sobota 27. září 2081, ráno

Slunce už stálo pevně nad obzorem a městečko zasazené v líbezné kopcovité krajině se v jeho objetí probouzelo do nového dne. První stromy zbarvené do žlutých a oranžových odstínů i studený vítr, který se proháněl v jejich korunách, dávaly znát, že podzim brzo naplno převezme vládu. Alespoň pro dnešek ještě vlažné sluneční paprsky a téměř bezmračné nebe slibovaly pokračování babího léta. Turci mu říkají pastırma yazı – pastirmové léto – podle lahůdky ze sušeného hovězího masa. Pastırma se totiž připravuje právě v období suchých teplých týdnů, které zažívá turecké vnitrozemí na začátku podzimu.

Jindy bývala zdejší sobotní rána lenivá; ulice zůstávaly vylidněné a obchody zavřené do dobrých deseti hodin. A přece tentokrát už před devátou bylo celé městečko na nohou. Na mírně svažité prostorné náměstí ze všech stran proudily davy lidí ve svátečním oblečení. Vyrůstal jeden stánek za druhým a trhovci skládali na pulty cukroviny, látky, hudební disky a další rozmanité zboží všech barev a vůní. Z reproduktorů u pódia před mešitou zněly písně v orientální tónině a rozléhaly se až do nejvzdálenějších uliček. Snad každý dům na náměstí a na hlavní ulici, která jej protínala, byl ozdoben červenou vlajkou s bílým půlměsícem a hvězdou. Z desítek obrazů, fotografií a plakátů vyhlížela v nejrůznějších provedeních tvář Mustafy Kemala Atatürka.

Uprostřed všeho ruchu, obklopený hloučkem lidí, vynikal nepřehlédnutelný muž ve světlém balonovém plášti. S kdekým si podával ruku, rozdával úkoly, poučoval, káral, chválil, rázně gestikuloval. Šarmantní padesátník s černými vlasy, knírem a pronikavýma očima se jmenoval Arhan Demirel. Jeho přání jsou všem rozkazem a jeho vůle hladce překonává odpor, jako když nůž prodejce döner kebabu proniká masem na otáčivém rožni. I starosta, který je zvyklý s podřízenými, ba i s obyvateli městečka jednat povýšeně a autoritativně, se před vlivným mužem z ústředí a jeho rozhodným pohledem mění v poddajného úředníčka. Přijímá pokyny, odpovídá, když je tázán, předkládá koncept proslovu a nechá si poradit, co vyškrtnout a co naopak doplnit.

Pár kroků stranou postával Demirelův asistent Zikri Yılmaz, atraktivní mladík s lehce znuděným výrazem, který ve své kožené bundě a s fotoaparátem zavěšeným na krku vypadal docela jako reportér. Vychutnával si opožděnou první ranní cigaretu a sledoval svého nadřízeného, jak vše řídí a organizuje. Jako kdyby dnešní slavnost nebyla akcí místních, ale Demirelova vlastní. Slavnostní otevření nové mešity a návštěva VIP delegace v čele s panem ministrem musela zkrátka proběhnout bezchybně podle režie ústředí.

Yılmaz pracoval pod Demirelem sotva půl roku a jeho nadřízený ho stále nepřestával fascinovat. Byl to šéf velmi náročný, přísný, zarputilý, puntičkářský. Na druhou stranu nepochybně oplýval velkou přirozenou autoritou, obdivuhodnou schopností jednat s lidmi, širokým rozhledem, silným vlasteneckým cítěním a, co především, zcela žil pro svoji misi. Množství lidí, se kterými se znal, a hlavně těch, kteří znali jeho a chovali k němu respekt, bylo ohromující. Ať už se přijelo do jakéhokoli zapadákova, jako bylo tohle … Eski Rasathane, „strýc Arhan“ tu byl pro každého pojmem.

K Zikrimu přes hudbu a hlasy doléhaly jen útržky hovorů. „Je třeba vyhnout se jakýmkoli provokacím!“ opakuje Demirel svou oblíbenou poučku. Znovu se probírá harmonogram návštěvy, který už musejí všichni znát nazpaměť. Příjezd delegace, káva na radnici, návštěva školy, ceremoniál před mešitou, návštěva mešity, odjezd delegace – vše dle minutovníku. Každý tu má svoji určenou úlohu. Samozřejmě i Zikri, který má ovšem jako obvykle poslání povícero; je dnes řidičem, osobním strážcem, fotografem dokumentaristou, zpravodajcem a Demirelovou univerzální prodlouženou rukou.

