Hledat

Zítra už bude všechno jinak

Tomáš Břicháček

Měsíc

Červenec 2015

KAPITOLA 2 – obraz 5

úterý 28. října 2081, večer

Vladislavský sál Pražského hradu po roce opět hostil ceremoniál u příležitosti státního svátku a předávání státních vyznamenání. Pod gotickou klenbou v důstojném tlumeném osvětlení se městnali současní i bývalí vysocí ústavní činitelé, cizí velvyslanci a další vzácní hosté. Za řečnickým pultem stál prezident republiky, stařičký univerzitní profesor Šimon Potůček, a předčítal projev. Vše – i hradní stráž se vztyčenými vojenskými prapory i obrovská státní vlajka v čele sálu – bylo na svém místě jako nesčetněkrát předtím a ze všeho dýchala atmosféra dávno zašlých dob.

Sálem zněl prezidentův monotónní přednes: „…Domov člověka dnešní doby je multidimenzionální fenomén. Posvátná kráva rodné hroudy, tak jak ji vystavěli na piedestal nacionalisté a maloměšťáci 19. století, se přežila a po zásluze zmizela v propadlišti dějin. Postmoderní domov se neváže k jednomu místu nebo státu, ale je komplexním předivem prostupujících vrstev usazených významů. Je to arci prožitek celku bytí. Říkáme spolu s Husserlem: ‚Každý druh bytí nese v sobě v ideální podobě svůj vlastní způsob danosti, a tím i vlastní způsob odkrývání této danosti’. Danost domova se neustále vyvíjí. Je nikdy nekončícím vznikem a cestou, je soustavným tokem idejí, pocitů a příchylností. Je horizontem blízkosti a odcizení, díky němuž objevujeme svoje zakotvení – ano zakotvení jakožto první patočkovský životní pohyb! Střípky této danosti skládáme v myšlenkách například tehdy, solidarizujeme-li se s hladovějící subsaharskou Afrikou, leží-li nám na srdci úděl disidentů v Myanmaru či osud Tibetu, pokud cítíme sounáležitost s bojovnicemi za genderovou rovnost v Rusku, jsme-li začleněni v transnacionálním kolektivu na sociálních sítích, adoptujeme-li na dálku dítě z Bangladéše nebo Ugandy, nebo třeba svým zájmem o kulturní tradice mužů a žen, kteří k nám přišli z jiných civilizačních okruhů, a kteří nás tolik obohacují. Domov je tedy fluidum proměnlivé v čase i prostoru. K jeho teoretickému uchopení potřebujeme odstup a nadhled, otevřenost, a v neposlední řadě perspektivu sub speciae aeternitatis…“

Televizní kamera zabírala obličeje svátečních hostů. V přední řadě se vyjímala v elegantních zlatistých šatech předsedkyně vlády Vanesa Korecká, krásná blondýnka plných tvarů, a tvářila se vážně. I ostatní nejvyšší ústavní činitelé v popředí, kteří ceremoniál vesměs brali jako nutné zlo před bohatou recepcí, poslouchali prezidentova slova se zasmušilými výrazy. O pár řad dále se koaliční zákonodárci se svými protějšky ani nesnažili zakrývat totální znuděnost a lhostejnost. Zato vůdkyně opozice v typickém červeném kalhotovém kostýmu měla v očích dychtivý zájem a její velmi neformálně odění straničtí souputníci sledovali prezidenta s nehranou úctou. Když kamera zabrala bývalého předsedu vlády Oktábce, naslouchal se soustředěným výrazem, jako by hltal každé slovo. Jeho paní Larisa měla na tváři svůj obvyklý profesionálně blahosklonný úsměv, který na veřejnosti nikdy neodkládala.

Tou dobou na druhém konci Hradu ve Španělském sále vrcholily přípravy na recepci, která měla být zahájena po příchodu prezidenta a dalších účastníků ceremoniálu. Objevovali se noví a noví hosté. Číšníci a servírky mezi nimi kroužili s nápoji a drobnými pochutinami pro začátek. V čele sálu umělec Kryštof Havlík-Ukerewe chystal vystoupení afrických hudebníků s tamtamy, které se mělo konat na přání prezidenta republiky. Opodál rozměrná černoška aranžovala na stole různé barevné kašičky a další exotické pokrmy. Na velkých obrazovkách pověšených na stěnách mohli přítomní sledovat přímý přenos z Vladislavského sálu.

Zatímco mediálně frekventované tváře byly právě soustředěny na obřadu, zde v severním křídle Nového královského paláce se to jen hemžilo bezejmennými šedými eminencemi. Tyto poradce, státní tajemníky, šéfy kabinetů ministrů a další vesměs spojovalo to, že byli veřejnosti zcela neznámí, že přitom měli mimořádný vliv na chod svých úřadů, a konečně jejich významným rysem byla loajalita k bývalému předsedovi vlády, který je do jejich funkcí dosadil jako své spolehlivé opory.

Mezi takové patřil i vysoký štíhlý elegán v nejlepších letech ve smokingu, který stál osamoceně u jednoho ze stolků se sklenkou sektu v ruce. Podplukovník Oldřich Frolík, náměstek ředitele Integrovaných informačních služeb státní bezpečnosti, vypadal spíše jako diplomat, než jako faktická hlava českých zpravodajců. Pozorně sledoval ruch v sále a zároveň poslouchal rozechvělý hlas starého prezidenta, který právě deklamoval: „…Naše sociální soudržnost je vystavena novým tlakům. Na řadě jsou odvážná a ambiciózní opatření. Abychom dosáhli společenského pokroku, vize dosavadních vlád již nestačí. Doba si žádá nové tváře a nové myšlenky. Ukazuje se, že jsme v posledních letech hodně věcí zanedbali. Musíme se znovu postavit na nohy a poté udržet tempo se západní Evropou…“ Frolík se kysele ušklíbl a spláchnul slova, která se mu hrnula na jazyk, dávkou perlivého nápoje. V tom spatřil ve dveřích šéfa poradců předsedkyně vlády, kývnul na něj a gestem ruky ho přizval k sobě. Zavalitý hnědovlasý čtyřicátník, vzal nabízenou sklenku sektu z tácu a loudavě přikráčel.

„Zdravím. Náš filosof na trůně je dneska obzvlášť ve formě, co?“ zamumlal příchozí a uchechtl se. Uvolněná nálada ho opustila záhy, když si se zpravodajcem podávali ruce a když z jeho tváře vyčetl nadcházející potíže. Tenhle specifický, emocí zbavený výraz pokerového hráče s lehce výsměšným nádechem nasazoval Frolík tehdy, když přinášel významnou informaci – těžko sice poznat, jestli dobrou, nebo špatnou, ty druhé ovšem poslední dobou citelně převažovaly. Šéf poradců bez velkého nadšení řekl: „Áha. Tak ven s tím. Co se zas stalo?“ Frolík se pousmál, beze slova vytáhl z kapsy komunikátor, cosi na něm vyťukal a posunul ho na stolku ke svému společníkovi.

Na displeji zářil novinový článek. Poradce premiérky přelétl nepovědomou hlavičku „St. Lucia Times“ a ponořil se do anglicky psaného textu s chytlavým titulem „Brutální vražda evropského bonvivána“. Po pár vteřinách vyjekl: „A do prdele!“ Článek jednoho z deníků karibského ostrova Svatá Lucie referoval o tom, že v pátek 24. října večer byl v tamním přímořském městečku Soufrière zastřelen neznámým útočníkem evropský podnikatel a rentiér, který si zde před nedávnem pořídil luxusní vilu. Jeho životní pouť se zakončila na terase restaurace, kde byl častým a oblíbeným hostem. Personálu a štamgastům byl znám jako „Mr. Corny“, jeho skutečné jméno však bylo patrně Sebastian Pokorny – na toto jméno byly alespoň vystaveny nalezené osobní doklady vydané státem Česká republika ve střední Evropě. Vrah v kukle se vyhoupl ze zahrady pod terasou a zasáhl oběť třemi ranami do hrudníku z pistole s tlumičem nedlouho poté, co host dojedl hlavní chod. V článku byla přiložena fotografie, na níž „Mr. Corny“ pózuje v dotyčné restauraci v nejlepší náladě obklopen ladnými servírkami.

„Je to pravda?“ zavrčel poradce.

„Už to tak vypadá,“ řekl Frolík nevzrušeně.

„No, to nám ještě chybělo! To nám daj pořádně vyžrat, ať je za tím cokoli. Už teď se po nás vozej, že jsme vláda gaunerů, mafiánů, korupčníků. Tohle se jim bude náramně hodit do krámu.“ Poradce se zarazil. „Mimochodem víš, co tam vůbec dělal a v čem mohl jet?“

„Zatím nevím nic konkrétního,“ řekl Frolík. „Ale určitě to bude mít nějakou souvislost s jeho kšeftama. Známe přece jeho způsoby. Vypadá to na nájemnou vraždu. Vyřizování účtů v podsvětí. Samozřejmě zkusíme zjistit něco víc, ale pár dnů to bude trvat.“

„Jojo, to si nás vychutnaj. Už vidím ty titulky…“

„No, přinejmenším to víme s předstihem,“ řekl Frolík a obrátil do sebe zbytek sektu. „Každopádně, co je teď hlavní: můžeš to citlivě sdělit premiérce? Nejlíp hned, jak bude po tom dekorování. Během pár hodin, maximálně dní, se to docela jistě provalí, tak ať je na to vláda připravená.“

Šéf poradců se mračil. „Vanesa se z toho totálně…“ Nedokončil větu, mávnul rukou a sklouzl pohledem na obrazovku, kde se zatím prezident chýlil k závěru svého proslovu: „A proto říkám: Náš domov je tam, kde srdce hoří pro lidská práva, pro gender, pro volnou lásku bez všech omezení a předsudků, pro rovnoprávnost všech sexuálních orientací, pro práva zvířat a další hodnoty naší civilizace. Domov je tam, kde je životní prostředí na prvním místě, kde se nemilosrdně potírá diskriminace a nenávistné projevy, kde se aktivně zbavujeme posledních zbytků neblahého dědictví nacionalismu, patriarchátu a křesťanské maloměšťácké morálky, kde s plnou vervou budujeme nového člověka a nový světový řád. Jak jsem řekl, v posledních letech jsme si nechali ujet vlak. Je potřeba dohnat zpoždění. Někteří říkají: jen klid, jdeme správným směrem, spoléhejme na spontánní vývoj, vše chce jenom čas! To je pěkné, ale my tolik času nemáme a čekat nemůžeme. Život je krátký. Nějaké výhledy do daleké budoucnosti nás nezajímají. Konečně, jak řekl Keynes: ‚V dlouhodobé perspektivě budeme všichni mrtví’.“ Prezident si odkašlal. „Ano. A o tom to je! Naše progresivní mládí volá po rychlých změnách. Chce hmatatelné výsledky už dnes. Jak já tomu rozumím!“ Rozhlédl se po sále. „Děkuji vám za pozornost.“

Rozezněl se vlažný, zdvořilostní potlesk. Kamery České televize dovedně mířily do řad, odkud se ozýval aplaus nejživější. Dlouho setrvaly u představitelů opozice, kteří dávali najevo maximální nadšení z prezidentových slov. Poté následoval střih na amerického velvyslance v růžovém svetýrku s šátkem kolem krku, který tleskal s rukama nad hlavou. Nakonec znovu záběr na prezidenta, který se mírně uklonil obecenstvu a opustil řečniště.

