úterý 28. října 2081, večer

Vladislavský sál Pražského hradu po roce opět hostil ceremoniál u příležitosti státního svátku a předávání státních vyznamenání. Pod gotickou klenbou v důstojném tlumeném osvětlení se městnali současní i bývalí vysocí ústavní činitelé, cizí velvyslanci a další vzácní hosté. Za řečnickým pultem stál prezident republiky, stařičký univerzitní profesor Šimon Potůček, a předčítal projev. Vše – i hradní stráž se vztyčenými vojenskými prapory i obrovská státní vlajka v čele sálu – bylo na svém místě jako nesčetněkrát předtím a ze všeho dýchala atmosféra dávno zašlých dob.

Sálem zněl prezidentův monotónní přednes: „…Domov člověka dnešní doby je multidimenzionální fenomén. Posvátná kráva rodné hroudy, tak jak ji vystavěli na piedestal nacionalisté a maloměšťáci 19. století, se přežila a po zásluze zmizela v propadlišti dějin. Postmoderní domov se neváže k jednomu místu nebo státu, ale je komplexním předivem prostupujících vrstev usazených významů. Je to arci prožitek celku bytí. Říkáme spolu s Husserlem: ‚Každý druh bytí nese v sobě v ideální podobě svůj vlastní způsob danosti, a tím i vlastní způsob odkrývání této danosti’. Danost domova se neustále vyvíjí. Je nikdy nekončícím vznikem a cestou, je soustavným tokem idejí, pocitů a příchylností. Je horizontem blízkosti a odcizení, díky němuž objevujeme svoje zakotvení – ano zakotvení jakožto první patočkovský životní pohyb! Střípky této danosti skládáme v myšlenkách například tehdy, solidarizujeme-li se s hladovějící subsaharskou Afrikou, leží-li nám na srdci úděl disidentů v Myanmaru či osud Tibetu, pokud cítíme sounáležitost s bojovnicemi za genderovou rovnost v Rusku, jsme-li začleněni v transnacionálním kolektivu na sociálních sítích, adoptujeme-li na dálku dítě z Bangladéše nebo Ugandy, nebo třeba svým zájmem o kulturní tradice mužů a žen, kteří k nám přišli z jiných civilizačních okruhů, a kteří nás tolik obohacují. Domov je tedy fluidum proměnlivé v čase i prostoru. K jeho teoretickému uchopení potřebujeme odstup a nadhled, otevřenost, a v neposlední řadě perspektivu sub speciae aeternitatis…“

Televizní kamera zabírala obličeje svátečních hostů. V přední řadě se vyjímala v elegantních zlatistých šatech předsedkyně vlády Vanesa Korecká, krásná blondýnka plných tvarů, a tvářila se vážně. I ostatní nejvyšší ústavní činitelé v popředí, kteří ceremoniál vesměs brali jako nutné zlo před bohatou recepcí, poslouchali prezidentova slova se zasmušilými výrazy. O pár řad dále se koaliční zákonodárci se svými protějšky ani nesnažili zakrývat totální znuděnost a lhostejnost. Zato vůdkyně opozice v typickém červeném kalhotovém kostýmu měla v očích dychtivý zájem a její velmi neformálně odění straničtí souputníci sledovali prezidenta s nehranou úctou. Když kamera zabrala bývalého předsedu vlády Oktábce, naslouchal se soustředěným výrazem, jako by hltal každé slovo. Jeho paní Larisa měla na tváři svůj obvyklý profesionálně blahosklonný úsměv, který na veřejnosti nikdy neodkládala.

Tou dobou na druhém konci Hradu ve Španělském sále vrcholily přípravy na recepci, která měla být zahájena po příchodu prezidenta a dalších účastníků ceremoniálu. Objevovali se noví a noví hosté. Číšníci a servírky mezi nimi kroužili s nápoji a drobnými pochutinami pro začátek. V čele sálu umělec Kryštof Havlík-Ukerewe chystal vystoupení afrických hudebníků s tamtamy, které se mělo konat na přání prezidenta republiky. Opodál rozměrná černoška aranžovala na stole různé barevné kašičky a další exotické pokrmy. Na velkých obrazovkách pověšených na stěnách mohli přítomní sledovat přímý přenos z Vladislavského sálu.

