neděle 28. září 2081, večer

Malý Istanbul při začátku nedělního večera tonul v záplavě světel a barevných neonových nápisů. Po setmění se tento kout Prahy, který zabíral východní část Holešovic mezi Argentinskou ulicí a Vltavou, pravidelně proměnil v dějiště pulzujícího nočního života. Probudily se desítky restaurací, barů a klubů. Ulice ovládly davy lidí, halas, smích, hudba, vůně jídel.

Většina ruchu se soustředí na dvě hlavní třídy, po kterých jezdí tramvaje. Červené cedule s bílými nápisy je označují jako „Komunardů“ a „Dělnickou“, ale takhle je tu zná sotvakdo – té první si místní navykli říkat podle významné istanbulské ulice İstiklâl Caddesi, pro tu druhou vedoucí k Libeňskému mostu se vžil název Köprü Caddesi.[1]

V rohovém domě na křižovatce těchto dvou tepen září okna restaurace „Hanedan“. Tento podnik známý vynikající kuchyní, přívětivým prostředím i vzornou obsluhou patří k zdejším nejoblíbenějším. Úhledný hlavní sál v přízemí laděný do tónů oranžové bývá plně obsazen. Mezi stoly obvykle korzuje majitel Emir Karahan, starý, laskavý muž s šedými vlasy a hladce oholenou tváří. Zdraví se s hosty a tu a tam k někomu přisedne na delší řeč. Jeho o pár let mladší energická žena jej střídavě doprovází, střídavě dohlíží na personál.

Tentokrát přátelé čekali na sympatického restauratéra marně. Pro jednou rád přenechal péči o podnik manželce a usedl se vzácnou společností v parádním salonku v suterénu. Zatímco trojice mužů z ambasády – velvyslanec Toprak Gündoğdu, Rüzgar Bayraktar a Arhan Demirel – jsou v „Hanedanu“ častými hosty, s dvěma pány z vysokých míst z Ankary zatím Karahan neměl osobně tu čest.

„Pánové, Emir Karahan je aktivním a ochotným spolupracovníkem naší ambasády více než padesát let!“ vysvětloval spíše pro forma Bayraktar ministrovi a plukovníkovi, kterým jméno veterána turecké komunity v Praze nebylo neznámé. „Přijel sem ještě jako chlapec s rodiči v roce 2012. Jeho otec pracoval řadu let jako chargé d’affaires na ambasádě. Vystudoval tu filosofickou fakultu, oženil se tu a zůstal tady. Vystřídal nejrůznější povolání, mimo jiné byl dlouhá léta ve vedení pražské městské knihovny, v první polovině sedmdesátých let vedl kurzy češtiny pro naše osadníky. Je vynikajícím znalcem místního jazyka, dějin, kultury a obecně místních poměrů. Využíváme ho jako poradce, tlumočníka, překladatele, … informátora… No a konečně v posledních letech, jako excelentního restauratéra. Vaření, kulinářství, to byl vždy jeho velký koníček. Měl svůj sen, zařídit si na stáří vlastní restauraci…“ Bayraktar se významně odmlčel. „No, a my jsme mu ten jeho sen pomohli vyplnit. Osidlovací fond je tu i od toho, aby pomáhal realizovat perspektivní podniky. A tenhle vynikající podnik, jak dobře víte, má svoji budoucnost.

Při posledních slovech plukovník jemně přikyvoval a sotva znatelně se pousmál.

Za malou chvíli už šestice mužů připíjela mléčně zakalenou směsí rakije a vody. „Şerefe![2]Şerefe!” znělo do cinkotu sklenek. „Na zdárné pokračování zdejší mise!“ dodal ministr.

Večeře se nesla v uvolněném duchu. Vždyť celá dlouho plánovaná třídenní inspekční návštěva z ústředí byla u konce, vše proběhlo bez zádrhelů a navíc prostředí restaurace „Hanedan“ bylo kromobyčejně příjemné. Hlavními diskutéry, přes něž se ostatní příliš nedostali ke slovu, byli ministr a Bayraktar. Sekční šéf byl ve výborné náladě, zvláště potom, co mu ministr důvěrně sdělil, že ho v Turecku po návratu čeká vyznamenání a zvýšené výsluhy.

