Hledat

Zítra už bude všechno jinak

Tomáš Břicháček

Rubrika

Kapitola 1

KAPITOLA 1 – obraz 3

neděle 28. září 2081, noc

Bylo krátce po desáté hodině, když dva muži vystupovali z vozu před honosnou prvorepublikovou vilou na Hanspaulce. Ve svitu pouličních lamp se rýsovaly elegantní hranaté křivky domu. Ze žlutavé fasády vystupoval tmavý štukový nápis „KAPPADOKIA“. Jasné nebe bylo poseté hvězdami. Chladný čistý vzduch působil pro noční cestovatele jako osvěžující vzpruha.

Za malou chvíli, lehčí o pláště a klobouky zanechané v šatně, už Demirel a jeho host vcházeli do prostorné haly. Plukovník místnost, jíž opticky dominoval velký lustr uprostřed a schodiště do prvního patra, sjel letmým pohledem, který se zastavil na schodech, na nichž zaznamenal pohyb. Dolů ladným krokem sestupovala žena v tmavě modrých třpytivých šatech. Když se přiblížila, plukovník uviděl uhrančivě krásnou tvář brunety ve středních letech, z níž se mu na okamžik delší, než sám považoval za společensky vhodný, nedařilo spustit oči.

Demirel se ujal představování: „Plukovník Mataraci. Moje paní Azra.“ „Je mi ctí, že vás poznávám, madam. Omlouvám se, že vyrušuji v tak pozdní hodinu,“ řekl plukovník a obřadně políbil hostitelce ruku. „Buďte vítán, plukovníku. Potěšení je na mojí straně,“ řekla příjemným hlasem Azra Demirelová a dodala tlumeně: „Jen prosím potichu, nejmladší syn a dcerka už spí. Zítra je škola.“ „A Mustafa a Simir jsou…?“ zeptal se Demirel na starší dva syny, i když odpověď tušil. „Ve víru velkoměsta, jak jinak,“ řekla s úsměvem Azra a vykročila směrem ke stylovým posuvným proskleným dveřím.

Rozlehlý obývací pokoj v sobě vhodně snoubil architektonické prvky třicátých let 20. století – předně široké souvislé okno přes celou stěnu směrem do zahrady a prosklené dveře na terasu – a vybavení v duchu tradiční lidové kultury turecké Kappadokie. Plukovník bloudil očima po typických pestrobarevných talířích, vázách a dalších keramických artefaktech. Zastavil se u velkého obrazu na stěně směrem do haly, který zachycoval městečko na svahu, nad nímž se tyčila vysoká špičatá skála.

„Vidím, že jste rodina lokálních patriotů,“ poznamenal plukovník. „Je to krásné vzít si kus domova s sebou do těchto nehostinných končin.“ Otočil se k obrazu. „Toto je Ortahisar, nemám pravdu, pane náměstku? Vaše rodné město.“

„Vaše vědomosti, plukovníku, jsou vskutku obdivuhodné,“ řekl Demirel neutrálně – nevěda, zda být více potěšen, či podrážděn plukovníkovou pozorností pro své podřízené.

„Inu vědět, to je konečně další pilíř naší práce, kapitáne,“ řekl plukovník. Znovu se rozhlédl kolem a s očima upřenýma na paní Demirelovou poznamenal: „Máte opravdu krásný domov. Sama tahle vila je architektonický skvost jako ostatně řada dalších tady v okolí, zdá se. Nádherná rezidenční čtvrť.“ Azra pokyvovala. „A to jste ještě neviděl výhled z terasy dolů na město, plukovníku.“

„Snad bude cosi na tom, co dnes vyprávěl Emir Karahan o dávných obyvatelích této země,“ uvažoval plukovník „totiž, že to byli kulturní lidé se smyslem pro estetiku, kteří dokázali vytvořit podivuhodné hodnoty…“ Zarazil se, když si všiml, že krásné oči Azry Demirelové se začaly mračit. „Vy nesouhlasíte, madam?“

Demirel se zasmál. „Promiňte, plukovníku, moje paní je na starousedlíky hodně alergická. Když začnu já nebo starý Emir říkat cokoli pozitivního na jejich adresu, málem nás žene z domu. Je to tak, miláčku?“

Azra řekla: „Nezlobte se, plukovníku, já mám na místní obyvatele svůj poměrně vyhraněný názor. A rovnou říkám, že k vyjádření mých pocitů mi slovník slušné ženy a matky nestačí. A když už Arhan mluvil o tom vyhánění z domu…“ Udělala dramatické gesto. „Právě tenhle krásný dům by mi první poděkoval, protože čeho ten musel být svědkem po dlouhá desetiletí předtím, než jsme se nastěhovali, to…, to…“

Mataraci zbystřil a na jeho tváři se objevil zvídavý výraz.

„Totiž, to se má tak,“ začal vysvětlovat Demirel. „Když jsme se v dubnu 2067 přistěhovali do téhle vily, dožívala tu bývalá majitelka, jistá Šarlota Teringlová, bezdětná stará žena, necelých osmdesát let. Dům měl tehdy růžovou fasádu jako cukrová vata a namísto dnešního názvu byl tehdy červený nápis „ŠARLOTA“. Stará paní neměla dům komu odkázat, tak ho prodala státu, který tehdy ve velkém skupoval nemovitosti pro účely našeho osidlovacího programu. Oblíbený model fungoval tak, že stát koupil nemovitost levně s tím, že bývalým majitelům zůstalo věcné břemeno doživotního užívání k části domu nebo i k celé nemovitosti. Staříci takto dostali dost peněz, aby si přilepšili na penzi, přitom mohli zůstat, kde byli zvyklí a bydlení měli do smrti jisté. Většinou peníze rozfofrovali tak, že si dopřávali drahé zboží a služby, například cesty kolem světa, výlety zaoceánskými parníky, nebo luxusní lázeňské pobyty. Říkávali rádi, že do hrobu si ty peníze přece nevezmou. No a stát takto získal pro osidlovací fond tisíce domů po celé republice. Ještě mnohem více jich dostal na základě odúmrti – čili když poslední majitelé neměli dědice. Osidlovací fond pak měl opravdu co nabídnout.“ Zarazil se. „Ale to jsem odbočil. Pokud jde o tu naši starou dámu, ta měla právo na doživotní užívání dvou obytných místností v přízemí s vlastním sociálním zařízením. Naštěstí tady ani moc často nepobývala, protože peníze z prodeje si hodlala, jak se patří užít…“

„Celý život byla zvyklá si jenom užívat!“ dodala Azra.

„Takže, jak říkám, pořád cestovala po všech čertech – Indonésie, Thajsko, Karibik, Réunion… a ani jsme ji tady moc neviděli,“ řekl Demirel. „Přesto i to málo bylo víc než příliš.“

Azra navázala: „Pořád vidím ten její voskový obličej, který prodělal nevím kolik plastik, a který chodil každý týden na kosmetiku, její parádní účes, který si nechala upravovat dvakrát týdně, její afektovanost a povýšenou blahosklonnost. Byla vždycky obložená drahými šperky. Mluvila s námi perfektní angličtinou, na níž si moc zakládala. Měla držení těla jako nějaká šlechtična.“

„Když jsme se nastěhovali, přišla za námi jeden z prvních večerů sem do obýváku, říct nám příběh tohoto domu, jak tomu říkala,“ pokračoval Demirel. „Dozvěděli jsme se, že byla dítětem bohatého podnikatele, který se vyšvihl na konci minulého století. Rodiče si jí hýčkali a rozmazlovali a dopřávali jí jen to nejlepší. I vilu pojmenovali po ní. Vystudovala ekonomii v Anglii a tady pak pracovala v nějaké nadnárodní účetní firmě. Chlubila se, že odcházela běžně z práce po osmé večer, někdy i kolem půlnoci. Stalo se, že v kanceláři přespávala. Naplno se soustředila na kariéru a byla v tom velmi úspěšná. Zdůrazňovala, že dokázala vydělat opravdu hromady peněz. Vyprávěla nám o firemních benefitech, o večírcích, o tom, jak se v hodnocení zaměstnanců držela vždycky na čelných místech a na prémiích to bylo hodně vidět.“

Azra se soustředěným výrazem dále vzpomínala: „Když jsem se zeptala, jestli byla vdaná a jestli má nějaké děti, jen se smála a říkala mi něco jako ‚Panenko, Šarlota se nikdy nikým nenechala a nenechá uvázat na řetěz. Já jsem nezávislá žena. K čemu by mi byl manžel? Já jsem potřebovala jen sexuální protějšky bez závazků. Mohla jsem mít milenců, kolik jsem chtěla, a taky jsem je měla.’ Pyšně mi pak vypočetla, že ‚ochutnala’ za život 83 mužů. Vedla si o tom pro zábavu jakýsi deníček. Taky říkala, že děti v jejích časech vyšly z módy a mezi svými kamarádkami by si s dítětem připadala ‚totálně out’. Říkala něco v tom smyslu, že mít děti bylo nekompatibilní s životním tempem její doby. Animální mateřské pudy prý úspěšně ukájela na domácích mazlíčcích, kteří jsou mnohem praktičtější, a kterých měla za život požehnaně.“

Demirel láskyplně a s pýchou sledoval svou ženu, jak zaníceně hovoří. Plukovník beze slova, ale se zájmem poslouchal, a jeho obličej znovu získal svou neprostupnou slupku, v níž se cítil nejlépe.