Poprvé od příjezdu měl Zikri čas pořádně si prohlédnout náměstí. Stálo zde množství úhledných domů s výzdobou propracovanou do pozoruhodných detailů, z nichž některé působily honosně. Vyzařovala z nich jemná kultivovanost, smysl pro estetiku a jakási půvabná lidskost. Architektonické styly si Zikri rozpoznat netroufal, takovéto kulturní libůstky rád přenechával Demirelovi. Cosi mu zde vracelo pocity, které měl, když se jako dítě ze své malé domovské vesnice občas dostal do okresního města Battalgazi v provincii Malatya, kam později chodil na střední školu. Tohle městečko je mnohem menší, vlastně spíš vesnice, a přece má tolik nádherných staveb. V těchto starých kulisách pulsoval nový život. Staré a nové – jedinečné napětí, kontrast i harmonie. Dokonalá inspirace pro fotografa, zvlášť pro tak dovedného, jakým byl Zikri už od dob studií na vojenské akademii.

Udělal už pěknou řádku snímků, když se do hledáčku jeho objektivu dostal stánek se sladkostmi a pečivem. Ležely zde úhledně vyskládané dozlatova upečené baklavy, různobarevné kostky lokumu, pistáciové şöbiyety, cezerye, sezamové sušenky, krásně načechraný meruňkový dezert kaymaklı kayısı tatlısı… – „A pán by si přál?“ Za pultem se vyzývavě usmívala krásná černovláska lahodně kyprých tvarů. Celým tělem mu projel důvěrně známý příjemný pocit horka, který se dostavoval vždy, když se cítil jako dravec na lovu a měl krásnou kořist na dosah. Ženy byly jeho velká slabost, jak věděli všichni, a jak konečně stálo i v jeho osobní složce na ústředí v Ankaře. Těžko jim odolával a ony těžko odolávaly jemu. Ani si nevšiml, když Demirel s uvítacím výborem odkráčel k radnici čekat na příjezd hostů. Pro tuto chvíli vnímal jenom hravé oči a bujnou hruď dívky, která byla sladká a k nakousnutí stejně jako její cukrářské výtvory.

Jen o pár minut později kolem projela kolona černých limuzín, která se zastavila před radnicí na hlavní ulici kousek za náměstím. Před uvítacím výborem, Demirelem a malým hloučkem nejvíce nedočkavých občanů vystoupilo šest vzácných hostů – na prvním místě ministr, dále velvyslanec, Demirelův nadřízený sekční šéf Rüzgar Bayraktar, zástupce velkého muftího, předseda krajanské organizace Türk Toplumu a konečně štíhlý muž v šedém obleku, o něco mladší než ostatní, kterému nikdo neřekl jinak než „plukovníku“.

Slova se ujal starosta: „Vážený pane ministře, vážení pánové, vítejte v Eski Rasathane. Je pro nás obzvláštním potěšením a vyznamenáním, že jste nás poctili svou návštěvou v tento významný den naší obce…“ Zatímco starosta mluvil, Demirel vplul mezi hosty a zařadil se vedle sekčního šéfa. Rozložitý postarší muž s pleší, udýchaný po každém výraznějším pohybu, který byl nejspokojenější za svým pracovním stolem v kanceláři a ze srdce neměl rád cestování, se přemáhal, aby působil dostatečně optimisticky.

„Všechno připraveno, Arhane?“ dotázal se Bayraktar trochu ustaraně namísto pozdravu.

„Jistě, pane,“ odpověděl Demirel. Věděl, jak moc Bayraktarovi záleží na tom, aby se před ministrem a plukovníkem blýskl. Konečně, návštěva přijela na samém konci jeho mise, a on chtěl předvést výsledky necelých patnácti let svého působení v nejlepším světle.

Za chvíli už všichni seděli kolem dlouhého stolu v zasedací místnosti. V mísách ležely lákavě vyhlížející baklavy a sekretářka starosty k nim servírovala kávu. Ministr se zdál být v dobrém rozmaru a atmosféra se díky tomu po počáteční nervozitě rychle uvolňovala. „Děkujeme za milé přivítání, pane starosto. S radostí jsme zavítali do vašeho krásného města…“ začal vzácný host, načež se rozvinula úvodní zdvořilostní diskuse. Při ní došla řeč i na lahodnou chuť servírovaných cukrovinek. „To vám říkám, ani u Hacıbaby[1] dnes takhle dobré nekoupíte. Takové znám naposled od svojí babičky,“ rozplýval se ministr. Údiv mezi hosty vzbudilo, když zjistili, že v tomto zapadlém koutě byli uctěni kávou věhlasné značky Kurukahveci Mehmet Efendii[2] a především, když se dozvěděli, že tato značka je v místních obchodech běžně k dostání. Ministr na to poznamenal: „Vidím, že si tady vůbec nežijete špatně. A u gastronomie to jistě nekončí…“