Bylo to před moučníkem, když diskuse konečně nabrala zajímavější směr. Bayraktar pohrávaje si se sklenkou Buzbağu[3] rozprávěl: „Není to jednoduchá věc, pánové. Na jednu stranu se samozřejmě těším na návrat do vlasti a na zasloužený odpočinek. Vždyť už taky pár let přesluhuji. Zakoupili jsme s manželkou vilku na egejské riviéře ve Fethiyi. Dá-li Bůh, budeme si užívat klidný podzim života. Moře, palmy, poblíž nádherná pláž Ölüdeniz… Jak víte, odcházím na vlastní žádost a odcházím s klidem, protože zakladatelská část mise je dokončena. Věřím, že můj nástupce přebírá slušný základ, na kterém může stavět. Jak se říká: İyi bașlamak yari bitirmektir.[4] Pro další fázi bude ovšem potřeba nové energické vedení, a to i proto, že nevíme, jaké budou tuzemské politické poměry. Jak už jsme o tom referovali v hlášeních z poslední doby, ve volbách příští rok očekáváme, že vládnoucí konzer… – tedy na místní poměry konzervativní strana – s níž se nám vždy tak dobře spolupracovalo, neobhájí svoje pozice. Po dlouhých letech její vlády to ve společnosti vře, a kdekdo tu volá po změně. Čeká se výrazný posun doleva. Co to bude znamenat pro nás, to je otázka. Příliš bych se ovšem neznepokojoval…“ Bayraktar zastavil svůj výklad a obdivně sledoval, jak servírky přinášejí na stůl oranžové safranlı zerde. „Ale to jsem odbočil… Na druhou stranu připouštím, že se mi tahle práce nebude opouštět lehce. Bezmála 15 let vedu osidlovací program v téhle zemi. 15 let se podílím na velkém budování. A řeknu vám, je neskonale krásné vidět, jak se ten bordel všude kolem, který jsme tu tenkrát našli, krok za krokem mění k lepšímu… Teď už to všechno budu sledovat jen zpovzdálí.“

Bayraktarova slova Demirelovi připomněla, že je vhodná doba k tomu, aby se přikročilo k speciálnímu bodu programu, který si sekční šéf na večer připravil. Pošeptal prostovlasému tlouštíkovi cosi do ucha a tomu zazářily oči. Ano, ano, málem by zapomněl, a přitom mělo jít o zlatý hřeb večera – tedy může-li něco konkurovat delikatesám restaurace Hanedan.

„Když už mluvíme o těch 15 letech, pánové, připravil jsem si pro Vás takovou… záležitost. Jestli budete mít zájem, mám tu výběr fotografií, videí a dalších materiálů, které od prvního dne, co jsem přijel, sbírám a které…“

„Á, slavný Bayraktarův archiv!“ zvolal velvyslanec Gündoğdu, který se pomalu dostával do nálady. „Tak to se naši vážení hosté mají na co těšit. Jestli nám chcete pustit i ty ostřejší věci, tak myslím, že je dobře, že už jsme po jídle. Já si vždycky říkám, že jednou by se to všechno mělo dát do muzea. Budoucí generace by měly vidět, do čeho jsme přišli, jak jsme tady začínali.“

„Jistě, pane velvyslanče. Také si myslím, že by si tyhle materiály zasluhovaly nějaké využití pro historiografické a vzdělávací účely,“ řekl Bayraktar a mluvil dál, zatímco Demirel s pomocí číšníka zprovoznil velkou obrazovku na boční stěně salonku. Bezdrátově s ní propojil svůj komunikátor, kde měl připraveny šéfovy materiály. Stolovníci se přeskupili tak, aby dobře viděli na obrazovku.

„Můžeme začít, Arhane,“ řekl Bayraktar k Demirelovi. Ten spustil první obrázek a zhasnul světlo. Na obrazovce se objevila prosklená letištní hala, prostor před východem s nápisem C 18, tabule ukazuje destinaci Tenerife a na sedadlech velmi svérázná společnost… Sekční šéf začal vykládat: „Jak jsem řekl, dokumentoval jsem – ať už osobně, nebo pomocí svých spolupracovníků – zdejší prostředí od prvního okamžiku, co jsem vystoupil z letadla. Natolik mě fascinovalo a pohltilo, co jsem viděl kolem sebe. Právě se díváte na vůbec první fotografii, kterou pořídila jen pár minut po mém příletu na pražském letišti moje asistentka. Dole máme datum 14. 3. 2067, čas 10:38. Ano, ano. První okamžiky v téhle zemi, letištní hala a do očí i do uší mě praštila tahle skupinka zdivočelých mládežníků – asi študáků, nebo co to bylo. Konečně vysokoškolák je tu teď tak nějak každý. Jeli si užívat v půlce semestru někam k moři a začali už na letišti. To jste měli slyšet ten virvál. Hulákali, chechtali se, hráli na kytaru, zpívali, popíjeli z lahví a plechovek nejrůznější alkohol… Vidíte, někdo se tam už válí na zemi totálně namol, tady vlevo uprostřed jeden pár souloží – všechno je tady zachyceno. To jsou existence, jen co je pravda!“ Ministr přejížděl pohledem bídné zjevy mladých chuligánů a mračil se. Pěkná pakáž, myslel si: tupé telecí výrazy, odrbané oblečení, na tričkách listy marihuany, Che Guevara a ledacos dalšího, u řady těch týpků se ani nepozná pohlaví – vždyť mnozí mladíci mají zženštělé rysy nebo dlouhé vlasy, usmolené dredy – mezi dívkami mnoho nevzhledných mužatek, mnohé jsou oblečené jako šlapky…

