít používat od 1. září 2084, s tím, že do konce roku směl být používán souběžně i dosavadní pravopis. Od 1. ledna 2085 měla být nová pravidla jediná možná a jejich nerespektování mělo představovat přestupek, postihovaný vysokými pokutami.

Ve věci Ústavu pro jazyk český nakonec nepadlo žádné obvinění. Policie celou záležitost po několika týdnech odložila. Stranické pohlaváry to ovšem nijak zvlášť netrápilo. Hlavní bylo, že razie toto centrum odporu nadobro umlčela a že Ústav byl v mezidobí o to snáze zrušen. S trestněprávními následky vlastně nikdo upřímně nepočítal.

„Tim se vůbec netrap, Oline. Ty ’si svoji práci vodved,“ řekl Frolíkovi Zachariáš při jednom videohovoru, když probírali toto téma. „Náš právní řád je holt zatim na tyhle sráče krátkej, ale to se brzo změní. Dokončujeme teď návrh takový menší novely trestního zákoníku, která by měla zalepit mezery. Solidní matroš. Budu rád, když se na to taky mrkneš. Hned ti to hodim do mailu. Před prázdninama to chcem’ poslat do meziresortu.[1]“

Nástin nových trestných činů v zaslaném souboru začínal „odporem vůči společenskému pokroku“: „Kdo se veřejně staví proti společenskému pokroku nebo mu klade překážky nebo kdo podněcuje k odporu vůči němu, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až pět let, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.“Následovalo „schvalování a ospravedlňování nerovností mezi lidmi“: „Kdo veřejně schvaluje, zlehčuje nebo se snaží ospravedlnit nerovnosti mezi lidmi včetně genderových stereotypů nebo jakéhokoliv diskriminačního jednání, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.“ Mezi dalšími položkami figurovaly „založení, podpora a propagace hnutí směřujícího proti společenskému pokroku“, „hanobení lidských práv“nebo „výchova mládeže v rozporu s pokrokovými hodnotami“. Skutková podstata trestného činu sabotáže měla být rozšířena tak, aby zahrnula maření nebo ztěžování plnění důležitých úkolů státu v oblasti společenského pokroku a ochrany lidských práv.

Na reformu trestního práva měla navázat novela přestupkového zákona. Aby žádné projevy „zpátečnického extrémismu“ nezůstaly nepokryty, typově obdobná jednání, která by nedosahovala závažnosti trestného činu, měla být postižitelná v rámci nových „přestupků proti společenskému pokroku“.

Než ředitel tajné služby přečetl Zachariášův materiál, měl ret rozkousaný do krve. Jak běžný úraz v poslední době! Během tohoto podivného jara mu přibyly i vrásky na čele, zuby o něco více zežloutly od cigaretového kouře a také nějak valem prořídly jeho zásoby v domácím baru, když pro uklidnění před spaním pravidelně potřeboval sklenku něčeho ostřejšího.

A přece dál sloužil progresivistickým pánům a získával si jejich uznání – přesně jak si to přál Oktábec. Vždy byl straně po vůli a žádné zadání nezpochybňoval. Vřele si potřásal rukama s houfy režimních křiváků, vrhal kolem sebe optimistické úsměvy, chválil politické poměry, poplácával po ramenou svoje podřízené, když mu ukazovali, jak se den za dnem rozrůstá databáze „extrémistů“. V termínu předložil i koncepci reorganizace IISSB, která měla významně nabobtnat, aby stačila novým úkolům.

Jen jeden z příběhů těch jarních měsíců přinesl plukovníku Frolíkovi škodolibou radost a pocit alespoň drobného zadostiučinění. Šlo o kauzu hledání pachatele úniků informací kolem odstraňování pražských soch.

Když dostal od Zachariáše tento úkol, byl rozhodnut za každou cenu ochránit spolehlivé Oktábcovy lidi na magistrátu, kteří původně tyto zprávy vynášeli. Nejprve uvažoval, že se celou věc podaří nějak uhrát do ztracena a překrýt jinými úspěchy. Potom mu ale přišlo na mysl mnohem účelnější řešení, které skýtalo možnost zabít nejméně dvě mouchy jednou ranou. 

Od svých zdrojů v Look Forward i na magistrátu věděl, že muž č. 1 místních „sanačních prací“, Tobias Urban – kterého v lednu tak pěkně vyfotografoval u Jungmanna – má svoje slabé stránky, se kterými by se dalo pracovat. Velmi rád a velmi často se totiž napil a pak si pouštěl ústa na špacír. To byl poměrně dobrý výchozí bod k tomu pokusit se svalit vinu právě na něj.