Zatímco mediálně frekventované tváře byly právě soustředěny na obřadu, zde v severním křídle Nového královského paláce se to jen hemžilo bezejmennými šedými eminencemi. Tyto poradce, státní tajemníky, šéfy kabinetů ministrů a další vesměs spojovalo to, že byli veřejnosti zcela neznámí, že přitom měli mimořádný vliv na chod svých úřadů, a konečně jejich významným rysem byla loajalita k bývalému předsedovi vlády, který je do jejich funkcí dosadil jako své spolehlivé opory.

Mezi takové patřil i vysoký štíhlý elegán v nejlepších letech ve smokingu, který stál osamoceně u jednoho ze stolků se sklenkou sektu v ruce. Podplukovník Oldřich Frolík, náměstek ředitele Integrovaných informačních služeb státní bezpečnosti, vypadal spíše jako diplomat, než jako faktická hlava českých zpravodajců. Pozorně sledoval ruch v sále a zároveň poslouchal rozechvělý hlas starého prezidenta, který právě deklamoval: „…Naše sociální soudržnost je vystavena novým tlakům. Na řadě jsou odvážná a ambiciózní opatření. Abychom dosáhli společenského pokroku, vize dosavadních vlád již nestačí. Doba si žádá nové tváře a nové myšlenky. Ukazuje se, že jsme v posledních letech hodně věcí zanedbali. Musíme se znovu postavit na nohy a poté udržet tempo se západní Evropou…“ Frolík se kysele ušklíbl a spláchnul slova, která se mu hrnula na jazyk, dávkou perlivého nápoje. V tom spatřil ve dveřích šéfa poradců předsedkyně vlády, kývnul na něj a gestem ruky ho přizval k sobě. Zavalitý hnědovlasý čtyřicátník, vzal nabízenou sklenku sektu z tácu a loudavě přikráčel.

„Zdravím. Náš filosof na trůně je dneska obzvlášť ve formě, co?“ zamumlal příchozí a uchechtl se. Uvolněná nálada ho opustila záhy, když si se zpravodajcem podávali ruce a když z jeho tváře vyčetl nadcházející potíže. Tenhle specifický, emocí zbavený výraz pokerového hráče s lehce výsměšným nádechem nasazoval Frolík tehdy, když přinášel významnou informaci – těžko sice poznat, jestli dobrou, nebo špatnou, ty druhé ovšem poslední dobou citelně převažovaly. Šéf poradců bez velkého nadšení řekl: „Áha. Tak ven s tím. Co se zas stalo?“ Frolík se pousmál, beze slova vytáhl z kapsy komunikátor, cosi na něm vyťukal a posunul ho na stolku ke svému společníkovi.

Na displeji zářil novinový článek. Poradce premiérky přelétl nepovědomou hlavičku „St. Lucia Times“ a ponořil se do anglicky psaného textu s chytlavým titulem „Brutální vražda evropského bonvivána“. Po pár vteřinách vyjekl: „A do prdele!“ Článek jednoho z deníků karibského ostrova Svatá Lucie referoval o tom, že v pátek 24. října večer byl v tamním přímořském městečku Soufrière zastřelen neznámým útočníkem evropský podnikatel a rentiér, který si zde před nedávnem pořídil luxusní vilu. Jeho životní pouť se zakončila na terase restaurace, kde byl častým a oblíbeným hostem. Personálu a štamgastům byl znám jako „Mr. Corny“, jeho skutečné jméno však bylo patrně Sebastian Pokorny – na toto jméno byly alespoň vystaveny nalezené osobní doklady vydané státem Česká republika ve střední Evropě. Vrah v kukle se vyhoupl ze zahrady pod terasou a zasáhl oběť třemi ranami do hrudníku z pistole s tlumičem nedlouho poté, co host dojedl hlavní chod. V článku byla přiložena fotografie, na níž „Mr. Corny“ pózuje v dotyčné restauraci v nejlepší náladě obklopen ladnými servírkami.

„Je to pravda?“ zavrčel poradce.

„Už to tak vypadá,“ řekl Frolík nevzrušeně.