„Práci věnovala maximum, to ano, ale přesto jsem měla dojem, že to není to hlavní, v čem viděla smysl života. Vůbec nejraději mluvila o tom, co si dokázala dopřát. Člověk žije jen jednou a musí vychutnávat život plnými doušky, tak to říkala. Chlubila se, že za mlada, pokud zrovna nemusela zůstat v práci, nebyl snad jediný večer a víkend, který by nechala ladem. Vzpomínala na koncerty, festivaly, výlety, dovolené, tenis, lyže, plavání, letecké víkendy, návštěvy drahých restaurací, párty, na kterých tekl proudem alkohol, kde se kouřila marihuana, kde se zkoušely všelijaké novinky v oblasti drog a kde probíhal skupinový sex – mimochodem v tomto domě a na zahradě se prý takových večírků konaly desítky… Umíte si to představit?! A v takovém domě jsem měla vychovávat tehdy tříletého Mustafu a jednoročního Simira!“

Demirel řekl: „No, a na co nezapomenu já: Když skončila s celým tím výkladem o tom, jak si dokázala užít život, s celou tou svou inventurou kariérních úspěchů, zábaviček, dovolených, sportů, milenců… Vidím to jako dnes, jak hrdě zvedla bradu, přimhouřila oči a důrazně prohlásila: ‚Nežila jsem nadarmo!‛“

„Příšerná ženská!“ vyprskla Azra a její tvář se i s odstupem tolika let křivila odporem.

Demirel se ušklíbl, pokrčil rameny a prohlásil: „To nepochybně.“ Po krátké odmlce dodal: „Na druhou stranu právě díky takovým, jako byla ona, jsme tu teď my.“ Plukovník se pousmál a sotva znatelně přikyvoval.

„Šarlota Teringlová zemřela někdy na jaře 2069 na selhání srdce,“ pokračoval Demirel. „Měla předem zaplaceno u nějaké agentury, že její popel bude rozptýlen z vrtulníku nad mořem v Thajsku blízko její oblíbené pláže. To se také stalo, pokud vím. My jsme pak na nic nečekali, a jestliže jsme ze slušnosti nechali za jejího života dům zvenku v původní podobě, po její smrti jsme okamžitě nechali udělat velkou rekonstrukci. Mimo jiné stará růžová omítka s nápisem ŠARLOTA‛ musela dolů. Nechali jsme udělat fasádu novou, světle žlutou, a pojmenovali dům po našem rodném kraji.

Když se vyhazovaly krámy, které tu po té čarodějnici zůstaly – mimochodem z toho množství šatů by se tehdy snad dal ušít cirkusový stan – našli jsme tam zajímavé věcičky, jen co je pravda. Třeba elektrické vyhřívací ponožky a rukavice na lyžování, asi dvacet vibrátorů různých tvarů, různé kožené oblečky, pouta, řetězy, důtky, seznam milenců s popisem milostných zážitků, půl pytle staré marihuany… Nechala tu naprosto všechno. Bylo jí nejspíš totálně jedno, co po ní najdeme, až tu nebude.

No, a když jí tedy vyklopili do moře, když jsme vyhodili to harampádí po ní a přestavěli dům, uvědomili jsme si, že po téhle voskové nažehlené královně nezůstalo naprosto nic. Zmizela jako pára nad hrncem. Brzo po ní neštěkl ani pes. A zkuste se dnes někoho v okolí zeptat, jestli si vzpomíná na nějakou vilu Šarlota!“

Demirel se odmlčel a dodal: „Ale jedno vám řeknu, když jsem tenkrát sledoval dělníky pracující na stavbě, jak strhávají starou fasádu, jak nahazují novou, měl jsem takový slavnostní pocit. Říkal jsem si, že tak nějak to v téhle zemi bude se vším.“

Plukovníkův obličej se rozjasnil. „Ano, tak nějak to tady bude se vším… To jste řekl krásně.“

Velké stojací hodiny s kyvadlem odbily půl jedenáctou.

O pár minut později už Demirel s plukovníkem seděli v oblaku kouře v Demirelově pracovně v druhém patře a vychutnávali si prvotřídní kubánské doutníky Cohiba ze zásob velvyslanectví. Na stole se blyštěly sklenky francouzského koňaku.

„Celkem vzato, musíte být šťastný člověk, kapitáne,“ poznamenal plukovník zamyšleně zahleděn do žhavé špičky doutníku. „Máte povolání, ve kterém můžete prokázat nejlepší služby svojí vlasti, máte útulný domov, krásnou manželku, velkou rodinu. Mnozí vám mohou závidět.“ Natáhl z doutníku, vydechl kouř a dodal s nádechem trpkosti: „To mojí rodinou byla vždy pouze a jen MİT[1] a ani to jinak nešlo v mojí pozici…“

Demirel přes stůl opatrně sledoval svého společníka a než by dál rozvíjel diskusi směrem k soukromým věcem, raději převaloval v ústech lahodný kouř připomínající dálný Karibik.

„No nic,“ pokračoval Mataraci. „Co je rozhodující, máte vůdcovské schopnosti, máte znalosti místních reálií, píli, máte výbornou pověst mezi naší komunitou. Ústředí má ve vás důvěru. Jsem přesvědčen, že ji nezklamete. Netřeba zdůrazňovat, že ji ani zklamat nesmíte! Jde o příliš mnoho. Místo muže číslo jedna osidlovacího programu v této zemi bude mít v dalších letech klíčový význam. Pro vládu i MİT je zdejší mise prioritou.“

Plukovník si dopřál poctivou dávku koňaku a pokračoval: „Čekají nás velké věci, kapitáne. Evropa, jak jsme ji znali po staletí, je na kolenou a rozpadá se před očima. Nebude to trvat ani půlstoletí a bude konec. Všichni víme, že západní národy zdegenerovaly, ztratily schopnost se reprodukovat, ať už fyzicky či duchovně, rozpadl se morální řád, náboženství, disciplína, pohlaví, společnost se rozložila na molekuly. Jakákoli představa o tom, co je normální a co ne padla. Všechny krysy lezou z kanálů a derou se o svoje místo na slunci. My Turci musíme být připraveni na novou situaci a musíme být připraveni lépe než naši soupeři.“

„Nemějte obavy, plukovníku, jsem si zcela vědom důležitosti svého poslání,“ řekl Demirel. „Osidlovací program v této zemi je celý můj život. Jsem mu plně oddán a dělám vše pro jeho úspěch. Věřím, že ústředí za námi vidí výsledky. Za uplynulých čtrnáct a půl roku jsme dokázali vytvořit dobré základy pro další rozvoj. Konečně nejlepším dokladem toho jsou čísla. Republika má dnes 8,3 milionu obyvatel, přičemž našich je z toho už 2,7 milionu. Starousedlíků je 5,1 milionů a toto číslo bude poměrně rychle klesat. Přistěhovalců z jiných zemí je tu asi půl milionu.“

„A tady v Praze je nás přesně kolik?“ zeptal se plukovník.

„O něco více než 350 tisíc, přičemž Praha má celkem 1,4 milionu obyvatel,“ odpověděl Demirel.

Plukovník natáhl z doutníku a pomalu vydechl obláček kouře. „A jak si představujete vývoj do budoucna?“

„Inu, Bayraktar má za to, že za stávajícího stavu můžeme nadále spoléhat především na přirozený běh věcí. Říká, že se jednak nadále uspokojivě rozrůstáme na základě porodnosti, jednak budou přicházet další osadníci, na straně starousedlíků pak nepředpokládá zvrat v trendu rychlého přirozeného úbytku. Vše je tak podle něj do značné míry jen otázkou času a trpělivosti.“

„A vy jste téhož názoru?“ zeptal se Mataraci dívaje se významně na svého podřízeného. Ten z plukovníkova tónu zřetelně vycítil, že je po něm vyžadován přístup aktivnější.

„Ne tak docela,“ odpověděl Demirel. „I já říkám, sabır acıdır, meyvesi tatlıdır[2] a radím neunáhlovat se. Na druhou stranu se domnívám, že jsme ve fázi, kdy je třeba se posunout dále. Rüzgar Bayraktar byl výborným vedoucím pro první fázi, kterou můžeme nazvat jako administrativně-technickou, logistickou, úřednickou, tedy pokud šlo o zařízení transferu obyvatel, rozdělování domů, bytů, přebírání škol, kostelů… To vše zvládl dokonale. Na čem je třeba zapracovat nyní podle mého názoru, to je práce s našimi lidmi.“

Plukovník vztyčil ukazováček. „Tak! Velmi správně. Vidím, kapitáne, že jste pochopil situaci. Jaký je další základní pilíř práce MİT? Dokázat dát věci do pohybu… a samozřejmě nebýt přitom vidět. To byl přece váš obor, než jste byl přidělen na tuto misi. Tenkrát v čtyřiašedesátém – masové nepokoje a stávka v Düsseldorfu, na tom jste si přece udělal jméno.“

Demirel drže sklenku koňaku proti světlu a prohlížeje jeho barvu se usmál a s nostalgií v hlase řekl: „To už je opravdu dávno. Léta mládí! Vzpomínky staré málem jak tento archivní koňak.“ Pohlédl na plukovníka: „Jen jestli se ze mě za posledních patnáct let nestal spíš úředník.“

„Toho bych se nebál, ‚strýčku Arhane’,“ řekl plukovník.

Zbytek noční schůzky se dále nesl v duchu kubánského tabáku, koňaku, vzpomínek i výhledů do budoucna. Jistě vlivem ušlechtilého alkoholu i vzájemného porozumění se Mataraci Demirelovi ke konci namísto odcizeného robota zdál být přece jenom alespoň trochu člověkem z masa a kostí. Bylo krátce před půlnocí, když plukovník požádal Demirela o objednání taxi na cestu do rezidence ambasády v Pevnostní ulici, kde byl ubytován. Demirel nabídl svému hostu, aby se před odchodem ještě zastavili na terase a vychutnali si výhled na město.

Stanuli venku v chladné hvězdnaté noci. Dole se otevíralo majestátní panorama Prahy zářící tisíci světel. Oba Turci v tichosti sledovali okouzlující scenérii. Kostel svatého Matěje začal odbíjet půlnoc. „Nádherné město, nádherné,“ vydechl Mataraci. Jeho jazyk byl už mírně unaven. „Bim, bam, bim… Slyšíte? Zvony zvoní, hodiny tikají. Víte, co je na tom nejúžasnější? S každou vteřinou je tohle město víc a víc naše a méně a méně jejich…“ Oči mu plály jako světla metropole v údolí.