IISSB už nějakou dobu kvůli podezření ze špionáže sledovala ruského novináře Vasilije Goluběva, který se pohyboval v okruhu různých pražských mládežnických spolků a neziskových organizací včetně Look Forward, přičemž vystupoval jako americký student Danny Stewart. Právě v něm Frolík vytipoval vhodný Urbanův protějšek do chystaného dramatu. Důvěrně se proto obrátil na svého starého přítele Konstantina na ruské ambasádě, vysokého diplomata a důstojníka Služby vnější rozvědky. Oba zpravodajce pojila léta oboustranně výhodných výměn laskavostí a informací. Slovo dalo slovo a prozrazený špion, který by už beztak nemohl být v tuzemsku mnoho k užitku, dostal svou roli. Frolík mohl zajistit, že nebude zatčen a bude moci dále pokračovat ve své misi, dokud bude probíhat sledování jeho aktivit kolem Urbana. Ve správnou chvíli pak dostane příležitost zmizet ze země. Konstantin si mohl vybrat odměnu v podobě přiměřené dávky hodnotných informací, respektive odpovědí na otázky, přičemž Frolík se nerozpakoval být o poznání štědřejší než za starých časů.

Plukovník instruoval své agenty, aby při vyšetřování kauzy kolem sanačních prací sledovali i okolí soudruha Urbana, protože někdo se mohl pokusit ho zneužít. Takto příslušníci tajné služby záhy narazili na Goluběva, který se kolem vysokého magistrátního úředníka podezřele motal. Během několikatýdenního sledování bylo dále mimo jiné zjištěno, že ruský agent se stýká s činovníky Klubu Za starou Prahu, který IISSB identifikovala jako jeden z motorů opakujících se srocení proti odstraňování pomníků. Vše do sebe začalo zapadat. Vyvrcholení potom přinesla ona poetická noc s Havlíčkem na konci dubna.

Když následujícího dne policie vtrhla do Goluběvova bytu, agenta zde nenašla. Zato objevila notebook a v něm sestřih nahrávek Urbanových opileckých řečí, ve kterých se to jen hemžilo indiskrétnostmi. Nešlo jen o prozrazení několika termínů sanačních prací, ale i o různé pikantnosti ze stranického zákulisí. Spolu se záznamem z dronu šlo o zdrcující důkazy, které prokazovaly Urbanovu hrubou nedbalost, nehledě na výroky vzbuzující podezření ohledně možných machinací při hospodaření s odstraněnými památkami.

Ministr pro lidská práva přijal výsledek vyšetřování s krajním roztrpčením. Urbana okamžitě přinutil vzdát se „ze zdravotních důvodů“ všech veřejných funkcí. Celou záležitost se ale rozhodl raději ututlat, protože z ní prý strana mohla mít „z ostudy kabát“. Dlouze potom rozmlouval s Frolíkem o lidské nespolehlivosti, šlendriánu a o tom, že s takovými kádry se revoluce dělat nedá. Sám ředitel však u něj ještě více stoupl v ceně, a Zachariáš mu právě tehdy slíbil, že se zasadí o jeho brzké povýšení na brigádního generála.

---

[1] Meziresorní připomínkové řízení

KAPITOLA 5 – obraz 5

úterý 25. dubna 2084

Tobias Urban s labužnickým výrazem zhltnul zbytek špenátového quiche, zalil ho posledním fernetem a s povzdechem se vydal zaplatit na bar. Tak rád by na večerním dýchánku Look Forward zůstal ještě déle. Útulná žižkovská „čajovna a kavárna“, kde se pravidelná úterní setkání spolku už roky odbývala, ho k sobě vždy poutala jakousi magickou silou. Ještě nedávno by ho před zavírací dobou a aspoň v polostřízlivém stavu nikdo odcházet neviděl. Až důležitá funkce ho donutila držet své chutě na uzdě.

„Tak co, Bouráku, na jaký šmejdy se teď chystáš?“ zeptala se tetovaná dívka se zeleným ježečkem a obrovskými kruhovými náušnicemi, když mu počítala útratu.