„Tak prosím další snímek, Arhane,“ řekl Bayraktar. Salónkem zazněl smích. „Ano, tak to jsme pořád na letišti. Další, co nás uhodilo do očí, byla různá přiblblá hesla a slogany, co tam všude visely. Tady vidíte první.“ Na fotografii byl zachycen billboard, na kterém se muž a žena přetahovali o provaz, přičemž každý měl stejný díl a oba se velmi strojeně usmívali směrem k divákům. Nad nimi byl v angličtině nápis „Letiště Václava Havla – lídr na poli prosazování rovnosti žen a mužů“. Dole bylo menším písmem „Nositel certifikátu genderové korektnosti IGC, stupeň A++“.

„Další, prosím, Arhane. A tady zas máme: Na letišti Václava Havla všichni třídíme odpad. Tříděním odpadu k udržitelnému rozvoji, prosperitě a společenskému pokroku!“ Další snímky zachycovaly nápisy „Inteligentní a udržitelný růst vytvářející konkurenceschopnost, nová pracovní místa a podporující sociální smír – naše společná cesta vpřed!“ a konečně „Znalostní ekonomikou a inovacemi na cestě k blahobytu a sociálnímu začlenění“.

„Tak,“ pokračoval Bayraktar, „a jako další exponát bych vám chtěl ukázat kousek filmu domácí výroby, který zachycuje, jak vypadalo centrum Prahy někdy začátkem května 2067. Záběry pořizoval kvalitní kamerou se stativem jeden referent z ambasády. Pár sekvencí natočil také pan Demirel skrytou kamerou – to se k tomu přidalo. U natáčení jsem byl tenkrát vedle kameramana já, pan Demirel a Emir Karahan, který byl tehdy naším průvodcem po Praze. My dva s Demirelem jsme se tady pořád ještě rozkoukávali.“

Na obrazovce se objevilo Václavské náměstí v ruchu všedního dne. Nejprve pohled od rampy Národního muzea dolů. Silnice s hustým provozem aut a elektromobilů, pozadí sochy svatého Václava a pod nimi se otevírá majestátní centrální náměstí velkoměsta. Pak dovedný střih na okolí sochy a proudy lidí valící se kolem.

Bayraktar začal doprovázet film komentářem: „Ano, ano, Praha to památné jaro 2067. Měsíc a něco po podpisu smluv s českou vládou. Pár týdnů před příchodem prvních osadníků. První dojmy, které tenkrát našinec měl, když se procházel po hlavním náměstí: Zaprvé nepředstavitelný luxus a komfort všude, kam jste se podívali. Všechno nablýskané, vyleštěné, načančané, sterilně čisté. Fasády domů se snad opravovaly dvakrát do roka. Květiny v záhonech uprostřed náměstí vyměňovali několikrát týdně, aby pořád byly rozkvetlé a vypadaly svěže. Na chodnících byly jezdící pásy jak na letišti, aby se nikdo nemusel unavovat chůzí. Konečně to všechno platí i dnes a ještě vrchovatější měrou…“

„Škoda, že jsme neměli čas tyhle místa projít během našeho pobytu,“ poznamenal ministr.

„Ono, ani není zas tolik o co stát, pane ministře,“ namítnul Gündoğdu. „Já sám se centru spíše vyhýbám. To aby měl člověk hodně silný žaludek. No jen se podívejte na ty zjevy tady…“