Poradce premiérky se znechuceně odvrátil od obrazovky a poznamenal na adresu hlavy státu: „Ten starej parchant. Aby si taky nepřisadil!“

Zpravodajec pokrčil rameny. „No to víš, když si to doba žádá.“

„Přitom donedávna se do ničeho neplet, jenom všude pronášel ty svoje mlhavý plky o svobodě duše a těla nebo o Tibetu a pokládal věnce,“ pokračoval poradce.

„Je to prostě hrdina, když se to smí. Takovejch je teď všude dost.“

Přibližně o hodinu později, kolem půl desáté, už byly Španělský sál a přilehlé prostory zaplněny stovkami hostů a recepce byla v plném proudu. Stoly se prohýbaly vybranými lahůdkami a nápoji, které si přítomní prominenti lačně dopřávali. V kakofonii hlasů, bubnování afrických hudebníků a podivných zvuků a pokřiku, které zaznívaly z venku, nebylo málem slyšet vlastního slova. Laura Janda Špondrová pózovala před objektivy fotoaparátů u stolku statné černošky s jakýmsi pečivem natřeným barevnou kašičkou.

Bývalý předseda vlády Oktábec se svou ženou Larisou po boku korzoval po sále a zastavoval se na kus řeči s množstvím známých, na které narazil. Jednou z prvních byla Pamela Cabrnochová, někdejší provokativní hvězda populární hudby, která se proslavila vystupováním v rouše Evině – dnes čerstvá nositelka Řádu bílého lva. Umělkyně, nyní již usedlá dáma ve středním věku, se na Oktábce vrhla s přátelským úsměvem. „Karle, vzpomínáte si na mě?“

„Jakpak by ne, madam,“ řekl expremiér líbaje jí ruku. „Vy vůbec nestárnete. Jen jste snad tehdy chodívala víc nalehko.“ Zasmál se.

„Vy jste mě tenkrát dojal – myslím s Bonniem. Nikdy Vám nezapomenu, že jste si na mě vzpomněl v nejtěžší chvíli,“ špitla zpěvačka a oči jí zjihly. Měla přitom na mysli někdejší Oktábcovu návštěvu v roce 2067, když jí po smrti jejího kocoura Bonifáce přijel osobně kondolovat s obrovskou kyticí růží do její vily obležené desítkami kamer a objektivů.

„To už je hodně dávno. Ano, nezapomenutelný Bonnie,“ řekl Oktábec. Na to, jak úmrtí populární zvířecí hvězdy docela zastínilo podpis smluv o spolupráci s Tureckem, a stejně tak na obrovský úspěch jeho výpravy s pugetem, která byla skvělým marketingovým tahem, přinesla ovace médií a celkově velmi prospěla jeho image, zapomenout skutečně nemohl.

„Moc gratulujeme k vyznamenání!“ řekla Larisa Oktábcová s lehkým ruským přízvukem.

„Za zásluhy o rozvoj kultury a za mimořádný osobní přínos pro odbourávání prudérní morálky a osvobození lidské sexuality, tak to bylo, že?“ snažil se Oktábec rozvzpomenout na odůvodnění řádu, které zaznělo z úst kancléře.

„Ano, ano, tak nějak to je,“ zasmála se umělkyně. „No vidíte, a to o mně kdysi říkali, že jsem jenom coura, co neumí ani zpívat…“

Po několika dalších krátkých rozhovorech se z davu vynořila povědomá nesympatická tvář. Oktábec musel vteřinu přemýšlet, než poznal Dianu Hošek, která s ním nedávno dělala interview.

Hello! Jak se vám líbil projev pana prezidenta?“ vyhrkla novinářka s typickým ironickým nádechem.

Oktábec se zatvářil vážně. „Projevy pana prezidenta mají, abych tak řekl, svoji hloubku.“

„Je to vzácný člověk,“ vydechla Diana.

„To nepochybně,“ řekl Oktábec. „Omluvíte nás?“

„A co ta demonstrace venku? Jak se na to díváte?“ volala novinářka za odcházejícím párem.

Oktábec pokrčil rameny. „Máme právo shromažďovací.“

„A što eto? Jaká demonstrace?“ zeptala se Larisa manžela.

„Ále, pár pitomců venku protestuje proti oslavám 28. října. Už tady přece byli minule. Pojď, podíváme se.“

Došli k jednomu z velkých oken, které vedou k Jelenímu příkopu. Na Prašném mostě stál hlouček asi tří desítek aktivistů s transparenty, kteří pokřikovali a dělali rámus s píšťalami a vuvuzelami. „Fuck off nationalism, think global!“ četl Oktábec na jednom z nápisů. „Do prdele s nacionalistickou veteší!“ stálo na jiném.

Svoloč takája,“ poznamenala Larisa.

Oktábec se zasmál. „No, neříkej, Česká televize z toho udělá masovou demonstraci angažovaných občanů, kteří se dívají dopředu. A noviny to budou mít zítra na předních stránkách.“ Mírně se zarazil, když uviděl muže a ženu v živém rozhovoru jen kousek vedle, a s lehkým úsměvem dodal: „Ledaže by se našla nějaká zajímavější zpráva.“

Oldřich Frolík tam právě rozmlouval s půvabnou reportérkou z deníku Super, která byla jeho osvědčenou a spolehlivou spojkou vždy, když cítil potřebu sdílet některé své poznatky s veřejností. Mladé brunetě stačilo jen lehce napovědět, jakým směrem se vydat, a kvalitní článek byl brzo na světě a bez rizika prozrazení původce. Tohoto vždy dobře informovaného gentlemana, který ji dopomohl k řadě sólokaprů, jako svůj zdroj chránila. Ostatně neznala ani jeho pravé jméno a nepátrala po něm, což bylo součástí jejich dohody. Dnes se zdálo, že poslouchá zpravodajcův výklad zvlášť dychtivě, a přitom kvapně zaplňovala blok poznámkami. „Audi, vide, tace,“ pronesla nakonec novinářka rozverně v odkazu na heslo zpravodajské služby. „Ještěže to poslední neberete tak úplně doslova.“ Její hravě usměvavé oči barvy čokolády zářily vzrušením a při pohledu do nich se Frolík nezmohl ani na protest proti její neopatrnosti.

Asi o půl hodiny později Oktábcovi nedaleko bubnujících hudebníků rozmlouvali s tureckým velvyslancem Toprakem Gündoğdu, který se podivoval, nad tím, na jak oduševnělé hlavy státu má Česká republika dlouhodobě štěstí.

„Od té doby, co se zrušila přímá volba – to bylo ve čtyřiapadesátém – a zavedl se nový model, tak to vždycky dopadne takto,“ mínil expremiér. „Prezidenta volí parlament z kandidátů, které vybere předem Rada moudrých složená z třiceti osobností kultury, vědy, médií a občanské společnosti. Tak má být prý zajištěno, že v čele státu bude skutečná osobnost, ne populista… Mezi námi, ve skutečnosti jde o to, aby elity byly s výsledkem spokojené.“

„To je velice inovativní přístup,“ poznamenal velvyslanec odtažitě.

Oktábec se zasmál. „Celá tahle země je velice inovativní. A po volbách příští rok nás ještě čekají věci.“ V tom zahlédl, jak k nim míří rychlým krokem předsedkyně vlády Korecká celá rozrušená v doprovodu šéfa svých poradců.

„Karle! Karle! Tak tady jsi. Všude tě hledám. Musím s tebou mluvit! Hned!“ vyhrkla premiérka.

„Copak, Vanesko?“ zeptal se Oktábec klidným tónem. „Tobě to ale dneska sluší. Jako princezna.“

„Pojďme někam stranou,“ špitla Korecká a otočila se na podpatku. „Honem.“

Oktábec s manželkou si vyměnili nechápavé pohledy a následovali dámu v třpytivých šatech směrem k velkým oknům nad Prašným mostem. Cestu jim zkřížil jeden opoziční poslanec v maskáčové vestě v notně podroušeném stavu, který začal pokřikovat: „A stejně vás už brzo všecky pozavíráme, kurvy zlodějský!“ Paní Oktábcová na to znovu zaklela „Svoloč takája!“.

Premiérka se zastavila u pootevřeného okna s výhledem na Prašný most, kde mohla mít čtveřice ve zvukové cloně trvajícího povyku demonstrantů trochu soukromí. Rozhlédla se kolem sebe a pak na manžele Oktábcovy šeptem vybafla: „Odkrouhli Sebastiána!“ Do překvapených obličejů svých posluchačů dodala: „Jó, Sebastiána Pokornýho! Někde v Karibiku. Asi nájemná vražda. Prej to vypadá na vyřizování účtů v podsvětí. No, jen koukni…“ Podala Oktábcovi komunikátor s otevřeným článkem „St. Lucia Times“. Ten ho zběžně pročítal, kroutil hlavou a mumlal si: „Hm, hm, Mr. Corny… To jsou věci.“

„Zatím to ví jen IISSB, ale určitě se to brzo provalí,“ řekl poradce.

„Co tomu říkáš? To je hrůza, co? Co budeme dělat?“ vyprskla premiérka.

„Vážně hrůza, jestli je to pravda,“ řekl Oktábec nepříliš procítěně. „Takovýhle konec! Znali jsme se přece všichni tolik let.“

„Ale tak jsem to nemyslela. Vem ho čert. Všichni víme, že to byl hajzl.“

„O mrtvých jen dobře. Říká ti to něco?“ poznamenal expremiér s lehce pobaveným úsměvem.

„Byla to krysa, říkám, krysa!“ trvala na svém Korecká. „Hrůza je jenom to, že to všichni zneužijou proti nám. To nám ještě chybělo. Jeho eskapády na naši hlavu.“ Zarazila se, když se přiblížil číšník s tácem, a vzala si dvě sklenky bílého vína. Z jedné hned významně upila. „A ty, Karle, nevíš, v čem byl namočenej?“ zeptala se potom.