Urban se uchechtl. „To bys chtěla vědět, co?“ V jeho dechu i hlase byl cítit líh. „Hele, nepokoušej. Víš, že vo tom nemůžu mluvit.“ Když ale vytahoval z peněženky bankovku, nedalo mu to, aby se k servírce nepřiblížil a tlumeně nedodal: „Ale jsou to dvě heavyweights[1], fakt top, a zrovna kousek vodsud.“

Vykulila oči. „Snad ne…“ nedokončila větu a hvízdla.

„Nic jsem neřek,“ dodal Urban rychle. Otočil se a rozhlédl se po lokálu. Dnes tu panovalo radostné vzrušení. Celý večer se probíraly oslavy státního svátku na Hradě, kam minulou sobotu zavítalo i širší vedení LF. Tito šťastlivci teď nebyli k udržení a překřikovali se při líčení svých zážitků a předvádění fotografií v komunikátorech. Barbara Šafrová neustále šermovala knihou prezidenta Potůčka, do které jí autor napsal osobní věnování. Ostatní se závistivými výrazy dychtivě poslouchali a zasypávali činovníky otázkami.

Když mladý prominent z magistrátu bral za madlo dveří a zvedal ruku na pozdrav, vyprovázely ho povzbuzující zvolání: „Natři jim to, Bouráku!“ „Kácej to hlava nehlava, kámo!“ „Bourák je nejvíc, hej, hej, hej!“ 

Vyšel ven a nasál provoněný vzduch teplé jarní noci. V závěsu za ním se objevili na ulici jeho přítelkyně Linda – nenápadná vychrtlá dívka, kterou ozvláštňovaly jenom růžové vlasy lakem slepené do dlouhých bodlin – a slušňák Danny, jehož všichni znali jako amerického studenta na výměnném pobytu, který se rozhodl napsat diplomovou práci o progresivní politice české vlády, pokud jde o přizpůsobení veřejných prostranství potřebám nové doby. Oba se dívali na Urbana oddanýma psíma očima.

„Tak jde se, děcka,“ zavelel mužík s kozí bradkou a vyrazil směrem ke kostelu svatého Prokopa. Chytil růžovovlásku kolem pasu, ale věnoval se hlavně Dannymu. Ve směsici češtiny a angličtiny se rozplýval nad tím, že Look Forward je úplně jiný svět. Nikdo tady netlachá o vztazích, oblečení, škole, seriálech, tady se řeší jenom the essentials[2]. „Tak třeba Adam jede rasismus a xenofobii, Barbara jede gender a LGBT, tady Linda jede ekologii, Sidonie jede sociální exkluzi, já zas řešim ty public spaces, že jo, a v nich se slejvá všechno dohromady, a tak dál.“ Co se taky počítá, že LF umí svoje lidi vždycky podržet. To se ukázalo na jeho pseudoaféře s Jungmannem. Ti motherfuckers z novin ho chtěli zostudit a s ním celou jeho agendu, ale LF stálo pevně při něm. A jak bylo vidět i dnes, v kolektivu stoupnul na ceně, ne naopak – je tu teď za kinga.

Procházeli kolem zářících hospůdek, divadel, music barů, nočních klubů. Všude se to hemžilo rozdováděnými milovníky nočního života, pouličními hudebníky, drogovými dealery a bytostmi nabízejícími svoje těla. V tom mumraji sotvakdo mohl postřehnout malý tichý dron, který plul vzduchem ve výšce střech domů a udržoval si od trojice mládežníků stálou vzdálenost.

„What a fantastic place! Feelin‘ like in New Orleans,“ liboval si Danny a Linda kuňkla, že se tomu tady ne nadarmo říká pražský Montmartre. Američan nato připomněl Urbanovi, že má od něj slíbený výklad o tom, jak se proces přejmenovávání veřejných prostranství a odstraňování soch dotkne této poetické čtvrti.  

„Jo, to je totiž moc zajímavá story. Řikal jsem si, že vo tom bys v tý tvojí práci měl něco písnout,“ zahuhlal Urban. Právě přicházeli na bývalé Sladkovského náměstí. Na nové dvojjazyčné ceduli na rohovém domě teď už stálo: „NÁMĚSTÍ NADĚŽDY TOLOKONNIKOVY / NADEZHDA TOLOKONNIKOVA SQUARE“. Danny si nápis dlouho pozorně prohlížel, než mu Urban prsknul do ucha: „No, asi jsme s tim měli počkat, když teď bude ten novej pravopis. Fuck! No, nic…“ Ukázal na lavičku u kostela. „Pojďte, bude lepší se na to posadit.“