 

[1] Zkr. Millî İstihbarat Teşkilatı = tur. Národní zpravodajská organizace – turecká tajná služba.

[2] Turecké přísloví: Trpělivost je hořká, ale její ovoce je sladké.

Reklamy

KAPITOLA 1 – obraz 2

neděle 28. září 2081, večer

Malý Istanbul při začátku nedělního večera tonul v záplavě světel a barevných neonových nápisů. Po setmění se tento kout Prahy, který zabíral východní část Holešovic mezi Argentinskou ulicí a Vltavou, pravidelně proměnil v dějiště pulzujícího nočního života. Probudily se desítky restaurací, barů a klubů. Ulice ovládly davy lidí, halas, smích, hudba, vůně jídel.

Většina ruchu se soustředí na dvě hlavní třídy, po kterých jezdí tramvaje. Červené cedule s bílými nápisy je označují jako „Komunardů“ a „Dělnickou“, ale takhle je tu zná sotvakdo – té první si místní navykli říkat podle významné istanbulské ulice İstiklâl Caddesi, pro tu druhou vedoucí k Libeňskému mostu se vžil název Köprü Caddesi.[1]

V rohovém domě na křižovatce těchto dvou tepen září okna restaurace „Hanedan“. Tento podnik známý vynikající kuchyní, přívětivým prostředím i vzornou obsluhou patří k zdejším nejoblíbenějším. Úhledný hlavní sál v přízemí laděný do tónů oranžové bývá plně obsazen. Mezi stoly obvykle korzuje majitel Emir Karahan, starý, laskavý muž s šedými vlasy a hladce oholenou tváří. Zdraví se s hosty a tu a tam k někomu přisedne na delší řeč. Jeho o pár let mladší energická žena jej střídavě doprovází, střídavě dohlíží na personál.

Tentokrát přátelé čekali na sympatického restauratéra marně. Pro jednou rád přenechal péči o podnik manželce a usedl se vzácnou společností v parádním salonku v suterénu. Zatímco trojice mužů z ambasády – velvyslanec Toprak Gündoğdu, Rüzgar Bayraktar a Arhan Demirel – jsou v „Hanedanu“ častými hosty, s dvěma pány z vysokých míst z Ankary zatím Karahan neměl osobně tu čest.

„Pánové, Emir Karahan je aktivním a ochotným spolupracovníkem naší ambasády více než padesát let!“ vysvětloval spíše pro forma Bayraktar ministrovi a plukovníkovi, kterým jméno veterána turecké komunity v Praze nebylo neznámé. „Přijel sem ještě jako chlapec s rodiči v roce 2012. Jeho otec pracoval řadu let jako chargé d’affaires na ambasádě. Vystudoval tu filosofickou fakultu, oženil se tu a zůstal tady. Vystřídal nejrůznější povolání, mimo jiné byl dlouhá léta ve vedení pražské městské knihovny, v první polovině sedmdesátých let vedl kurzy češtiny pro naše osadníky. Je vynikajícím znalcem místního jazyka, dějin, kultury a obecně místních poměrů. Využíváme ho jako poradce, tlumočníka, překladatele, … informátora… No a konečně v posledních letech, jako excelentního restauratéra. Vaření, kulinářství, to byl vždy jeho velký koníček. Měl svůj sen, zařídit si na stáří vlastní restauraci…“ Bayraktar se významně odmlčel. „No, a my jsme mu ten jeho sen pomohli vyplnit. Osidlovací fond je tu i od toho, aby pomáhal realizovat perspektivní podniky. A tenhle vynikající podnik, jak dobře víte, má svoji budoucnost.

Při posledních slovech plukovník jemně přikyvoval a sotva znatelně se pousmál.

Za malou chvíli už šestice mužů připíjela mléčně zakalenou směsí rakije a vody. „Şerefe![2]Şerefe!” znělo do cinkotu sklenek. „Na zdárné pokračování zdejší mise!“ dodal ministr.

Večeře se nesla v uvolněném duchu. Vždyť celá dlouho plánovaná třídenní inspekční návštěva z ústředí byla u konce, vše proběhlo bez zádrhelů a navíc prostředí restaurace „Hanedan“ bylo kromobyčejně příjemné. Hlavními diskutéry, přes něž se ostatní příliš nedostali ke slovu, byli ministr a Bayraktar. Sekční šéf byl ve výborné náladě, zvláště potom, co mu ministr důvěrně sdělil, že ho v Turecku po návratu čeká vyznamenání a zvýšené výsluhy.

Bylo to před moučníkem, když diskuse konečně nabrala zajímavější směr. Bayraktar pohrávaje si se sklenkou Buzbağu[3] rozprávěl: „Není to jednoduchá věc, pánové. Na jednu stranu se samozřejmě těším na návrat do vlasti a na zasloužený odpočinek. Vždyť už taky pár let přesluhuji. Zakoupili jsme s manželkou vilku na egejské riviéře ve Fethiyi. Dá-li Bůh, budeme si užívat klidný podzim života. Moře, palmy, poblíž nádherná pláž Ölüdeniz… Jak víte, odcházím na vlastní žádost a odcházím s klidem, protože zakladatelská část mise je dokončena. Věřím, že můj nástupce přebírá slušný základ, na kterém může stavět. Jak se říká: İyi bașlamak yari bitirmektir.[4] Pro další fázi bude ovšem potřeba nové energické vedení, a to i proto, že nevíme, jaké budou tuzemské politické poměry. Jak už jsme o tom referovali v hlášeních z poslední doby, ve volbách příští rok očekáváme, že vládnoucí konzer… – tedy na místní poměry konzervativní strana – s níž se nám vždy tak dobře spolupracovalo, neobhájí svoje pozice. Po dlouhých letech její vlády to ve společnosti vře, a kdekdo tu volá po změně. Čeká se výrazný posun doleva. Co to bude znamenat pro nás, to je otázka. Příliš bych se ovšem neznepokojoval…“ Bayraktar zastavil svůj výklad a obdivně sledoval, jak servírky přinášejí na stůl oranžové safranlı zerde. „Ale to jsem odbočil… Na druhou stranu připouštím, že se mi tahle práce nebude opouštět lehce. Bezmála 15 let vedu osidlovací program v téhle zemi. 15 let se podílím na velkém budování. A řeknu vám, je neskonale krásné vidět, jak se ten bordel všude kolem, který jsme tu tenkrát našli, krok za krokem mění k lepšímu… Teď už to všechno budu sledovat jen zpovzdálí.“

Bayraktarova slova Demirelovi připomněla, že je vhodná doba k tomu, aby se přikročilo k speciálnímu bodu programu, který si sekční šéf na večer připravil. Pošeptal prostovlasému tlouštíkovi cosi do ucha a tomu zazářily oči. Ano, ano, málem by zapomněl, a přitom mělo jít o zlatý hřeb večera – tedy může-li něco konkurovat delikatesám restaurace Hanedan.

„Když už mluvíme o těch 15 letech, pánové, připravil jsem si pro Vás takovou… záležitost. Jestli budete mít zájem, mám tu výběr fotografií, videí a dalších materiálů, které od prvního dne, co jsem přijel, sbírám a které…“

„Á, slavný Bayraktarův archiv!“ zvolal velvyslanec Gündoğdu, který se pomalu dostával do nálady. „Tak to se naši vážení hosté mají na co těšit. Jestli nám chcete pustit i ty ostřejší věci, tak myslím, že je dobře, že už jsme po jídle. Já si vždycky říkám, že jednou by se to všechno mělo dát do muzea. Budoucí generace by měly vidět, do čeho jsme přišli, jak jsme tady začínali.“

„Jistě, pane velvyslanče. Také si myslím, že by si tyhle materiály zasluhovaly nějaké využití pro historiografické a vzdělávací účely,“ řekl Bayraktar a mluvil dál, zatímco Demirel s pomocí číšníka zprovoznil velkou obrazovku na boční stěně salonku. Bezdrátově s ní propojil svůj komunikátor, kde měl připraveny šéfovy materiály. Stolovníci se přeskupili tak, aby dobře viděli na obrazovku.

„Můžeme začít, Arhane,“ řekl Bayraktar k Demirelovi. Ten spustil první obrázek a zhasnul světlo. Na obrazovce se objevila prosklená letištní hala, prostor před východem s nápisem C 18, tabule ukazuje destinaci Tenerife a na sedadlech velmi svérázná společnost… Sekční šéf začal vykládat: „Jak jsem řekl, dokumentoval jsem – ať už osobně, nebo pomocí svých spolupracovníků – zdejší prostředí od prvního okamžiku, co jsem vystoupil z letadla. Natolik mě fascinovalo a pohltilo, co jsem viděl kolem sebe. Právě se díváte na vůbec první fotografii, kterou pořídila jen pár minut po mém příletu na pražském letišti moje asistentka. Dole máme datum 14. 3. 2067, čas 10:38. Ano, ano. První okamžiky v téhle zemi, letištní hala a do očí i do uší mě praštila tahle skupinka zdivočelých mládežníků – asi študáků, nebo co to bylo. Konečně vysokoškolák je tu teď tak nějak každý. Jeli si užívat v půlce semestru někam k moři a začali už na letišti. To jste měli slyšet ten virvál. Hulákali, chechtali se, hráli na kytaru, zpívali, popíjeli z lahví a plechovek nejrůznější alkohol… Vidíte, někdo se tam už válí na zemi totálně namol, tady vlevo uprostřed jeden pár souloží – všechno je tady zachyceno. To jsou existence, jen co je pravda!“ Ministr přejížděl pohledem bídné zjevy mladých chuligánů a mračil se. Pěkná pakáž, myslel si: tupé telecí výrazy, odrbané oblečení, na tričkách listy marihuany, Che Guevara a ledacos dalšího, u řady těch týpků se ani nepozná pohlaví – vždyť mnozí mladíci mají zženštělé rysy nebo dlouhé vlasy, usmolené dredy – mezi dívkami mnoho nevzhledných mužatek, mnohé jsou oblečené jako šlapky…

„Tak prosím další snímek, Arhane,“ řekl Bayraktar. Salónkem zazněl smích. „Ano, tak to jsme pořád na letišti. Další, co nás uhodilo do očí, byla různá přiblblá hesla a slogany, co tam všude visely. Tady vidíte první.“ Na fotografii byl zachycen billboard, na kterém se muž a žena přetahovali o provaz, přičemž každý měl stejný díl a oba se velmi strojeně usmívali směrem k divákům. Nad nimi byl v angličtině nápis „Letiště Václava Havla – lídr na poli prosazování rovnosti žen a mužů“. Dole bylo menším písmem „Nositel certifikátu genderové korektnosti IGC, stupeň A++“.