Starosta se usmíval. „Eski Rasathane je spokojené a prosperující městečko. Máme krásné historické centrum se zachovalými domy, základní školu, obchody s tím nejdůležitějším. Veškerá infrastruktura tu je, dálnice na dosah – lidé se snadno dostanou do práce do hlavního města – krásná příroda všude kolem… No a teď budeme mít konečně vlastní mešitu. Zatím jsme museli jezdit do Gümüşkayi.“

Všichni si v poklidném tempu dopřávali baklav a kávy. Po chvíli ticho přerušil Demirel: „No vidíte, pánové, kdo by dnes řekl, že ještě před čtyřmi lety tu bylo v podstatě město duchů na pokraji zániku? Byly tady necelé dvě stovky stálých obyvatel, z drtivé většiny starých lidí, co tu dožívali, a pak pár rekreantů, co tu měli chaty a chalupy na léto…“

„A kolik tu teď vlastně máte obyvatel?“ zajímal se ministr.

„Celá obec, tedy včetně dvou přilehlých vesnic, které tvoří její součást, má necelých 1400 obyvatel, z toho přibližně sto padesát jsou starousedlíci,“ řekl starosta. „Stávající kapacity ještě nejsou vyčerpány a nové výstavbě budeme vstřícní. Jsme připraveni na další růst.“

„A jaká je nálada mezi osadníky?“ ptal se dále ministr.

„Za svoje lidi ručím,“ řekl starosta. „Přišli sem hlavně chudí, skromní lidé z východní Anatolie a z černomořského pobřeží. Dovedou si vážit příležitosti, jakou tady dostali. Je to pro ně skok v životní úrovni – z šedivých přelidněných sídlišť na předměstích do vlastních domů, z chudých vzdálených vesnic ve vyprahlých horách do relativního luxusu, úrodné krajiny… Taky tu mají všechno po ruce…“

Hosté dopili kávu, v rychlosti si prohlédli výstavku fotografií z příjezdu prvních osadníků a za chvíli už pod vedením starosty vykročili od radnice k nedaleké škole. Demirel se cestou rozhovořil o některých místních osobnostech a zajímavostech a také upozornil na podnik mladé cukrářky, jejíž umění okusili. Ministr na to poznamenal: „Stejně je pozoruhodné, pane Demirele, že všude, kam přijedeme, se tak dobře vyznáte a že všude máte tolik známých.“

„Nu, to už patří k naší práci, pánové,“ vysvětloval Demirel. „Během let jsem musel důvěrně poznat všechna místa, kam přicházeli naši lidé. Všude bylo třeba řešit problémy, všude jsme museli trávit dlouhé hodiny i dny. To si dovedete představit: rozdělování nemovitostí, zařizování škol, mešit, dohadování s úřady, tu a tam sousedské spory…“

Bayraktar, který spolknul lehký pocit podrážděnosti z přílišné pozornosti pro svého podřízeného, dodal: „Já jsem ten typ – a je to vidět už na mojí figuře – který rád řídí věci od pracovního stolu a terénní práce nechává na jiných. Většina výjezdů byla na panu Demirelovi a našich úřednících, které vozil s sebou. Dnes sklízí plody všech těch nesnadných let. Každopádně tyhle znalosti a kontakty se mu budou hodit.“

Škola sídlila v dvoupodlažní budově se zašlou fasádou, nad jejímž vchodem zářil nový štukový nápis OKUL. Hosty provázel ředitel spolu s nepočetným učitelským sborem. Procházeli čisté uklizené chodby vyzdobené obrázky tureckých spisovatelů, básníků, vojevůdců, historických výjevů, měst i přírodních krás. Série zarámovaných fotografií připomínala školní výlet do Ankary s návštěvou Anıtkabiru. V žádné třídě nechyběl obraz „Otce Turků“ nad katedrou a červená vlajka s bílým půlměsícem. Ředitel vysvětloval, že škola byla otevřena před dvěma lety. Předtím děti musely jezdit do nedaleké Gümüşkaye. Financí není nazbyt, takže vybavení je skromné. Z velké části byl převzat starý nábytek a další zařízení, které tu zůstalo ze staré základní školy, která zde fungovala do roku 2059, kdy byla uzavřena a zakonzervována.