„Nemám tušení,“ řekl Oktábec. „Do jeho mimopracovních aktivit jsem se nikdy nemíchal. Nepřekvapilo by mě u něj tak nějak nic.“

Premiérka do sebe obrátila zbytek první sklenky a vzdychla. „Prostě nám to daj vyžrat. Budou na nás kydat tuny špíny. A ta rudá mužatka a ten ksindl kolem ní se nám leda bude smát do ksichtu!“

„Jenom klid, Vanesko, jenom klid,“ řekl Oktábec mírně. „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Kdyby nebylo tohle, vytáhnou něco jiného. S tím si poradíte snadno. Vaši zkušení pisatelé memorand sednou a napíšou pár dobře znějících vět. Vláda je znepokojena touto zprávou o násilné smrti českého občana, zatím nemáme dostatek informací, vyhněme se unáhleným závěrům, každopádně vláda nenese za činnost pana Pokorného žádnou odpovědnost, od června 2079 je to soukromá osoba a tak dále a tak podobně. Na tom není moc co zkazit.“ Poradce tiše přikyvoval.

„Byla to jedna z hlavních tváří našich vlád. To nám nikdo neodpáře,“ namítala Korecká. „Pro všechny mediální šmejdy to bude Oktábcův ministr, kterej žil a skončil jako gangster. A jaký ministři, taková vláda… Bláblá, známe to.“

Oktábec mávnul rukou. „A není to už jedno? Stejně všichni víme, že po příštích volbách už vládu sestavovat nebudeme. My už tak nějak dosluhujeme. Jak to dneska říkal pan prezident, doba si žádá…“

Ozvala se tupá rána, cinkot rozbitého skla, šplouchnutí a vzápětí série sprostých nadávek. Všichni se otočili tím směrem. To zákonodárce v maskáčové bundě, který předtím pokřikoval, zakopl a svalil se na zem i s půllitrem piva v ruce.

„Doba si žádá nové tváře,“ doplnil expremiéra šéf poradců.

„A nové myšlenky,“ řekl Oktábec a zasmál se.

„On vás ten smích přejde,“ řekla Korecká. „Všechny nás přejde smích. Až přijdou k moci oni, to bude tanec!“

Larisa otevřela okno dokořán, aby osvěžila dusnou atmosféru. Dole na mostě právě natáčela Česká televize přímý vstup s demonstranty, mezi něž přibyla i vůdkyně opozice s několika svými soudruhy. Bylo zřetelně slyšet slova usměvavého moderátora, který do mikrofonu říkal: „…Jak můžete vidět sami, nálada tady dole pod Hradem je výborná. Protestující se nenechávají odradit ani chladným počasím ani pozdní hodinou. Jak sami říkají, hřeje je mládí, hřeje je zápal pro ideály…“

Vanesa Korecká pomalu vyprázdnila i druhou sklenku a s teskným výrazem se dívala do osvětleného nočního předhradí směrem k jízdárně. „Co nás tady jenom čeká, Karle?“

„Slyšelas pana prezidenta,“ odpověděl Oktábec.

„Všechno půjde rychle do kytek,“ řekla premiérka.

„Všechno pude svinskym krokem do hajzlu,“ zamumlal šéf poradců.

„A co bude s námi? Co bude se mnou? Třeba mě ani nezvolí do parlamentu,“ pokračovala Korecká.

„Neboj, Vanesko, něco pro tebe vždycky najdeme. Nevíš, že pomáhám plnit lidem jejich sny? Tak proč ne tobě? Ale co ty máš vůbec mít strach? Máš za manžela jednoho z nejúspěšnějších kapitánů průmyslu,“ řekl Oktábec.

„No, byznys s nima mít na růžích ustláno rozhodně nebude. Kdo ví, co s ním budou provádět za pokusy. Co když se daj do znárodňování? Nedivila bych se u nich ničemu,“ namítla Korecká.

Expremiér se ušklíbl. „Toho bych se nebál. Byznys oni potřebují hlavně podojit. Tihle na rozdíl od svých předchůdců neničí primárně ekonomiku, ale společnost. A na to svoje sociální inženýrství, na to budování nového člověka, prostě musí někde brát.“

„Stejně to bude peklo. Bude to tady zase vypadat jako před tím, než jsi nastoupil ty?“

„Hůř. S nimi rozhodně hůř,“ řekl suše Oktábec. Chvíli mlčky sledoval noční oblohu plnou hvězd. Když úplně nalevo nad Hradem uviděl měsíc couvající do srpku, pousmál se. „Ale všeho do času. V jednom měl ten starý žvanil velkou pravdu: v dlouhodobé perspektivě budou oni všichni mrtví. A, jak řekl jeden moudrý pán, státník musí uvažovat v dlouhodobé perspektivě.“

„To zní pěkně. Tos byl ty ten moudrý pán?“ zeptala se premiérka.

„To byl Richard Nixon.“

„Tak toho neznám,“ přiznala Korecká roztomile přiopilým hlasem.

Oktábec se usmál a štípnul premiérku otcovsky do tváře. „Z toho si nic nedělej.“

Reklamy

KAPITOLA 2 – obraz 4

pondělí 27. října 2081, odpoledne

Karel Oktábec stál u okna své kanceláře v novoknínském muzeu a zamračeně se díval ven. Bylo sychravé odpoledne pár dní před dušičkami, pomalu se začínalo stmívat. Náměstí leželo v hustém oparu, sotva se dalo dohlédnout na protější stranu. Mlha se nad kamennou dlažbou zvolna převalovala jako přízrak. „Vzduch byl přesycen parami…“, poznamenal tiše bývalý premiér.

V bývalém královském zlatohorním městě dnes přesto bylo o stupínek živěji než obvykle. Před obchodem vietnamského trhovce pana Dươnga stálo nákladní auto, ze kterého vykládali velké oranžové dýně. Kolem se shlukovali lidé. Houf šedivých hlav se rychle zvětšoval.

Do otevřených dveří Oktábcovy kanceláře vešla postarší dáma vzezření dosluhující úřednice a položila na ředitelův pracovní stůl šálek kávy. Vlasta Skřivánková, jediná stálá zaměstnankyně muzea – sekretářka, kurátorka a vůbec paní pro všechno, a také dobrosrdečná a přímočará žena – měla na tváři radostný výraz. „Viděl jste to? Už přivezli dýně!“

„Díky, Vlastičko,“ řekl Oktábec a posadil se ke stolu. „Všimnul jsem si.“

„To si hned musím běžet koupit. Je vo ně vždycky sháňka… Je nás sice rok vod roku míň, ale ten vychytralej čong jich taky míň vobjednává. Má to náramně dobře spočítaný hamoun jeden.“

„Aha.“

„S přítelem máme vždycky nejhezčí a nejstrašidelnější jack-o‘-lantern v ulici. To vyřezává von sám. A pak z toho taky vaří výbornou polívku. To si vždycky pošmákneme, jéje! Už se hrozně těšim. Já vůbec Halloween miluju. A vy?“

Oktábec cosi zamumlal.

„V pátek bude u Olivera v hospodě velká halloweenská párty, jako každej rok. Nechcete taky přijít? Byste to tam pozvednul… Jste přece náš nejslavnější rodák. Ale hlavně, ať to tam trochu omládne. Mládí potřebujeme.“

Oktábec s úsměvem kroutil hlavou. „Mládí? Prosím vás, paní Vlasto, víte, že už mi bylo osmapadesát?“

„No a? Komu je pod šedesát, toho tady máme za zajíce. Kdo myslíte, že je v celym Kníně mladší než vy a vaše paní? Leda Mia Nevařilová od Olivera – ta slavila nedávno padesátiny. Pak jsou tu dvě rodiny těch čongů – no jo, ty si ale žijou po svým, že jo. Jinak už jsou tu jenom starý trosky jako já. Kdepak, dyť to všechno stárne a vymírá to. Nikdo se sem nestěhuje, děti se tu neroděj. Pokud někdo děti vůbec měl, těm se rozutekly do světa – no jako moje Tara, že jo?“

„A jak se vlastně vede slečně dceři?“

„Moc dobře, děkuju. Je už sedmej rok na postgraduálu v Berlíně. To víte, užívá si naplno studentskej život. A tak to má bejt. To jen já blbá do toho vlítla po hlavě. Bylo mně dvacetvosum, když jsem přišla do jinýho stavu. Co vám mám povídat. Navíc s takovym hovadem prvotřídním, co sem potkala na diskošce v Malý Hraštici.“ Mávla rukou. „No a bylo po srandě, že jo! Tak já jí vždycky říkám, ať nikam nespěchá, ať z toho života něco má. Vždyť jí ještě nebylo ani čtyrycet…“

„No jistě…“ zamumlal Oktábec.

„Před lety, když odešla do Prahy na studia, tak jsem byla šťastná, že je z domu – co vám mám povídat. Říkala jsem si: Váu! Konečně budeš mít zas trošku času na sebe, holka. Ale teď se mi někdy stejská. Vždyť holku vidim tak leda na Vánoce… teda teď se má řikat zimní svátky, že jo?“

Oktábec se zatvářil nevraživě. „To možná po volbách… Ale byl bych vám vděčný, kdybyste přede mnou tyhle výrazy nepoužívala.“

„Co je to taky za hovadinu, že jo?“ Mávla rukou. „Ale stejně, bylo by fajn, kdybyste k tomu Oliverovi v pátek přišel. Taky potřebuje povzbudit, chudák. Vždyť je to takovej poslední mohykán. Potom co loni zavřel nonstopáč, tak už je tady jenom ta jeho hospoda. Jó, starej dobrej Moe’s bar. To bylo celý naše mládí.“ Vzdychla. „Jojo, zavřeli tady už všechny podniky, jen Oliver se pořád drží. Až nebude Oliver, nebude už nic. Odchází to, umírá to…“

Zarazila se. „Jéje! A když už jsme u toho, víte, kdo umřel? Starej Ben!“

„Ben?“

„No přece ten hipík zezdola vod Potůčku. What the fuck, jak se vlastně menoval v reálu?“ Zamyslela se. „No, prostě všichni jsme mu říkali Ben – Ben Woodstock, tak to měl rád.“

„Aha, ten s tím pomalovaným domkem, jak míval na zahradě spoustu zvířat, odpadků a tu starou nepojízdnou dodávku. Na toho jsem už málem zapomněl.“

„Jo, ten. Bylo mu dvaasedmdesát, no. Kdysi to byl idol všech holek tady. Předháněly jsme se v tom, která ho užene. Myslím, že nakonec se dostalo úplně na všechny.“ Zasmála se. „Byl to hezoun a hlavně byl tam dole móóc dobře vybavenej! Jojo, to byly časy. To už je všechno pryč. A jakej to byl charakter! Zamlada se hodně angažoval v hnutí za legalizaci trávy. Panečku, ten se uměl rvát jako lev, když šlo o dobrou věc! Legalize it don’t criticize it, Legalize it yea-ah-yea-ah! Tak to vždycky skandoval.“

„Hm, hm…“ Oktábec pokyvoval hlavou.