„Další, prosím, Arhane. A tady zas máme: Na letišti Václava Havla všichni třídíme odpad. Tříděním odpadu k udržitelnému rozvoji, prosperitě a společenskému pokroku!“ Další snímky zachycovaly nápisy „Inteligentní a udržitelný růst vytvářející konkurenceschopnost, nová pracovní místa a podporující sociální smír – naše společná cesta vpřed!“ a konečně „Znalostní ekonomikou a inovacemi na cestě k blahobytu a sociálnímu začlenění“.

„Tak,“ pokračoval Bayraktar, „a jako další exponát bych vám chtěl ukázat kousek filmu domácí výroby, který zachycuje, jak vypadalo centrum Prahy někdy začátkem května 2067. Záběry pořizoval kvalitní kamerou se stativem jeden referent z ambasády. Pár sekvencí natočil také pan Demirel skrytou kamerou – to se k tomu přidalo. U natáčení jsem byl tenkrát vedle kameramana já, pan Demirel a Emir Karahan, který byl tehdy naším průvodcem po Praze. My dva s Demirelem jsme se tady pořád ještě rozkoukávali.“

Na obrazovce se objevilo Václavské náměstí v ruchu všedního dne. Nejprve pohled od rampy Národního muzea dolů. Silnice s hustým provozem aut a elektromobilů, pozadí sochy svatého Václava a pod nimi se otevírá majestátní centrální náměstí velkoměsta. Pak dovedný střih na okolí sochy a proudy lidí valící se kolem.

Bayraktar začal doprovázet film komentářem: „Ano, ano, Praha to památné jaro 2067. Měsíc a něco po podpisu smluv s českou vládou. Pár týdnů před příchodem prvních osadníků. První dojmy, které tenkrát našinec měl, když se procházel po hlavním náměstí: Zaprvé nepředstavitelný luxus a komfort všude, kam jste se podívali. Všechno nablýskané, vyleštěné, načančané, sterilně čisté. Fasády domů se snad opravovaly dvakrát do roka. Květiny v záhonech uprostřed náměstí vyměňovali několikrát týdně, aby pořád byly rozkvetlé a vypadaly svěže. Na chodnících byly jezdící pásy jak na letišti, aby se nikdo nemusel unavovat chůzí. Konečně to všechno platí i dnes a ještě vrchovatější měrou…“

„Škoda, že jsme neměli čas tyhle místa projít během našeho pobytu,“ poznamenal ministr.

„Ono, ani není zas tolik o co stát, pane ministře,“ namítnul Gündoğdu. „Já sám se centru spíše vyhýbám. To aby měl člověk hodně silný žaludek. No jen se podívejte na ty zjevy tady…“

„Ano,“ pokračoval Bayraktar. „Druhá věc byli lidé. Jednak – už jsme se toho dotkli i u fotky z letiště, a vidíte to ještě lépe na těchto záběrech – mezi mladší generací je velký podíl odpudivých existencí, při pohledu na které člověk otřese odporem. Nejde jen o ty olezlé zjevy v odrbaném oblečení, s dredy, s kozlími bradkami, s roztrhanými džínami nebo s punčochami s oky. Co mně nejvíc vadí, jsou projevy degenerace pohlaví – když chlap vypadá napůl jako ženská a naopak. Tak třeba tenhle trouba v růžovém tričku s bázlivýma očima nebo ten hubený vykulený vousáč v přiléhavých kalhotách. Vidíte? Hnus. Těmhle zženštilým trumberům jsme začali hned od začátku říkat plyšáci.“ Bayraktar se odmlčel a dopřál si poctivou dávku vína. „No a ty ženské? Hezké a normální se tu pořád najdou, ale z většiny se setkáte s nepříjemnými mužatkami, které mají přísné, pichlavé oči jako zmije, ze kterých čiší dravost a kariéra. Plno z nich nosí krátké vlasy… Pche. No koukněte na tuhle. Vypadají jak kuželky nebo palice. A přesně takhle jsme jim mimochodem začali říkat. A ty kalhotové kostýmy… No a pak je tady plno úplných hybridů, u kterých vážně nepoznáte, s kým máte tu čest. No, co bylo samozřejmě nejvíc nápadné, to množství starých lidí všude. Mladých bylo jako šafránu. To ale na tomhle filmu tolik zřejmé není. Přece jenom na hlavním náměstí ve všední den byla úplně jiná skladba lidí než pár kilometrů odtamtud v rezidenčních čtvrtích. Ano, země starců s porodností na bodě mrazu, rapidní úbytek obyvatel…“

Kamera mezitím přesunula svou pozornost na bizarní mohutné artefakty rozeseté v kolem prostředního pruhu náměstí. Některé vypadaly jako hromady šrotu, jiné představovaly velké beztvaré kusy hmoty, další byly kombinací obojího. Konečně kamera zaměřila svou pozornost na jakousi bezpohlavní sochu v neurčité nakročené póze, u které byla cedulka s nápisem „Bloudění“. Osazenstvo salonku tyto výtvory sledovalo mlčky.

O poznání větší vzrušení nastalo, když přišel střih na velkou projekční tabuli uprostřed náměstí u tramvajových kolejí na křižovatce s Vodičkovou a Jindřišskou. Ministrovi zaskočil pudink a zakuckal se. Na obrazovce, která přenášela vysílání jakéhosi hudebního kanálu, se vlnila úplně nahá dobře vyvinutá zpěvačka se zářivě fialovým přelivem na vlasech i ostatním ochlupení a zpívala do mikrofonu unylou píseň. Poměrně prostou choreografii zpestřoval šedý kocour, který se lísal zpěvačce u nohou a prolézal se po prázdných regálech v pozadí.

„Jak se to jen jmenovala tahle umělkyně?“ nemohl si vzpomenout Bayraktar. „Emire, vy jste náš znalec místní kultury. To byla tenkrát přece obrovská hvězda – i s tím jejím kocourem.“

Karahan se zasmál. „Vy víte, Rüzgare, že na tu místní moderní kulturu jsem nikdy nebyl. Ale tahle slečna byla skutečně nezapomenutelná. To její umělecké jméno, to mělo něco společného s erotikou, ale, jak přesně to bylo… Jestli Orgasmica nebo Sexena… Já teď nějak nevím. Je to už dávno, a celebrity nyní přicházejí a odcházejí závratnou rychlostí.“

Demirel poznamenal: „Já si jenom vzpomínám, že ten kocour pošel zrovna v době kolem podpisu smluv s českou vládou a byl z toho tak velký mediální poprask, že to tenkrát úplně celou naši záležitost zastínilo. Možná to tak bylo lepší…“

„Clitorina!“ ozval z kraje stolu klidný hlas dosud zamlklého plukovníka. Ten předčítal vybrané údaje ze svého komunikátoru: „Narozena v Praze 2043… Vlastním jménem Pamela Cabrnochová. Vystudovala obor management volného času… Na vrcholu kariéry v letech 2065 až 2069… Ten kocour se jmenoval Bonifác.“ Přítomní uznale pokyvovali hlavami. „Tedy, plukovníku, je vidět, že jste muž na svém místě,“ poznamenal Gündoğdu. „Podle čeho jste to u všech všudy tak rychle našel?“ Plukovník se jen pousmál, mávnul rukou a suše dodal: „Vyhledávání informací, to je konečně jeden ze základních pilířů naší práce.“

Na obrazovce mezitím skončily uhlazené záběry z náměstí a navázala pasáž z interiéru tramvaje s lehce trhanými pohyby a méně kvalitním obrazem. Vagón byl obsazen převážně staršími lidmi. Prostoru dominovaly šedé vlasy, hole a nákupní tašky. Bayraktar hlásil: „Tak a tyhle záběry dělal pan Demirel s kamerou v propisce. Přidali jsme k tomu tenkrát turecké titulky, aby to bylo pěkně srozumitelné. Jen se pozorně dívejte, teď to začne…“ Tramvaj právě zastavila na zastávce a otevřela dveře. Než stačili vystoupit u dveří čekající pasažéři, vecpala se dovnitř parta mladých hlučných teenagerů s plechovkami piva a popcornem.

„Vstáváme, dědku!“ zamečel hlas mladého rváče s vyholenou hlavou a tetováním na vetchého staříka sedícího na jednom z předních sedadel. „Tady dáma se chce posadit,“ dodal výrostek na vysvětlenou na adresu spoře oděné dívky, která se k němu vinula. Důchodce se rychle klidil z cesty. „A ty, kurva, taky padej!“ požádal tentýž mladík šedesátníka sedícího o sedadlo dále, aby mu uvolnil sedadlo za jeho společnicí.

Jiný týpek se slamákem na hlavě a slunečními brýlemi zvedl beze slova starou paní za její letní šaty a posadil se na její místo. Svalovec s červeným čírem zase výsknul na tlustou ženu s velkou nákupní taškou a výmluvným gestem jí dal najevo, že má zájem o její sedadlo. Ta se ošívala.