„Ano,“ pokračoval Bayraktar. „Druhá věc byli lidé. Jednak – už jsme se toho dotkli i u fotky z letiště, a vidíte to ještě lépe na těchto záběrech – mezi mladší generací je velký podíl odpudivých existencí, při pohledu na které člověk otřese odporem. Nejde jen o ty olezlé zjevy v odrbaném oblečení, s dredy, s kozlími bradkami, s roztrhanými džínami nebo s punčochami s oky. Co mně nejvíc vadí, jsou projevy degenerace pohlaví – když chlap vypadá napůl jako ženská a naopak. Tak třeba tenhle trouba v růžovém tričku s bázlivýma očima nebo ten hubený vykulený vousáč v přiléhavých kalhotách. Vidíte? Hnus. Těmhle zženštilým trumberům jsme začali hned od začátku říkat plyšáci.“ Bayraktar se odmlčel a dopřál si poctivou dávku vína. „No a ty ženské? Hezké a normální se tu pořád najdou, ale z většiny se setkáte s nepříjemnými mužatkami, které mají přísné, pichlavé oči jako zmije, ze kterých čiší dravost a kariéra. Plno z nich nosí krátké vlasy… Pche. No koukněte na tuhle. Vypadají jak kuželky nebo palice. A přesně takhle jsme jim mimochodem začali říkat. A ty kalhotové kostýmy… No a pak je tady plno úplných hybridů, u kterých vážně nepoznáte, s kým máte tu čest. No, co bylo samozřejmě nejvíc nápadné, to množství starých lidí všude. Mladých bylo jako šafránu. To ale na tomhle filmu tolik zřejmé není. Přece jenom na hlavním náměstí ve všední den byla úplně jiná skladba lidí než pár kilometrů odtamtud v rezidenčních čtvrtích. Ano, země starců s porodností na bodě mrazu, rapidní úbytek obyvatel…“

Kamera mezitím přesunula svou pozornost na bizarní mohutné artefakty rozeseté v kolem prostředního pruhu náměstí. Některé vypadaly jako hromady šrotu, jiné představovaly velké beztvaré kusy hmoty, další byly kombinací obojího. Konečně kamera zaměřila svou pozornost na jakousi bezpohlavní sochu v neurčité nakročené póze, u které byla cedulka s nápisem „Bloudění“. Osazenstvo salonku tyto výtvory sledovalo mlčky.

O poznání větší vzrušení nastalo, když přišel střih na velkou projekční tabuli uprostřed náměstí u tramvajových kolejí na křižovatce s Vodičkovou a Jindřišskou. Ministrovi zaskočil pudink a zakuckal se. Na obrazovce, která přenášela vysílání jakéhosi hudebního kanálu, se vlnila úplně nahá dobře vyvinutá zpěvačka se zářivě fialovým přelivem na vlasech i ostatním ochlupení a zpívala do mikrofonu unylou píseň. Poměrně prostou choreografii zpestřoval šedý kocour, který se lísal zpěvačce u nohou a prolézal se po prázdných regálech v pozadí.

„Jak se to jen jmenovala tahle umělkyně?“ nemohl si vzpomenout Bayraktar. „Emire, vy jste náš znalec místní kultury. To byla tenkrát přece obrovská hvězda – i s tím jejím kocourem.“

Karahan se zasmál. „Vy víte, Rüzgare, že na tu místní moderní kulturu jsem nikdy nebyl. Ale tahle slečna byla skutečně nezapomenutelná. To její umělecké jméno, to mělo něco společného s erotikou, ale, jak přesně to bylo… Jestli Orgasmica nebo Sexena… Já teď nějak nevím. Je to už dávno, a celebrity nyní přicházejí a odcházejí závratnou rychlostí.“

Demirel poznamenal: „Já si jenom vzpomínám, že ten kocour pošel zrovna v době kolem podpisu smluv s českou vládou a byl z toho tak velký mediální poprask, že to tenkrát úplně celou naši záležitost zastínilo. Možná to tak bylo lepší…“

„Clitorina!“ ozval z kraje stolu klidný hlas dosud zamlklého plukovníka. Ten předčítal vybrané údaje ze svého komunikátoru: „Narozena v Praze 2043… Vlastním jménem Pamela Cabrnochová. Vystudovala obor management volného času… Na vrcholu kariéry v letech 2065 až 2069… Ten kocour se jmenoval Bonifác.“ Přítomní uznale pokyvovali hlavami. „Tedy, plukovníku, je vidět, že jste muž na svém místě,“ poznamenal Gündoğdu. „Podle čeho jste to u všech všudy tak rychle našel?“ Plukovník se jen pousmál, mávnul rukou a suše dodal: „Vyhledávání informací, to je konečně jeden ze základních pilířů naší práce.“

Na obrazovce mezitím skončily uhlazené záběry z náměstí a navázala pasáž z interiéru tramvaje s lehce trhanými pohyby a méně kvalitním obrazem. Vagón byl obsazen převážně staršími lidmi. Prostoru dominovaly šedé vlasy, hole a nákupní tašky. Bayraktar hlásil: „Tak a tyhle záběry dělal pan Demirel s kamerou v propisce. Přidali jsme k tomu tenkrát turecké titulky, aby to bylo pěkně srozumitelné. Jen se pozorně dívejte, teď to začne…“ Tramvaj právě zastavila na zastávce a otevřela dveře. Než stačili vystoupit u dveří čekající pasažéři, vecpala se dovnitř parta mladých hlučných teenagerů s plechovkami piva a popcornem.