„Co před dvěma lety umřela Veronika, jeho poslední holka – se chudák předávkovala, no – tak se trápil, už to nebyl von. Ani do hospody už nám nepřišel zahrát. A jak kdysi krásně hrál na kytaru a zpíval. Jojo, ty krásný romantický songy starejch hipíků. Kde jsou ty časy!“ Začala notovat: „We are stardust, billion-year-old carbon, we are golden, caught in the devil’s bargain… Nebo ta byla taky dobrá: Imagine all the people living for today, o-ó-ooo…

„Tak to je mi líto,“ přerušil ji Oktábec a tvářil se účastně. „Škoda takového člověka s uměleckou duší.“

„Možná by se hodilo udělat mu tady v muzeu ňákej informační panel nebo nějakou vitrínu na památku. Mám doma ňáky starý fotky, v jeho domě zůstala ta jeho kytara a spoustu věcí. To by se dalo přinést…“

Oktábec se místo odpovědi napil kávy a zvolna ji povaloval na jazyku. Po chvilce poznamenal: „Ale řeknu vám, Vlastičko, kávu vaříte znamenitou. Hm, hm, jak na Úřadu vlády… To mi připomíná. Zítra je státní svátek. Brzo ráno odjíždím do Prahy, jak už jsem říkal. Vracím se až ve čtvrtek.“

„No vidíte, to bych málem zapomněla. A co se to vlastně slaví?“

„No, co by? Osmadvacátý říjen.“ Poklepal na stolní kalendář. „Oficiálně Den vzniku samostatného Československa. Náš hlavní státní svátek.“

„Aha. Mně se to vždycky plete…Taky koncem září bylo něco podobnýho, ne?… A co máte vlastně v plánu, jestli to není tajný?“

„No přes den se budu účastnit všelijakých akcí, kladení věnců a tak dál. Večer bude jako vždycky recepce na Hradě, předávání státních vyznamenání. Jako bývalého premiéra mě zvou…“

„Bude žranice, co? No, vy holomci nahoře si umíte dopřávat…“, láteřila laskavým tónem Skřivánková a hrozila prstem.

Oktábec se trpce usmál. „No, nebojte, Vlastičko, letos je to dost možná naposled.“

„Jakpak to?“

„No, jestli to nevíte, tak naši přátelé v opozici se chystají, až se dostanou k moci, tenhle svátek zrušit.“

Skřivánková se zatvářila popuzeně. „Co je to za blbost rušit svátky? To maj jako lidi místo volna chodit do práce?“

„To se nebojte, oni vám to za to nadělí nějaké jiné. Mezinárodní den Matky Země, Den Štěstí, Den práv gayů, leseb, trans… kdovíco, Den práv zvířat a tak dále. Mají toho v zásobě požehnaně.“

„Jóó? No, vida, tak a proč ne, nakonec? Když nám namísto jednoho daj víc… Hlavně aby bylo hodně volna, že jo?“

O pár minut později Oktábec svou zaměstnankyni rád poslal domů. Jakmile v kanceláři osaměl, vyhledal v regálu starou omšelou knihu a posadil se s ní ke stolu. „Vzduch byl přesycen parami,“ zopakoval mimoděk, když v ní listoval. Konečně našel poznámky dávného kronikáře, které měl volně v povědomí, a začal je pozorně pročítat: „Bylo pondělní odpoledne 28. října roku 1918. Co se dopoledne v Praze dělo, jsme zpráv neměli. Továrním telefonem u p. Masnera jsme dostali z Prahy zprávu, že Rakousko přijímá mírové podmínky dané Wilsonem a Praha je vzhůru a na nohou. Více jsme nic nezjistili, protože nebylo možno se celý den Prahy dovolat. Odpolední vlak ku Praze byl přeplněn. Na Nové Vsi přicházeli do vlaku důstojníci rekonvalescenti, procházeli jednotlivé vagóny a zaměňovali vojínům rakouské odznaky za národní kokardy. Více zpráv přinesli ti, kteří v Praze prožili první radostné záchvěvy rodící se svobody a přijeli večerním vlakem. Kolem nich tvořili se hloučky zvědavců napjatě vypravování sledující, otázka střídala otázku, zvláštní vydání novin šla z ruky do ruky. Jedněm pověděli, druzí přicházeli, vypravování nebylo konce. Již dávno tma se rozložila do ulic, tu a tam blikavé světélko osvětlovalo okénka světnic, ale na ulicích a na náměstí stále plno hovorů. Snad jen, kdo byl upoután na lůžko se španělskou chřipkou, zůstal doma. Kdo byl zdráv, toho všechno doma tísnilo, musel s někým sdílet radost. Ač byl vzduch přesycen parami, dýchalo se tak lehce. Hostince ožily a stanovená denní dávka nebyla dodržována…

Oktábec zvedl hlavu, když i přes zavřené dvojité okno zvenku do místnosti dolehl křaplavý pronikavý hlas starosty Lázničky, který se právě na kohosi utrhoval. Oktábec vstal, otevřel okno a vyhlédl ven. „Furt je to nakřivo. Napravo vejš! No vejš, řikám, do hajzlu, kreténi!,“ křičel Láznička přes celé náměstí od radnice. Z mlhy vystupovaly siluety postav na štaflích, které zvedaly na průčelí radniční budovy jakýsi transparent. I u vietnamského obchodu bylo stále plno lidí. Byly slyšet útržky zasvěcených hovorů o kvalitě dýní, o Halloweenu a o počasí. Ředitel dlouhou chvíli s odtažitým výrazem sledoval ten nezvyklý mumraj. Pak zavřel okno, oblékl si kabát, pečlivě napěchoval dýmku, kterou strčil do kapsy, a vypravil se ven.

Rychlým krokem prošel kolem povykujících zájemců o dýně, kteří se za ním otáčeli, a namířil si to přímo k radnici, kde starosta komandoval dva zřízence a několik zaměstnanců městského úřadu.

„Buď zdráv, Kevine!“ řekl Oktábec.

„Nazdáár, ty stará kurvo!“ odpověděl žoviálně starosta a vrhnul se na příchozího s otevřenou náručí. „Dost, že jednou nejseš zalezlej v tom svým muzeu, a přijdeš mezi póvl v podzámčí.“

„Copak to tu chystáš za parádu?“ zeptal se Oktábec.

„No, vidíš, ne?“ odpověděl Láznička a ukázal směrem na tlustou oranžovou stuhu s černým nápisem „HAPPY HALLOWEEN!“ V oknech svítily a blikaly nejrůznější strašidelné předměty. Stará úřednice připevňovala na dveře figurku zombie.

„Já jsem si hned říkal, že na státní svátek to asi nebude…“ poznamenal Oktábec.

Láznička se zasmál. „Hele, Karlíku, nějakej státní svátek je mi totálně u prdele. Věříš mi to?“

„Věřím,“ hlesnul Oktábec. Po vteřině dodal: „Bereš to s předstihem, koukám.“

„No a proč ne? Lidi to tu tak maj rádi. Slavíme tu tak ňák celej tejden.“

Oktábec pokrčil rameny.

„No, ale hlavní párty je v pátek u Olivera, jako tradičně,“ pokračoval Láznička. „Hele, a nechceš přijít? To by byl gól. Pokecáme. Vyfotíme se s tebou…“. Zvážněl. „A pak: letos si budeme připíjet na starýho Bena. Slyšels, že to má už za sebou, chudák.“

Oktábec nasadil soucitný výraz a pokýval hlavou. „Je to moc smutná zpráva.“

„Něco si zazpíváme na jeho počest. Ty krásný starý songy, co nám tu vždycky hrával na kytáru. Tak co, nechceš přijít?“

Bývalý předseda vlády chvilku mlčel a s pohledem upřeným na vyzdobenou radnici uvažoval. Potom řekl: „Moc rád.“

Láznička v příjemném překvapení vykulil oči. „Super, chlape!“ zvolal a poplácal Oktábce po zádech. „Já už sem se bál, že je to pod tvojí úroveň.“

Oktábec tlumeným hlasem dodal: „Chtěl jsem s tebou něco probrat. Jestli tam budeme mít chvilku klidu. Měl bych pro tebe jeden … návrh.“

Láznička, který už udělal tu zkušenost, že s Oktábcem je radno obchodovat, protože umí štědře ocenit dobré služby, se usmál od ucha k uchu.

„Aha! No, to bych řek. A nechceš to probrat hned u mě v kanclu?“

„Pár dní to ještě počká… Budu teď v Praze. Řeším plno dalších věcí.“

Okay, no problem, šéfe, no problem,“ blekotal Láznička a odfrknul si.

„Takže v pátek, domluveni,“ řekl Oktábec, otočil se a zamířil zpátky k muzeu.

„To je teda fakt gól. Halloweenská párty s V. I. P. hostem. Oliver bude mít radost,“ volal starosta za ředitelovými zády. Právě se rozsvítily pouliční lampy.

Oktábec vklouznul do úzké svažité uličky nalevo od muzea, která se odedávna nazývala Havířská. Zapálil si dýmku a vycházkovým tempem pokračoval do mlhy a podvečerního šera. Stačilo ujít pár kroků a člověk se ocitl v úplně jiném světě, než bylo nažehlené, zářící náměstí. Tady mezi opuštěnými polorozpadlými domy a na rozdrolené vozovce zarostlé plevelem byl lesk někdejšího královského zlatohorního města přítomen už jen ve velmi vyšeptalé ozvěně.

Bývalý premiér došel dolů do ulice Na Potůčku. Zastavil se, natáhl z dýmky a prohlížel si chmurnou scenérii toho, co zbylo z této kdysi malebné partie městečka, která se vine kolem Sudovického potoka. Každý rok zde ubyde několik svítících oken, kouřících komínů a vůbec všech projevů lidské existence, zatímco svoje panství rozšiřuje mrtvolné ticho a nehybnost. Hm, hm, říkal si Oktábec v duchu, kam se poděli všichni ti vášniví čtenáři slevových letáků, věrní diváci telenovel, mistři v grilování, specialisti na kanadské trávníky, cestovatelé, zkušené veteránky plastické chirurgie? A že jich tu znal. Tak to vypadá, že zmizeli jako kouř z jejich jointů.

Pokračoval proti proudu potoka skoro na konec ulice k domku, před kterým na zemi blikalo několik hřbitovních svíček. Pouliční lampa ozařovala zanedbanou fasádu kdysi dávno posprejovanou všemi barvami, jíž vévodil neuměle načmáraný nápis „WOODSTOCK FOREVER“. Na zarostlé zahradě obsypané odpadky stál starý vrak dodávky pomalované květinami a nejrůznějšími nápisy. Ve vzduchu byl nepříjemný zápach z nespecifikované lidské nečistoty.

„O jednoho míň,“ procedil Oktábec mezi zuby a šel dál.