Když se tam pohodlně rozvalili, magistrátní a stranický funkcionář spustil zanícený výklad. Ono by se mohlo zdát, že Žižkov už svým vlastním názvem, svou plejádou ulic a náměstí s husitskou tématikou a obrovskou Žižkovou sochou na Vítkově bude pro přejmenovávací a sanační agendu zlatým dolem. Ale nakonec dopadlo všechno jinak. Strana se na věc podívala komplexněji a dospěla k závěru, že ti husité vlastně byli good guys. Jejich revoluční hnutí znamenalo středověký záblesk pokrokových myšlenek. Zvedli prapor svobody, sociální spravedlnosti, boje proti privilegiím utlačovatelských tříd. Šlo tedy o dávné ideové předchůdce dnešních progresivních sil. Podobný pohled na husity ostatně zaujali komunisté ve 20. století.

„Ale tohle Hussite movement nebyla to náboženská záležitost? Nebyli to Christians… kšesťani, bigots?“ podivoval se Danny.

„A kdo tenkrát nebyl, vo’e?“ odpověděl Urban a mávnul rukou. „Náboženství v tom strana vidět nechce. Jó, ’sou tady jiný otázky. Jako že je to už fakt daleká historie a my obecně nepotřebujeme příliš historizující názvy. Taky genderová vyváženost tady hapruje. Ále vychází se z toho, že když ’de vo pokrok a vo ty, co se vo něj zasloužili nebo snažili, tak ty škrtnout nemůžeme. Jó kdyby šlo vo ňáký panovníky nebo umělce z tý doby, tak ty by měli asi smůlu, ale pokrokáři jsou prostě naše krev. They’re our blood.“ Chytil Dannyho kolem ramen. „Takže, kámo, na ústřednim výboru se rozhodlo, že Žižkov zůstane Žižkovem a všechny husitský názvy necháme na pokoji, že se na ně šahat nebude…“

Tak se zabrali do rozmluvy, že ani nezaznamenali, že Linda se z nudy vzdálila a vystoupala po schodech ke kostelu. Všimli si jí, až když balancovala s roztaženýma rukama dolů po strmém kamenném zábradlí, doprovázená pochvalnými výkřiky kolem okounějících opilců. Dívka s růžovou ježatou parádou na hlavě se svou akrobacií dodávala noci vančurovsko-hrabalovský rozmarný tón.

„Oh fuck that’s amazing!“ řekl Danny a začal tleskat.

Urban se pobaveně zachechtal a zavolal: „Hlavně nespadni, ty vole!“ Ale hned se vrátil k tématu. „No, a kromě těch husitů jsou tady hodně názvy podle různejch básníků a hudebníků z devatenáctýho a dvacátýho století, který celkem nikomu nevaděj. Ňáký ’sou podle měst, vesnic, hor – to je taky pohoda. Pak tu máme i nějaký fajn kluky pokrokáře z minulýho století – Sauer, Baran… A jinak jsou tady tuny totálně nepolitickejch názvů. Takže at the end of the day jsme tady změnili dohromady jenom asi třicet položek.“ Zasmál se, když viděl údiv v očích Američana. „No co koukáš, to na tak velkou čtvrť vůbec nic neni. Vyhodili jsme Přemyslovce, Lucemburky, Jagellonce…, Sladkovskýho, Havlíčka, Churchilla, Pittera…, Zelenku Hájskýho taky…“ 

„A co sochy? Jak to tady vypadá?“ zeptal se Danny, když se jeho společník zasekl ve svém výčtu.

Urban zvážněl a rozhlédl se okolo. Potom tlumeně odpověděl: „Máme tady jenom tři kusy, co je potřeba vyřešit. Důležitý jsou hlavně dva: Churchill – to prase jedno – tam dole u nádraží. Dřív se po něm ’menovalo celý to náměstí. Teď je to náměstí Boje proti nenávisti. Každá vteřina, co tam ten chlap eště oxiduje, je samozřejmě urážkou toho názvu.

Druhej je Havlíček, jeden z předních českejch nacionalistů devatenáctýho století. Toho asi nebudeš znát. Měl tady taky náměstí, pár kroků vodsud. Teď je to náměstí Duševního zdraví – Mental Health Square. Můžeme se tam mrknout.