„Vstáváme, dědku!“ zamečel hlas mladého rváče s vyholenou hlavou a tetováním na vetchého staříka sedícího na jednom z předních sedadel. „Tady dáma se chce posadit,“ dodal výrostek na vysvětlenou na adresu spoře oděné dívky, která se k němu vinula. Důchodce se rychle klidil z cesty. „A ty, kurva, taky padej!“ požádal tentýž mladík šedesátníka sedícího o sedadlo dále, aby mu uvolnil sedadlo za jeho společnicí.

Jiný týpek se slamákem na hlavě a slunečními brýlemi zvedl beze slova starou paní za její letní šaty a posadil se na její místo. Svalovec s červeným čírem zase výsknul na tlustou ženu s velkou nákupní taškou a výmluvným gestem jí dal najevo, že má zájem o její sedadlo. Ta se ošívala.

„Co si to dovolujete!“ začal protestovat důstojně vyhlížející bělovlasý pán, který se vzdorně postavil. „Hned toho nechte, slyšíte!“ „Je to sprosťárna,“ hlesla ta tlustá paní. Výrostci se začali sborově chechtat.

„Svrběla mě tenkrát ruka na paralyzéru,“ poznamenal Demirel. „Ale jednak jsme měli instrukce nemíchat se do záležitostí místních, jednak jsme potřebovali natočit kvalitní dokumentární materiál, a konečně říkal jsem si, že ti staří mají jenom to, co si zaslouží.“

Pankáč a výrostek se slamákem na obrazovce zatím srazili odbojného starce ranami pěstí k zemi a zalili ho sprškou piva.

Česká republika – země s nulovou tolerancí fyzického trestání děti! Pche. To byl jeden z dalších oblíbených sloganů, co tehdy všude letěl,“ řekl Bayraktar. „Dejte dítěti na zadek nebo pohlavek a stát vám ho sebere. Ve školách učitel není autorita, ale kamarád. Dítě se nevychovává, s dítětem se diskutuje. Dítě se hlavně nesmí stresovat… A pak se ti koumáci diví, že tady vyrostla generace nezvladatelných spratků…“

Po krátké odmlce Bayraktar pokračoval: „Tak, a to stopneme a pustíme si další krátké video. To teprve stojí za to, pánové. To je pošušňáníčko. Pravý vrchol celé naší prezentace.“ Tlouštík se potutelně usmíval. „Mohli bychom to nazvat Už staří Římané… Pořízeno na největším pražském náměstí někdy v polovině sedmdesátých let.“ Na obrazovce se objevil trávník v parku na Karlově náměstí a na něm několik desítek – snad víc než stovka – lidí při sexuálních hrátkách. Konstelace především muž žena – občas se málem nedalo rozlišit, kdo je kdo – dále v menší míře žena žena, muž muž, a sem tam i trojice a větší skupinky různého složení. Všechna ta masa nahých a polonahých těl se vlnila, prolínala, míhala. Ozývaly se vzdechy a výkřiky milenců i skandování a povzbuzování ze strany přihlížejících diváků.

„Tak vida, máme tu datum 24. 6. 2076. Pánové, kdo z vás tuto akci nezná, právě někdy od poloviny sedmdesátých let se v jarních a letních měsících každý pátek vpodvečer koná na tomhle místě tzv. Love parade – skupinová soulož na trávníku. Získalo si to velký věhlas. Dočtete se o tom i v turistických průvodcích. Poslední dva roky má tahle akce záštitu pražského primátora, a, pokud vím, magistrát se chystá podat návrh na zápis tohoto pravidelného happeningu na UNESCO seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky.“

„Neskutečné,“ kroutil hlavou ministr. „Neskutečné. Opravdu jako dekadentní výjevy z pozdní fáze starého Říma.“

„Tyhle to aspoň pořád baví,“ poznamenal Demirel. „Pro velké procento lidí tady už sex vůbec není důležitý a nijak jim nechybí.“

„A divíte se jim?“ řekl velvyslanec už notně ovíněn. „Vy byste šel s nějakou tou jejich mužatkou? Nebo copak nějakou pořádnou ženskou mohou přitahovat ti plyšoví budulínci? Ty normální ženské už často radši dávají přednost našim mužům. To je samozřejmě další věc, která nám hraje do karet.“

Kamera zabírala detail pohledné dívky s brčálově zelenými vlasy, která se rytmicky pohybovala na svém protějšku, a setrvala na ní tak dlouho, dokud dotyčná nedosáhla hlasitého vyvrcholení a neklesla dolů do trávy. Bayraktar počkal, až chytlavá scéna skončí, pak kývnul na Demirela, aby zastavil video, napil se vody, a už trochu unaven dlouhým výkladem na chvíli zavřel oči a oddychoval.