KAPITOLA 2 – obraz 3

pátek 24. října 2081, večer

Přímořské letovisko Soufrière na ostrově Svatá Lucie pozvolna vplouvalo do jednoho z bujarých pátečních večerů, který přejde ve vášnivou noc. V restauraci Petit Peak v přístavu byla kolem jednadvacáté hodiny hlava na hlavě a zábava v plném proudu. Číšníci a svůdné servírky roznášeli pestrobarevná voňavá jídla, kreolská kapela vyhrávala tradiční místní melodie a mnozí hosté v jejich rytmu tančili na parketu před barem.

Na terase u stolu s výhledem na moře seděl pohledný zralý muž evropského vzezření v bílém obleku. Před sebou měl lahev červeného vína a na tváři uvolněný výraz. Dozvuky západu slunce nad mořem, obrysy špičatých kopců nad městečkem, palmy, horký tropický vzduch, hukot vln, hudba, překrásné ženy, a co především, okolnost, že tady není celebritou a mediálním štvancem – to vše ho naplňovalo pocitem dokonalé spokojenosti a pohody.

Bývalý prominentní český politik Sebastián Pokorný trávil v dobrovolném exilu v Karibiku už pět měsíců. Stále se nemohl nabažit příjemného a bezstarostného života plného tělesných potěšení. Jaká úžasná úleva nemít pořád za zadkem ty novinářské hyeny, říkal si. A hlavně jak je skvělé být tisíce kilometrů od všech těch „přátel“, s nimiž ho pojily rozmanité barvité příběhy, a kteří by ho nejraději viděli bradou vzhůru. Kdepak, poslední dobou začínala být pro něj v Česku horká půda.

Life is good. Life is so good!“ mumlal si sám pro sebe exministr a nynější „obchodník a rentiér“ s pohledem upřeným na moře a s lahodným kalifornským vínem na jazyku. Dnes si jako obvykle dopřeje mohutný krvavý steak, salát z mořských plodů, vykouří si tlustý kubánský doutník a jako tečku si dá jednu nebo dvě sklenky vynikajícího rumu Chairman’s Reserve místní provenience. Pak sbalí při tanci nebo u baru nějakou místní krásku – černošku nebo mulatku –, se kterou stráví noc ve své vile. Kdepak, jakožto atraktivní movitý Evropan zde o ženy rozhodně neměl nouzi. I teď u stolu cítil, jak na něm ulpívají žádostivé pohledy některých přítomných dam. Byl na to zvyklý a bral to jako samozřejmost. – Při všech těch hrách očí nezaznamenal, že se jeho směrem občas pozorně dívá také jeden muž. Obrýlený Asiat s lehce prošedivělými černými vlasy a s tmavými brýlemi, který působil dojmem movitého čínského turisty, seděl o několik stolů dále a pomalým tempem pojídal mečouna. Kdyby si ho byl Pokorný všiml, byl by o poznání méně klidný. Takto dál nerušeně vedl svoje úvahy. – A jaké to jsou ženské! Vášeň, náruživost, přirozenost, poddajnost… Přesně tak to měl rád. Když si jen vzpomene na ty ledové zmije tam, příjemné jako elektrický ohradník. „Zemský ráj to na pohled, prej!“ zamumlal a vyprsknul. Ve srovnání s pohádkou, kterou zažíval na Svaté Lucii… – výsměch, totální výsměch!

Jakkoli byl exministr Pokorný šťastný, že je na druhém konci zeměkoule, dění v Česku sledoval dnes a denně. Konečně, většina jeho pestrých obchodních aktivit měla nadále svoje těžiště právě tam. Na jeho bankovní konta v Singapuru, Malajsii a Jižní Africe proudily z republiky každý měsíc miliony korun – nájemné z jeho četných nemovitostí, dividendy či podíly na zisku v tichých společenstvích, ale také odložená plnění za přátelské služby při působení ve funkci ministra, za lobbying, za poskytnuté informace či odměny za nesdělení některých informací nepovolaným uším. S pochybnými obchody ve staré vlasti mínil ovšem v brzké době skončit a rozjet v Karibiku v zásadě legální byznys. Ve čtyřiapadesáti letech je přeci už čas na to zvolnit tempo a přejít na méně rizikovou práci. Zbývalo uzavřít několik „spisů“, které měly pomoci dobudovat potřebný vstupní kapitál.

Pokorný chystal mohutné investice v odvětví cestovního ruchu a dále zřízení soukromé detektivní kanceláře. K tomu prvnímu stačilo mít kapitál a trochu obchodního talentu a peníze potečou samy; Malé Antily byly konečně velmi vyhledávanou turistickou destinací. Vedení detektivní kanceláře bylo jistě větší intelektuální výzvou a právě na tuto práci se nejvíce těšil. Vyhledávání, analýza a využití informací bylo totiž jeho silnou stránkou a vášní. Dovednosti v této oblasti ve spojení s vysokou inteligencí a bystrou myslí vytvářely základ jeho životních úspěchů. Díky těmto schopnostem se stal zvláště oblíbeným spolupracovníkem premiéra Oktábce. Když je nakonec byl nucen obrátit proti svému dlouholetému patronovi, zajistily mu i luxusní přesun do karibského ráje.

Pokorný otevřel komunikátor, aby si před jídlem ještě přečetl zprávy. Titulní strana deníku Super naběhla ve zlomku vteřiny. Exministrova tvář se vzápětí zkřivila odporem. Na velké fotografii se šklebila Laura Janda Špondrová, předsedkyně Aliance Progress, ambiciózního opozičního bloku, který sjednotil socialisty, komunisty, zelené a další levicové formace. Krátké vlasy „na kluka“, pichlavá prasečí očka a na nich hranaté brýle, obligátní červený kalhotový kostým – nadějná mladá politička, které média svorně předpovídala premiérské křeslo, tu stála v plné kráse.

„Ovace ve stoje pro první dámu opozice!“ předčítal Pokorný titulek a kroutil hlavou. Rozklikl článek a zběžně ho procházel. Vyplývalo z něj, že mladá politička svým projevem v aule Filosofické fakulty okouzlila studenty. Stejně tak bylo zjevné, že noviny jsou nepokrytě na její straně a podlézají jí, jak mohou. Bývalá mladá, snad jen trochu radikální, představitelka zelených, prý ve svých necelých čtyřiceti vyzrála jako dobré víno a dokáže působit jako sjednotitelka opozice. Podle novin je tu konečně naděje na změnu, na vystřídání zkorumpované garnitury, na nastartování nezbytných sociálních reforem, na srovnání tempa s vyspělým světem. Už prý bylo na čase, aby někdo nastínil atraktivní vizi levice pro 22. století, která dokáže oslovit mladé lidi.

Exministr s pohrdlivým šklebem pinkal prstem po displeji. Hm, hm. Takže podle Laury staří papaláši poskvrnění řadou skandálů a neochotní k reformám musí od válu a někteří rovnou za mříže. – No, vida, už je to tady! V závětří na Svaté Lucii se tomu on ale může tak leda vysmát. – A co tu máme dál? Nová vláda přinese svěží vítr a dožene zpoždění za západní Evropou ve společenských trendech. Česko si nemůže dovolit mít 12 % občanů bez vysokoškolského titulu! Toto neblahé číslo je třeba dostat pod 5 %. Je nutné zjednodušit požadavky na studenty tak, aby nebránily v přístupu ke vzdělání. – No, jasně. Měli by dávat titul rovnou za docházku, nebo spíš všem přihlášeným. – Je nezbytné pokročit v boji za skutečnou rovnost žen a mužů! Stát na příklad musí uzákonit rovné rozdělení domácích prací a péče o děti a zakázat zpátečnickou výchovu dětí v duchu prohnilých genderových stereotypů. Toto vše veřejná moc musí nekompromisně vynucovat všemi prostředky včetně trestního práva a odebírání dětí z problémových rodin! Je třeba zakázat nevhodnou literaturu, filmy, reklamy apod., které udržují genderové stereotypy při životě. – Jojo, to bude genderový eldorádo! – Stát právě tak nesmí tolerovat výchovu k sexuální prudérnosti. Výchova dětí je věc veřejná; hlavní slovo musí mít stát, ne rodiče! Je třeba, aby si děti uvědomovaly dar sexuality už v předškolním věku, ale hlavně, aby se ho naučily vnímat bez genderových vzorců, morálních předsudků a aby si dokázaly samy vybrat sexuální orientaci, která jim nejlépe vyhovuje! Musíme zrovnoprávnit poslední ustrkované sexuální menšiny. Je třeba zahájit otevřený dialog o právech pedofilů, zoofilů, nekrofilů a dalších. – To bude bašta! To by ty pedofily mohli vozit dětem rovnou na sexuální výchovu, aby si to s nimi mohly vyzkoušet. – Je třeba vymýtit zbytky protežování a propagace křesťanské ideologie ze strany státu. Velikonoce a Vánoce nemají co dělat mezi státními svátky a ve veřejnoprávní televizi. – No jasně. Šoupněte tam rovnou ramadán! – Je třeba mobilizovat trestní právo proti těm, kteří netřídí odpad, plýtvají s potravinami, nešetří vodou a elektřinou apod. Je naléhavě nutné zmodernizovat češtinu. Musíme dokončit úsilí o genderovou korektnost jazyka, musíme internacionalizovat slovní zásobu – nelze v jazyce udržovat tolik slovanských a lokálních archaismů, když existuje tolik zavedených mezinárodních slov, a musíme dále zjednodušit pravopis. Je nezbytné konečně přísně zakázat dabing. Je třeba otevřít diskusi o názvech veřejných prostranství a o budoucnosti starých pomníků. Je neudržitelné, aby ve veřejném prostoru zaujímala tak nepatřičně velký význam jména patriarchálních páprdů z dávné minulosti, které dnes beztak sotvakdo zná! Přejmenovat! Nové názvy by měly reflektovat nové politické priority, genderovou vyváženost, měly by být odstraněny přehnaně lokální elementy ve prospěch mezinárodních autorit a hodnot. Sochy starých nacionalistů, maloměšťáků a šosáků by měly putovat rychlou cestou do lapidária…

Pokorný odložil komunikátor s rozečteným článkem, dal si pořádný doušek vína a vydechnul. Už dost, nebude si kazit chuť k jídlu. „Kdepak, ta země jde přímou cestou do prdele!“ ulevil si nahlas. Pohrobci těch, kteří ji kdysi přivedli na dno, už zase zvedají hlavy a za chvíli se chopí kormidla. Ještě že včas zvednul kotvy. I kdyby měl nakrásně čistý štít a nečekal problémy ze strany orgánů činných v trestním řízení ani od svých obchodních přátel, v tom státě by ho už nic dobrého nečekalo. Ještě že na tomhle zapadlém ostrově je svět zatím v pořádku.

