Hledat

Zítra už bude všechno jinak

Tomáš Břicháček

Rubrika

Kapitola 2

KAPITOLA 2 – obraz 7

neděle 2. listopadu 2081, odpoledne

Při nedělním dušičkovém odpoledni byly ulice Knína tiché a liduprázdné. Celé město jako by potřebovalo vydechnout po náročných halloweenských oslavách, které stárnoucí obyvatelé již nezvládali tak samozřejmě jako za mladých let. Polojasné nebe a relativně příjemná teplota ničím nepřipomínaly někdejší svátek zesnulých, na který si beztak vzpomněl málokdo. Podbrdská příroda, jejíž barvy se roztančily pod dotekem slunce, byla na vrcholu své podzimní krásy, sotva však mezi místními našla více než jednoho vděčného pozorovatele.

Oktábec stál na balkóně ve vile na návrší nad centrem města a vpíjel se očima do malebného panoramatu, které se před ním rozevíralo. „Jak peníz tiše položený slepci jsi tu, můj podzime, jak peníz tiše položený slepci, jste tady vy dny mé. Ty krásná větrnosti čistá mi v dýmu natí dětství vracíš zpět a zase žádostiv se vracím v stará místa svou lásku povědět…,“ mumlal si sám pro sebe. Lesnaté pahorky a široké stráně Kozích Hor, údolí říčky Kocáby obklopené po obou březích úhlednými, vesměs opuštěnými domy a na protějším svahu za řekou majestátní křižovnický dvůr s barokním špýcharem, někdejší srdce rozsáhlého staroknínského panství – vše bylo na svém místě, jak to znával od dětství. Jak dlouho ještě? Podzim kraji i městu nevýslovně slušel. Co víc, jak dokonale podmalovával aktuální dobu – alegorie docházejících sil, zmaru, očekávání neodvratného konce.

Na komunikátoru zazvonila příchozí datová zpráva. V průvodním textu z neznámého čísla stálo: „Hodně angažované tvorby na nedělní odpoledne. Bardi ve formě. Ale vše OK. Frodo.“ Za chvíli už Oktábec seděl ve své pracovně, pohupoval se v křesle a se zavřenýma očima poslouchal automatický předčítač textu, který mu servíroval výběr z mediálních zpráv a komentářů z posledních hodin pečlivě připravený v ústředí Integrovaných informačních služeb státní bezpečnosti. Příjemný ženský hlas, který citoval z článků od starých známých firem mezi expremiérovými odpůrci i od snaživého novinářského dorostu, pozoruhodně kontrastoval s nelichotivým obsahem. Ten už naznačovaly barvité názvy jako třeba „Láska až za hrob“, „Ruka ruku myje“, „Smrt gangstera a podzim patriarchy“ nebo „Patron mafiánů a korupčníků“.

Místností zněly nekonečné variace na stejné sdělení, mezi nimiž školené ucho politického matadora vychytávalo nejvýznamnější útržky: „… Je symbolické, že v době, kdy média přinesla zdrcující důkazy o napojení Pokorného na organizovaný zločin a o tom, že právě to se mu stalo osudným, Karel Oktábec spěchal na adresu skandály obtíženého exministra pronést slova chvály a uznání …“ „… Případ Pokorný je tedy jen nepřímým produktem doby, která vytvořila ideální podmínky pro praktiky mafiánského kapitalismu a prorůstání organizovaného zločinu do nejvyšších pater politiky …“ „… Chtě nechtě je totiž právě Oktábec symbolem mafiánské a kmotrovské koruptokracie, jejímiž definičními znaky jsou systémové rozkrádání, úplatná státní mašinerie, klientelismus a rozkvět organizovaného zločinu. Přesně to je ten systém, který se začíná zajídat stále většímu počtu slušných lidí, kteří netrpělivě čekají na změnu …“ „… Pokorný byl prostě jen zvlášť viditelným výstupkem širšího fenoménu, pro který se vžilo označení mafiánský kapitalismus. Ten umožňuje gaunerům s ostrými lokty krást ve velkém a úspěšně se vyhýbat spravedlnosti. Stačí mít peníze, konexe, vliv a systém garantuje naprostou nedotknutelnost …“ „… Ze skříně přeplněné kostlivci začíná vypadávat jedna kauza za druhouKoho pak může ještě překvapit, když je bývalý prominent vládní garnitury odstřelen v karibském letovisku pod palmami jako gangster. Těžko si představit výmluvnější tečku za érou vlád Hnutí Demokracie a Prosperity. Kdo ještě nechápal, teď pochopil dokonale…“

Na expremiérově tváři se postupně zabydlel uvolněný výraz, který chvílemi přecházel do lehce pobaveného úsměvu. Oči měl dál zavřené a plně se soustředil na poslech, takže ani nezaznamenal, když se ve dveřích pracovny objevila jeho žena Larisa. Lahodný hlas předčítače se zatím blížil ke konci dokumentu: „… V nedávném interview se zastal Pokorného jako skvělého manažera a mediálního otloukánka, teď nás vyzývá, abychom vzpomínali ‚na to dobré, co pro naši zemi vykonal‘. S člověkem to někdy až cloumá. Expremiérovy výroky právem pobouřily širokou veřejnost, a zvláště pak pracovnice a pracovníky sdělovacích prostředků, odbornice a odborníky na korupci a celý zainteresovaný neziskový sektor. Čemu se ale divíme? Nebyl to snad právě Oktábec, kdo přispěl významným způsobem k nastolení kmotrovského kapitalismu a klientelistické demokracie v tomto státě? Je jen logické, že se snaží bagatelizovat každý neřád, který zde zůstal z éry, za kterou nese politickou odpovědnost …“

Když zazněla poslední věta „… Co je zřejmé, Karel Oktábec vstoupí do historie jako patron mafiánů a korupčníků v Čechách na Moravě a Slezsku“, bývalý předseda vlády se upřímně rozesmál, až se zakuckal. Teprve teď si všimnul manželky ve dveřích a mírně se zarazil.

