pátek 24. října 2081, večer

Přímořské letovisko Soufrière na ostrově Svatá Lucie pozvolna vplouvalo do jednoho z bujarých pátečních večerů, který přejde ve vášnivou noc. V restauraci Petit Peak v přístavu byla kolem jednadvacáté hodiny hlava na hlavě a zábava v plném proudu. Číšníci a svůdné servírky roznášeli pestrobarevná voňavá jídla, kreolská kapela vyhrávala tradiční místní melodie a mnozí hosté v jejich rytmu tančili na parketu před barem.

Na terase u stolu s výhledem na moře seděl pohledný zralý muž evropského vzezření v bílém obleku. Před sebou měl lahev červeného vína a na tváři uvolněný výraz. Dozvuky západu slunce nad mořem, obrysy špičatých kopců nad městečkem, palmy, horký tropický vzduch, hukot vln, hudba, překrásné ženy, a co především, okolnost, že tady není celebritou a mediálním štvancem – to vše ho naplňovalo pocitem dokonalé spokojenosti a pohody.

Bývalý prominentní český politik Sebastián Pokorný trávil v dobrovolném exilu v Karibiku už pět měsíců. Stále se nemohl nabažit příjemného a bezstarostného života plného tělesných potěšení. Jaká úžasná úleva nemít pořád za zadkem ty novinářské hyeny, říkal si. A hlavně jak je skvělé být tisíce kilometrů od všech těch „přátel“, s nimiž ho pojily rozmanité barvité příběhy, a kteří by ho nejraději viděli bradou vzhůru. Kdepak, poslední dobou začínala být pro něj v Česku horká půda.

Life is good. Life is so good!“ mumlal si sám pro sebe exministr a nynější „obchodník a rentiér“ s pohledem upřeným na moře a s lahodným kalifornským vínem na jazyku. Dnes si jako obvykle dopřeje mohutný krvavý steak, salát z mořských plodů, vykouří si tlustý kubánský doutník a jako tečku si dá jednu nebo dvě sklenky vynikajícího rumu Chairman’s Reserve místní provenience. Pak sbalí při tanci nebo u baru nějakou místní krásku – černošku nebo mulatku –, se kterou stráví noc ve své vile. Kdepak, jakožto atraktivní movitý Evropan zde o ženy rozhodně neměl nouzi. I teď u stolu cítil, jak na něm ulpívají žádostivé pohledy některých přítomných dam. Byl na to zvyklý a bral to jako samozřejmost. – Při všech těch hrách očí nezaznamenal, že se jeho směrem občas pozorně dívá také jeden muž. Obrýlený Asiat s lehce prošedivělými černými vlasy a s tmavými brýlemi, který působil dojmem movitého čínského turisty, seděl o několik stolů dále a pomalým tempem pojídal mečouna. Kdyby si ho byl Pokorný všiml, byl by o poznání méně klidný. Takto dál nerušeně vedl svoje úvahy. – A jaké to jsou ženské! Vášeň, náruživost, přirozenost, poddajnost… Přesně tak to měl rád. Když si jen vzpomene na ty ledové zmije tam, příjemné jako elektrický ohradník. „Zemský ráj to na pohled, prej!“ zamumlal a vyprsknul. Ve srovnání s pohádkou, kterou zažíval na Svaté Lucii… – výsměch, totální výsměch!

Jakkoli byl exministr Pokorný šťastný, že je na druhém konci zeměkoule, dění v Česku sledoval dnes a denně. Konečně, většina jeho pestrých obchodních aktivit měla nadále svoje těžiště právě tam. Na jeho bankovní konta v Singapuru, Malajsii a Jižní Africe proudily z republiky každý měsíc miliony korun – nájemné z jeho četných nemovitostí, dividendy či podíly na zisku v tichých společenstvích, ale také odložená plnění za přátelské služby při působení ve funkci ministra, za lobbying, za poskytnuté informace či odměny za nesdělení některých informací nepovolaným uším. S pochybnými obchody ve staré vlasti mínil ovšem v brzké době skončit a rozjet v Karibiku v zásadě legální byznys. Ve čtyřiapadesáti letech je přeci už čas na to zvolnit tempo a přejít na méně rizikovou práci. Zbývalo uzavřít několik „spisů“, které měly pomoci dobudovat potřebný vstupní kapitál.