Když vidí všechny ty rudé revolucionáře, má málem výčitky svědomí, že podrazil Oktábce, a to zrovna, když jeho bárka jde ke dnu. Karel nad ním držel celá ta léta ochrannou ruku a zavíral obě oči nad jeho kšefty a výstřelky. Když už byl před posledními volbami Pokorného mediální obraz neudržitelný, Oktábec mu nabídl chytrý mix protihodnot za to, aby nekandidoval a stáhl se z politiky. Ano, i díky tomuto odstupnému se zavedl jako úspěšný podnikatel.

Měl tedy projevit více loajality? Pokorný to spíše viděl tak, že svému patronovi dlouhá léta nabízel excelentní služby, ať už jako nadprůměrný manažer svěřených rezortů, nebo jako neoficiální zpravodajec, který dovedl získat informace a využít jejich sílu ve prospěch vlády proti všem protivníkům, ať už v politické, mediální či obecně veřejné sféře. Ano, udělal pro expremiéra a jeho kliku tolik špinavé práce! Za služby se platí. Oktábec to docela jistě viděl tak, že co byl dlužen, štědře splatil. Problém bývalého premiéra byl v tom, že nevěděl, že je dlužen mnohem víc. Ano, i nešíření citlivých informací, které by mohly ve špatných rukách způsobit jeho dlouholetému snažení velké nepříjemnosti, má svoji cenu.

Pokorný většinou brzy poznal, odkud vítr vane, a jak se dostat objektům svého zájmu na kobylku. V případě Oktábce dlouho tápal a trvalo to více než dvě volební období, než vycítil stopu na místě, které předtím tolikrát bezvýsledně prošel. Program systematické alokace pracovních sil, zkráceně PSAPS – projekt podpory přistěhovalectví, který tu byl od samého počátku Oktábcových vlád a který zajistil obnovu prosperity. Soustavně ho sledoval, ale nikdy nenašel nic než banality. Samozřejmě docházelo běžně k drobnému i významnějšímu přilepšování si na straně těch, kteří projekt administrovali – korupce, vyvádění nemovitostí z pozemkového fondu, apod. Nic, co by se nedělo v jiných zemích s programy osidlovacích pobídek. Konečně, sám Pokorný přišel výhodně k řadě nemovitostí. Až po letech mu ovšem jedna zdánlivě bezvýznamná událost vnukla jiný, celkem vzato fascinující úhel pohledu. Jak šel po této linii a rozšiřoval svoje poznatky a podklady, utvrzoval se v dojmu, že narazil na kapitální kousek svojí „zpravodajské“ kariéry.

Svůj spis PSAPS dlouho ponechával „v šuplíku“ a v poklidu rozšiřoval a zdokonaloval. Hodlal se s ním vytasit ve správnou chvíli, až bude mít největší cenu. Dost dobře to mohlo počkat až někdy na dobu kolem voleb nebo později. Nakonec ho musel neplánovaně použít dříve už na jaře tohoto roku, když náhle pocítil nutnost rychle se sbalit a s dostatečným finančním polštářem se přesunout někam hodně daleko. Pravda, ve svých obchodech to jednou trochu přepálil a zapletl se s příliš ostrými hochy. Od té doby se mu zrychlí tep pokaždé, když vidí nějakého Číňana nebo jiného šikmookého. Těch je naštěstí na Svaté Lucii jako šafránu.

Chudák Karel, pomyslel si Pokorný. Nedovedl si vybavit člověka, který by se dokázal lépe ovládat a nedávat najevo vnitřní rozpoložení. Když ovšem na jaře vynesl na stůl svoje trumfy, bývalý premiér pro jednou viditelně vypadl z konceptu. Pokornému ho bylo skoro líto.

A teď ho má podrazit podruhé a nabídnout svoje informace nové garnituře? – No, ale co. Nač ta sentimentalita? Když se celá země a systém řítí do pekel, každý se musí starat především o svoji budoucnost. Takže, sorry, Karle, sorry! Jak to říkal tatík? „Nikdy si nenech kazit byznys svym politickym přesvědčením, ty vole!“ Svatá pravda. No, co? Jsou to svině marxistický, jsou, ale když dobře zaplatí. Komouš, fašoun nebo mohamedán – když má co nabídnout… Pokorný zvedl sklenku směrem ke komunikátoru, kde stále zářil článek o nadějné političce. „Takže možná si plácneme, ty rudá nádhero. Kdo ví.“

To už mu krásná černoška nesla na stůl jeho biftek. Při pohledu na plný talíř se blaženě usmál od ucha k uchu, poplácal servírku po zadních partiích a odměnil ji východokaribskou pětidolarovkou.

Asijský gentleman zvedl hlavu od své ryby. Když viděl, jak se Evropan v bílém obleku lačně vrhá na svou večeři, koutky úst se mu lehce rozšířily do mrazivého úsměvu. Podíval se na hodinky, vyťukal zprávu na svém komunikátoru, odeslal, a pak se znovu věnoval svému talíři.

KAPITOLA 2 – obraz 2

úterý 14. října 2081, po poledni

Novoknínské náměstí Jiřího z Poděbrad se v záplavě slunečních paprsků skvělo jako klenot. Barokní měšťanské domy, muzeum, radnice, kostel i bývalá škola ve svých nových fasádách ve světlých tónech oslnivě zářily. Symfonii barev dotvářely dvě mohutné lípy uprostřed se sytě žlutými korunami. Všude ticho, klid a téměř liduprázdno. Na lavičce u kamenné kašny se rozvaloval starosta Kevin Láznička a vychutnával si, jak to míval po obědě ve zvyku, vlastnoručně ubalenou cigaretu marihuany. Jeho dlouhé šedé vlasy, které už zjevně dlouho neviděly šampón ani hřeben, povívaly ve větru. Nad ním ležérně postávala stárnoucí servírka Mia a s nezúčastněným výrazem usrkávala levný koktejl. Když jí vítr shodil ze stromů pár listů k nohám, poznamenala: „A stejně je to strašný – za chvíli další rok v prdeli!“ Starosta pokrčil rameny a vyfoukl obláček kouře.

Do zadumaného klidu vpadnul motor přijíždějícího auta. Ze směru od Kocáby se vynořil sportovní mercedes se stříbrnou metalízou, který záhy zaparkoval pod lipami. Vystoupila mondénní mladá černovláska s velmi pěstěným zevnějškem. Nasadila na hlavu bizarní klobouk a s lehce pohrdlivým výrazem velkoměstské intelektuálky, která se ocitla padesát kilometrů od Prahy, přelétla očima náměstí.

„Co je zas tohle za nádheru?“ špitla Mia ke starostovi, který se neochotně otočil. „No, co? Oktábec má zas nějakou návštěvu. Povídal něco… Jo, to bude vlastně ta novinářka, co s ním má dělat interview. To je furt něco. Kde je Karel Oktábec, tam je holt pupek světa. Jsme teď něco jako metropole celýho tohodle zasranýho státu… Já stejně řikám, že všechno řídí dál sám. Nasadil tam za sebe tu kozatou blondýnu, ale každej ví, že je to jenom jeho nastrčená loutka, maskot. Ta vychytralá svině všemu šéfuje dál. Znám ho vod školy.“

„Měl bys bejt rád, že ho tu máš,“ řekla Mia. „Co se vrátil, tak ti to tu dal dohromady. Celý náměstí se jenom blejská. No čum! … Dřív ti to leda padalo na hlavu.“

Láznička mávnul rukou. „No a proč by taky nepustil chlup svýmu městu? Za ty léta si nakrad vrchovatě. Víš, co se teď všude píše. Má určitě tolik, že ho to ale vůbec nebolí. Chce, aby to tu ňák vypadalo, když tu bydlí, ne? A pak tady furt žvaní vo tom devítistým výročí, co nás za pět let prej čeká… Ale mezi náma, je to stejně kus vola! Já bejt na jeho místě, tak se na ňákej Knín vyseru a jedu si užívat zbytek života někam do tepla. Seychely, Mauricius, Borneo…“

„Prostě máte před nim všichni mindrák. Protože něco dokázal, protože je to krásnej chlap pořád, i když mu už táhne na šedesátku… Udržovanej, nádherný hadry, nemluví sprostě, galantní, sečtělej…“ Skoro toužebně se podívala směrem k muzeu. „Hned bych si dala říct…“

Láznička se hrubě zasmál. „Si nech zajít chuť. To je jiná liga. Ty si musíš vystačit už tak leda se mnou, s Oliverem a vůbec se starou gardou z hospody.“ Pohladil ji po hýždích. „Mimochodem dneska jsem na řadě já, ne?“

Novinářka zatím přicupitala k majestátní jednopatrové barokní budově s vysokou střechou. Vedle širokých dveří se blyštěly dvě nové mosazné cedule. Na jedné stojí nápis „Městské muzeum“, na druhé „Nadace pro zachování a ochranu kulturního dědictví“. Novinářka se ušklíbla. Hm, zřejmě jedna velká prádelna špinavých peněz. Stiskla tlačítko zvonku. Ne, že by nebyla nervózní. Za malou chvíli se měla setkat s legendou české politické scény, kterou vídala dnes a denně v médiích po celé dětství a dospívání, s mužem, ke kterému celá země po dlouhá léta vzhlížela, který byl obdivován jako zachránce a obnovitel tuzemské ekonomiky, ale poslední dobou čím dál více kritizován jako údajný patron kmotrů, přehlížející rozkrádání veřejných peněz, korupci, a co hůř, jako brzda pokroku v sociálních trendech, zpátečník, „muž včerejška“, kryptonacionalista, kryptosexista… Buď jak buď, mladá žurnalistka dostala obrovskou šanci udělat si jméno na dobrém rozhovoru. Dlouho do noci pečlivě připravovala rafinované otázky a těšila se, jak svou oběť bude grilovat.

Ve dveřích zašramotil klíč, chvíle napětí a najednou tu stojí osobně bývalý předseda vlády ve skvěle padnoucím obleku bold stripe a s pronikavým, ale vůbec ne nepříjemným pohledem se dívá své návštěvnici přímo do očí. Vypadal stejně, jak ho znala z médií. Jako by se za ta léta ani neměnil. Černé vlasy zatím nechytaly šeď, jen pleš na temeni se možná pomalu zvětšovala. Hádala by mu necelých padesát, ne padesát osm.

„Diana Hošek,“ hlesla a nesměle svému hostiteli podala ruku. „Těší mě. Karel Oktábec,“ řekl expremiér a zatvářil se mile, ba až okouzleně, jako kdyby se díval do tváře ženě, která se mu velmi líbí. Jednou z jeho dovedností, kterých si sám cenil nejvíce, a která mu nesmírně pomohla v jeho politické kariéře, bylo dokonalé umění přetvářky. Schopnost působit dojmem, který naprosto neodrážel jeho skutečné pocity a duševní rozpoložení, považoval za dar od Boha.