„Ty jsi stejně zvláštní člověk, Karle,“ řekla ustaraně Larisa Oktábcová. „Hází na tebe tolik svinstva, urážejí tebe i tvoji práci a mně někdy přijde, že je ti to snad úplně jedno. Tenhle dobytek, co si k tobě dovoluje, to přece…“

„Jen je nech. Ať si poslouží.“ Oktábec mávnul rukou. „Bylo jasné, že tohle si vychutnají. Čekají přece na každou příležitost. Nájemná vražda mého exministra pod palmami je pro ně požehnání. Jenom klid. Víš přece, že na mediální lynčování už jsem si dávno zvyknul. Všichni říkají, že by se na mně dalo i dříví štípat.“ Zasmál se.

„Ale tohle přece už přehnali. Tolik sprostoty. To tak nemůžeš nechat. Copak nechápou, že bez tebe a tvojí vlády by celá tahle země už dávno byla v ruinách, že…“

Expremiér zarazil proud manželčiných rozhořčených slov gestem ruky. „Nechápou vůbec nic. Nemají vůbec ponětí, co se kolem nich děje. Jsou to pitomci. Mám snad toužit po jejich uznání? Teď už mi není naprosto k ničemu. Ať si píšou, co chtějí. Nemá vůbec smysl se tím trápit.“

Ty očeň asóbennyj čelavěk,[1] poznamenala trpce Larisa. Přistoupila k manželovi a položila mu ruce na ramena. „Někdy se mi zdá, že je schválně dráždíš. Měls to zapotřebí takhle si naběhnout? Zrovna kvůli tomuhle… Takoj afěrist![2] Víš, jak jsou na něj alergičtí. A jestli je pravda jen polovina toho, co se o něm píše…“

„Docela jistě by se toho našlo ještě mnohem víc,“ odpověděl suše Oktábec a zatvářil se pohrdlivě. Po chvilce dodal: „Ale co? Celkem vzato, za svoje chyby už zaplatil – nejvyšší cenu. Není teď na místě trochu lidskosti a smíření?“

Larisa nevypadala příliš přesvědčeně. „A vážně za tím není nic jiného? Nějak mi to k tobě nesedí, že bys to udělal jen tak jako gesto. Ty nikdy nevypouštíš slova do médií zbůhdarma. Vždycky něco sleduješ. Znám tě líp, než si myslíš, draguj.[3]

Oktábec chvíli mlčel a pak, jako by neochotně dával nahlédnout do svého nitra, řekl: „Když si vylejí svůj vztek na mě, dají víc pokoj Vanese a její vládě. Ona na tohle nemá nervy. Je to jenom obyčejná holka. Jestli můžu trochu pomoct odlákat pozornost jinam, posloužit jako hromosvod…“

V Larisiných očích se mísila něha se starostí: „Draguj, neměl bys brát všechno na sebe. Vláda si musí poradit sama. To za ně budeš pořád řešit jejich problémy? Musíš myslet taky na děti a na mě. Copak jsi neslíbil, že teď už budeme konečně žít sami pro sebe?“

Oktábec vstal a přivinul ženu k sobě: „To taky budeme. Neboj. Tohle brzo skončí. Budou poštěkávat pár dní, pak si najdou zase něco jiného. Chce to jenom zachovat klid. Možná bychom si mohli na pár dní někam vyjet…“

Později odpoledne, když už sluneční paprsky nabíraly oranžový nádech, Oktábec vystoupal úvozem ke kapli svatého Floriána pod vrchem Mikule[4]. Posadil se na lavičku, sundal klobouk, napěchoval dýmku a zapálil si. Místo poskytovalo krásnou vyhlídku na město a do širého kopcovitého kraje v podzimním hávu. Ředitel muzea párkrát zabafal z dýmky, pak vytáhl z kapsy kabátu srolované tištěné noviny a narovnal je na klíně. Na titulní straně se skvěla velká fotografie bývalého ministra Sebastiána Pokorného s typickým drze sebevědomým úsměvem.

„Ale, že je tu pořád krásně,“ řekl Oktábec v duchu směrem k muži na obrázku. „Novému Knínu dávám za to vinu, že širý svět mě vůbec nevábí – tak se to říkalo v jedné básni a tak nějak je to se mnou. Vlastně ani nikdy nebyla příležitost, abys zaskočil na návštěvu. Asi bychom tě tu moc nenadchli. Netočí se tu moc peněz, kromě mojí Larisy tu narazíš jen na staré báby a žádná exotika tu taky není. Dnes bych tě ale rád pozval na kus řeči. Víš, to je takový můj zvláštní zvyk, povídat si s lidmi, kteří už nejsou mezi námi. To jsi o mně nejspíš nevěděl. Jako pár dalších věcí, myslím. Jinak jsi mi ale bezpochyby porozuměl jako málokdo jiný. Naše rozpravy o životě mi tak nějak budou chybět. Těžko už dnes natrefit na někoho, s kým se dá rozumně mluvit.