Pokorný chystal mohutné investice v odvětví cestovního ruchu a dále zřízení soukromé detektivní kanceláře. K tomu prvnímu stačilo mít kapitál a trochu obchodního talentu a peníze potečou samy; Malé Antily byly konečně velmi vyhledávanou turistickou destinací. Vedení detektivní kanceláře bylo jistě větší intelektuální výzvou a právě na tuto práci se nejvíce těšil. Vyhledávání, analýza a využití informací bylo totiž jeho silnou stránkou a vášní. Dovednosti v této oblasti ve spojení s vysokou inteligencí a bystrou myslí vytvářely základ jeho životních úspěchů. Díky těmto schopnostem se stal zvláště oblíbeným spolupracovníkem premiéra Oktábce. Když je nakonec byl nucen obrátit proti svému dlouholetému patronovi, zajistily mu i luxusní přesun do karibského ráje.

Pokorný otevřel komunikátor, aby si před jídlem ještě přečetl zprávy. Titulní strana deníku Super naběhla ve zlomku vteřiny. Exministrova tvář se vzápětí zkřivila odporem. Na velké fotografii se šklebila Laura Janda Špondrová, předsedkyně Aliance Progress, ambiciózního opozičního bloku, který sjednotil socialisty, komunisty, zelené a další levicové formace. Krátké vlasy „na kluka“, pichlavá prasečí očka a na nich hranaté brýle, obligátní červený kalhotový kostým – nadějná mladá politička, které média svorně předpovídala premiérské křeslo, tu stála v plné kráse.

„Ovace ve stoje pro první dámu opozice!“ předčítal Pokorný titulek a kroutil hlavou. Rozklikl článek a zběžně ho procházel. Vyplývalo z něj, že mladá politička svým projevem v aule Filosofické fakulty okouzlila studenty. Stejně tak bylo zjevné, že noviny jsou nepokrytě na její straně a podlézají jí, jak mohou. Bývalá mladá, snad jen trochu radikální, představitelka zelených, prý ve svých necelých čtyřiceti vyzrála jako dobré víno a dokáže působit jako sjednotitelka opozice. Podle novin je tu konečně naděje na změnu, na vystřídání zkorumpované garnitury, na nastartování nezbytných sociálních reforem, na srovnání tempa s vyspělým světem. Už prý bylo na čase, aby někdo nastínil atraktivní vizi levice pro 22. století, která dokáže oslovit mladé lidi.