„Co si to dovolujete!“ začal protestovat důstojně vyhlížející bělovlasý pán, který se vzdorně postavil. „Hned toho nechte, slyšíte!“ „Je to sprosťárna,“ hlesla ta tlustá paní. Výrostci se začali sborově chechtat.

„Svrběla mě tenkrát ruka na paralyzéru,“ poznamenal Demirel. „Ale jednak jsme měli instrukce nemíchat se do záležitostí místních, jednak jsme potřebovali natočit kvalitní dokumentární materiál, a konečně říkal jsem si, že ti staří mají jenom to, co si zaslouží.“

Pankáč a výrostek se slamákem na obrazovce zatím srazili odbojného starce ranami pěstí k zemi a zalili ho sprškou piva.

Česká republika – země s nulovou tolerancí fyzického trestání děti! Pche. To byl jeden z dalších oblíbených sloganů, co tehdy všude letěl,“ řekl Bayraktar. „Dejte dítěti na zadek nebo pohlavek a stát vám ho sebere. Ve školách učitel není autorita, ale kamarád. Dítě se nevychovává, s dítětem se diskutuje. Dítě se hlavně nesmí stresovat… A pak se ti koumáci diví, že tady vyrostla generace nezvladatelných spratků…“

Po krátké odmlce Bayraktar pokračoval: „Tak, a to stopneme a pustíme si další krátké video. To teprve stojí za to, pánové. To je pošušňáníčko. Pravý vrchol celé naší prezentace.“ Tlouštík se potutelně usmíval. „Mohli bychom to nazvat Už staří Římané… Pořízeno na největším pražském náměstí někdy v polovině sedmdesátých let.“ Na obrazovce se objevil trávník v parku na Karlově náměstí a na něm několik desítek – snad víc než stovka – lidí při sexuálních hrátkách. Konstelace především muž žena – občas se málem nedalo rozlišit, kdo je kdo – dále v menší míře žena žena, muž muž, a sem tam i trojice a větší skupinky různého složení. Všechna ta masa nahých a polonahých těl se vlnila, prolínala, míhala. Ozývaly se vzdechy a výkřiky milenců i skandování a povzbuzování ze strany přihlížejících diváků.

„Tak vida, máme tu datum 24. 6. 2076. Pánové, kdo z vás tuto akci nezná, právě někdy od poloviny sedmdesátých let se v jarních a letních měsících každý pátek vpodvečer koná na tomhle místě tzv. Love parade – skupinová soulož na trávníku. Získalo si to velký věhlas. Dočtete se o tom i v turistických průvodcích. Poslední dva roky má tahle akce záštitu pražského primátora, a, pokud vím, magistrát se chystá podat návrh na zápis tohoto pravidelného happeningu na UNESCO seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky.“

„Neskutečné,“ kroutil hlavou ministr. „Neskutečné. Opravdu jako dekadentní výjevy z pozdní fáze starého Říma.“

„Tyhle to aspoň pořád baví,“ poznamenal Demirel. „Pro velké procento lidí tady už sex vůbec není důležitý a nijak jim nechybí.“

„A divíte se jim?“ řekl velvyslanec už notně ovíněn. „Vy byste šel s nějakou tou jejich mužatkou? Nebo copak nějakou pořádnou ženskou mohou přitahovat ti plyšoví budulínci? Ty normální ženské už často radši dávají přednost našim mužům. To je samozřejmě další věc, která nám hraje do karet.“

Kamera zabírala detail pohledné dívky s brčálově zelenými vlasy, která se rytmicky pohybovala na svém protějšku, a setrvala na ní tak dlouho, dokud dotyčná nedosáhla hlasitého vyvrcholení a neklesla dolů do trávy. Bayraktar počkal, až chytlavá scéna skončí, pak kývnul na Demirela, aby zastavil video, napil se vody, a už trochu unaven dlouhým výkladem na chvíli zavřel oči a oddychoval.

„Pak tu máme tu ještě těch pár novějších fotek, pane,“ řekl Demirel.

Sekční šéf vydechnul, napřímil se a pokračoval: „A na závěr této části bychom vám chtěli ukázat několik fotografií z posledních cirka tří let. Vezmeme to už rychleji, připozdívá se. Arhane, prosím.“

Na obrazovce se objevilo Národní divadlo, pohled na čelní stranu na Národní třídě. Na průčelí majestátní novorenesanční budovy v úrovni prvního patra visela na ocelových lanech mohutná plastika tělové barvy, která zabírala prostor tří prostředních oblouků. Ministr s plukovníkem se naklonili blíže k obrazovce a ujišťovali se, jestli vidí dobře. Ministr poznamenal: „Prosím vás, to vypadá jako…, jako…“

„Ano, pane ministře, s prominutím lidská zadnice,“ potvrdil politikův dojem Bayraktar. Velvyslanec Gündoğdu dostal záchvat smíchu a nebyl k utišení.

„A co to z toho čouhá? Nějaký hák nebo bumerang?“ zeptal se ministr na zahnutý kovový předmět zapíchnutý mezi půlky. Gündoğdu se stále divoce smál.

„To má být klika,“ řekl Bayraktar suše a dodal: „Víte, v češtině je taková slovní hříčka. Když to dílo letos odhalovali – mimochodem prý k dvousetletému výročí prvního otevření divadla –   Emir Karahan nám to krásně vysvětlil. Jak je to přesně Emire?“

„To je tak,“ vysvětloval restauratér. „V češtině je takový idiom, tedy ustálené spojení mít z prdele kliku – doslova přeloženo je to mít ze zadnice – řečeno ovšem vulgárně – kliku. Je to vlastně ekvivalent anglického spojení to have a horseshoes up someone’s ass. Znamená to prostě mít štěstí, mít pořádné štěstí. Četl jsem, že ten umělec se na slavnostní inauguraci nechal slyšet, že základní myšlenkou je, že tenhle národ by si měl uvědomit, že má štěstí, že má takovéto divadlo!“

Demirel zatím pouštěl další snímky, které zachycovaly artefakt z různých úhlů.

Ministr kroutil hlavou. „A co je to vůbec za génia, co tohle vytvořil?“

Karahan odvětil: „Inu, říká si Ukerewe – jako je to jezero v Africe. Nosí takový zvláštní účes s uzlíky – asi něco na africký způsob. Snad byste o něm na globalnetu našli více informací.“ Podíval se tázavě na plukovníka. Ten chvíli cosi ťukal na svém komunikátoru a vzápětí hlásil: „Výtvarník provokatér. Narozen 2047 v Brně. Vlastním jménem Kryštof Havlík. Vystudoval africké lidové umění a kulturní antropologii. Je docentem na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Habilitoval se s prací na téma Antropologie komiksu se zaměřením na mezikulturními aspekty.“

Na plukovníkova slova nikdo nenacházel vhodnou reakci. Bayraktar po chvilce ticha dodal: „No a za tmy to různě světélkuje.“

V rychlejším sledu pak Demirel pustil zbývající snímky, které zachycovaly zvířecí svatby a hřbitovy, pochod hrdosti pedofilů, nekrofilů a zoofilů, masovou demonstraci Childfree parade proti diskriminaci bezdětných v daňovém systému a v sociálním zabezpečení, slavnostní shromáždění příznivců marihuany u příležitosti padesátého výročí její legalizace a průvod polonahých pomalovaných feministek manifestujících za kdovíco.

„To už máme všechno, pane,“ hlásil po posledním snímku Demirel a rozsvítil světlo.

Obecenstvo odměnilo sekčního šéfa potleskem.

„Jak říkám, cílem těchto dokumentárních materiálů je zachytit naplno atmosféru této jedinečné doby,“ řekl Bayraktar.

„Velmi správně,“ souhlasil ministr. „Jsou to opravdu pozoruhodné materiály, pane kolego. Vaše sběratelské a dokumentaristické úsilí je úctyhodné. Tahle kolekce to jedinečné svědectví o jedné společnosti v totálním rozkladu, o národě v posledním tažení. Skvělá plejáda dekadence přesahující meze představivosti.“

„Je třeba všechno zaznamenat, dokud jde čas. Je to svět, který pomalu mizí a za pár let tu už nebude,“ poznamenal Demirel.

„Brzy už bude všechno jinak…,“ dodal plukovník.

Velvyslanec, kterému alkohol rozvázal jazyk, nenávistně vrčel: „Haşarat[5] tihle Češi! A to si dovolují povyšovat se nad nás! Myslí, že jsou něco víc, že jsou civilizovanější. Protože naše ženy nechodí dvakrát týdně na kosmetiku, nemusí mít jednou do roka plastiku obličeje, liposukce… že nemusíme mít každý půlrok nové auto… My jsme pro ně jenom levná pracovní síla. Haşarat!