No a to poslední, to tak nespěchá, to je sousoší ‚Rodina‘ nahoře na Floře – chlap, ženská a malá holčička, co se držej za ruce. Tam je problém, že to zobrazuje jenom starý, tradiční pojetí rodiny, takže to podporuje stereotypy a je to diskriminační proti jinejm formám soužití.“ 

O pár minut později už skupinka pokračovala v cestě postranními ulicemi. Dron si to s bezpečným odstupem šinul za nimi. Danny se zajímal o to, co se vlastně děje s odstraněnými sochami. Urban mu vysvětlil, že se rozprodávají v dražbách. Co taky s nimi? A když si to někdo chce vystavit na zahradě nebo někde ve vile, tak proč ne. Obce z toho mají aspoň nějaké dodatečné příjmy. A celé to jde překvapivě rychle. Co ví, tak tady v Praze je asi pět velkých sběratelů, kteří se o ty nejlepší kusy přetahují. 

„Takše každý může koupit to? I já?“ vtipkoval Američan.

„Jasná věc,“ uchechtl se Urban a bouchnul Dannyho bodře do zad. „No fakt. Klidně tě někdy provedu po skladu. Pokud se ti bude líbit něco z míň profláklejch kusů, tak to umim pro kámoše vždycky zařídit, aby byla cena při zemi.“ Zakuckal se smíchy. „Jeden tejpan z fakulty takhle pořídil pro fotra pěknej dárek. Z ňáký zasloužilý nacionalistky teď má dědek na chatě u jezírka řeckou bohyni.“

To už se před nimi rozevřelo prostorné náměstí Duševního zdraví. Novorenesanční budova žižkovské radnice v jeho horní části byla i několik dní po státním svátku stále slavnostně nasvícená jásavou zelenou. Když se pokochali tím pohledem, sešli po schodech do úhledného oploceného parku. Urban si to rázoval v čele přímo k Havlíčkovu pomníku.

„Přislibujte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu,“ četla Linda na podstavci, když zvedali hlavu k mohutné postavě se vzdorně napřaženou paží.

Urban se jízlivě zasmál: „Ten už brzo nebude vůbec nic, náfuka. Za pár dní je v tahu. A ty jeho moudra, co jsou tady rozesetý vokolo, jakbysmet.“ Ukázal na několik kovových tabulek s autorovými epigramy, zabudovaných do dlažby kolem pomníku.

„Takše už někdy v pšíští dny? Jsme my pšišli v poslední moment? That’s damn exciting!“ řekl Danny zaujatě.  

„Jo, jenom ticho! Tohle je moc citlivá věc,“ napomenul ho funkcionář a zase se rozhlížel všude kolem. Potom potichu dodal: „V pátek ráno sem najedou stroje. Vyřídíme tohle pako a hned potom se pojede pro toho vožralu rasistickýho. Blesková akce. Zvládneme voba jednim vrzem, než se kdo naděje. Dva za jedno ráno. Geniální plán!“ Zamnul si ruce a pak si plácl s Američanem dlaní. „A Žižkov bude čistej, free. – Teda skoro. Eště pak někdy musíme sebrat tu outdated famílii…“ 

V parku cvrlikali cvrčci a nad náměstím cvrlikal dron. Několik kilometrů odsud v neoznačené budově v Kobylisích zatím dva agenti tajné služby se sluchátky na uších znuděně sledovali přenos na velké obrazovce. Když Urban domluvil, významně se na sebe podívali a potom jeden z nich hbitě opustil místnost s komunikátorem v ruce.

---

[1] Angl. těžké váhy

[2] Angl. podstatné věci

KAPITOLA 5 – obraz 4

středa 22. března 2084

„Tam za okny začíná jaro a mnozí dnes máme pocit, že celá naše země vstupuje do nového jara, které rozkvétá nadějemi,“ pronesl slabým, roztřeseným hlasem prezident Šimon Potůček, když zahajoval konferenci v Černínském paláci na Hradčanech. Docela jistě s ním souzněla drtivá většina obecenstva v sále. Vždyť výběr řečníků ani posluchačů organizátoři neponechali náhodě. Slavnostní uvedení moderní „Češtiny 22“ mělo proběhnout v přátelsky naladěném prostředí, kde převládající nadšený souhlas válcuje osamělé odpůrce a kritiky.

Ve hvězdně obsazeném panelu sedí premiérka, nová předsedkyně Ústavního soudu, ministr Zachariáš, šéfka a dva členové početného týmu „expertů“, který jazykovou reformu připravoval, a konečně novinář Dexter Třešňák, zároveň v úloze řečníka i moderátora. Všichni se tváří pozitivně a natěšeně. Zachariáš přitom kradmo sleduje, zda ovzduší soudružské jednoty nenarušuje někdo v publiku. Ovšemže na to není sám. Stejný úkol má během celé akce na starost skupinka mládežníků ze Sítě důvěry a dva příslušníci IISSB. Další desítky amatérských i profesionálních agentů už s otevřenýma očima brouzdají po sociálních sítích a dalších digitálních kanálech.