Exministr s pohrdlivým šklebem pinkal prstem po displeji. Hm, hm. Takže podle Laury staří papaláši poskvrnění řadou skandálů a neochotní k reformám musí od válu a někteří rovnou za mříže. – No, vida, už je to tady! V závětří na Svaté Lucii se tomu on ale může tak leda vysmát. – A co tu máme dál? Nová vláda přinese svěží vítr a dožene zpoždění za západní Evropou ve společenských trendech. Česko si nemůže dovolit mít 12 % občanů bez vysokoškolského titulu! Toto neblahé číslo je třeba dostat pod 5 %. Je nutné zjednodušit požadavky na studenty tak, aby nebránily v přístupu ke vzdělání. – No, jasně. Měli by dávat titul rovnou za docházku, nebo spíš všem přihlášeným. – Je nezbytné pokročit v boji za skutečnou rovnost žen a mužů! Stát na příklad musí uzákonit rovné rozdělení domácích prací a péče o děti a zakázat zpátečnickou výchovu dětí v duchu prohnilých genderových stereotypů. Toto vše veřejná moc musí nekompromisně vynucovat všemi prostředky včetně trestního práva a odebírání dětí z problémových rodin! Je třeba zakázat nevhodnou literaturu, filmy, reklamy apod., které udržují genderové stereotypy při životě. – Jojo, to bude genderový eldorádo! – Stát právě tak nesmí tolerovat výchovu k sexuální prudérnosti. Výchova dětí je věc veřejná; hlavní slovo musí mít stát, ne rodiče! Je třeba, aby si děti uvědomovaly dar sexuality už v předškolním věku, ale hlavně, aby se ho naučily vnímat bez genderových vzorců, morálních předsudků a aby si dokázaly samy vybrat sexuální orientaci, která jim nejlépe vyhovuje! Musíme zrovnoprávnit poslední ustrkované sexuální menšiny. Je třeba zahájit otevřený dialog o právech pedofilů, zoofilů, nekrofilů a dalších. – To bude bašta! To by ty pedofily mohli vozit dětem rovnou na sexuální výchovu, aby si to s nimi mohly vyzkoušet. – Je třeba vymýtit zbytky protežování a propagace křesťanské ideologie ze strany státu. Velikonoce a Vánoce nemají co dělat mezi státními svátky a ve veřejnoprávní televizi. – No jasně. Šoupněte tam rovnou ramadán! – Je třeba mobilizovat trestní právo proti těm, kteří netřídí odpad, plýtvají s potravinami, nešetří vodou a elektřinou apod. Je naléhavě nutné zmodernizovat češtinu. Musíme dokončit úsilí o genderovou korektnost jazyka, musíme internacionalizovat slovní zásobu – nelze v jazyce udržovat tolik slovanských a lokálních archaismů, když existuje tolik zavedených mezinárodních slov, a musíme dále zjednodušit pravopis. Je nezbytné konečně přísně zakázat dabing. Je třeba otevřít diskusi o názvech veřejných prostranství a o budoucnosti starých pomníků. Je neudržitelné, aby ve veřejném prostoru zaujímala tak nepatřičně velký význam jména patriarchálních páprdů z dávné minulosti, které dnes beztak sotvakdo zná! Přejmenovat! Nové názvy by měly reflektovat nové politické priority, genderovou vyváženost, měly by být odstraněny přehnaně lokální elementy ve prospěch mezinárodních autorit a hodnot. Sochy starých nacionalistů, maloměšťáků a šosáků by měly putovat rychlou cestou do lapidária…

Pokorný odložil komunikátor s rozečteným článkem, dal si pořádný doušek vína a vydechnul. Už dost, nebude si kazit chuť k jídlu. „Kdepak, ta země jde přímou cestou do prdele!“ ulevil si nahlas. Pohrobci těch, kteří ji kdysi přivedli na dno, už zase zvedají hlavy a za chvíli se chopí kormidla. Ještě že včas zvednul kotvy. I kdyby měl nakrásně čistý štít a nečekal problémy ze strany orgánů činných v trestním řízení ani od svých obchodních přátel, v tom státě by ho už nic dobrého nečekalo. Ještě že na tomhle zapadlém ostrově je svět zatím v pořádku.

Když vidí všechny ty rudé revolucionáře, má málem výčitky svědomí, že podrazil Oktábce, a to zrovna, když jeho bárka jde ke dnu. Karel nad ním držel celá ta léta ochrannou ruku a zavíral obě oči nad jeho kšefty a výstřelky. Když už byl před posledními volbami Pokorného mediální obraz neudržitelný, Oktábec mu nabídl chytrý mix protihodnot za to, aby nekandidoval a stáhl se z politiky. Ano, i díky tomuto odstupnému se zavedl jako úspěšný podnikatel.

Měl tedy projevit více loajality? Pokorný to spíše viděl tak, že svému patronovi dlouhá léta nabízel excelentní služby, ať už jako nadprůměrný manažer svěřených rezortů, nebo jako neoficiální zpravodajec, který dovedl získat informace a využít jejich sílu ve prospěch vlády proti všem protivníkům, ať už v politické, mediální či obecně veřejné sféře. Ano, udělal pro expremiéra a jeho kliku tolik špinavé práce! Za služby se platí. Oktábec to docela jistě viděl tak, že co byl dlužen, štědře splatil. Problém bývalého premiéra byl v tom, že nevěděl, že je dlužen mnohem víc. Ano, i nešíření citlivých informací, které by mohly ve špatných rukách způsobit jeho dlouholetému snažení velké nepříjemnosti, má svoji cenu.