Tak jsem se tu zařídil na politický důchod a zpovzdálí se dívám, jak plyne čas a jak pokračuje všechno to, co jsme rozehráli. A že se brzo začnou dít věci! Teď teprve to bude zajímavé. Škoda, že to nebudeš moct sledovat se mnou. No, co naděláme.

Tohle město už pěkných pár století, co skončila těžba zlata, žije stranou hlavního dění a všechno sem přichází se zpožděním. Platí to i tentokrát, a tedy vlastně naposled. Systematická alokace pracovních sil sem zatím nedorazila. Široko daleko jsme tu takový skanzen starého českého venkova. Všechno tu vypadá jako kdysi dávno, když tu ještě žili lidé – lidé hodní toho jména, když tu ještě pulsoval krásný obyčejný život. Všude tu najdeš jejich stopy. Chodím po ztichlých ulicích, cestách, zákoutích a v těch starých domech, usedlostech, chalupách, kostelích, kapličkách, sochách, zrezivělých božích mukách u cesty v tom všem vidím skromnou krásu, estetiku, pokoru, kultivovanost, zbožnost, sepětí s přírodou. Na prahu každé rozpadlé usedlosti si představím hrdého hospodáře s mozolnatou přísnou rukou, jeho vlídnou ženu s měkkou náručí, kupu dětí kolem, vůni babiččiných buchet, kříž a požehnání na zdi, svatební fotografie nad postelí, historické romány v knihovně – prostě domov, jak má být. Všude ve tváři toho města jsou vepsáni obyčejní lidé, kteří se každý po svém protloukali životem, milovali se, ženili, vdávali, měli děti, vychovávali je, měli svoje poctivé řemeslo, pracovali od svítání do večera, hřešili, káli se, chodili do kostela, cvičili v Sokole, těšili se na jarmark, na posvícení, na Vánoce, na staroknínskou pouť, pohřbívali svoje mrtvé… Kolik tu bylo řeznictví, mlýnů, hospod, spolků, souborů, kolik úrodných polí, a taky továrna, pivovar, zahradnictví, pila, jatka, plovárna…

Kdepak, lidé už jsou dávno pryč. To, co tu zbylo?“ Tvář se mu zkřivila odporem. „Sliz bez ducha, bez pohlaví, bez ideálů, bez kultury, bez kořenů, bez zábran, bez nejmenšího zájmu o to, co bylo před nimi a co bude po nich. Just enjoy today! Skvadra infantilních konzumních starců, která spokojeně prožírá, to co vybudovaly všechny generace před nimi. Ale co? Nemnoží se to a rychle to vymírá. Stará garda dodělává a žádnou novou tu nemají. Brzo bude konec.

Původně jsem chtěl, aby všechno zůstalo při starém do našeho devítisetletého výročí v roce 2086, ale změnil jsem názor. Není důvod čekat a protahovat tuhle agónii. Zapojíme se naplno do systematické alokace a život se sem vrátí dřív, než bys řekl švec. Jen už to nebude náš Knín. Oni se sem přivalí jako velká voda a zařídí se tu po svém. Všemu dávají svoje jména, často podle místních reálií. Jsem zvědavý, jak budou říkat nám. Jestli si nechají poradit, zkusím jim vnuknout název Zlaté Hory. Jak to jenom bylo turecky?“ Vyndal z kapsy komunikátor a vyťukal text do překladače. „No prosím – Altın Dağlar. Co bys na to řekl?

Ale to pořád mluvím o sobě a o místních problémech. Promiň, ty tě asi netrápí. Vlastně teď už tě netrápí vůbec nic. Stejně je mi líto, jak všechno skončilo. Kolikrát jsem tě varoval, že by ses měl držet v určitých mezích. Jak jsem nedávno komusi říkal, ty jsi hrál vysokou hru a nahoře fouká.“ Natáhl mohutně z dýmky a vyfouknul obláček kouře. „Tihle ostří hoši z Orientu fungují trochu jinak, než jsi byl zvyklý z našeho prostředí. To není nějaké pohodlné rozkrádání eráru nebo vydírání lokálních panáků. Celkem vzato jsi měl štěstí, že z tebe třeba sekáčkem na maso neudělali carpaccio – to jsem viděl v nějakém filmu.

Víš dobře, že já pomáhám plnit lidem jejich sny. Těm, co pomáhají mně s plněním těch mých. I to tvoje asijské dobrodružství bychom nějak pořešili. Kdybys dál loajálně spolupracoval se mnou, mohls teď dál někde pod palmami prohánět ženské. Ty sis ovšem vybral jinou cestu. Jak že jsi tomu vlastně říkal? Nabídka ochrany před únikem citlivých informací, které by nám mohly ve špatných rukách způsobit velké nepříjemnosti? To nebylo právě přátelské jednání po všech těch letech. Těžko pak očekávat od nás, že budeme poskytovat ochranu tobě proti úniku našich informací!“

Vyhlídka u svatého Floriána ležela ve voňavém kouři kvalitního tabáku. Oktábec mžoural do slábnoucího slunce, které v dáli za Kozími Horami klesalo k obzoru. Do západu zbývala necelá hodina.

