pátek 31. října 2081, večer

Centrum Nového Knína se po setmění plně ponořilo do atmosféry Halloweenu. V oknech, na zápražích, v zahradách i uprostřed náměstí kolem kašny, všude zářily ježaté úsměvy vydlabaných dýní se svíčkou uvnitř. Na domech visely umělohmotné kostry a pavouci i figurky duchů, zombie, čarodějnic a nejrůznějších monster. Jestliže jindy většina obyvatel trávila večery doma a ulice zely prázdnotou, dnes zde bylo na místní poměry živo. Všude bylo možno natrefit na hloučky diskutérů, kteří zejména hodnotili výzdobu, nostalgicky vzpomínali na oslavy svátku v době svého mládí a probírali nemoci. Zdálo se, že panuje široká shoda na tom, že nic už není tak dobré jako dříve.

V kanceláři ředitele městského muzea se ještě svítilo. Oktábec seděl u počítače a naposledy pročítal své tiskové vyjádření: „Zpráva o tragické smrti mého někdejšího spolupracovníka Sebastiána Pokorného mě hluboce zasáhla. Znal jsem ho mnoho let jako pracovitého, erudovaného, velmi bystrého člověka a schopného manažera. Všichni víme, že v poslední době se snášela na jeho hlavu vlna kritiky. Ano, byl jistě složitou osobností, která přitahovala kontroverze, jeho démonizace ovšem nebyla a není na místě. Smrt by měla být příležitostí pro uklidnění vášní a pro smíření. Vzpomínejme na to dobré, co pro naši zemi vykonal.“ Ředitel spokojeně kývnul hlavou a text odeslal všem médiím, která projevila zájem o jeho komentář. Potom zamířil do podniku naproti na halloweenskou párty.

Restaurace „Moe’s bar“ na rohu náměstí a Žižkovy ulice, kdysi dávno nazývaná „U Mikulášků“, byla toho večera středobodem všeho společenského dění. V lokále vše připomínalo styl čtyřicátých a padesátých let 21. století a tehdejší nostalgii po generaci hippies. Po osmé hodině večerní se tu tísnila téměř půl druhá stovka lidí, vesměs ve věku šedesát a výše. Mnozí hosté měli na sobě masky nebo kostýmy s halloweenskou tematikou. Hostinský Oliver Kasal, pětašedesátník s prošedivělými vlasy na ježka a knírkem a konstantním pesimistickým úsměvem, obvykle oblečen navzdory svému věku v kožené motorkářské vestě, byl dnes skryt k nepoznání v masce nebožtíka se zkrvaveným obličejem. „Účast jako za starejch dobrejch časů,“ liboval si, když stál na svém oblíbeném místě za barem a rozmlouval s bývalým předsedou vlády a se starostou. „A to jen díky starýmu Benovi a taky díky tobě, Karle.“ Servírka Mia ladně plula mezi stoly oděná jako čarodějnice se špičatým kloboukem a roznášela objednávky, mezi nimiž hrálo prim místní vyhlášené chilli con carne, salát z japonských mořských řas a speciální halloweenské jednohubky ve tvaru vydloubaných očí.

„A jakpak jdou obchody, Olivere?“ zajímal se Oktábec.

„Ále, co ti mám povídat, stojí to všechno za vyližprdel,“ odpověděl hostinský. „Tady to tak nějak pomalu končí. Lidi stárnou, umíraj, večer jsou radši zalezlí doma, hospoda věčně poloprázdná. Jojo, stará garda pomalu odchází a žádnou novou tu nemáme. Ale co? Furt to eště ňák ’de.“ Hrdě dodal: „Přežil jsem tady všechny svoje konkurenty. Co minulej rok zavřel i nonstopáč, mám totální monopol.“