Pokorný většinou brzy poznal, odkud vítr vane, a jak se dostat objektům svého zájmu na kobylku. V případě Oktábce dlouho tápal a trvalo to více než dvě volební období, než vycítil stopu na místě, které předtím tolikrát bezvýsledně prošel. Program systematické alokace pracovních sil, zkráceně PSAPS – projekt podpory přistěhovalectví, který tu byl od samého počátku Oktábcových vlád a který zajistil obnovu prosperity. Soustavně ho sledoval, ale nikdy nenašel nic než banality. Samozřejmě docházelo běžně k drobnému i významnějšímu přilepšování si na straně těch, kteří projekt administrovali – korupce, vyvádění nemovitostí z pozemkového fondu, apod. Nic, co by se nedělo v jiných zemích s programy osidlovacích pobídek. Konečně, sám Pokorný přišel výhodně k řadě nemovitostí. Až po letech mu ovšem jedna zdánlivě bezvýznamná událost vnukla jiný, celkem vzato fascinující úhel pohledu. Jak šel po této linii a rozšiřoval svoje poznatky a podklady, utvrzoval se v dojmu, že narazil na kapitální kousek svojí „zpravodajské“ kariéry.

Svůj spis PSAPS dlouho ponechával „v šuplíku“ a v poklidu rozšiřoval a zdokonaloval. Hodlal se s ním vytasit ve správnou chvíli, až bude mít největší cenu. Dost dobře to mohlo počkat až někdy na dobu kolem voleb nebo později. Nakonec ho musel neplánovaně použít dříve už na jaře tohoto roku, když náhle pocítil nutnost rychle se sbalit a s dostatečným finančním polštářem se přesunout někam hodně daleko. Pravda, ve svých obchodech to jednou trochu přepálil a zapletl se s příliš ostrými hochy. Od té doby se mu zrychlí tep pokaždé, když vidí nějakého Číňana nebo jiného šikmookého. Těch je naštěstí na Svaté Lucii jako šafránu.

Chudák Karel, pomyslel si Pokorný. Nedovedl si vybavit člověka, který by se dokázal lépe ovládat a nedávat najevo vnitřní rozpoložení. Když ovšem na jaře vynesl na stůl svoje trumfy, bývalý premiér pro jednou viditelně vypadl z konceptu. Pokornému ho bylo skoro líto.

A teď ho má podrazit podruhé a nabídnout svoje informace nové garnituře? – No, ale co. Nač ta sentimentalita? Když se celá země a systém řítí do pekel, každý se musí starat především o svoji budoucnost. Takže, sorry, Karle, sorry! Jak to říkal tatík? „Nikdy si nenech kazit byznys svym politickym přesvědčením, ty vole!“ Svatá pravda. No, co? Jsou to svině marxistický, jsou, ale když dobře zaplatí. Komouš, fašoun nebo mohamedán – když má co nabídnout… Pokorný zvedl sklenku směrem ke komunikátoru, kde stále zářil článek o nadějné političce. „Takže možná si plácneme, ty rudá nádhero. Kdo ví.“

To už mu krásná černoška nesla na stůl jeho biftek. Při pohledu na plný talíř se blaženě usmál od ucha k uchu, poplácal servírku po zadních partiích a odměnil ji východokaribskou pětidolarovkou.

Asijský gentleman zvedl hlavu od své ryby. Když viděl, jak se Evropan v bílém obleku lačně vrhá na svou večeři, koutky úst se mu lehce rozšířily do mrazivého úsměvu. Podíval se na hodinky, vyťukal zprávu na svém komunikátoru, odeslal, a pak se znovu věnoval svému talíři.

Reklamy