„No, to nám ještě chybělo! To nám daj pořádně vyžrat, ať je za tím cokoli. Už teď se po nás vozej, že jsme vláda gaunerů, mafiánů, korupčníků. Tohle se jim bude náramně hodit do krámu.“ Poradce se zarazil. „Mimochodem víš, co tam vůbec dělal a v čem mohl jet?“

„Zatím nevím nic konkrétního,“ řekl Frolík. „Ale určitě to bude mít nějakou souvislost s jeho kšeftama. Známe přece jeho způsoby. Vypadá to na nájemnou vraždu. Vyřizování účtů v podsvětí. Samozřejmě zkusíme zjistit něco víc, ale pár dnů to bude trvat.“

„Jojo, to si nás vychutnaj. Už vidím ty titulky…“

„No, přinejmenším to víme s předstihem,“ řekl Frolík a obrátil do sebe zbytek sektu. „Každopádně, co je teď hlavní: můžeš to citlivě sdělit premiérce? Nejlíp hned, jak bude po tom dekorování. Během pár hodin, maximálně dní, se to docela jistě provalí, tak ať je na to vláda připravená.“

Šéf poradců se mračil. „Vanesa se z toho totálně…“ Nedokončil větu, mávnul rukou a sklouzl pohledem na obrazovku, kde se zatím prezident chýlil k závěru svého proslovu: „A proto říkám: Náš domov je tam, kde srdce hoří pro lidská práva, pro gender, pro volnou lásku bez všech omezení a předsudků, pro rovnoprávnost všech sexuálních orientací, pro práva zvířat a další hodnoty naší civilizace. Domov je tam, kde je životní prostředí na prvním místě, kde se nemilosrdně potírá diskriminace a nenávistné projevy, kde se aktivně zbavujeme posledních zbytků neblahého dědictví nacionalismu, patriarchátu a křesťanské maloměšťácké morálky, kde s plnou vervou budujeme nového člověka a nový světový řád. Jak jsem řekl, v posledních letech jsme si nechali ujet vlak. Je potřeba dohnat zpoždění. Někteří říkají: jen klid, jdeme správným směrem, spoléhejme na spontánní vývoj, vše chce jenom čas! To je pěkné, ale my tolik času nemáme a čekat nemůžeme. Život je krátký. Nějaké výhledy do daleké budoucnosti nás nezajímají. Konečně, jak řekl Keynes: ‚V dlouhodobé perspektivě budeme všichni mrtví’.“ Prezident si odkašlal. „Ano. A o tom to je! Naše progresivní mládí volá po rychlých změnách. Chce hmatatelné výsledky už dnes. Jak já tomu rozumím!“ Rozhlédl se po sále. „Děkuji vám za pozornost.“

Rozezněl se vlažný, zdvořilostní potlesk. Kamery České televize dovedně mířily do řad, odkud se ozýval aplaus nejživější. Dlouho setrvaly u představitelů opozice, kteří dávali najevo maximální nadšení z prezidentových slov. Poté následoval střih na amerického velvyslance v růžovém svetýrku s šátkem kolem krku, který tleskal s rukama nad hlavou. Nakonec znovu záběr na prezidenta, který se mírně uklonil obecenstvu a opustil řečniště.

Poradce premiérky se znechuceně odvrátil od obrazovky a poznamenal na adresu hlavy státu: „Ten starej parchant. Aby si taky nepřisadil!“

Zpravodajec pokrčil rameny. „No to víš, když si to doba žádá.“

„Přitom donedávna se do ničeho neplet, jenom všude pronášel ty svoje mlhavý plky o svobodě duše a těla nebo o Tibetu a pokládal věnce,“ pokračoval poradce.

„Je to prostě hrdina, když se to smí. Takovejch je teď všude dost.“

Přibližně o hodinu později, kolem půl desáté, už byly Španělský sál a přilehlé prostory zaplněny stovkami hostů a recepce byla v plném proudu. Stoly se prohýbaly vybranými lahůdkami a nápoji, které si přítomní prominenti lačně dopřávali. V kakofonii hlasů, bubnování afrických hudebníků a podivných zvuků a pokřiku, které zaznívaly z venku, nebylo málem slyšet vlastního slova. Laura Janda Špondrová pózovala před objektivy fotoaparátů u stolku statné černošky s jakýmsi pečivem natřeným barevnou kašičkou.

Bývalý předseda vlády Oktábec se svou ženou Larisou po boku korzoval po sále a zastavoval se na kus řeči s množstvím známých, na které narazil. Jednou z prvních byla Pamela Cabrnochová, někdejší provokativní hvězda populární hudby, která se proslavila vystupováním v rouše Evině – dnes čerstvá nositelka Řádu bílého lva. Umělkyně, nyní již usedlá dáma ve středním věku, se na Oktábce vrhla s přátelským úsměvem. „Karle, vzpomínáte si na mě?“

„Jakpak by ne, madam,“ řekl expremiér líbaje jí ruku. „Vy vůbec nestárnete. Jen jste snad tehdy chodívala víc nalehko.“ Zasmál se.