„Kdepak, Oliver všecky strčil do kapsy,“ poznamenal starosta směrem k Oktábcovi. „A víš proč, ty vole? Protože do toho, kurva, dává srdce! ‚Moe’s bar‘ byl celej jeho život, celá jeho rodina. Ten si to uměl zařídit. Nikdy se nezahazoval se ženskejma, neměl starosti s harantama, zato žil pro svůj podnik a tim pádem i pro nás pro všecky. Vlastně něco jako takovej kněz.“

Oliver Kasal se hlasitě zasmál. „No, tak to je přesný, ty vole. Vždyť já vlastně celej život praktikuju celibát. Akorát jsem ho teda sem tam prokládal sanitárníma odskokama za profesionálníma dámama, co vědi co a jak, a nekecaj člověku do života. Občas se někde našla i nějaká jiná zadarmo, ale hlavní pro mě vždycky bylo nemít žádný závazky. Každopádně tyhle zábavičky poslední dobou už hodně prořídly. Už jsem taky dědek, ne? Dneska už mi stačí, když si občas povyrazíme tady s Miou. Je to sice už trochu zvadlá květinka a je tady tak trochu erární, ale co bych nechtěl. Teda, mezi náma, mám eště jeden takovej sen: dal jsem dohromady ňáký úspory, chtěl bych se vypravit, dokud mě síly docela nevopustěj, na zájezd do Thajska. Ty Thajky, to je prej něco úplně jinýho. I se staršíma pánama prej dokážou divy.“ Odhrnul masku a hltavě vyprázdnil třetinku piva s grepovou příchutí. „Jo, je to všechno pravda: žil jsem vždycky pro tenhle podnik. Vedu to tady už osmatřicet let! Vybudoval jsem nejfajnovější hospodu v celym Kníně, kde naše generace za starejch dobrejch časů zažila tolik krásnejch večerů. Jó, tady jsme naplno realizovali naše hlavní heslo…“ Ukázal na barevný nápis na stěně nad barem: „JUST ENJOY TODAY!

„Jó to byly časy,“ řekl zasněně starosta. „Ani nevíš, Karlíku, vo cos přišel, když ses vždycky stranil kolektivu. Jak tady to žilo! Chlast, žrádlo, tráva, šukání, kvalitní hudba… Jó, když hrábnul do strun starej Ben! Do prdele, to už je všecko strašně dávno.“

„A jak to vidíš s hospodou do budoucna, Olivere? Jak dlouho to potáhneš dál a co bude potom?“ zeptal se Oktábec.

„Pět let, co mám do důchodu, to dám. Akorát tam bude ňáká ta pauza na ten můj thajskej sen.“ Zasmál se. „No a pak se uvidí. Třeba to utáhnu až do pětasedmdesáti, možná do osmdesáti. Každopádně pak to bude mít ‚Moe’s bar‘ spočítaný. Jednoho dne řeknu dost nebo rovnou zaklepu bačkorama a nazdar bazar. Nemám komu tenhle podnik předat, nikdo ho ani nebude chtít koupit. Konečně, už nebude ani komu nalejvat. No, jen se, Karle, koukni kolem sebe na ty dědky a babizny. Kolik z nás, co tu sedíme dneska, tu bude za dvacet let? Pche! Jak řikám, stará garda odchází a žádná nová není. Ale co? Já si tady svoje doklepu a co bude potom, to už neni má starost. Hospodu si do hrobu nevemu, no ne? A co bude s timhle zapadákovem?“ Mávnul rukou.