Smrt by měla být příležitostí pro uklidnění vášní a pro smíření. Vzpomínejme na to dobré, co pro naši zemi vykonal. Tak jsem to o Tobě napsal do médií a teď na mně nenechávají niť suchou. A přitom, není to snad pravda? Nemělo by to tak být? Jsou to pitomci a ignoranti!“ Podmračená tvář pomalu přešla v sotva znatelný úsměv. „Na druhou stranu jsou chvíle, kdy je to tak snad i lepší…“

Oktábec ještě několikrát natáhl z dohořívající dýmky. Potom dusátkem vyčistil hlavičku od popela. „No nic, pomalu bude čas jít. Ještě na mě čekají přátelé,“ rozloučil se se svým pomyslným společníkem. Nasadil si klobouk a volným tempem vykročil prostředkem zplanělého pole dolů po svahu směrem ke hřbitovu.

Za malou chvíli už stanul na konci úzké silničky, která spojovala toto odlehlé místo s centrem města, a již po obou stranách lemovaly řady vzrostlých jírovců. Polorozpadlá hřbitovní zeď se zrezivělými vraty a za ní vystupující zřícenina kaple a temné koruny stromů se seschlým, zpola opadaným listím – z toho všeho sálala pochmurně nostalgická nálada.

Oktábec se opřel do těžkých vrat, vstoupil a zavřel za sebou. Smeknul klobouk a úklonou hlavy pozdravil husté řady náhrobních kamenů a křížů. S uspokojením shledal, že vietnamský trhovec neopomněl ke vstupu dodat kartón s třemi stovkami hřbitovních svíček, jak bylo dojednáno. Bez prodlení vybalil prvních pár kusů a začal je rozsvěcet u jednoho hrobu za druhým. Do soumraku zbývalo hodně práce. Někde jen zapálil svíčku, jinde postával déle, jako by zůstal na kus řeči. Docela nakonec, když už padlo šero, se lehce udýchán zastavil u náhrobku nedaleko zříceniny kaple. Zapálil svíčku a dal do lucerny. Světlo ozářilo zlatý nápis: „Zde v pánu odpočívá Josef Oktábec, řezník a hostinský, 18721946“ a pod ním „Marie Oktábcová, 18751952“.

Hřbitov svítil do večerního šera stovkami plamínků jako za dávných časů jako emotivní připomínka někdejší lidské existence v tomto líbezném koutu světa. Uprostřed u velkého kříže obloženého svíčkami stál jako přízrak ředitel městského muzea v černém kabátu a předčítal ze starobylé knihy modlitbu. Jeho hlas zanikal v šumění listí v korunách stromů: „… Dej milostivě lehké odpočinutí všem zemřelým a oslavení skrze Ježíše Syna Tvého. Jestli do počtu dobrých náleželi, račiž jich do sídla blažených uvésti; pakli ale do řady bezbožných, tedy jim milostivě odpusť vinu jejich. Uchovej jich od smrti hříchu a temný hrob v svatyni světlou jim proměň, v níž by odpuštění a pokoje dosáhnouti, Tobě víc a více se přibližovati a u Tvého věčného trůnu bydleti mohli. Podej jim palmu, jakou svým vyvoleným dáváš a ode všech poskvrn jich očisť, aby účastni jsouce dědictví dítek Tvých společně s vyvolenými Tvými se radovali. Nás pak jednou do Své slávy k nim uveď a dej, aby nás oni jen na cestě ku království Tvému byli předešli, bychom i my ve spojení s nimi Tebe na věky blahoslavili. Budiž nám i všem věrným zemřelým nyní i na věky milostiv. Amen.“

 

[1] Ты очень особенный человек – rusky „Ty jsi velmi zvláštní člověk.“

[2] Такой аферист – rusky „Takový podvodník“, „Takový švindlíř“.

[3] Дорогой – rusky drahý, miláček.

[4] Místní populární název pro knínský vrch Chvojná (481 m. n. m.), který se tyčí nad městem.

Reklamy

KAPITOLA 2 – obraz 6

   pátek 31. října 2081, večer

Centrum Nového Knína se po setmění plně ponořilo do atmosféry Halloweenu. V oknech, na zápražích, v zahradách i uprostřed náměstí kolem kašny, všude zářily ježaté úsměvy vydlabaných dýní se svíčkou uvnitř. Na domech visely umělohmotné kostry a pavouci i figurky duchů, zombie, čarodějnic a nejrůznějších monster. Jestliže jindy většina obyvatel trávila večery doma a ulice zely prázdnotou, dnes zde bylo na místní poměry živo. Všude bylo možno natrefit na hloučky diskutérů, kteří zejména hodnotili výzdobu, nostalgicky vzpomínali na oslavy svátku v době svého mládí a probírali nemoci. Zdálo se, že panuje široká shoda na tom, že nic už není tak dobré jako dříve.

V kanceláři ředitele městského muzea se ještě svítilo. Oktábec seděl u počítače a naposledy pročítal své tiskové vyjádření: „Zpráva o tragické smrti mého někdejšího spolupracovníka Sebastiána Pokorného mě hluboce zasáhla. Znal jsem ho mnoho let jako pracovitého, erudovaného, velmi bystrého člověka a schopného manažera. Všichni víme, že v poslední době se snášela na jeho hlavu vlna kritiky. Ano, byl jistě složitou osobností, která přitahovala kontroverze, jeho démonizace ovšem nebyla a není na místě. Smrt by měla být příležitostí pro uklidnění vášní a pro smíření. Vzpomínejme na to dobré, co pro naši zemi vykonal.“ Ředitel spokojeně kývnul hlavou a text odeslal všem médiím, která projevila zájem o jeho komentář. Potom zamířil do podniku naproti na halloweenskou párty.