„Vy jste mě tenkrát dojal – myslím s Bonniem. Nikdy Vám nezapomenu, že jste si na mě vzpomněl v nejtěžší chvíli,“ špitla zpěvačka a oči jí zjihly. Měla přitom na mysli někdejší Oktábcovu návštěvu v roce 2067, když jí po smrti jejího kocoura Bonifáce přijel osobně kondolovat s obrovskou kyticí růží do její vily obležené desítkami kamer a objektivů.

„To už je hodně dávno. Ano, nezapomenutelný Bonnie,“ řekl Oktábec. Na to, jak úmrtí populární zvířecí hvězdy docela zastínilo podpis smluv o spolupráci s Tureckem, a stejně tak na obrovský úspěch jeho výpravy s pugetem, která byla skvělým marketingovým tahem, přinesla ovace médií a celkově velmi prospěla jeho image, zapomenout skutečně nemohl.

„Moc gratulujeme k vyznamenání!“ řekla Larisa Oktábcová s lehkým ruským přízvukem.

„Za zásluhy o rozvoj kultury a za mimořádný osobní přínos pro odbourávání prudérní morálky a osvobození lidské sexuality, tak to bylo, že?“ snažil se Oktábec rozvzpomenout na odůvodnění řádu, které zaznělo z úst kancléře.

„Ano, ano, tak nějak to je,“ zasmála se umělkyně. „No vidíte, a to o mně kdysi říkali, že jsem jenom coura, co neumí ani zpívat…“

Po několika dalších krátkých rozhovorech se z davu vynořila povědomá nesympatická tvář. Oktábec musel vteřinu přemýšlet, než poznal Dianu Hošek, která s ním nedávno dělala interview.

Hello! Jak se vám líbil projev pana prezidenta?“ vyhrkla novinářka s typickým ironickým nádechem.

Oktábec se zatvářil vážně. „Projevy pana prezidenta mají, abych tak řekl, svoji hloubku.“

„Je to vzácný člověk,“ vydechla Diana.

„To nepochybně,“ řekl Oktábec. „Omluvíte nás?“

„A co ta demonstrace venku? Jak se na to díváte?“ volala novinářka za odcházejícím párem.

Oktábec pokrčil rameny. „Máme právo shromažďovací.“

„A što eto? Jaká demonstrace?“ zeptala se Larisa manžela.

„Ále, pár pitomců venku protestuje proti oslavám 28. října. Už tady přece byli minule. Pojď, podíváme se.“

Došli k jednomu z velkých oken, které vedou k Jelenímu příkopu. Na Prašném mostě stál hlouček asi tří desítek aktivistů s transparenty, kteří pokřikovali a dělali rámus s píšťalami a vuvuzelami. „Fuck off nationalism, think global!“ četl Oktábec na jednom z nápisů. „Do prdele s nacionalistickou veteší!“ stálo na jiném.

Svoloč takája,“ poznamenala Larisa.

Oktábec se zasmál. „No, neříkej, Česká televize z toho udělá masovou demonstraci angažovaných občanů, kteří se dívají dopředu. A noviny to budou mít zítra na předních stránkách.“ Mírně se zarazil, když uviděl muže a ženu v živém rozhovoru jen kousek vedle, a s lehkým úsměvem dodal: „Ledaže by se našla nějaká zajímavější zpráva.“

Oldřich Frolík tam právě rozmlouval s půvabnou reportérkou z deníku Super, která byla jeho osvědčenou a spolehlivou spojkou vždy, když cítil potřebu sdílet některé své poznatky s veřejností. Mladé brunetě stačilo jen lehce napovědět, jakým směrem se vydat, a kvalitní článek byl brzo na světě a bez rizika prozrazení původce. Tohoto vždy dobře informovaného gentlemana, který ji dopomohl k řadě sólokaprů, jako svůj zdroj chránila. Ostatně neznala ani jeho pravé jméno a nepátrala po něm, což bylo součástí jejich dohody. Dnes se zdálo, že poslouchá zpravodajcův výklad zvlášť dychtivě, a přitom kvapně zaplňovala blok poznámkami. „Audi, vide, tace,“ pronesla nakonec novinářka rozverně v odkazu na heslo zpravodajské služby. „Ještěže to poslední neberete tak úplně doslova.“ Její hravě usměvavé oči barvy čokolády zářily vzrušením a při pohledu do nich se Frolík nezmohl ani na protest proti její neopatrnosti.