„Máš recht, Olivere. Musíme si užívat života, dokud to jde,“ řekl Láznička. „Každej by měl mít svůj sen. Seš stejně frajer – na Thajky já už bych si netrouf. Jó, to já si tak furt jenom maluju, že bych se rád eště podíval do Ameriky na ty národní parky. To je zas můj sen. Jó, divočina, exotika, hory, kaňony, zvířata – ty krávo, to bych si rochnil! No a taky bych tam rád navštívil syna. Už jsme se neviděli snad deset let. Vodjel tam studovat a už se tady neukázal.“

„Tak vo tom tady básní pořád,“ poznamenal Kasal k Oktábcovi. „Ale aby se jednou sebral a jel, to ne.“

„Vona tahle legrace taky něco stojí. A že bych měl tak úžasný úspory, to se říct nedá. Všichni vědi, že stará mě u rozvodu voškubala jako kuře. Ty sis to uměl zařídit. Tobě se to mluví. Mně zůstala jen ta rozpadlá chalupa. Vono udržovat ten barák, to taky neni zadarmo,“ postěžoval si starosta.

Zábava byla v plném proudu a nabírala na obrátkách s tím, jak se zvyšoval průtok piva, alkoholických limonád a dalších nápojů. Pivo různých ovocných příchutí si hosté nalévali sami u samoobslužných tanků po zaplacení kartou nebo čipem na přívěsku. Ostřejší drinky naléval osobně hostinský u baru. Osazenstvo rychle rozvazovalo a mnozí hosté si začali troufat oslovit bývalého premiéra, jehož účast byla velkým zpestřením večera. Oktábec musel uspokojit nepočítaně žádostí o společné foto a zapříst hovor s nejrůznějšími svéráznými postavami zdejšího panoptika. Řada dotazů směřovala na bývalého ministra Pokorného, o jehož smrti média informovala předchozího dne, a kolem níž zaznívaly nejrůznější spekulace.

„Ale vy jste spolu vycházeli dost dobře, ne?“ poznamenala postarší nažehlená dáma s voskovým obličejem, když expremiér seděl u stolu s Vlastou Skřivánkovou a jejími kamarádkami.

„Byl to jeden z mých nejschopnějších ministrů,“ odpověděl Oktábec neutrálně.

„Schopný všeho, jak to vypadá,“ řekla vosková dáma.

„Já jsem vždycky říkala, že má obličej křiváka. Gauner od pohledu. Nechtěla bych ho potkat sama v noci. Zvlášť ne dneska,“ nechala se slyšet další důchodkyně.

„Nikdo nemůže za to, s jakým obličejem se narodil,“ namítnul ředitel muzea.

„No, vy jste se ho vždycky zastával,“ řekla vosková dáma. „Ale že se ho zastáváte i teď po tom, co poslední dobou vylezlo na povrch. A teď ještě tohle…“

„A myslíte, že je to pravda s těma Číňanama, že se s nima zaplet?“ zeptala se třetí důchodkyně, která si pochutnávala na japonských řasách.

Oktábec pokrčil rameny. „Co skončil v politice, nebyli jsme spolu v kontaktu. Nesledoval jsem jeho další osudy. Takže pro mě těžko soudit. Měl svoje slabosti, to rozhodně, ale jestli je možné, že klesnul tak hluboko. Nevím. Neměly byste ale věřit všemu, co se píše v novinách. Vím z vlastní zkušenosti, že novináři mají často hodně bujnou fantazii. Počkejme si, co přinese vyšetřování.“

„No, jen si přečtěte ten dnešní Super, jak jsem vám říkala, a pak mluvte. Móc zajímavá četba. Hotovej námět pro román,“ řekla Skřivánková.

To už si vyžádal pozornost starosta Láznička, aby pronesl pár slov na památku zemřelého Bena Woodstocka, kterého ocenil jako velkého hudebníka, aktivistu, volnomyšlenkáře, ale hlavně výborného kamaráda, duši čtyřicátých a padesátých let, bez kterého by mládí vůbec nebylo hodno toho jména. Na Benovu památku starosta objednal na útraty města pro všechny přítomné rundu zelené, oblíbeného nápoje zemřelého. Když už všichni svírali v rukou sklenky se smaragdovou tekutinou, Láznička s dojetím v hlase zahřímal: „Tak na tebe, starej brachu, Bene! Ať tam, kam jsi vodešel, Woodstock nikdy nekončí. Už to tady bez tebe nebude nikdy vono.“