Restaurace „Moe’s bar“ na rohu náměstí a Žižkovy ulice, kdysi dávno nazývaná „U Mikulášků“, byla toho večera středobodem všeho společenského dění. V lokále vše připomínalo styl čtyřicátých a padesátých let 21. století a tehdejší nostalgii po generaci hippies. Po osmé hodině večerní se tu tísnila téměř půl druhá stovka lidí, vesměs ve věku šedesát a výše. Mnozí hosté měli na sobě masky nebo kostýmy s halloweenskou tematikou. Hostinský Oliver Kasal, pětašedesátník s prošedivělými vlasy na ježka a knírkem a konstantním pesimistickým úsměvem, obvykle oblečen navzdory svému věku v kožené motorkářské vestě, byl dnes skryt k nepoznání v masce nebožtíka se zkrvaveným obličejem. „Účast jako za starejch dobrejch časů,“ liboval si, když stál na svém oblíbeném místě za barem a rozmlouval s bývalým předsedou vlády a se starostou. „A to jen díky starýmu Benovi a taky díky tobě, Karle.“ Servírka Mia ladně plula mezi stoly oděná jako čarodějnice se špičatým kloboukem a roznášela objednávky, mezi nimiž hrálo prim místní vyhlášené chilli con carne, salát z japonských mořských řas a speciální halloweenské jednohubky ve tvaru vydloubaných očí.

„A jakpak jdou obchody, Olivere?“ zajímal se Oktábec.

„Ále, co ti mám povídat, stojí to všechno za vyližprdel,“ odpověděl hostinský. „Tady to tak nějak pomalu končí. Lidi stárnou, umíraj, večer jsou radši zalezlí doma, hospoda věčně poloprázdná. Jojo, stará garda pomalu odchází a žádnou novou tu nemáme. Ale co? Furt to eště ňák ’de.“ Hrdě dodal: „Přežil jsem tady všechny svoje konkurenty. Co minulej rok zavřel i nonstopáč, mám totální monopol.“

„Kdepak, Oliver všecky strčil do kapsy,“ poznamenal starosta směrem k Oktábcovi. „A víš proč, ty vole? Protože do toho, kurva, dává srdce! ‚Moe’s bar‘ byl celej jeho život, celá jeho rodina. Ten si to uměl zařídit. Nikdy se nezahazoval se ženskejma, neměl starosti s harantama, zato žil pro svůj podnik a tim pádem i pro nás pro všecky. Vlastně něco jako takovej kněz.“

Oliver Kasal se hlasitě zasmál. „No, tak to je přesný, ty vole. Vždyť já vlastně celej život praktikuju celibát. Akorát jsem ho teda sem tam prokládal sanitárníma odskokama za profesionálníma dámama, co vědi co a jak, a nekecaj člověku do života. Občas se někde našla i nějaká jiná zadarmo, ale hlavní pro mě vždycky bylo nemít žádný závazky. Každopádně tyhle zábavičky poslední dobou už hodně prořídly. Už jsem taky dědek, ne? Dneska už mi stačí, když si občas povyrazíme tady s Miou. Je to sice už trochu zvadlá květinka a je tady tak trochu erární, ale co bych nechtěl. Teda, mezi náma, mám eště jeden takovej sen: dal jsem dohromady ňáký úspory, chtěl bych se vypravit, dokud mě síly docela nevopustěj, na zájezd do Thajska. Ty Thajky, to je prej něco úplně jinýho. I se staršíma pánama prej dokážou divy.“ Odhrnul masku a hltavě vyprázdnil třetinku piva s grepovou příchutí. „Jo, je to všechno pravda: žil jsem vždycky pro tenhle podnik. Vedu to tady už osmatřicet let! Vybudoval jsem nejfajnovější hospodu v celym Kníně, kde naše generace za starejch dobrejch časů zažila tolik krásnejch večerů. Jó, tady jsme naplno realizovali naše hlavní heslo…“ Ukázal na barevný nápis na stěně nad barem: „JUST ENJOY TODAY!

„Jó to byly časy,“ řekl zasněně starosta. „Ani nevíš, Karlíku, vo cos přišel, když ses vždycky stranil kolektivu. Jak tady to žilo! Chlast, žrádlo, tráva, šukání, kvalitní hudba… Jó, když hrábnul do strun starej Ben! Do prdele, to už je všecko strašně dávno.“

„A jak to vidíš s hospodou do budoucna, Olivere? Jak dlouho to potáhneš dál a co bude potom?“ zeptal se Oktábec.

„Pět let, co mám do důchodu, to dám. Akorát tam bude ňáká ta pauza na ten můj thajskej sen.“ Zasmál se. „No a pak se uvidí. Třeba to utáhnu až do pětasedmdesáti, možná do osmdesáti. Každopádně pak to bude mít ‚Moe’s bar‘ spočítaný. Jednoho dne řeknu dost nebo rovnou zaklepu bačkorama a nazdar bazar. Nemám komu tenhle podnik předat, nikdo ho ani nebude chtít koupit. Konečně, už nebude ani komu nalejvat. No, jen se, Karle, koukni kolem sebe na ty dědky a babizny. Kolik z nás, co tu sedíme dneska, tu bude za dvacet let? Pche! Jak řikám, stará garda odchází a žádná nová není. Ale co? Já si tady svoje doklepu a co bude potom, to už neni má starost. Hospodu si do hrobu nevemu, no ne? A co bude s timhle zapadákovem?“ Mávnul rukou.