„Já vím, žádný velký luxus,“ říkal omluvným tónem ředitel. „Ale snažíme se udržovat čistotu, pořádek a na prvním místě samozřejmě kvalitu výuky.“

„Prosím vás, máte to tu moc pěkné!“ namítl ministr. „Na první pohled se pozná, že tady vychováte slušné a vzdělané lidi a vlastence.“

„Nepřál bych Vám vidět, jak vypadají školy jen pár kilometrů odtud,“ poznamenal Bayraktar a sarkasticky se zasmál.

To už bylo na čase přesunout se na slavnost. Když delegace dorazila na náměstí, byla zde už hlava na hlavě. Ministr nasadil profesionální distingovaný úsměv politika, kynul přítomným a se zájemci si potřásal rukama. Demirel chvíli pátral očima v davu, když konečně spatřil Zikriho Yılmaze, který mu šel v ústrety.

„Takže všechno v pořádku, Zikri? Nic zvláštního jste nezaznamenal?“ zeptal se Demirel.

„Nic pane, vše by mělo proběhnout bez výtržností. Žádné horké hlavy, žádné transparenty. Jiná než naše média tu podle všeho nejsou a monitoring dronů je negativní,“ – poklepal si na kapsu bundy – „takže na nežádoucí zájem to nevypadá. Jediná věc mimo program, čeho jsem si všimnul, je těch pár staříků támhle…“ Ukázal směrem k hornímu cípu náměstí.

Demirel pohlédl na skupinku důchodců, která stála v uctivé vzdálenosti. Staří lidé spolu tlumeně rozmlouvali, špitali si do ucha a vrhali na náměstí zmatené a nevrlé pohledy. Jeden stařík s nákupní taškou na kolečkách gestikuloval výhružně holí.

„Starousedlíci,“ řekl Demirel s úsměškem a mávnul rukou. „Problém, který vyřeší čas.“

Reproduktory náhle umlkly. Bylo právě půl jedenácté a organizátoři si přáli zahájit akci načas. VIP hosté a starší lidé se usadili do židlí kolem pódia. Demirel si pospíšil, aby zaujal místo mezi nimi.

Na pódium se vyhoupl starosta, aby pronesl úvodní slovo: „Vážený pane ministře, ctění hosté, vážené dámy, vážení pánové, milí spoluobčané, Eski Rasathane dnes zažívá svůj velký den…“ Zatímco starosta mluvil, ministr bloudil očima po svatostánku. Jak právě zdůrazňoval řečník, mešita měla nést název Yeşil Camii[3] podle slavné džamie v Burse, jíž byla částečně inspirována výzdoba interiéru. Byla to jednolodní stavba s tlustou věží vpředu nad vchodem,  z níž vystupoval minaret – užší špičatá neomítnutá věž z plochých kamenů. Zdi lodi a dolní části věže měly čistě bílou omítku, jen kolem širokých oblých oken byl tenký zelený lem. Šikmá střecha byla pokryta zelenými glazovanými taškami. – To už starosta hřímal: „… a zvláště nás těší, že nás dnes poctil svou návštěvou ministr vlády Turecké republiky pro záležitosti krajanů v zahraničí pan Zafer Ergenç…“

Ministr hovořil spatra v hezky znějících frázích, vyhýbal se jakýmkoli sporným výrokům. Jen v závěru uvedl: „My v metropoli se na vás díváme s důvěrou, s hrdostí a vkládáme ve vás velká očekávání.“ Demirel, který pozorně naslouchal, zdrženlivost politika vítal. Do proslovu mu na rozdíl od všech ostatních řečníků nemohl zasahovat, ale věřil v jeho zdravý úsudek. Po ministrovi se k mikrofonu vrátil starosta, poté promluvil ještě zástupce velkého muftího, předseda krajanské organizace a místní imám.

Nadešla slavnostní chvíle. Na pódiu se seřadil pěvecký sbor žáků ve školních uniformách pod vedením ředitele školy. Vzápětí se na dětských rtech rozezněly první verše turecké hymny İstiklâl Marşı. Celé náměstí bylo rázem v pozoru a stovky hlasů se přidaly k žákům. Jímavá molová melodie se nesla jako chorál. Byla v tom zvláštní síla okamžiku. Mnozí neskrývali dojetí – slzy stékaly po tvářích. I ministr byl najednou stržen posvátnou atmosférou. Když dozněl poslední verš, na vteřinu se rozhostilo ticho a pak následoval hlasitý vítězný pokřik, jako na fotbalovém zápase. Ministr se chopil nabízených nůžek a za cvakání spouští fotoaparátů a komunikátorů přestřihl pásku. Následoval další, ještě bouřlivější aplaus. Ministr vrhal úsměvy do objektivů.