Po přípitku se ozval Oliver Kasal: „A teď si, kamarádi, zazpíváme na Benovu počest pár starejch dobrejch songů. Ze všeho nejdřív tu jeho nejmilejší! Na kytaru nám tu dneska už nikdo nezahraje, ale nebojte, Oliver pro vás všechno připravil.“ Ťuknul do klávesnice počítače za barem a vzápětí se lokálem nesly první tóny sto deset let staré písně Johna Lennona v úpravě pro karaoke. Sbor neumělých hlasů se rychle chytil melodie: Imagine there’s no heaven, It’s easy if you try, No hell below us, Above us only sky, Imagine all the people living for today, Oooooh. Imagine there’s no countries, It isn’t hard to do, Nothing to kill or die for, And no religion too, Imagine all the people living life in peace, Uuuuuh…

Oktábec nezpíval. Namísto toho s odtažitým výrazem letmo listoval ve svém komunikátoru stránkami deníku Super. Ten v rozsáhlém článku „Souvisí Pokorného vražda s válkou čínských mafií?“ pojednával o možném napojení bývalého ministra na jistý gang v pražském Chinatownu, který měl ústředí v restauraci Zlatý drak a specializoval se na narkotika, prostituci, hazard a vyděračství. Exministr mu měl dát za příslušný podíl na zisku k dispozici svůj vliv, konexe a schopnost získávat informace. List přinášel nekvalitní fotografii Pokorného s jedním z kápů gangu v uvedené restauraci. Na podzim 2080 se ovšem na scéně objevil silný soupeř, odnož triády Shui Fong, která hodlala převzít obchod s drogami a zahájila se Zlatým drakem válku. V této válce zaznamenal původní pražský gang těžké ztráty, zvláště když Shui Fong provedl úspěšný přepad skladiště kokainu v Kobylisích a když se mu podařilo zastřelit samotného vůdce gangu, majitele Zlatého draka, Hao Pinga…

Oktábec vzhlédl od článku, když uslyšel, jak starosta Láznička nahlas a procítěně, ač lehce falešně zpívá v závěrečné sloce pasáž: „You may say I’m a dreamer But I’m not the only one…” Pousmál se. Kdepak, článek počká na víkend. Teď, dokud jsou všichni naladění na zpěv, byla nejlepší příležitost promluvit si s tímto snílkem o vzájemné spolupráci při plnění snů. Když dozněly poslední tóny písně, ředitel muzea se omluvil dámám a vyrazil za Lázničkou. Cosi mu špitl do ucha a vzápětí se s požehnáním hostinského oba muži vytratili do zastrčeného salónku vzadu, který byl pro ně rezervován.

V diskrétním přítmí expremiér bez velkých okolků přešel přímo k věci a přednesl suchou zprávu o další fázi pokračování Programu systematické alokace pracovních sil a důsledcích, které z toho vyplývají pro Knín a okolí. Jak mluvil, Láznička měnil barvu a připomínal kotel s rychle stoupající teplotou, který každou chvíli exploduje.

„To ses, kurva, posral, ne?! My tady žádný přičmoudlíky nechceme! To teda fakt ne,“ křičel starosta bez sebe vzteky. „To by tak hrálo. Kdo tohle jako vymyslel? My si tady přece pořád vystačíme moc dobře sami. Že stárneme a ubejvá nás, to je fakt, ale do toho může bejt každýmu leda hovno. Je nás furt eště dost a je nám tu fajn. Nějakou sebranku si sem tahat nenechám, to ne…“ Proud spílání a nadávek nebral konce.