„Máš recht, Olivere. Musíme si užívat života, dokud to jde,“ řekl Láznička. „Každej by měl mít svůj sen. Seš stejně frajer – na Thajky já už bych si netrouf. Jó, to já si tak furt jenom maluju, že bych se rád eště podíval do Ameriky na ty národní parky. To je zas můj sen. Jó, divočina, exotika, hory, kaňony, zvířata – ty krávo, to bych si rochnil! No a taky bych tam rád navštívil syna. Už jsme se neviděli snad deset let. Vodjel tam studovat a už se tady neukázal.“

„Tak vo tom tady básní pořád,“ poznamenal Kasal k Oktábcovi. „Ale aby se jednou sebral a jel, to ne.“

„Vona tahle legrace taky něco stojí. A že bych měl tak úžasný úspory, to se říct nedá. Všichni vědi, že stará mě u rozvodu voškubala jako kuře. Ty sis to uměl zařídit. Tobě se to mluví. Mně zůstala jen ta rozpadlá chalupa. Vono udržovat ten barák, to taky neni zadarmo,“ postěžoval si starosta.

Zábava byla v plném proudu a nabírala na obrátkách s tím, jak se zvyšoval průtok piva, alkoholických limonád a dalších nápojů. Pivo různých ovocných příchutí si hosté nalévali sami u samoobslužných tanků po zaplacení kartou nebo čipem na přívěsku. Ostřejší drinky naléval osobně hostinský u baru. Osazenstvo rychle rozvazovalo a mnozí hosté si začali troufat oslovit bývalého premiéra, jehož účast byla velkým zpestřením večera. Oktábec musel uspokojit nepočítaně žádostí o společné foto a zapříst hovor s nejrůznějšími svéráznými postavami zdejšího panoptika. Řada dotazů směřovala na bývalého ministra Pokorného, o jehož smrti média informovala předchozího dne, a kolem níž zaznívaly nejrůznější spekulace.

„Ale vy jste spolu vycházeli dost dobře, ne?“ poznamenala postarší nažehlená dáma s voskovým obličejem, když expremiér seděl u stolu s Vlastou Skřivánkovou a jejími kamarádkami.

„Byl to jeden z mých nejschopnějších ministrů,“ odpověděl Oktábec neutrálně.

„Schopný všeho, jak to vypadá,“ řekla vosková dáma.

„Já jsem vždycky říkala, že má obličej křiváka. Gauner od pohledu. Nechtěla bych ho potkat sama v noci. Zvlášť ne dneska,“ nechala se slyšet další důchodkyně.

„Nikdo nemůže za to, s jakým obličejem se narodil,“ namítnul ředitel muzea.

„No, vy jste se ho vždycky zastával,“ řekla vosková dáma. „Ale že se ho zastáváte i teď po tom, co poslední dobou vylezlo na povrch. A teď ještě tohle…“

„A myslíte, že je to pravda s těma Číňanama, že se s nima zaplet?“ zeptala se třetí důchodkyně, která si pochutnávala na japonských řasách.

Oktábec pokrčil rameny. „Co skončil v politice, nebyli jsme spolu v kontaktu. Nesledoval jsem jeho další osudy. Takže pro mě těžko soudit. Měl svoje slabosti, to rozhodně, ale jestli je možné, že klesnul tak hluboko. Nevím. Neměly byste ale věřit všemu, co se píše v novinách. Vím z vlastní zkušenosti, že novináři mají často hodně bujnou fantazii. Počkejme si, co přinese vyšetřování.“

„No, jen si přečtěte ten dnešní Super, jak jsem vám říkala, a pak mluvte. Móc zajímavá četba. Hotovej námět pro román,“ řekla Skřivánková.

To už si vyžádal pozornost starosta Láznička, aby pronesl pár slov na památku zemřelého Bena Woodstocka, kterého ocenil jako velkého hudebníka, aktivistu, volnomyšlenkáře, ale hlavně výborného kamaráda, duši čtyřicátých a padesátých let, bez kterého by mládí vůbec nebylo hodno toho jména. Na Benovu památku starosta objednal na útraty města pro všechny přítomné rundu zelené, oblíbeného nápoje zemřelého. Když už všichni svírali v rukou sklenky se smaragdovou tekutinou, Láznička s dojetím v hlase zahřímal: „Tak na tebe, starej brachu, Bene! Ať tam, kam jsi vodešel, Woodstock nikdy nekončí. Už to tady bez tebe nebude nikdy vono.“

Po přípitku se ozval Oliver Kasal: „A teď si, kamarádi, zazpíváme na Benovu počest pár starejch dobrejch songů. Ze všeho nejdřív tu jeho nejmilejší! Na kytaru nám tu dneska už nikdo nezahraje, ale nebojte, Oliver pro vás všechno připravil.“ Ťuknul do klávesnice počítače za barem a vzápětí se lokálem nesly první tóny sto deset let staré písně Johna Lennona v úpravě pro karaoke. Sbor neumělých hlasů se rychle chytil melodie: Imagine there’s no heaven, It’s easy if you try, No hell below us, Above us only sky, Imagine all the people living for today, Oooooh. Imagine there’s no countries, It isn’t hard to do, Nothing to kill or die for, And no religion too, Imagine all the people living life in peace, Uuuuuh…