Ministr svraštil obočí. „Jenom klid, pane velvyslanče. Není sporu o tom, že to je zdegenerovaná havěť ve stádiu rozkladu. Ale co? My za to můžeme být leda vděční. Čím dřív se jim to zhroutí, tím lépe pro nás. Co je zásadní z našeho pohledu, ať si o téhle ztrouchnivělé zemi myslíme cokoli, Česko je podle posudku našeho ministerstva nejvstřícnější ze všech západních zemí, které zavedly osidlovací pobídky.“

„To je nesporné,“ dodal plukovník. „Až dlouho za ním jsou Slovinsko a Rakousko.“

„Já vždycky říkám, že strašně moc pro osidlovací program udělal předchozí premiér Oktábec,“ řekl Bayraktar. „To byl stejně zvláštní člověk. Jako by ani nepatřil do zdejší dnešní reality. Gentleman ze staré školy, vždy upravený, zdvořilý, velice inteligentní. Ve zdejších poměrech by se dalo říct, jak člověk z minulého století. Jeho slovo vždy platilo. Pánové, s tím byla spolupráce! Po pravdě řečeno, někdy jsem si říkal, co za tím vězí, že nám jeho vláda jde tak na ruku.“

„To je jednoduché,“ mínil Gündoğdu. „Prostě naprosto nutně potřebovali někoho, kdo na ně bude dělat. Pracovní trh byl na konci šedesátých let totálně vyprahlý. Potřebovali znova nastartovat ekonomiku, která byla v troskách. Fungující ekonomika vyhrává volby. My jsme tomu chlapovi a jeho partaji zajistili dlouhá léta u koryt.“

Bayraktar pokrčil rameny. Ani Demirel si nebyl jistý, zda velvyslancovo vysvětlení není příliš zjednodušující, ale do diskuse se pouštět nechtěl. S bývalým předsedou vlády měl příležitost setkat se během těch let mnohokrát a vždy měl zneklidňující dojem, že z jeho hlubokých očí nedokáže v úplnosti rozpoznat jeho povahu a skutečné motivace. Přitom sám sebe považoval za znalce lidí, který odhalí charakter od pohledu. Na chvilku se pohroužil se sklenkou vína v ruce do svých úvah, zatímco na pozadí dál vášnivě diskutovali velvyslanec, ministr a Bayraktar a nenechávali niť suchou na tuzemských „starousedlících“. Začínal pociťovat chuť na kvalitní tabák, kterou musel celý večer potlačovat, neboť ministr byl přísným nekuřákem a tabákový dým kolem sebe nesnášel. To mu připomnělo závazek, který měl vůči plukovníkovi. Ten Demirelovi během odpolední inspekční cesty navrhnul, zda by si nemohli v závěru večera v klidu promluvit mezi čtyřma očima nad sklenkou něčeho ostřejšího a s dobrým kuřivem. Demirel si svého budoucího přímého nadřízeného po zpravodajské linii dovolil pozvat na drink k sobě domů do vily na pražské Hanspaulce.

Zatím se chopil slova Karahan ve snaze trojici diskutérů trochu usměrnit: „Víte, pánové, to, že je dnes situace zdejší společnosti žalostná, to popírat nechci. Neměli bychom ale odsuzovat národ jenom podle jeho nejmladších zplanělých výhonků. Tahle země má svoji tradici více než 1200 let a troufám si říct, že během většiny těch dlouhých věků zde žili lidé kulturní, kultivovaní, činorodí, kteří žili v duchu tradičních hodnot, v souladu s koloběhem přírody, dokázali vytvořit řadu nádherných statků. Byli to normální lidé jako my, třebaže jiné víry. Všímejte si staré architektury, hudby, literatury, výtvarného umění, rozjeďte se po městech a vesničkách, podívejte se na staré filmy, prohlédněte si podobenky hrdinů válek a domácího odboje… Tyhle Čechy, kterých už bohužel za mých časů bylo málo, a neustále jich ubývalo, jsem vždycky choval v úctě a považoval je za své hostitele v této líbezné zemi.“

Kdepak starý dobrák Emir mluví jako kniha, pomyslel si Demirel. Bayraktar s velvyslancem zase nesouhlasně kroutili hlavami a ušklíbali se.

„Když jsem se s rodiči v roce 2012 přistěhoval, byla to úplně jiná země než dnes. Dalo se v ní najít tolik otisků starých časů. Víte, vážení pánové, já mám za to, že vrchol zažívali Češi v devatenáctém století – zvláště v jeho poslední třetině – a za tzv. první republiky v letech 1918 až 1938. Tehdy byli na vrcholu svých sil ve všech oblastech života. Potom už to s nimi šlo pomalu z kopce – tedy nejdříve pomalu a pak čím dál rychleji. Žiji zde téměř sedmdesát let a byl jsem ke své lítosti svědkem pádu téhle země až na samotné dno. Rozvrat hodnot, rozvrat rodiny, extrémní pokles porodnosti a neschopnost předávat odkaz dále, konec životaschopnosti…“

Gündoğdu zamručel. „Emire, Emire, vy jste nenapravitelný nostalgik. Samozřejmě nemám nic proti těm dávným předkům zdejších starousedlíků. Dost možná máte pravdu, že to byli normální lidé jako my. Ale řekněte mi, jakou to má relevanci pro naši dnešní věc? Pro mě jsou zásadní ty jejich zplanělé výhonky, jak jste to poeticky nazval, tedy ta havěť, se kterou se setkávám dnes a denně. K nim žádný respekt necítím. Jim se necítím nijak zavázán. Pozvali si nás jen proto, že na ně někdo musí pracovat. To, co bude po nich, je vůbec nezajímá. Dávají nám volnou ruku a já jsem proto chovat se zcela podle toho.“

Bayraktar a ministr pokyvovali a mručeli na znamení souhlasu s velvyslancem.

„A jakpak to vidíte vy, Arhane?“ zeptal se plukovník.

Demirel řekl smířlivě: „Emire, vy víte, že já vám rozumím a cítím to podobně jako vy. Vždyť jsem byl váš nejvěrnější žák místní kultury a reálií. Pánové, poslechněte si někdy třeba místní dávné skladatele Smetanu a Dvořáka, projděte se uličkami Malé Strany, pak pochopíte, co má pan Karahan na mysli.“ Krátce se odmlčel. „Na druhou stranu jistá míra respektu k dávným obyvatelům této země by nám neměla zastiňovat oči před ubohou úrovní jejich potomků. Vůči nim netřeba mít jakékoli ohledy.“

„Kdepak náš strýček Arhan, to je šalamoun,“ usmál se přátelsky Bayraktar. „Ten vždycky dovede odpovědět tak, že jsou spokojeni všichni.“

To už na sebe Demirel s plukovníkem kývli a začali se chystat k odchodu na plánované noční posezení ve dvou. Velvyslanec, který už cítil, že překročil svou míru, využil příležitosti a také se kvapem loučil. V salonku zůstali ministr, Bayraktar a Karahan, kteří se rozhodli dopřát si jeden ostřejší drink na závěr večera.

Bylo tři čtvrtě na deset, když Demirel s plukovníkem nasedali před restaurací do taxíku. Vůz se rozjel Dělnickou ulicí směrem k centru. „Uděláme si menší zajížďku. Na křižovatce to vezměte doprava a potom pojedeme kolem nádraží Holešovice,“ instruoval Demirel česky taxikáře.

Když odbočili na Argentinskou, za prvním blokem domů se otevřel výhled na veliké staveniště osvícené silnými reflektory. „Hm, vidím, že se pracuje i v noci,“ poznamenal plukovník a pozorně si prohlížel, jak dělníci a stroje kmitají kolem mohutné železobetonové konstrukce rostoucí do výšky. Během několika měsíců se z ní měla vyklubat největší mešita v republice, schopná pojmout až 10 000 lidí.

„Ano, přesně tak, od osmi ráno až do deseti hodin večer sedm dní v týdnu,“ řekl Demirel. „Není důvod otálet. Čím dříve budou hotovi, tím lépe. Byli bychom rádi, aby inaugurace mohla proběhnout k patnáctému výročí příchodu prvních osadníků, tedy v červnu příštího roku.“

„Velmi správně,“ řekl tiše plukovník. „Velmi správně!“

Taxík se řítil noční Prahou poloprázdnými ulicemi.

 

[1] Köprü = tur. most, caddesi = tur. ulice.

[2] Tur. „Na zdraví!“

[3] Temně červené víno Buzbağ z turecké oblasti Elazığ.

[4] Turecké přísloví, které ve volném překladu znamená: Dobrý začátek, půl je hotovo.

[5] Tur. sebranka, havěť, ksindl.

KAPITOLA 1 – obraz 1

sobota 27. září 2081, ráno

Slunce už stálo pevně nad obzorem a městečko zasazené v líbezné kopcovité krajině se v jeho objetí probouzelo do nového dne. První stromy zbarvené do žlutých a oranžových odstínů i studený vítr, který se proháněl v jejich korunách, dávaly znát, že podzim brzo naplno převezme vládu. Alespoň pro dnešek ještě vlažné sluneční paprsky a téměř bezmračné nebe slibovaly pokračování babího léta. Turci mu říkají pastırma yazı – pastirmové léto – podle lahůdky ze sušeného hovězího masa. Pastırma se totiž připravuje právě v období suchých teplých týdnů, které zažívá turecké vnitrozemí na začátku podzimu.

Jindy bývala zdejší sobotní rána lenivá; ulice zůstávaly vylidněné a obchody zavřené do dobrých deseti hodin. A přece tentokrát už před devátou bylo celé městečko na nohou. Na mírně svažité prostorné náměstí ze všech stran proudily davy lidí ve svátečním oblečení. Vyrůstal jeden stánek za druhým a trhovci skládali na pulty cukroviny, látky, hudební disky a další rozmanité zboží všech barev a vůní. Z reproduktorů u pódia před mešitou zněly písně v orientální tónině a rozléhaly se až do nejvzdálenějších uliček. Snad každý dům na náměstí a na hlavní ulici, která jej protínala, byl ozdoben červenou vlajkou s bílým půlměsícem a hvězdou. Z desítek obrazů, fotografií a plakátů vyhlížela v nejrůznějších provedeních tvář Mustafy Kemala Atatürka.

Uprostřed všeho ruchu, obklopený hloučkem lidí, vynikal nepřehlédnutelný muž ve světlém balonovém plášti. S kdekým si podával ruku, rozdával úkoly, poučoval, káral, chválil, rázně gestikuloval. Šarmantní padesátník s černými vlasy, knírem a pronikavýma očima se jmenoval Arhan Demirel. Jeho přání jsou všem rozkazem a jeho vůle hladce překonává odpor, jako když nůž prodejce döner kebabu proniká masem na otáčivém rožni. I starosta, který je zvyklý s podřízenými, ba i s obyvateli městečka jednat povýšeně a autoritativně, se před vlivným mužem z ústředí a jeho rozhodným pohledem mění v poddajného úředníčka. Přijímá pokyny, odpovídá, když je tázán, předkládá koncept proslovu a nechá si poradit, co vyškrtnout a co naopak doplnit.