Asi o půl hodiny později Oktábcovi nedaleko bubnujících hudebníků rozmlouvali s tureckým velvyslancem Toprakem Gündoğdu, který se podivoval, nad tím, na jak oduševnělé hlavy státu má Česká republika dlouhodobě štěstí.

„Od té doby, co se zrušila přímá volba – to bylo ve čtyřiapadesátém – a zavedl se nový model, tak to vždycky dopadne takto,“ mínil expremiér. „Prezidenta volí parlament z kandidátů, které vybere předem Rada moudrých složená z třiceti osobností kultury, vědy, médií a občanské společnosti. Tak má být prý zajištěno, že v čele státu bude skutečná osobnost, ne populista… Mezi námi, ve skutečnosti jde o to, aby elity byly s výsledkem spokojené.“

„To je velice inovativní přístup,“ poznamenal velvyslanec odtažitě.

Oktábec se zasmál. „Celá tahle země je velice inovativní. A po volbách příští rok nás ještě čekají věci.“ V tom zahlédl, jak k nim míří rychlým krokem předsedkyně vlády Korecká celá rozrušená v doprovodu šéfa svých poradců.

„Karle! Karle! Tak tady jsi. Všude tě hledám. Musím s tebou mluvit! Hned!“ vyhrkla premiérka.

„Copak, Vanesko?“ zeptal se Oktábec klidným tónem. „Tobě to ale dneska sluší. Jako princezna.“

„Pojďme někam stranou,“ špitla Korecká a otočila se na podpatku. „Honem.“

Oktábec s manželkou si vyměnili nechápavé pohledy a následovali dámu v třpytivých šatech směrem k velkým oknům nad Prašným mostem. Cestu jim zkřížil jeden opoziční poslanec v maskáčové vestě v notně podroušeném stavu, který začal pokřikovat: „A stejně vás už brzo všecky pozavíráme, kurvy zlodějský!“ Paní Oktábcová na to znovu zaklela „Svoloč takája!“.

Premiérka se zastavila u pootevřeného okna s výhledem na Prašný most, kde mohla mít čtveřice ve zvukové cloně trvajícího povyku demonstrantů trochu soukromí. Rozhlédla se kolem sebe a pak na manžele Oktábcovy šeptem vybafla: „Odkrouhli Sebastiána!“ Do překvapených obličejů svých posluchačů dodala: „Jó, Sebastiána Pokornýho! Někde v Karibiku. Asi nájemná vražda. Prej to vypadá na vyřizování účtů v podsvětí. No, jen koukni…“ Podala Oktábcovi komunikátor s otevřeným článkem „St. Lucia Times“. Ten ho zběžně pročítal, kroutil hlavou a mumlal si: „Hm, hm, Mr. Corny… To jsou věci.“

„Zatím to ví jen IISSB, ale určitě se to brzo provalí,“ řekl poradce.

„Co tomu říkáš? To je hrůza, co? Co budeme dělat?“ vyprskla premiérka.

„Vážně hrůza, jestli je to pravda,“ řekl Oktábec nepříliš procítěně. „Takovýhle konec! Znali jsme se přece všichni tolik let.“

„Ale tak jsem to nemyslela. Vem ho čert. Všichni víme, že to byl hajzl.“

„O mrtvých jen dobře. Říká ti to něco?“ poznamenal expremiér s lehce pobaveným úsměvem.

„Byla to krysa, říkám, krysa!“ trvala na svém Korecká. „Hrůza je jenom to, že to všichni zneužijou proti nám. To nám ještě chybělo. Jeho eskapády na naši hlavu.“ Zarazila se, když se přiblížil číšník s tácem, a vzala si dvě sklenky bílého vína. Z jedné hned významně upila. „A ty, Karle, nevíš, v čem byl namočenej?“ zeptala se potom.

„Nemám tušení,“ řekl Oktábec. „Do jeho mimopracovních aktivit jsem se nikdy nemíchal. Nepřekvapilo by mě u něj tak nějak nic.“

Premiérka do sebe obrátila zbytek první sklenky a vzdychla. „Prostě nám to daj vyžrat. Budou na nás kydat tuny špíny. A ta rudá mužatka a ten ksindl kolem ní se nám leda bude smát do ksichtu!“

„Jenom klid, Vanesko, jenom klid,“ řekl Oktábec mírně. „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Kdyby nebylo tohle, vytáhnou něco jiného. S tím si poradíte snadno. Vaši zkušení pisatelé memorand sednou a napíšou pár dobře znějících vět. Vláda je znepokojena touto zprávou o násilné smrti českého občana, zatím nemáme dostatek informací, vyhněme se unáhleným závěrům, každopádně vláda nenese za činnost pana Pokorného žádnou odpovědnost, od června 2079 je to soukromá osoba a tak dále a tak podobně. Na tom není moc co zkazit.“ Poradce tiše přikyvoval.