Oktábec nezpíval. Namísto toho s odtažitým výrazem letmo listoval ve svém komunikátoru stránkami deníku Super. Ten v rozsáhlém článku „Souvisí Pokorného vražda s válkou čínských mafií?“ pojednával o možném napojení bývalého ministra na jistý gang v pražském Chinatownu, který měl ústředí v restauraci Zlatý drak a specializoval se na narkotika, prostituci, hazard a vyděračství. Exministr mu měl dát za příslušný podíl na zisku k dispozici svůj vliv, konexe a schopnost získávat informace. List přinášel nekvalitní fotografii Pokorného s jedním z kápů gangu v uvedené restauraci. Na podzim 2080 se ovšem na scéně objevil silný soupeř, odnož triády Shui Fong, která hodlala převzít obchod s drogami a zahájila se Zlatým drakem válku. V této válce zaznamenal původní pražský gang těžké ztráty, zvláště když Shui Fong provedl úspěšný přepad skladiště kokainu v Kobylisích a když se mu podařilo zastřelit samotného vůdce gangu, majitele Zlatého draka, Hao Pinga…

Oktábec vzhlédl od článku, když uslyšel, jak starosta Láznička nahlas a procítěně, ač lehce falešně zpívá v závěrečné sloce pasáž: „You may say I’m a dreamer But I’m not the only one…” Pousmál se. Kdepak, článek počká na víkend. Teď, dokud jsou všichni naladění na zpěv, byla nejlepší příležitost promluvit si s tímto snílkem o vzájemné spolupráci při plnění snů. Když dozněly poslední tóny písně, ředitel muzea se omluvil dámám a vyrazil za Lázničkou. Cosi mu špitl do ucha a vzápětí se s požehnáním hostinského oba muži vytratili do zastrčeného salónku vzadu, který byl pro ně rezervován.

V diskrétním přítmí expremiér bez velkých okolků přešel přímo k věci a přednesl suchou zprávu o další fázi pokračování Programu systematické alokace pracovních sil a důsledcích, které z toho vyplývají pro Knín a okolí. Jak mluvil, Láznička měnil barvu a připomínal kotel s rychle stoupající teplotou, který každou chvíli exploduje.

„To ses, kurva, posral, ne?! My tady žádný přičmoudlíky nechceme! To teda fakt ne,“ křičel starosta bez sebe vzteky. „To by tak hrálo. Kdo tohle jako vymyslel? My si tady přece pořád vystačíme moc dobře sami. Že stárneme a ubejvá nás, to je fakt, ale do toho může bejt každýmu leda hovno. Je nás furt eště dost a je nám tu fajn. Nějakou sebranku si sem tahat nenechám, to ne…“ Proud spílání a nadávek nebral konce.

Oktábec zcela nevzrušeně naslouchal celému výstupu a počkal, až jeho společník domluví. Potom řekl: „Víš, Kevine, ono to všechno půjde tak trochu mimo nás. Rozhodnutí o umístění gastarbeiterů je čistě v kompetenci ministerstva práce a sociálních věcí, které postup koordinuje s tureckou ambasádou. Městskému úřadu bude jenom oznámen harmonogram, přibližný počet osob, které přijdou, potom budete muset zabezpečit související úkoly státní správy v přenesené působnosti – na to dostanete příspěvek ze státního rozpočtu – no a pak…“

„A to se nás jako nikdo na nic nezeptá?“ vyprsknul Láznička. „Do prdele, kde to sme? Tohle je naše město. Vláda nám sem přece nemůže nasadit bez našeho souhlasu ňáký černý huby! To ať mi nikdo neřiká…“

V očích ředitele muzea se mihl záblesk úsměšku. „Budeš se možná divit, ale může – dost dobře může. Sám bys měl vědět, že už skoro polovina nemovitostí ve městě patří státu, a bude jich čím dál víc. Z většiny jsou to odúmrti, část dobrovolné odprodeje a potom bývalou školu převedl na stát kraj. Všechno to teď spravuje Státní fond pro systematickou alokaci pracovních sil. Město nemůže mluvit státu do toho, co udělá se svým vlastním majetkem. Ty si taky můžeš se svým domem dělat, co chceš.“

„No a to teda obec nemůže dělat jako vůbec nic, do hajzlu?“

„Řekl bych to asi takhle: Obce mají jen dvě možnosti. Buď budou spolupracovat a plnit přesně to, co stanoví právní předpisy, nebo budou spolupracovat nadstandardně jako partneři Programu, a potom jim z toho vyplynou nejrůznější benefity.“

Láznička se kysele ušklíbl. „Takže to znamená buďto držet hubu a krok, nebo zase držet hubu a krok, vrtět u toho ocáskem a bejt agilní. To jsou mi teda možnosti! To by člověk blil.“

Oktábec pokrčil rameny a mlčel.