Pár kroků stranou postával Demirelův asistent Zikri Yılmaz, atraktivní mladík s lehce znuděným výrazem, který ve své kožené bundě a s fotoaparátem zavěšeným na krku vypadal docela jako reportér. Vychutnával si opožděnou první ranní cigaretu a sledoval svého nadřízeného, jak vše řídí a organizuje. Jako kdyby dnešní slavnost nebyla akcí místních, ale Demirelova vlastní. Slavnostní otevření nové mešity a návštěva VIP delegace v čele s panem ministrem musela zkrátka proběhnout bezchybně podle režie ústředí.

Yılmaz pracoval pod Demirelem sotva půl roku a jeho nadřízený ho stále nepřestával fascinovat. Byl to šéf velmi náročný, přísný, zarputilý, puntičkářský. Na druhou stranu nepochybně oplýval velkou přirozenou autoritou, obdivuhodnou schopností jednat s lidmi, širokým rozhledem, silným vlasteneckým cítěním a, co především, zcela žil pro svoji misi. Množství lidí, se kterými se znal, a hlavně těch, kteří znali jeho a chovali k němu respekt, bylo ohromující. Ať už se přijelo do jakéhokoli zapadákova, jako bylo tohle … Eski Rasathane, „strýc Arhan“ tu byl pro každého pojmem.

K Zikrimu přes hudbu a hlasy doléhaly jen útržky hovorů. „Je třeba vyhnout se jakýmkoli provokacím!“ opakuje Demirel svou oblíbenou poučku. Znovu se probírá harmonogram návštěvy, který už musejí všichni znát nazpaměť. Příjezd delegace, káva na radnici, návštěva školy, ceremoniál před mešitou, návštěva mešity, odjezd delegace – vše dle minutovníku. Každý tu má svoji určenou úlohu. Samozřejmě i Zikri, který má ovšem jako obvykle poslání povícero; je dnes řidičem, osobním strážcem, fotografem dokumentaristou, zpravodajcem a Demirelovou univerzální prodlouženou rukou.

Poprvé od příjezdu měl Zikri čas pořádně si prohlédnout náměstí. Stálo zde množství úhledných domů s výzdobou propracovanou do pozoruhodných detailů, z nichž některé působily honosně. Vyzařovala z nich jemná kultivovanost, smysl pro estetiku a jakási půvabná lidskost. Architektonické styly si Zikri rozpoznat netroufal, takovéto kulturní libůstky rád přenechával Demirelovi. Cosi mu zde vracelo pocity, které měl, když se jako dítě ze své malé domovské vesnice občas dostal do okresního města Battalgazi v provincii Malatya, kam později chodil na střední školu. Tohle městečko je mnohem menší, vlastně spíš vesnice, a přece má tolik nádherných staveb. V těchto starých kulisách pulsoval nový život. Staré a nové – jedinečné napětí, kontrast i harmonie. Dokonalá inspirace pro fotografa, zvlášť pro tak dovedného, jakým byl Zikri už od dob studií na vojenské akademii.

Udělal už pěknou řádku snímků, když se do hledáčku jeho objektivu dostal stánek se sladkostmi a pečivem. Ležely zde úhledně vyskládané dozlatova upečené baklavy, různobarevné kostky lokumu, pistáciové şöbiyety, cezerye, sezamové sušenky, krásně načechraný meruňkový dezert kaymaklı kayısı tatlısı… – „A pán by si přál?“ Za pultem se vyzývavě usmívala krásná černovláska lahodně kyprých tvarů. Celým tělem mu projel důvěrně známý příjemný pocit horka, který se dostavoval vždy, když se cítil jako dravec na lovu a měl krásnou kořist na dosah. Ženy byly jeho velká slabost, jak věděli všichni, a jak konečně stálo i v jeho osobní složce na ústředí v Ankaře. Těžko jim odolával a ony těžko odolávaly jemu. Ani si nevšiml, když Demirel s uvítacím výborem odkráčel k radnici čekat na příjezd hostů. Pro tuto chvíli vnímal jenom hravé oči a bujnou hruď dívky, která byla sladká a k nakousnutí stejně jako její cukrářské výtvory.

Jen o pár minut později kolem projela kolona černých limuzín, která se zastavila před radnicí na hlavní ulici kousek za náměstím. Před uvítacím výborem, Demirelem a malým hloučkem nejvíce nedočkavých občanů vystoupilo šest vzácných hostů – na prvním místě ministr, dále velvyslanec, Demirelův nadřízený sekční šéf Rüzgar Bayraktar, zástupce velkého muftího, předseda krajanské organizace Türk Toplumu a konečně štíhlý muž v šedém obleku, o něco mladší než ostatní, kterému nikdo neřekl jinak než „plukovníku“.

Slova se ujal starosta: „Vážený pane ministře, vážení pánové, vítejte v Eski Rasathane. Je pro nás obzvláštním potěšením a vyznamenáním, že jste nás poctili svou návštěvou v tento významný den naší obce…“ Zatímco starosta mluvil, Demirel vplul mezi hosty a zařadil se vedle sekčního šéfa. Rozložitý postarší muž s pleší, udýchaný po každém výraznějším pohybu, který byl nejspokojenější za svým pracovním stolem v kanceláři a ze srdce neměl rád cestování, se přemáhal, aby působil dostatečně optimisticky.

„Všechno připraveno, Arhane?“ dotázal se Bayraktar trochu ustaraně namísto pozdravu.

„Jistě, pane,“ odpověděl Demirel. Věděl, jak moc Bayraktarovi záleží na tom, aby se před ministrem a plukovníkem blýskl. Konečně, návštěva přijela na samém konci jeho mise, a on chtěl předvést výsledky necelých patnácti let svého působení v nejlepším světle.

Za chvíli už všichni seděli kolem dlouhého stolu v zasedací místnosti. V mísách ležely lákavě vyhlížející baklavy a sekretářka starosty k nim servírovala kávu. Ministr se zdál být v dobrém rozmaru a atmosféra se díky tomu po počáteční nervozitě rychle uvolňovala. „Děkujeme za milé přivítání, pane starosto. S radostí jsme zavítali do vašeho krásného města…“ začal vzácný host, načež se rozvinula úvodní zdvořilostní diskuse. Při ní došla řeč i na lahodnou chuť servírovaných cukrovinek. „To vám říkám, ani u Hacıbaby[1] dnes takhle dobré nekoupíte. Takové znám naposled od svojí babičky,“ rozplýval se ministr. Údiv mezi hosty vzbudilo, když zjistili, že v tomto zapadlém koutě byli uctěni kávou věhlasné značky Kurukahveci Mehmet Efendii[2] a především, když se dozvěděli, že tato značka je v místních obchodech běžně k dostání. Ministr na to poznamenal: „Vidím, že si tady vůbec nežijete špatně. A u gastronomie to jistě nekončí…“

Starosta se usmíval. „Eski Rasathane je spokojené a prosperující městečko. Máme krásné historické centrum se zachovalými domy, základní školu, obchody s tím nejdůležitějším. Veškerá infrastruktura tu je, dálnice na dosah – lidé se snadno dostanou do práce do hlavního města – krásná příroda všude kolem… No a teď budeme mít konečně vlastní mešitu. Zatím jsme museli jezdit do Gümüşkayi.“

Všichni si v poklidném tempu dopřávali baklav a kávy. Po chvíli ticho přerušil Demirel: „No vidíte, pánové, kdo by dnes řekl, že ještě před čtyřmi lety tu bylo v podstatě město duchů na pokraji zániku? Byly tady necelé dvě stovky stálých obyvatel, z drtivé většiny starých lidí, co tu dožívali, a pak pár rekreantů, co tu měli chaty a chalupy na léto…“

„A kolik tu teď vlastně máte obyvatel?“ zajímal se ministr.

„Celá obec, tedy včetně dvou přilehlých vesnic, které tvoří její součást, má necelých 1400 obyvatel, z toho přibližně sto padesát jsou starousedlíci,“ řekl starosta. „Stávající kapacity ještě nejsou vyčerpány a nové výstavbě budeme vstřícní. Jsme připraveni na další růst.“

„A jaká je nálada mezi osadníky?“ ptal se dále ministr.

„Za svoje lidi ručím,“ řekl starosta. „Přišli sem hlavně chudí, skromní lidé z východní Anatolie a z černomořského pobřeží. Dovedou si vážit příležitosti, jakou tady dostali. Je to pro ně skok v životní úrovni – z šedivých přelidněných sídlišť na předměstích do vlastních domů, z chudých vzdálených vesnic ve vyprahlých horách do relativního luxusu, úrodné krajiny… Taky tu mají všechno po ruce…“

Hosté dopili kávu, v rychlosti si prohlédli výstavku fotografií z příjezdu prvních osadníků a za chvíli už pod vedením starosty vykročili od radnice k nedaleké škole. Demirel se cestou rozhovořil o některých místních osobnostech a zajímavostech a také upozornil na podnik mladé cukrářky, jejíž umění okusili. Ministr na to poznamenal: „Stejně je pozoruhodné, pane Demirele, že všude, kam přijedeme, se tak dobře vyznáte a že všude máte tolik známých.“

„Nu, to už patří k naší práci, pánové,“ vysvětloval Demirel. „Během let jsem musel důvěrně poznat všechna místa, kam přicházeli naši lidé. Všude bylo třeba řešit problémy, všude jsme museli trávit dlouhé hodiny i dny. To si dovedete představit: rozdělování nemovitostí, zařizování škol, mešit, dohadování s úřady, tu a tam sousedské spory…“

Bayraktar, který spolknul lehký pocit podrážděnosti z přílišné pozornosti pro svého podřízeného, dodal: „Já jsem ten typ – a je to vidět už na mojí figuře – který rád řídí věci od pracovního stolu a terénní práce nechává na jiných. Většina výjezdů byla na panu Demirelovi a našich úřednících, které vozil s sebou. Dnes sklízí plody všech těch nesnadných let. Každopádně tyhle znalosti a kontakty se mu budou hodit.“

Škola sídlila v dvoupodlažní budově se zašlou fasádou, nad jejímž vchodem zářil nový štukový nápis OKUL. Hosty provázel ředitel spolu s nepočetným učitelským sborem. Procházeli čisté uklizené chodby vyzdobené obrázky tureckých spisovatelů, básníků, vojevůdců, historických výjevů, měst i přírodních krás. Série zarámovaných fotografií připomínala školní výlet do Ankary s návštěvou Anıtkabiru. V žádné třídě nechyběl obraz „Otce Turků“ nad katedrou a červená vlajka s bílým půlměsícem. Ředitel vysvětloval, že škola byla otevřena před dvěma lety. Předtím děti musely jezdit do nedaleké Gümüşkaye. Financí není nazbyt, takže vybavení je skromné. Z velké části byl převzat starý nábytek a další zařízení, které tu zůstalo ze staré základní školy, která zde fungovala do roku 2059, kdy byla uzavřena a zakonzervována.