Špondrová ve svém příspěvku připomněla, že téma uzpůsobení jazyka potřebám nové doby vznášejí síly pokroku už mnoho let. Jde o otázku s významným lidskoprávním rozměrem. Jde také o věc vyspělosti – kultivované společenství nemůže používat jazyk vzniklý jen spontánním vývojem, jazyk, který vyrostl jako dříví v lese. Řeč potřebuje osvícené řízení, které bude vycházet z vyváženého zohlednění různých hodnot a zájmů. Hned po nástupu vlády Aliance Progress proto byla vytvořena pracovní skupina se složením odrážejícím rozmanitost společnosti, která byla pověřena přípravou českého jazyka pro 22. století. Ta po několika měsících předložila svoje návrhy. Nyní proběhne rychlá veřejná diskuse v řádu týdnů, po níž budou nová pravidla uzákoněna a stanou se závazná.

Předsedkyně Ústavního soudu ocenila, že volby 2082 přinesly státu reprezentaci, která vnímá lidská práva uceleně a se všemi jejich širšími přesahy, která oplývá citlivostí pro oslabené a znevýhodněné bytosti, dosud srážené zastaralými konvencemi a stereotypy, a která se intelektuálně neuzavírá na domácím dvorku. Konečně jsme tak dozráli k pochopení, že i jazyk musí být formován „humanrightisticky“, že jeho parametry je třeba promyšleně nastavit v zákoně a že dodržování takto přijatých progresivních pravidel musí být právně vymahatelné.

Zachariáš nato představil základní směry, na nichž Čeština 22 stojí. „Jsou to rovnost, jednoduchost a světovost!“ Tato slova začala problikávat v dynamických animacích na všech obrazovkách v konferenční místnosti. „Rovnost znamená, že jazyk nesmí nikoho diskriminovat, že musí být inkluzivní a naprosto korektní. Jednoduchost je o tom, že se zbavíme všech zbytečně složitých gramatických pravidel, se kterými jenom ztrácíme čas, která nás stresují a která jsou překážkou v přístupu ke vzdělání. Konečně světovost či chcete-li kosmopolitnost znamená naši otevřenost směrem k jiným kulturám a jejich jazykům. Jde nám hlavně o to upřednostnit mezinárodně užívaná slova a omezit překládání cizích názvů a pojmů – to všechno v zájmu našeho snazšího učení cizích jazyků a lepšího porozumění si s jinými národy, v zájmu odstranění archaických slov příliš lokální povahy, v zájmu budování globální identity.“ Ministr o těchto tématech dlouze obecně filozofoval, vysvětlení příslušných změn v jazyce však ponechal na následující řečnici, totiž vedoucí expertního týmu. 

A obrýlená, krátkovlasá blond padesátnice, působící dojmem dozorkyně v ženské věznici, se už dere za řečnický pultík. „Vážené soudružstvo, milí poslouchající, drazí lidé,“ pozdraví sál se samolibým úsměvem. „Ano, je čas zvyknout si na novou kulturu vyjadřování. Nikdo už si nemůže myslet, že pozdraví soudruhy nebo posluchače a že to jaksi zahrne i soudružky a posluchačky. Nikdo už si ale nemůže myslet ani to, že pozdraví soudružky a soudruhy, dámy a pány nebo posluchačky a posluchače a že to jaksi zahrne i nebinární osoby. Doby, kdy bylo možné jazykem beztrestně ignorovat, vyčleňovat a urážet znevýhodněné bytosti jsou nenávratně pryč.“

Tímto entrée rázně vpadla do problematiky rovnosti. Zde patří mezi hlavní návrhy expertů jednak zavedení přípony –oto, spojené se středním rodem, která bude sloužit k pojmenování nebinárních osob, tedy těch, které se necítí být ani mužem ani ženou – například kolegoto, důchodcoto, ministroto, kamarádoto. Zadruhé má být zakázáno generické maskulinum, tedy používání podstatných jmen rodu mužského pro souhrnné označení mužů, žen i nebinárních. Má být nahrazeno buď neutrálními výrazy typu studující, pracující, vyučující, nebo hromadnými označeními jako soudružstvo, kolegstvo, důchodcovstvo, nebo vyjmenováním všech – například učitelé, učitelky a učitelota. Konečně u množného čísla ženského rodu v minulém čase má být koncovka –y nahrazena měkkým i, což už se prolíná s druhým základním směrem reforem.