Za chvíli už seděli ve skromně zařízené kanceláři v prvním patře. Oktábec seděl za svým pracovním stolem u zapnutého diktafonu, novinářka v pohodlném křesle pro hosty předčítala otázky z papíru. Pro začátek pár nenáročných, zdvořilostních: „Tedy, pane expremiére, jaké to je opustit po tolika letech vrcholnou politiku a odejít do ústraní? Z centra všeho dění jste se vrátil do své tiché domovské obce padesát kilometrů od Prahy. Už skoro rok a půl jste neposkytl rozhovor ani vyjádření médiím…“

„Budete se možná divit, Diano, ale zažívám právě velmi spokojená léta. V politice už mám svoje odslouženo. Jak je všeobecně známo, odešel jsem dobrovolně v půlce čtvrtého volebního období a dal prostor mladším. Dlouhá léta jsem pracoval pro tuto zemi, snad mám teď právo na trochu odpočinku.“

„Dá se říct, že relaxujete aktivně. Vzal jste si na starost lokální muzeum, vedete nadaci, která financuje rekonstrukci kulturních monumentů…“

„Ano, je to tak. Stal jsem se na stará kolena ředitelem městského muzea, které bylo znovuotevřeno letos v červnu. Provoz financuje moje Nadace pro zachování a ochranu kulturního dědictví, která zde našla svoje sídlo.“

„Říká se, že moc je pro politika droga. Nechybí vám ani trochu?“

„Nejsem člověk, který by podléhal závislostem. Politika, ani, jak vy říkáte, moc, mi neschází. Důležitý je pocit, jestli člověk dokončil nebo nedokončil, co udělat měl. Já mám v tomto směru svědomí čisté. Jako vysloužilý politik si s radostí užívám podzim života a sleduji zpovzdálí, jak si vedou moji nástupci. Mám rád procházky v lesích, v létě chodím na houby, občas zajdu na ryby do Kocáby a dívám se, jak plyne čas.“

Novinářce, která se už dostatečně osmělila, se do očí i tónu hlasu vrátila jedovatá pichlavost.

Okay, ale co říkáte řečem, že jste se stáhnul z politiky jen naoko a že zpovzdálí dál taháte za nitky?“

„Těm se jenom usmívám.“

Diana Hošek se ušklíbla. „Ale říká to hodně lidí včetně některých vašich bývalých spolupracovníků. Dalo by se říct, že si o tom povídají vrabci na střeše!“

„Jenom proto, že si něco myslí hodně lidí nebo třeba vrabců, tak to ještě nemusí být pravda.“

Proti tomu ovšem novinářka nemohla nic namítat. Krátce se zamyslela a přešla k dalšímu bodu. „A jak se díváte na to, jak si vede vaše nástupkyně Vanesa Korecká?“ zeptala se lehce jízlivým tónem.

„Vanesa Korecká je… zárukou kontinuity. Vede si dobře…“ K delšímu výkladu se expremiér zjevně neměl.

Diana tedy pokračovala: „Okay. Co vlastně s odstupem času považujete za svůj největší sukces ve funkci?“

Oktábec se pousmál a Dianě se zdálo, že v tom úsměvu byl přídech tajemna: „Jednoznačně nastartování ekonomiky. Převzali jsme krachující stát v hluboké hospodářské depresi. Podnikatelé od nás utíkali, mladí lidé odcházeli za prací ven, rychle stárnoucí populace, katastrofální nedostatek pracovní síly… Situace vypadala beznadějně. Inteligentní a promyšlená politika mých vlád, založená na deregulaci ekonomiky a systematické alokaci pracovních sil ze zahraničí, dala stát dohromady. Dnes Česká republika znovu patří mezi nejvíce prosperující země světa.“

Diana opatrně opáčila: „Okay. Zásluhy na oživení ekonomiky vám přiznávají i vaše kritičky a kritici. Poslední dobou se ovšem vrší otazníky. Lidé se začínají na uplynulou éru dívat negativněji. Ukazuje se, že ne úplně všechno bylo all right. Média rozkrývají kauzy zmanipulovaných veřejných zakázek, korupce, rozkrádání veřejných peněz, napojení na organizovaný zločin. Novinářky a novináři přicházejí s jedním závažným zjištěním za druhým. Vypadá to, že na nás ze skříní vypadávají kostlivci. Z vaší strany zatím nezaznělo vyjádření k žádnému z těchto případů.“

Oktábec složil ruce na břiše. „Jsem politik ve výslužbě, který se stáhnul z veřejného života a nedává běžně mediální vyjádření. Neměl jsem žádný důvod komentovat tyto mediální kauzy. Nebudu to dělat ani teď. Jen obecně bych řekl tolik, že se obávám, že v tom všem je na prvním místě snaha zavděčit se určité společenské poptávce, senzacechtivost, nedostatek profesionálního přístupu. Média konečně tak nějak žijí ze skandálů.“

„Myslíte si tedy, že všechny ty kauzy jsou produktem bujné fantazie médií bez reálného fundamentu?“

„Předně bych řekl, že dokud nebude někdo obviněn a pravomocně odsouzen, jsou všechno jenom spekulace. Zatím nebylo zahájeno ani žádné trestní řízení. Buďme tedy korektní.“

„Dal byste tedy za svoje ministry a ministryně ruku do ohně?“

„To po mně chcete moc silná a patetická vyjádření! Vláda, to není nějaké bratrstvo nebo řád. Spíš bych ji vnímal jako kolegium manažerů. Já jsem hodnotil ministry podle výsledků, ne podle čistoty charakteru. Vždy je důležité vycházet z priorit. Kdybyste si měla vy jako občan vybrat mezi efektivní vládou složenou z profíků, kteří zajistí, že stát funguje jako hodinky, ale kteří nejsou morálně bez poskvrny a občas si něco přihrají domů, na straně jedné a mezi vládou neposkvrněných duší, kteří jsou ale neschopní manažeři a vedou hospodářství cugrunt? Já pořád považuji za lepší variantu tu první, ale možná to vidíte jinak.“

Diana Hošek se zatvářila popuzeně: „Nezlobte se, pane předsedo, ale nezdá se vám, že to celé hodně bagatelizujete?“ Hlavou už jí běhaly chytlavé titulky.

„Spíše bych řekl, že se snažím zasadit tyto jevy do správného kontextu. Politik by měl zachovávat klid a rozvahu.“

„Takže vaše vláda byla ta první varianta – profíci, za kterých stát šlape jako hodinky, ale nejsou to právě morální kádry?“ zeptala se Diana kousavě.

Oktábec pokrčil rameny. „Každopádně není na mně, abych takové hodnocení prováděl.“

„A co vlastně říkáte na nově diskutovaný pojem divoká sedmdesátá léta?“

Bývalý předseda vlády se zasmál. „To je velmi zjednodušující a povrchní mediální zkratka, která vypovídá velmi málo o době, kterou jsme žili, o úžasném znovuzrození našeho hospodářství. Co víc k tomu říct?“

„A jak vlastně vnímáte to, jak se o vás a vašich vládách teď píše v médiích? Nic moc hezkého to není, to asi budete souhlasit. Nemáte pocit křivdy nebo nevděku?“

„Víte, Diano, co se píše v médiích mě ani moc netrápí. Člověk s jistou zdravou dávkou sebevědomí se orientuje především podle vlastního vnitřního kompasu a podle názorů lidí, kterých si váží.“

„Novinářů a novinářek si tedy asi příliš nepovažujete…,“ ušklíbla se Diana.

„Nemám komentář k našim novinářům,“ odvětil suše Oktábec.

Novinářka se posunula ve svých poznámkách dále. „Aktuálně se skloňuje ve všech pádech jméno bývalého ministra vašich vlád Sebastiána Pokorného, který podle všeho odešel do zahraničí a zdržuje se neznámo kde. Jak si vysvětlujete jeho odchod? A jste spolu v kontaktu? Právě s jeho jménem bylo spojováno nejvíce kontroverzí. Daňové úniky, korupce, napojení na organizovaný zločin…“

„Sebastián byl především velmi schopným manažerem. Osvědčil se na ministerstvu dopravy, zazářil v pozici ministra financí. Odtud by mělo každé hodnocení začínat. Jiný komentář k němu nemám a nebylo by to ani korektní. K bývalým členům svých vlád zachovávám jistou lidskou loajalitu a kolegialitu,“ řekl Oktábec. Zamyslel se. „On Sebastián je tak trochu mediálním otloukánkem. V tomto směru mám pro jeho odchod do zahraničí, je-li to pravda, jisté pochopení. Ale abych odpověděl i na váš poslední dotaz, v kontaktu nejsme, zprávy o něm nemám.“

„Podezření proti panu Pokornému jsou velmi vážná. Neobáváte se, že pokud se potvrdí, bude to mít dopad na reputaci vašich vlád a vás osobně?“

„Podívejte se, Diano, o tom, jestli někdo spáchal trestný čin nebo ne, rozhodují nezávislé soudy. Ani pan Pokorný nebyl z ničeho obviněn, souzen, natož pravomocně odsouzen. Dokud se tak nestane, jsou i v jeho případě všechno jenom pusté spekulace a mediální hry… Reputace, popularita, prestiž – to jsou v politice všechno velmi pomíjivé věci, stejně jako vděčnost lidí. Konečně, už jsme se také okoukali.“

Diana Hošek se ve svých poznámkách chýlila k závěru: „Hodně se dnes také mluví o tom, že vaše vlády preferovaly ekonomická témata před sociálními. Ekonomika šla nahoru, ale trochu jsme zapomněli na otázky, jako je rovnost žen a mužů, sociální začlenění, rovnoprávnost sexuálních menšin, ochrana životního prostředí, účinná ochrana lidských práv. Mluví se o zpoždění v sociálních trendech za západní Evropou.“

Oktábec se tvářil neutrálně. „K tomu nemám moc, co bych řekl. Priority mých vlád nutně ležely v jiných oblastech. Základem byla obnova hospodářství. Teprve, máme-li splněny základní potřeby, můžeme diskutovat o nadstavbě.“

Novinářka se zatvářila popuzeně. „Řada osobností by vám na to řekla, že naopak tato sociální témata jsou základ a ekonomika nadstavba.“

Expremiér pokrčil rameny. „O tom nepochybuji. Dnes určitě. Před patnácti lety jsem moc takových neslyšel…“

„Řada zástupců a zástupkyň neziskového sektoru přímo hovoří o tom, že jste byl programově a systematicky brzdou pokroku. Že přes vás neprošlo nic, co by…“

„Pokrok – to je velice relativní pojem,“ přerušil novinářku Oktábec. „My, co jsme se narodili ještě za staré Unie, si vzpomeneme, že tenkrát se s tím slovem šermovalo všelijak. Program mojí strany je orientován trochu jiným směrem.“

„A nemyslíte si, že nyní, když je ekonomika v dobré kondici, je na čase pohnout se sociální politikou?“