„Pak tu máme tu ještě těch pár novějších fotek, pane,“ řekl Demirel.

Sekční šéf vydechnul, napřímil se a pokračoval: „A na závěr této části bychom vám chtěli ukázat několik fotografií z posledních cirka tří let. Vezmeme to už rychleji, připozdívá se. Arhane, prosím.“

Na obrazovce se objevilo Národní divadlo, pohled na čelní stranu na Národní třídě. Na průčelí majestátní novorenesanční budovy v úrovni prvního patra visela na ocelových lanech mohutná plastika tělové barvy, která zabírala prostor tří prostředních oblouků. Ministr s plukovníkem se naklonili blíže k obrazovce a ujišťovali se, jestli vidí dobře. Ministr poznamenal: „Prosím vás, to vypadá jako…, jako…“

„Ano, pane ministře, s prominutím lidská zadnice,“ potvrdil politikův dojem Bayraktar. Velvyslanec Gündoğdu dostal záchvat smíchu a nebyl k utišení.

„A co to z toho čouhá? Nějaký hák nebo bumerang?“ zeptal se ministr na zahnutý kovový předmět zapíchnutý mezi půlky. Gündoğdu se stále divoce smál.

„To má být klika,“ řekl Bayraktar suše a dodal: „Víte, v češtině je taková slovní hříčka. Když to dílo letos odhalovali – mimochodem prý k dvousetletému výročí prvního otevření divadla –   Emir Karahan nám to krásně vysvětlil. Jak je to přesně Emire?“

„To je tak,“ vysvětloval restauratér. „V češtině je takový idiom, tedy ustálené spojení mít z prdele kliku – doslova přeloženo je to mít ze zadnice – řečeno ovšem vulgárně – kliku. Je to vlastně ekvivalent anglického spojení to have a horseshoes up someone’s ass. Znamená to prostě mít štěstí, mít pořádné štěstí. Četl jsem, že ten umělec se na slavnostní inauguraci nechal slyšet, že základní myšlenkou je, že tenhle národ by si měl uvědomit, že má štěstí, že má takovéto divadlo!“

Demirel zatím pouštěl další snímky, které zachycovaly artefakt z různých úhlů.

Ministr kroutil hlavou. „A co je to vůbec za génia, co tohle vytvořil?“

Karahan odvětil: „Inu, říká si Ukerewe – jako je to jezero v Africe. Nosí takový zvláštní účes s uzlíky – asi něco na africký způsob. Snad byste o něm na globalnetu našli více informací.“ Podíval se tázavě na plukovníka. Ten chvíli cosi ťukal na svém komunikátoru a vzápětí hlásil: „Výtvarník provokatér. Narozen 2047 v Brně. Vlastním jménem Kryštof Havlík. Vystudoval africké lidové umění a kulturní antropologii. Je docentem na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Habilitoval se s prací na téma Antropologie komiksu se zaměřením na mezikulturními aspekty.“

Na plukovníkova slova nikdo nenacházel vhodnou reakci. Bayraktar po chvilce ticha dodal: „No a za tmy to různě světélkuje.“

V rychlejším sledu pak Demirel pustil zbývající snímky, které zachycovaly zvířecí svatby a hřbitovy, pochod hrdosti pedofilů, nekrofilů a zoofilů, masovou demonstraci Childfree parade proti diskriminaci bezdětných v daňovém systému a v sociálním zabezpečení, slavnostní shromáždění příznivců marihuany u příležitosti padesátého výročí její legalizace a průvod polonahých pomalovaných feministek manifestujících za kdovíco.

„To už máme všechno, pane,“ hlásil po posledním snímku Demirel a rozsvítil světlo.

Obecenstvo odměnilo sekčního šéfa potleskem.

„Jak říkám, cílem těchto dokumentárních materiálů je zachytit naplno atmosféru této jedinečné doby,“ řekl Bayraktar.

„Velmi správně,“ souhlasil ministr. „Jsou to opravdu pozoruhodné materiály, pane kolego. Vaše sběratelské a dokumentaristické úsilí je úctyhodné. Tahle kolekce to jedinečné svědectví o jedné společnosti v totálním rozkladu, o národě v posledním tažení. Skvělá plejáda dekadence přesahující meze představivosti.“

„Je třeba všechno zaznamenat, dokud jde čas. Je to svět, který pomalu mizí a za pár let tu už nebude,“ poznamenal Demirel.