V rámci zjednodušení pravopisu má totiž dojít k radikálnímu omezení používání písmen y a ě. Ypsilon má zůstat jen za d, t, n, pokud se mají číst tvrdě, jinde se bude používat měkké i. Podobně ě zůstane jen za d, t, n, pokud se mají číst měkce, a namísto mě se bude psát mně, všude jinde bude je. Dále bude kroužkované ů nahrazeno dlouhým ú. Složitá pravidla kolem spodoby znělosti, tedy znělých a neznělých samohlásek, budou nahrazena fonetickým přístupem – samohlásky se budou psát tak, jak v daném postavení znějí – např. sut bez sudu, sních bez sněhu, přetpoklat a podobně. Čárky budou povinné jen v hrstce situací, například mezi několikanásobnými větnými členy nebo před oslovením, jinde bude jejich psaní dobrovolné, tedy ponecháno na citu pisatele, pardon píšícího. Velká písmena budou na začátku vět, ve jménech, v názvech – a to ve všech slovech v názvu –, jinde bude jejich psaní opět na úvaze píšícího.

Světovost už dobře vysvětlil Robert, tedy soudruh ministr. Má-li uvést nějaké příklady: když můžeme použít slova jako komplikovaný, verifikace, satisfakce, farma, reciprocita nebo fakultativní, nehledejme zbytečně stará čistě česká či obecně slovanská označení. Taková dobře známá mezinárodní slova budou ve slovníku spisovné češtiny uvedena na prvním místě a školy a veřejnoprávní média budou vedeny k tomu, aby jimi „lokalismy“ vytlačovaly. Postupně bude snaha uvádět do oběhu další cizí slova. Také už nebudeme překládat názvy zahraničních měst, cizích svátků, jídel, zvyků a podobně.

A na závěr má šéfka expertů připraveny vzorové ukázky, které prý pomohou k pochopení dopadů reformy v praxi. A poslouchající se mohou hravou formou zapojit. V prezentaci nejprve uvidí věty podle starých pravidel, a ať si sami zkusí napsat, jak bude vypadat stejný text v Češtině 22.

Začíná se něčím jednoduchým. Na obrazovkách se objeví věta: „Bez peněz do hospody nelez.“Expertka se zvídavě dívá po sálu, po chvilce ťukne na ovladač a v jásavém barevném provedení už problikává text: „Bes peněs do hospody neles.“

„Tak schválně, kolik z vás to mělo správně?“ uculuje se řečnice.

A teď něco trochu těžšího: „Lidská práva jsou obrovský poklad, bez kterého si už náš život neumíme vůbec představit.“ Pár vteřin na přemýšlení a vzápětí radostně zazáří text: „Litská práva jsou obrofskí poklat bes kterého si uš náš život neumíme vúbec přetstavit.“

A jak nově napíšeme „Pokrok vyžaduje dalekosáhlé změny v jazyce. My ženy jsme to věděly dávno.“? Ano, samozřejmě že: „Pokrok vižaduje dalekosáhlé zmněny v jazice. Mi ženy jsme to vjeděli dávno.“

A nakonec něco pro bystré hlavy: „Důchodci dostali přidáno. Zajedou si na výlet do Vídně.“Pozor, pozor, tady je hodně chytáků! Tak ta první věta: Nestačí napsat „Dúchotci dostali přidáno“. Nezapomeňme na rovnost, takže buď „Dúchotcofstvo dostalo přidáno“, nebo „Osobi v dúchodu dostali přidáno“, nebo také „Dúchotci, dúchotkině a dúchotcota dostali přidáno“. A ta druhá věta: „Zajedou si na vílet do Wien“, nebo ještě lépe „Zajedou si na exkurzi do Wien“.

Po tomto vystoupení, které uzavřelo dopolední blok, dal moderátor Třešňák prostor pro několik prvních obecných otázek či postřehů z pléna s tím, že hned nato má „organizátorstvo“ tu čest pozvat „soudružstvo“ na oběd formou bufetu. Na podrobnou diskusi bude dostatek času odpoledne po proslovech zbývajících tří panelistů.