„Tuhle otázku rád přenechám voličům.“

Když se o několik minut později loučili dole před muzeem, Diana znovu přelétla očima tiché náměstí. Na dohled bylo jen několik starých lidí, kteří se belhali každý jiným směrem. Kdepak, tady chcípnul pes, pomyslela si. „Říkal jste, že sledujete, jak plyne čas,“ poznamenala znuděně potlačujíc zívnutí. „Tady jako by se čas zastavil.“

Oktábec se mile usmál. „To se vám jenom zdá.“

S úlevou zavřel vchodové dveře, opřel se o ně zády, vydechl a sám pro sebe zopakoval: „To se vám jenom zdá.“

KAPITOLA 2 – obraz 1

pátek 10. října 2081, podvečer

Když soumrak zvolna padá, můj Bože jak sladko je snít…,“ pobrukoval si osamělý chodec dávno zapomenutou píseň, když stoupal do kopce po zarostlé polní cestě. „Jdou spát i ztichlá stáda, a všude vládne mír a klid…“ Na nebi směrem k západu zářily červánky a čarokrásná příroda kolem se halila do jemně oranžového hávu. Nikde nebylo ani živáčka; jen divoká zvěř radostně užívala volnosti, kterou jí nabízel vylidněný kraj. I tmavovlasý štíhlý dlouhán ve sportovní bundě s aktovkou v ruce, který se nesl zpříma jako voják, se zde daleko od Prahy cítil svobodně a bezpečně. Tady nehrozilo setkání s loupežnými gangy z předměstí, nezvladatelnými výrostky nebo džihádisty. A kdyby přece někdo… – přejel zlehka dlaní po bundě, až nahmatal pouzdro pistole.

Muž se zastavil a ohlédl se dolů do údolí, které se rozvíralo kolem malé říčky. Z dálky a v podvečerním tlumeném světle vše vypadalo málem jako v době jeho dětství. Sem na stráň přece chodili pouštět draky – i se „Starým“! S hrůzou si uvědomil, že je to téměř půlstoletí zpátky. Při soumraku zplanělé louky vytvářely příjemnou iluzi někdejších polí a pastvin. Opuštěné ruiny se zbytky střešních tašek, kterými se proháněl vítr, znovu připomínaly domy, mlýny a usedlosti. Pruh asfaltové drti prodchnutý kopřivami a plevelem vypadal docela jako někdejší silnice.

Čahoun se dál prodíral vysokou travou směrem k malému háji obehnanému zdí, který vystupoval jako tmavý ostrůvek uprostřed bývalých polí. V pozadí se zvedal zalesněný vrch, který hrál všemi barvami podzimu. Nádherné místo posledního odpočinku, pomyslel si muž. A také ideální místo pro setkání mimo dosah nepovolaných uší, mikrofonů a kamer, stranou nenechavých čidel dronů. Kdepak, „Starý“ ví, co se patří.

Když dorazil k polorozpadlé zdi, přitiskl se k ní a opatrně nahlédl. V šeru pod korunami stromů stály řady neudržovaných náhrobků a křížů porostlých břečťanem, vzadu v protějším koutě se rýsovala smutná silueta zchátralé kaple. Vše dřímalo v naprostém tichu a v nehybnosti. Jediným náznakem života byl plamínek osamocené svíčky svítící v lucerně na jednom z hrobů.

Návštěvník skřípající zadní brankou vešel dovnitř a zvolna kráčel za světlem. Rozhlížel se kolem, ale nikoho neviděl. Uklidňovala ho ovšem důvěrně známá vůně virginského tabáku, kterou cítil ve vzduchu. Hrob se zářící lucernou byl na rozdíl od všech okolních uklizen a zlatý nápis na něm vypadal jako nový. „Zde v Pánu odpočívá…,“ začal předčítat, když za sebou ucítil pohyb. Otočil se a spatřil mužskou postavu v černém kabátě a s kloboukem na hlavě.

„Vítej. Už na tebe čekám,“ řekl tichým hlasem muž v klobouku a s náznakem neveselého úsměvu podal svému hostu ruku. „Přesný jako vždy.“

„Rád tě vidím,“ zamumlal dlouhán. „Ale měl jsem co dělat. Prodírat se touhle divočinou… Málem bych to tu nepoznal. Tam po stráni přece kdysi vedla solidní cesta.“

Muž v klobouku pokrčil rameny. „Všechno se změnilo. Tady jako jinde.“

„Ale jedno se musí nechat,“ zazubil se host, „místa pro schůzky umíš vybírat perfektně. Z pohledu mojí profese k tomu nemám co vytknout.“

„Opatrnosti není nikdy nazbyt,“ řekl suše ten druhý. „Zvykej si. Po volbách to už ani jinak nepůjde. Budeme se muset mít setsakramentsky na pozoru. Ostatně, platí to i pro dnešek. Potřebujeme si promluvit v klidu.“

„Klidu tady bude víc než dost. Tihle už na nás nic nepoví,“ zasmál se dlouhán. „Ale to prostředí není zrovna nejoptimističtější, pravda. Až z toho trochu mrazí. Vzpomínáš na ten film, co jsme viděli jako kluci v letním kině? Ten horor, jak se tam…“

„Horor? Jako v hororu si připadám leda tam dole!“ vyprsknul muž v klobouku ukazuje směrem k městečku. Pak se otočil a se zamračeným pohledem upřeným kamsi mezi hroby kazatelsky deklamoval: „Máš tu čest být v nejlepší společnosti, kterou tu máme. Skoro všichni, co v tomhle městě za něco stáli, už jsou tady. To, co tam zbylo … ta sebranka – člověku je z toho nanic… Ale tak je to vlastně všude v tomhle státě. Dobří a slušní lidé už z většiny dávno leží v zemi. Odpočívají v těchhle tichých zelených zahradách a čekají na nás, několik posledních opozdilců, trosečníků v čase…“ Jemně pohladil hranu vedle stojícího náhrobku. „A stejně mají štěstí, že se toho všeho nedožili…“

Dlouhán zvážněl a zatvářil se málem omluvně. Třebaže „Starého“ názory bez výhrad sdílel, jeho teskné monology neměl rád, a zvlášť mu nebyly příjemné v ponurém prostředí večerního hřbitova. Aby stočil hovor jinam, vyndal z aktovky tlustý šanon a významně na něj poklepal.

Muž v klobouku rychle přešel do věcného tónu. „Pravda, dejme se do práce.“ Převzal fascikl a začal jím listovat. Dlouhán zatím vysvětloval: „Vypadá to, že náš přítel skutečně skončil s rekreací. Za poslední dva týdny kamery zachytily pohyb u několika našich objektů. Minulou středu se dva chlápci motali kolem zámku v Litni a fotili ho ze všech stran. Sjel jsem záběry z dalších lokalit a zjistil jsem, že ti samí a dva další fotili v těchhle dnech u osmi dalších objektů. Nějaká mladá ženská zase o víkendu slídila v Drahenicích a chtěla zpovídat pamětníky ohledně… však víš. Proklepnul jsem to a jsou to lidi z jedné detektivní kanceláře z Brna.“

„Ano, to je jeho styl. Výborně. Skvělá práce,“ pokyvoval hlavou „Starý“ stále zahleděn do materiálů. „Podle všeho je právě teď ve fázi, kdy si v tichosti připravuje dokumentaci, rozšiřuje poznatky, shání nové kontakty. Je potichu a myslí si, že není vidět. Má docela jistě v plánu vytasit se s tím na nás po volbách nebo rovnou nabídne svoje služby nové vládě.“ Zamračil se. „Tentokrát jsme ovšem o krok před ním. Už nikdy neudělám stejnou chybu, která nás přišla tak draho.“

„Stejně – pár takovejch jako on, a mohli jsme to rovnou zabalit. Jako by nikdy neměl dost? Nikdo si nenahrabal tolik. A potom, co jsme mu zafinancovali odlet do teplých krajin! Jestli by měl někdo projevit trochu vděčnosti, tak už nevim, kdo jinej.“

Muž v klobouku se trpce usmál. „Vděčnost? To je jen dychtivé očekávání výsad, které mají v budoucnu teprve přijít – říká klasik. Dokud měl pocit, že mu máme co nabídnout, vděčný byl a byl taky pořádně k užitku. Dokud svůj zvláštní um zaměřoval proti našim protivníkům, byl pro nás velkou posilou. Pak prostě špatně vyhodnotil situaci. Nespoutaná hamižnost zatemnila jeho jinak brilantní mysl.“

„Já vždycky říkal, že spojovat se s hochštaplerama jeho střihu je vo hubu.“

Muž v klobouku nesouhlasně zavrtěl hlavou. „A já vždycky říkám, že jsme museli naplno vytěžit materiál, který byl k dispozici. Lidé mají různé kvality. S těmi, co nejsou zatíženi jakýmikoli ideály, se často pracuje mnohem lépe. Ti se dají snadno motivovat. S touto jednou výjimkou to doteď fungovalo bezproblémově. Účel světí prostředky. Pro náš ušlechtilý cíl to platí tím spíš. Jestli to znamená, že pár gaunerům musíme pomoct splnit jejich životní sny, pár pitomcům dát možnost, aby se cítili důležití…“ Mávnul rukou. „S tím jsem byl vždycky plně srozuměn. Zdroje jsme měli. Bylo co nabídnout. Pořád je co.“

„Každopádně neměli bychom už dál čekat,“ zasyčel druhý. „Víš, že je všechno dávno připravené.“

„Starý“ chvíli mlčky sledoval zářící svíčku, potom ji vyndal z lucerny a postavil ji na horní hranu náhrobního kamene. Tiše poznamenal: „Trpělivost je společníkem moudrosti. Bylo rozumné pár měsíců počkat. Teď je ale na čase uvést soukolí do pohybu.“ Dlouhán pomalu přikývl a na tváři se mu rozhostil výraz uspokojení.

Oba muži sledovali, jak se plamínek svíčky komíhá ve větru. „Náš přítel hraje vysokou hru a nahoře fouká,“ řekl „Starý“. Když po pár vteřinách plamen zhasnul a hřbitov potemněl, s povzdechem dodal: „Ale stejně je ho škoda. Člověk jeho inteligence a schopností mohl pro naši věc udělat ještě hodně.“

Za necelou půlhodinu se dlouhán vracel k autu po stráni cestou, kterou si vyšlapal jen sám. Cítil příjemný neklid z nadcházejících úkolů doprovázený o stupínek vyšším krevním tlakem a rychlejším tepem, a přesně tak to měl rád. Pohled do údolí, které se už ponořilo do tmy, mu připomněl jeho píseň. „Záře mého ohně dohasíná, brzy budu už spát. A ty ve vzpomínkách ke mně přijdeš dobrou noc mi dát…

Blog na WordPress.com.

Nahoru ↑