„Byla to jedna z hlavních tváří našich vlád. To nám nikdo neodpáře,“ namítala Korecká. „Pro všechny mediální šmejdy to bude Oktábcův ministr, kterej žil a skončil jako gangster. A jaký ministři, taková vláda… Bláblá, známe to.“

Oktábec mávnul rukou. „A není to už jedno? Stejně všichni víme, že po příštích volbách už vládu sestavovat nebudeme. My už tak nějak dosluhujeme. Jak to dneska říkal pan prezident, doba si žádá…“

Ozvala se tupá rána, cinkot rozbitého skla, šplouchnutí a vzápětí série sprostých nadávek. Všichni se otočili tím směrem. To zákonodárce v maskáčové bundě, který předtím pokřikoval, zakopl a svalil se na zem i s půllitrem piva v ruce.

„Doba si žádá nové tváře,“ doplnil expremiéra šéf poradců.

„A nové myšlenky,“ řekl Oktábec a zasmál se.

„On vás ten smích přejde,“ řekla Korecká. „Všechny nás přejde smích. Až přijdou k moci oni, to bude tanec!“

Larisa otevřela okno dokořán, aby osvěžila dusnou atmosféru. Dole na mostě právě natáčela Česká televize přímý vstup s demonstranty, mezi něž přibyla i vůdkyně opozice s několika svými soudruhy. Bylo zřetelně slyšet slova usměvavého moderátora, který do mikrofonu říkal: „…Jak můžete vidět sami, nálada tady dole pod Hradem je výborná. Protestující se nenechávají odradit ani chladným počasím ani pozdní hodinou. Jak sami říkají, hřeje je mládí, hřeje je zápal pro ideály…“

Vanesa Korecká pomalu vyprázdnila i druhou sklenku a s teskným výrazem se dívala do osvětleného nočního předhradí směrem k jízdárně. „Co nás tady jenom čeká, Karle?“

„Slyšelas pana prezidenta,“ odpověděl Oktábec.

„Všechno půjde rychle do kytek,“ řekla premiérka.

„Všechno pude svinskym krokem do hajzlu,“ zamumlal šéf poradců.

„A co bude s námi? Co bude se mnou? Třeba mě ani nezvolí do parlamentu,“ pokračovala Korecká.

„Neboj, Vanesko, něco pro tebe vždycky najdeme. Nevíš, že pomáhám plnit lidem jejich sny? Tak proč ne tobě? Ale co ty máš vůbec mít strach? Máš za manžela jednoho z nejúspěšnějších kapitánů průmyslu,“ řekl Oktábec.

„No, byznys s nima mít na růžích ustláno rozhodně nebude. Kdo ví, co s ním budou provádět za pokusy. Co když se daj do znárodňování? Nedivila bych se u nich ničemu,“ namítla Korecká.

Expremiér se ušklíbl. „Toho bych se nebál. Byznys oni potřebují hlavně podojit. Tihle na rozdíl od svých předchůdců neničí primárně ekonomiku, ale společnost. A na to svoje sociální inženýrství, na to budování nového člověka, prostě musí někde brát.“

„Stejně to bude peklo. Bude to tady zase vypadat jako před tím, než jsi nastoupil ty?“

„Hůř. S nimi rozhodně hůř,“ řekl suše Oktábec. Chvíli mlčky sledoval noční oblohu plnou hvězd. Když úplně nalevo nad Hradem uviděl měsíc couvající do srpku, pousmál se. „Ale všeho do času. V jednom měl ten starý žvanil velkou pravdu: v dlouhodobé perspektivě budou oni všichni mrtví. A, jak řekl jeden moudrý pán, státník musí uvažovat v dlouhodobé perspektivě.“

„To zní pěkně. Tos byl ty ten moudrý pán?“ zeptala se premiérka.

„To byl Richard Nixon.“

„Tak toho neznám,“ přiznala Korecká roztomile přiopilým hlasem.

Oktábec se usmál a štípnul premiérku otcovsky do tváře. „Z toho si nic nedělej.“

Reklamy