„Já vím, žádný velký luxus,“ říkal omluvným tónem ředitel. „Ale snažíme se udržovat čistotu, pořádek a na prvním místě samozřejmě kvalitu výuky.“

„Prosím vás, máte to tu moc pěkné!“ namítl ministr. „Na první pohled se pozná, že tady vychováte slušné a vzdělané lidi a vlastence.“

„Nepřál bych Vám vidět, jak vypadají školy jen pár kilometrů odtud,“ poznamenal Bayraktar a sarkasticky se zasmál.

To už bylo na čase přesunout se na slavnost. Když delegace dorazila na náměstí, byla zde už hlava na hlavě. Ministr nasadil profesionální distingovaný úsměv politika, kynul přítomným a se zájemci si potřásal rukama. Demirel chvíli pátral očima v davu, když konečně spatřil Zikriho Yılmaze, který mu šel v ústrety.

„Takže všechno v pořádku, Zikri? Nic zvláštního jste nezaznamenal?“ zeptal se Demirel.

„Nic pane, vše by mělo proběhnout bez výtržností. Žádné horké hlavy, žádné transparenty. Jiná než naše média tu podle všeho nejsou a monitoring dronů je negativní,“ – poklepal si na kapsu bundy – „takže na nežádoucí zájem to nevypadá. Jediná věc mimo program, čeho jsem si všimnul, je těch pár staříků támhle…“ Ukázal směrem k hornímu cípu náměstí.

Demirel pohlédl na skupinku důchodců, která stála v uctivé vzdálenosti. Staří lidé spolu tlumeně rozmlouvali, špitali si do ucha a vrhali na náměstí zmatené a nevrlé pohledy. Jeden stařík s nákupní taškou na kolečkách gestikuloval výhružně holí.

„Starousedlíci,“ řekl Demirel s úsměškem a mávnul rukou. „Problém, který vyřeší čas.“

Reproduktory náhle umlkly. Bylo právě půl jedenácté a organizátoři si přáli zahájit akci načas. VIP hosté a starší lidé se usadili do židlí kolem pódia. Demirel si pospíšil, aby zaujal místo mezi nimi.

Na pódium se vyhoupl starosta, aby pronesl úvodní slovo: „Vážený pane ministře, ctění hosté, vážené dámy, vážení pánové, milí spoluobčané, Eski Rasathane dnes zažívá svůj velký den…“ Zatímco starosta mluvil, ministr bloudil očima po svatostánku. Jak právě zdůrazňoval řečník, mešita měla nést název Yeşil Camii[3] podle slavné džamie v Burse, jíž byla částečně inspirována výzdoba interiéru. Byla to jednolodní stavba s tlustou věží vpředu nad vchodem,  z níž vystupoval minaret – užší špičatá neomítnutá věž z plochých kamenů. Zdi lodi a dolní části věže měly čistě bílou omítku, jen kolem širokých oblých oken byl tenký zelený lem. Šikmá střecha byla pokryta zelenými glazovanými taškami. – To už starosta hřímal: „… a zvláště nás těší, že nás dnes poctil svou návštěvou ministr vlády Turecké republiky pro záležitosti krajanů v zahraničí pan Zafer Ergenç…“

Ministr hovořil spatra v hezky znějících frázích, vyhýbal se jakýmkoli sporným výrokům. Jen v závěru uvedl: „My v metropoli se na vás díváme s důvěrou, s hrdostí a vkládáme ve vás velká očekávání.“ Demirel, který pozorně naslouchal, zdrženlivost politika vítal. Do proslovu mu na rozdíl od všech ostatních řečníků nemohl zasahovat, ale věřil v jeho zdravý úsudek. Po ministrovi se k mikrofonu vrátil starosta, poté promluvil ještě zástupce velkého muftího, předseda krajanské organizace a místní imám.

Nadešla slavnostní chvíle. Na pódiu se seřadil pěvecký sbor žáků ve školních uniformách pod vedením ředitele školy. Vzápětí se na dětských rtech rozezněly první verše turecké hymny İstiklâl Marşı. Celé náměstí bylo rázem v pozoru a stovky hlasů se přidaly k žákům. Jímavá molová melodie se nesla jako chorál. Byla v tom zvláštní síla okamžiku. Mnozí neskrývali dojetí – slzy stékaly po tvářích. I ministr byl najednou stržen posvátnou atmosférou. Když dozněl poslední verš, na vteřinu se rozhostilo ticho a pak následoval hlasitý vítězný pokřik, jako na fotbalovém zápase. Ministr se chopil nabízených nůžek a za cvakání spouští fotoaparátů a komunikátorů přestřihl pásku. Následoval další, ještě bouřlivější aplaus. Ministr vrhal úsměvy do objektivů.

Nyní se chopil role průvodce imám a uvedl vzácné hosty na prohlídku mešity dříve, než budou vpuštěny davy. Návštěvníci bosí postupovali po ozdobném koberci do středu Alláhova svatostánku. Výzdoba byla neokázalá, ale půvabná – spodní část stěn pokrývaly tmavozelené kachle, stěny nad nimi a strop byly čistě bílé, ze stropu visely velké lampy zdobené emailem, ve směru na Mekku se skvěl honosně dekorovaný mihráb. Imám tlumeným hlasem vykládal, že budova pochází již z první poloviny 14. století. „Tady promlouvá historie, vážení pánové. Když jednotky sultána Mehmeda II. v roce 1453 pokořily Konstantinopol, zde už více než sto let stál křesťanský kostel.“ Imám uvedl mnoho dalších podrobností, které však jeho posluchači přijímali spíše průtokově. Nakonec poznamenal: „Když před třemi lety kostel přebírala naše náboženská obec, byl v dezolátním stavu. Stálo to hodně úsilí, než se znovu stal skutečným chrámem hodným toho jména, kterým kdysi býval.“ Ministr konstatoval, že přestavba je každopádně velmi zdařilá, a všichni souhlasili.

Když vyšli ven na náměstí, před mešitou už stál nekonečný zástup lidí. Prosluněné náměstí, usměvavé tváře místních, svěží vzduch babího léta, to vše dodávalo hostům uvolněnou náladu.

„Je krásné vidět plody naší práce, jako je Eski Rasathane,“ nadhodil Bayraktar.

„To máte naprostou pravdu, pane kolego,“ souhlasil ministr, zatímco mával lidem čekajícím ve frontě. Po krátké odmlce dodal: „Ale povězte mi, pánové, to Eski Rasathane,[4] jak jste na ten název vlastně přišli? Zní to tak poeticky.“

„Místopisná komise vycházela z toho, že je tu skutečně hvězdárna ze začátku minulého století,“ řekl Demirel. „Je to soubor mnoha objektů rozesetých po velkém parku. Nejstarší pavilony jsou ve stylu art nouveau. Je to moc půvabné místo, ideální pro vycházky, zvlášť v tuhle roční dobu. Za pár týdnů, až podzim propukne naplno, tam bude moc krásně. Bohužel máme dnes nabitý program, takže…“

„A jak se to tady vlastně jmenovalo dřív?“ zajímal se ministr.

„Ondřejov,“ odpověděl Demirel s bezchybnou výslovností. V reakci na ministrův málo chápavý výraz znovu pomalu a zřetelně slabikoval: „On-dře-jov“.

Ministr zamručel a s námahou opakoval: „On-dže… On-dže-ho… Člověk by si na tom zlámal jazyk.“ Mávnul rukou. „No, co na tom teď sejde.“

Delegace vykročila k černým limuzínám, které se seskupily v horní části náměstí. Bayraktar za chůze připomínal: „Takže další na programu je Gümüşkaya, městečko pět kilometrů odsud. Čeká na nás další káva na radnici, podíváme se na nově otevřené muzeum, poobědváme v místní vyhlášené restauraci a vrátíme se zpátky do Prahy. Automobil pana Demirela pojede vepředu a povede nás.“

Demirel se netrpělivě rozhlížel po svém asistentovi, který s drobným zpožděním konečně přiběhl od stánku vnadné cukrářky.

„Zikri, Zikri! Nejdřív práce, potom zábava,“ řekl vyčítavě Demirel. „Nastupovat. Pokračujeme směr Gümüşkaya.“

Usedli do auta, Demirel proti protokolu výjimečně na sedadlo vedle řidiče.

Zikri se zeptal: „Jak mám tu Gümüşkayu napsat do navigace, pane? Předpokládám, že to tam zatím turecky nemáme.“

„Ukažte,“ řekl Demirel a sám prsty hbitě vyťukal slova „Stribrna Skalice“. „Ale, proč to vůbec píšu?“ zarazil se. „Znám to tu jako svoje boty. Navigovat budu sám. Pojedete, jak vám budu říkat. Odjezd!“

Zikri otočil klíčem v zapalování. Kolona černých vozů vyrazila vpřed.

 

[1] Věhlasná cukrárna v Ankaře.

[2] Známá turecká značka kávy s tradicí od roku 1871.

[3] Tur. Zelená mešita.

[4] Tur. Stará hvězdárna

Blog na WordPress.com.

Nahoru ↑