Oktábec zcela nevzrušeně naslouchal celému výstupu a počkal, až jeho společník domluví. Potom řekl: „Víš, Kevine, ono to všechno půjde tak trochu mimo nás. Rozhodnutí o umístění gastarbeiterů je čistě v kompetenci ministerstva práce a sociálních věcí, které postup koordinuje s tureckou ambasádou. Městskému úřadu bude jenom oznámen harmonogram, přibližný počet osob, které přijdou, potom budete muset zabezpečit související úkoly státní správy v přenesené působnosti – na to dostanete příspěvek ze státního rozpočtu – no a pak…“

„A to se nás jako nikdo na nic nezeptá?“ vyprsknul Láznička. „Do prdele, kde to sme? Tohle je naše město. Vláda nám sem přece nemůže nasadit bez našeho souhlasu ňáký černý huby! To ať mi nikdo neřiká…“

V očích ředitele muzea se mihl záblesk úsměšku. „Budeš se možná divit, ale může – dost dobře může. Sám bys měl vědět, že už skoro polovina nemovitostí ve městě patří státu, a bude jich čím dál víc. Z většiny jsou to odúmrti, část dobrovolné odprodeje a potom bývalou školu převedl na stát kraj. Všechno to teď spravuje Státní fond pro systematickou alokaci pracovních sil. Město nemůže mluvit státu do toho, co udělá se svým vlastním majetkem. Ty si taky můžeš se svým domem dělat, co chceš.“

„No a to teda obec nemůže dělat jako vůbec nic, do hajzlu?“

„Řekl bych to asi takhle: Obce mají jen dvě možnosti. Buď budou spolupracovat a plnit přesně to, co stanoví právní předpisy, nebo budou spolupracovat nadstandardně jako partneři Programu, a potom jim z toho vyplynou nejrůznější benefity.“

Láznička se kysele ušklíbl. „Takže to znamená buďto držet hubu a krok, nebo zase držet hubu a krok, vrtět u toho ocáskem a bejt agilní. To jsou mi teda možnosti! To by člověk blil.“

Oktábec pokrčil rameny a mlčel.

„No tak to je v prdeli,“ zhodnotil situaci starosta. „A tohle mi řikáš zrovna na Halloween?!“ Složil hlavu do dlaní a horečnatě přemýšlel. Po chvíli se vzpamatoval a prosebným tónem spustil: „Hele, Karlíku, a ty bys nemoh nějak zařídit, aby se nám to vyhlo? Ty máš přece styky, vliv… Určitě by to nějak šlo vošéfovat. Kdo jinej než ty by to moh dokázat?“

Oktábec propletl prsty na břiše. „Na to já jsem moc malý pán, Kevine. Tenhle rozjetý vlak už nikdo nezastaví. Co bys nechtěl? Dost dlouho jsme zůstávali v závětří. Od poloviny sedmdesátých let přitom usídlování gastarbeiterů rychle expanduje i mimo velká města. Ve středních Čechách už se Program rozběhl ve všech okresech kromě příbramského, nymburského a rakovnického. Zkrátka Příbram přichází na řadu 1. ledna 2082. Rozhodnutí padlo dávno. Hotová věc.“

„No a co mám teda podle tebe dělat, ty vole? Co doporučuješ? Vždyť ty máš vždycky ňáký řešení po ruce,“ hlesnul rezignovaně Láznička.

„No vida, to je konečně velmi správná otázka. Tady se dostáváme k jádru věci,“ řekl expremiér důrazně, načež starosta rychle zbystřil. „Jen si klidně zapal to svoje, ať se uklidníš.“ Starosta se nenechal pobízet a rychle ubalil a zapálil cigaretu marihuany.