„Brzy už bude všechno jinak…,“ dodal plukovník.

Velvyslanec, kterému alkohol rozvázal jazyk, nenávistně vrčel: „Haşarat[5] tihle Češi! A to si dovolují povyšovat se nad nás! Myslí, že jsou něco víc, že jsou civilizovanější. Protože naše ženy nechodí dvakrát týdně na kosmetiku, nemusí mít jednou do roka plastiku obličeje, liposukce… že nemusíme mít každý půlrok nové auto… My jsme pro ně jenom levná pracovní síla. Haşarat!

Ministr svraštil obočí. „Jenom klid, pane velvyslanče. Není sporu o tom, že to je zdegenerovaná havěť ve stádiu rozkladu. Ale co? My za to můžeme být leda vděční. Čím dřív se jim to zhroutí, tím lépe pro nás. Co je zásadní z našeho pohledu, ať si o téhle ztrouchnivělé zemi myslíme cokoli, Česko je podle posudku našeho ministerstva nejvstřícnější ze všech západních zemí, které zavedly osidlovací pobídky.“

„To je nesporné,“ dodal plukovník. „Až dlouho za ním jsou Slovinsko a Rakousko.“

„Já vždycky říkám, že strašně moc pro osidlovací program udělal předchozí premiér Oktábec,“ řekl Bayraktar. „To byl stejně zvláštní člověk. Jako by ani nepatřil do zdejší dnešní reality. Gentleman ze staré školy, vždy upravený, zdvořilý, velice inteligentní. Ve zdejších poměrech by se dalo říct, jak člověk z minulého století. Jeho slovo vždy platilo. Pánové, s tím byla spolupráce! Po pravdě řečeno, někdy jsem si říkal, co za tím vězí, že nám jeho vláda jde tak na ruku.“

„To je jednoduché,“ mínil Gündoğdu. „Prostě naprosto nutně potřebovali někoho, kdo na ně bude dělat. Pracovní trh byl na konci šedesátých let totálně vyprahlý. Potřebovali znova nastartovat ekonomiku, která byla v troskách. Fungující ekonomika vyhrává volby. My jsme tomu chlapovi a jeho partaji zajistili dlouhá léta u koryt.“

Bayraktar pokrčil rameny. Ani Demirel si nebyl jistý, zda velvyslancovo vysvětlení není příliš zjednodušující, ale do diskuse se pouštět nechtěl. S bývalým předsedou vlády měl příležitost setkat se během těch let mnohokrát a vždy měl zneklidňující dojem, že z jeho hlubokých očí nedokáže v úplnosti rozpoznat jeho povahu a skutečné motivace. Přitom sám sebe považoval za znalce lidí, který odhalí charakter od pohledu. Na chvilku se pohroužil se sklenkou vína v ruce do svých úvah, zatímco na pozadí dál vášnivě diskutovali velvyslanec, ministr a Bayraktar a nenechávali niť suchou na tuzemských „starousedlících“. Začínal pociťovat chuť na kvalitní tabák, kterou musel celý večer potlačovat, neboť ministr byl přísným nekuřákem a tabákový dým kolem sebe nesnášel. To mu připomnělo závazek, který měl vůči plukovníkovi. Ten Demirelovi během odpolední inspekční cesty navrhnul, zda by si nemohli v závěru večera v klidu promluvit mezi čtyřma očima nad sklenkou něčeho ostřejšího a s dobrým kuřivem. Demirel si svého budoucího přímého nadřízeného po zpravodajské linii dovolil pozvat na drink k sobě domů do vily na pražské Hanspaulce.

Zatím se chopil slova Karahan ve snaze trojici diskutérů trochu usměrnit: „Víte, pánové, to, že je dnes situace zdejší společnosti žalostná, to popírat nechci. Neměli bychom ale odsuzovat národ jenom podle jeho nejmladších zplanělých výhonků. Tahle země má svoji tradici více než 1200 let a troufám si říct, že během většiny těch dlouhých věků zde žili lidé kulturní, kultivovaní, činorodí, kteří žili v duchu tradičních hodnot, v souladu s koloběhem přírody, dokázali vytvořit řadu nádherných statků. Byli to normální lidé jako my, třebaže jiné víry. Všímejte si staré architektury, hudby, literatury, výtvarného umění, rozjeďte se po městech a vesničkách, podívejte se na staré filmy, prohlédněte si podobenky hrdinů válek a domácího odboje… Tyhle Čechy, kterých už bohužel za mých časů bylo málo, a neustále jich ubývalo, jsem vždycky choval v úctě a považoval je za své hostitele v této líbezné zemi.“

Kdepak starý dobrák Emir mluví jako kniha, pomyslel si Demirel. Bayraktar s velvyslancem zase nesouhlasně kroutili hlavami a ušklíbali se.