Následoval obvyklý okamžik nervózního ticha, kdy se čeká na prvního odvážlivce, který se přihlásí. A vtom se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Z předsálí se vynořila elegantní, důstojná dáma něco přes šedesát a uličkou mezi řadami stolů vkráčela doprostřed místnosti. Ve svých fešných šatech s broží, svým upraveným účesem a bystrým výrazem ostře kontrastovala s převážně buranskou sešlostí okolo. Všichni na ni zkoprněle zírali, včetně hostesáka, kterému vzala z ruky mikrofon.

„Zdeňka Bernášková, Ústav pro jazyk český,“ představila se stručně, aniž by dodala, že je dlouholetou ředitelkou oné instituce a vysokoškolskou profesorkou českého jazyka a literatury. „Vím, že mě sem nikdo nezval, ostatně nebyli jsme jako ústav přizváni k celému tomuhle… počínání. Vystačili jste si dobře bez nás. Ono tady stejně o jazykovědu ani tak nejde, že?“ Rozhlédla se po obecenstvu. „Když jsem dnes ale sledovala přenos na globalnetu a viděla, o co se tady snažíte, sebrala jsem se a přijela, abych vám něco řekla.“ S rozhořčeným pohledem propichovala znervóznělé figurky za panelem. „Tohle je pokus o vraždu!!!“ vpálila do mikrofonu a ta slova se nesla sálem jako zvuk zvonu.

„Jak se vůbec můžete opovážit jenom pomyslet na to, že ze dne na den rozryjete dílo, které vznikalo přes tisíc let, které vyrůstalo z téhle země a jejích osudů, z života mnoha desítek pokolení, z mravenčí práce vzácných lidí, jejichž sochy dnes bouráte – obrozenců, spisovatelů, básníků. Karel Čapek – jestli vám to jméno vůbec ještě něco říká – kdysi napsal, že řeč je duše a vědomí národa, že česká řeč odlišuje českou duši ode všech jiných na světě. Napsal – a to si dobře zapamatujte –, že…“ Na vteřinu se v rozčílení zarazila a pak vysypala ta slova z rukávu:  „‚…v řeči není revoluce, nýbrž věčná kontinuita, věčné přejímání, tichý a hluboký vývoj jako v tvořící přírodě. Řeč je sama souvislost národa; nedá se uměle předělat, nedá se do ní nepřirozeně zasáhnout, může se vyhubit, ale nemůže se převracet; má houževnaté, organické bytí přírodních věcí. Tisíciletá minulost protéká každým slovem; děláme něco velkolepě starého a historického, když mluvíme česky. A přece každý z nás musel nově a původně objevit každé slovo; mateřská řeč je řeč dětství, první řeč duše, poklad prvních dobrodružství, nálezů a poznatků; věčně navazuješ na své dětství, mluvíš-li mateřským jazykem.‘“

Třešňák chtěl využít profesorčiny odmlky a spustil: „Poslyšte, soudružko,“ ta si ho ale nevšímala a pokračovala dál.

„Tolik Karel Čapek. A já dodávám, že jazyk je součástí kulturního dědictví národa, je to klenot, kterého se může každý dotknout, ale nikdo si ho nesmí přivlastňovat. Patří nám všem, a ne nějaké skupince těch, kteří sami sebe považují za vyvolené a kteří se teď a tady snaží náš jazyk znásilnit a zasadit do nějakých svých pomýlených představ o světě. Ne, na to nemá právo nikdo. Nikdo nemá právo prznit naši řeč kvůli ideologii.“

Špondrová se postavila a chtěla něco namítnout, ale profesorka ji setřela: „Ani vy, dámo! Už toho bylo dost. Skončete to tady, seberte si tahle svoje nemehlota a jděte všichni dělat něco, čemu rozumíte. Jazykověda to tedy rozhodně není.“

„Kurva, na co čekáte? Umlčte tu ženskou!“ štěknul Zachariáš na svoje poskoky, kteří bezradně přešlapovali kolem řečnického panelu. V obecenstvu to šumělo. Z foyeru přicházeli příslušníci ochranky. Dříve než ale kdokoli stačil něco podniknout, profesorka Bernášková se otočila na podpatku a středem odkráčela pryč.

„Nenávist tady nemá svoje místo!“ křičel hystericky ministr pro lidská práva za vzdalující se akademičkou. Tvář měl brunátnou zlostí.

„Tak tahle sůva skončila,“ vyprsknul potom, když po sobě s premiérkou, předsedkyní Ústavního soudu a šéfkou expertního týmu vrhali šokované pohledy. „A na ten Ústav si pořádně posvítíme.“