Oktábec pokračoval: „Ty máš na radě a v zastupitelstvu velkou autoritu. Všichni udělají, co jim vysvětlíš, že je nejlepší. Vřele bych ti tedy doporučoval, abys prosadil, že zvolena bude varianta aktivní spolupráce. To znamená, že město podá na ministerstvo žádost o status partnerské obce Programu systematické alokace pracovních sil. Pro město i pro jeho vedení, a zvlášť potom pro tebe, z toho vyplyne řada citelných výhod.“

Láznička se mračil. „Ty krávo. A jako co třeba? To by mě fakt zajímalo.“

„Jak si vždycky stěžuješ, kanalizace je v havarijním stavu, místní komunikace ve městě jsou samá díra, most za starou Masnerovou továrnou brzo spadne, všichni už léta oplakáváte zrušenou přímou autobusovou linku do Prahy. Peníze v obecní pokladně na nic z toho nejsou, dotace ti nedá stát ani kraj. Pokud se staneme partnerskou obcí PSAPS, se státními dotacemi na tyhle i další věci vůbec nebude problém. Ve volební kampani za dva roky se budeš moct pochlubit řadou úspěchů.“

Starosta, zatím nepříliš oslněn, ale už se smířlivějším výrazem, mlčky naslouchal. Aromatický dým kolem něj stoupal ke stropu.

„Co tě bude možná zajímat ještě víc: Budou také příspěvky na platy vedení města i úředníků. Pro starostu by to mohlo znamenat bonus 40 tisíc měsíčně, ani radní nepřijdou zkrátka. Turci ti přihodí na začátek jednorázový bakšiš cirka dva miliony v zájmu dobré spolupráce. K tomu ti zajistím dvě tři honorované ceny jako je Starosta roku nebo cena Nadačního fondu pro rozvoj multikulturního soužití a pak taky ocenění od mojí nadace. A tak se dostaneme během pěti let, které ti zbývají do penze, na minimálně osm milionů, možná i o něco víc.“

Láznička zrudnul a těžce oddychoval.

„A takových osm milionů, to už je docela solidní příspěvek na pěkný podzim života, který, pokud se ti tu nebude líbit, budeš moct snadno strávit kdekoli jinde,“ pokračoval Oktábec.

„No ty vole… to…, to…, to by…,“ blekotal starosta.

„No a k tomu by sis příští jaro mohl zajet na ty svoje národní parky. Byl bys můj host. Třítýdenní poznávací zájezd plus pár dní na návštěvu synátora samozřejmě.“ Expremiér se významně odmlčel. Bubnoval prsty do stolu a úkosem sledoval ohromeného starostu, kterému zářily oči. „No, ale jestli máš na ty přičmoudlíky tak vyhraněný názor, tak je možná zbytečné tě přesvědčovat…“

„Ne, ne, ne, počkej, to jsem se trochu unáhlil!“ vyhrknul Láznička. „To, co sem tu slyšel, to vrhá na celou situaci úplně jiný světlo, abych tak řek…“

„Vážně?“ Oktábec se usmál od ucha k uchu. „No, taky si myslím, člověče. Takže můžu doufat, že se nad mým doporučením zamyslíš?“

„Do prdele, jaký zamejšlení? Přesvědčils mě. Když je to to nejlepší řešení pro naše město, udělám pro to všecko,“ odpověděl rychle starosta.

„Takže domluveni,“ řekl ředitel muzea a vyndal z aktovky několik listů papíru. Autoritativním tónem dodal: „Tady máš výčet základních výhod pro obec a pro vedení. Pěkně se to nauč, vyzkouším si tě, než s tím půjdeš na radu. Příští týden sem pozvu jednoho experta z ministerstva. Poví vám co a jak s přípravou žádosti.“

Okay, okay, jasná věc, šéfe,“ drmolil Láznička. „Okay.“

Ve vzduchu se vznášel kouř marihuany. Ze sálu zněl hlasitý sborový zpěv: „Let the sunshine, let the sunshine in, The sunshine in, Let the sunshine, let the sunshine in, The sunshine in, Let the sunshine, let the sunshine in, The sunshine in, Let the sunshine, let the sunshine in, The sunshine in…

Oktábec si povzdechnul a s lehkou stopou ironie v hlase řekl: „Tak a teď si můžeme jít zazpívat.“

 

Reklamy