„Když jsem se s rodiči v roce 2012 přistěhoval, byla to úplně jiná země než dnes. Dalo se v ní najít tolik otisků starých časů. Víte, vážení pánové, já mám za to, že vrchol zažívali Češi v devatenáctém století – zvláště v jeho poslední třetině – a za tzv. první republiky v letech 1918 až 1938. Tehdy byli na vrcholu svých sil ve všech oblastech života. Potom už to s nimi šlo pomalu z kopce – tedy nejdříve pomalu a pak čím dál rychleji. Žiji zde téměř sedmdesát let a byl jsem ke své lítosti svědkem pádu téhle země až na samotné dno. Rozvrat hodnot, rozvrat rodiny, extrémní pokles porodnosti a neschopnost předávat odkaz dále, konec životaschopnosti…“

Gündoğdu zamručel. „Emire, Emire, vy jste nenapravitelný nostalgik. Samozřejmě nemám nic proti těm dávným předkům zdejších starousedlíků. Dost možná máte pravdu, že to byli normální lidé jako my. Ale řekněte mi, jakou to má relevanci pro naši dnešní věc? Pro mě jsou zásadní ty jejich zplanělé výhonky, jak jste to poeticky nazval, tedy ta havěť, se kterou se setkávám dnes a denně. K nim žádný respekt necítím. Jim se necítím nijak zavázán. Pozvali si nás jen proto, že na ně někdo musí pracovat. To, co bude po nich, je vůbec nezajímá. Dávají nám volnou ruku a já jsem proto chovat se zcela podle toho.“

Bayraktar a ministr pokyvovali a mručeli na znamení souhlasu s velvyslancem.

„A jakpak to vidíte vy, Arhane?“ zeptal se plukovník.

Demirel řekl smířlivě: „Emire, vy víte, že já vám rozumím a cítím to podobně jako vy. Vždyť jsem byl váš nejvěrnější žák místní kultury a reálií. Pánové, poslechněte si někdy třeba místní dávné skladatele Smetanu a Dvořáka, projděte se uličkami Malé Strany, pak pochopíte, co má pan Karahan na mysli.“ Krátce se odmlčel. „Na druhou stranu jistá míra respektu k dávným obyvatelům této země by nám neměla zastiňovat oči před ubohou úrovní jejich potomků. Vůči nim netřeba mít jakékoli ohledy.“

„Kdepak náš strýček Arhan, to je šalamoun,“ usmál se přátelsky Bayraktar. „Ten vždycky dovede odpovědět tak, že jsou spokojeni všichni.“

To už na sebe Demirel s plukovníkem kývli a začali se chystat k odchodu na plánované noční posezení ve dvou. Velvyslanec, který už cítil, že překročil svou míru, využil příležitosti a také se kvapem loučil. V salonku zůstali ministr, Bayraktar a Karahan, kteří se rozhodli dopřát si jeden ostřejší drink na závěr večera.

Bylo tři čtvrtě na deset, když Demirel s plukovníkem nasedali před restaurací do taxíku. Vůz se rozjel Dělnickou ulicí směrem k centru. „Uděláme si menší zajížďku. Na křižovatce to vezměte doprava a potom pojedeme kolem nádraží Holešovice,“ instruoval Demirel česky taxikáře.

Když odbočili na Argentinskou, za prvním blokem domů se otevřel výhled na veliké staveniště osvícené silnými reflektory. „Hm, vidím, že se pracuje i v noci,“ poznamenal plukovník a pozorně si prohlížel, jak dělníci a stroje kmitají kolem mohutné železobetonové konstrukce rostoucí do výšky. Během několika měsíců se z ní měla vyklubat největší mešita v republice, schopná pojmout až 10 000 lidí.

„Ano, přesně tak, od osmi ráno až do deseti hodin večer sedm dní v týdnu,“ řekl Demirel. „Není důvod otálet. Čím dříve budou hotovi, tím lépe. Byli bychom rádi, aby inaugurace mohla proběhnout k patnáctému výročí příchodu prvních osadníků, tedy v červnu příštího roku.“

„Velmi správně,“ řekl tiše plukovník. „Velmi správně!“

Taxík se řítil noční Prahou poloprázdnými ulicemi.

 

[1] Köprü = tur. most, caddesi = tur. ulice.

[2] Tur. „Na zdraví!“

[3] Temně červené víno Buzbağ z turecké oblasti Elazığ.

[4] Turecké přísloví, které ve volném překladu znamená: Dobrý začátek, půl je hotovo.

[5] Tur. sebranka, havěť, ksindl.

Reklamy