Nyní se chopil role průvodce imám a uvedl vzácné hosty na prohlídku mešity dříve, než budou vpuštěny davy. Návštěvníci bosí postupovali po ozdobném koberci do středu Alláhova svatostánku. Výzdoba byla neokázalá, ale půvabná – spodní část stěn pokrývaly tmavozelené kachle, stěny nad nimi a strop byly čistě bílé, ze stropu visely velké lampy zdobené emailem, ve směru na Mekku se skvěl honosně dekorovaný mihráb. Imám tlumeným hlasem vykládal, že budova pochází již z první poloviny 14. století. „Tady promlouvá historie, vážení pánové. Když jednotky sultána Mehmeda II. v roce 1453 pokořily Konstantinopol, zde už více než sto let stál křesťanský kostel.“ Imám uvedl mnoho dalších podrobností, které však jeho posluchači přijímali spíše průtokově. Nakonec poznamenal: „Když před třemi lety kostel přebírala naše náboženská obec, byl v dezolátním stavu. Stálo to hodně úsilí, než se znovu stal skutečným chrámem hodným toho jména, kterým kdysi býval.“ Ministr konstatoval, že přestavba je každopádně velmi zdařilá, a všichni souhlasili.

Když vyšli ven na náměstí, před mešitou už stál nekonečný zástup lidí. Prosluněné náměstí, usměvavé tváře místních, svěží vzduch babího léta, to vše dodávalo hostům uvolněnou náladu.

„Je krásné vidět plody naší práce, jako je Eski Rasathane,“ nadhodil Bayraktar.

„To máte naprostou pravdu, pane kolego,“ souhlasil ministr, zatímco mával lidem čekajícím ve frontě. Po krátké odmlce dodal: „Ale povězte mi, pánové, to Eski Rasathane,[4] jak jste na ten název vlastně přišli? Zní to tak poeticky.“

„Místopisná komise vycházela z toho, že je tu skutečně hvězdárna ze začátku minulého století,“ řekl Demirel. „Je to soubor mnoha objektů rozesetých po velkém parku. Nejstarší pavilony jsou ve stylu art nouveau. Je to moc půvabné místo, ideální pro vycházky, zvlášť v tuhle roční dobu. Za pár týdnů, až podzim propukne naplno, tam bude moc krásně. Bohužel máme dnes nabitý program, takže…“

„A jak se to tady vlastně jmenovalo dřív?“ zajímal se ministr.

„Ondřejov,“ odpověděl Demirel s bezchybnou výslovností. V reakci na ministrův málo chápavý výraz znovu pomalu a zřetelně slabikoval: „On-dře-jov“.

Ministr zamručel a s námahou opakoval: „On-dže… On-dže-ho… Člověk by si na tom zlámal jazyk.“ Mávnul rukou. „No, co na tom teď sejde.“

Delegace vykročila k černým limuzínám, které se seskupily v horní části náměstí. Bayraktar za chůze připomínal: „Takže další na programu je Gümüşkaya, městečko pět kilometrů odsud. Čeká na nás další káva na radnici, podíváme se na nově otevřené muzeum, poobědváme v místní vyhlášené restauraci a vrátíme se zpátky do Prahy. Automobil pana Demirela pojede vepředu a povede nás.“

Demirel se netrpělivě rozhlížel po svém asistentovi, který s drobným zpožděním konečně přiběhl od stánku vnadné cukrářky.

„Zikri, Zikri! Nejdřív práce, potom zábava,“ řekl vyčítavě Demirel. „Nastupovat. Pokračujeme směr Gümüşkaya.“

Usedli do auta, Demirel proti protokolu výjimečně na sedadlo vedle řidiče.

Zikri se zeptal: „Jak mám tu Gümüşkayu napsat do navigace, pane? Předpokládám, že to tam zatím turecky nemáme.“

„Ukažte,“ řekl Demirel a sám prsty hbitě vyťukal slova „Stribrna Skalice“. „Ale, proč to vůbec píšu?“ zarazil se. „Znám to tu jako svoje boty. Navigovat budu sám. Pojedete, jak vám budu říkat. Odjezd!“

Zikri otočil klíčem v zapalování. Kolona černých vozů vyrazila vpřed.

 

[1] Věhlasná cukrárna v Ankaře.

[2] Známá turecká značka kávy s tradicí od roku 1871.

[3] Tur. Zelená mešita.

[4] Tur. Stará hvězdárna

Reklamy