„No tak to je v prdeli,“ zhodnotil situaci starosta. „A tohle mi řikáš zrovna na Halloween?!“ Složil hlavu do dlaní a horečnatě přemýšlel. Po chvíli se vzpamatoval a prosebným tónem spustil: „Hele, Karlíku, a ty bys nemoh nějak zařídit, aby se nám to vyhlo? Ty máš přece styky, vliv… Určitě by to nějak šlo vošéfovat. Kdo jinej než ty by to moh dokázat?“

Oktábec propletl prsty na břiše. „Na to já jsem moc malý pán, Kevine. Tenhle rozjetý vlak už nikdo nezastaví. Co bys nechtěl? Dost dlouho jsme zůstávali v závětří. Od poloviny sedmdesátých let přitom usídlování gastarbeiterů rychle expanduje i mimo velká města. Ve středních Čechách už se Program rozběhl ve všech okresech kromě příbramského, nymburského a rakovnického. Zkrátka Příbram přichází na řadu 1. ledna 2082. Rozhodnutí padlo dávno. Hotová věc.“

„No a co mám teda podle tebe dělat, ty vole? Co doporučuješ? Vždyť ty máš vždycky ňáký řešení po ruce,“ hlesnul rezignovaně Láznička.

„No vida, to je konečně velmi správná otázka. Tady se dostáváme k jádru věci,“ řekl expremiér důrazně, načež starosta rychle zbystřil. „Jen si klidně zapal to svoje, ať se uklidníš.“ Starosta se nenechal pobízet a rychle ubalil a zapálil cigaretu marihuany.

Oktábec pokračoval: „Ty máš na radě a v zastupitelstvu velkou autoritu. Všichni udělají, co jim vysvětlíš, že je nejlepší. Vřele bych ti tedy doporučoval, abys prosadil, že zvolena bude varianta aktivní spolupráce. To znamená, že město podá na ministerstvo žádost o status partnerské obce Programu systematické alokace pracovních sil. Pro město i pro jeho vedení, a zvlášť potom pro tebe, z toho vyplyne řada citelných výhod.“

Láznička se mračil. „Ty krávo. A jako co třeba? To by mě fakt zajímalo.“

„Jak si vždycky stěžuješ, kanalizace je v havarijním stavu, místní komunikace ve městě jsou samá díra, most za starou Masnerovou továrnou brzo spadne, všichni už léta oplakáváte zrušenou přímou autobusovou linku do Prahy. Peníze v obecní pokladně na nic z toho nejsou, dotace ti nedá stát ani kraj. Pokud se staneme partnerskou obcí PSAPS, se státními dotacemi na tyhle i další věci vůbec nebude problém. Ve volební kampani za dva roky se budeš moct pochlubit řadou úspěchů.“

Starosta, zatím nepříliš oslněn, ale už se smířlivějším výrazem, mlčky naslouchal. Aromatický dým kolem něj stoupal ke stropu.

„Co tě bude možná zajímat ještě víc: Budou také příspěvky na platy vedení města i úředníků. Pro starostu by to mohlo znamenat bonus 40 tisíc měsíčně, ani radní nepřijdou zkrátka. Turci ti přihodí na začátek jednorázový bakšiš cirka dva miliony v zájmu dobré spolupráce. K tomu ti zajistím dvě tři honorované ceny jako je Starosta roku nebo cena Nadačního fondu pro rozvoj multikulturního soužití a pak taky ocenění od mojí nadace. A tak se dostaneme během pěti let, které ti zbývají do penze, na minimálně osm milionů, možná i o něco víc.“

Láznička zrudnul a těžce oddychoval.

„A takových osm milionů, to už je docela solidní příspěvek na pěkný podzim života, který, pokud se ti tu nebude líbit, budeš moct snadno strávit kdekoli jinde,“ pokračoval Oktábec.

„No ty vole… to…, to…, to by…,“ blekotal starosta.

„No a k tomu by sis příští jaro mohl zajet na ty svoje národní parky. Byl bys můj host. Třítýdenní poznávací zájezd plus pár dní na návštěvu synátora samozřejmě.“ Expremiér se významně odmlčel. Bubnoval prsty do stolu a úkosem sledoval ohromeného starostu, kterému zářily oči. „No, ale jestli máš na ty přičmoudlíky tak vyhraněný názor, tak je možná zbytečné tě přesvědčovat…“

„Ne, ne, ne, počkej, to jsem se trochu unáhlil!“ vyhrknul Láznička. „To, co sem tu slyšel, to vrhá na celou situaci úplně jiný světlo, abych tak řek…“

„Vážně?“ Oktábec se usmál od ucha k uchu. „No, taky si myslím, člověče. Takže můžu doufat, že se nad mým doporučením zamyslíš?“

„Do prdele, jaký zamejšlení? Přesvědčils mě. Když je to to nejlepší řešení pro naše město, udělám pro to všecko,“ odpověděl rychle starosta.

„Takže domluveni,“ řekl ředitel muzea a vyndal z aktovky několik listů papíru. Autoritativním tónem dodal: „Tady máš výčet základních výhod pro obec a pro vedení. Pěkně se to nauč, vyzkouším si tě, než s tím půjdeš na radu. Příští týden sem pozvu jednoho experta z ministerstva. Poví vám co a jak s přípravou žádosti.“

Okay, okay, jasná věc, šéfe,“ drmolil Láznička. „Okay.“

Ve vzduchu se vznášel kouř marihuany. Ze sálu zněl hlasitý sborový zpěv: „Let the sunshine, let the sunshine in, The sunshine in, Let the sunshine, let the sunshine in, The sunshine in, Let the sunshine, let the sunshine in, The sunshine in, Let the sunshine, let the sunshine in, The sunshine in…

Oktábec si povzdechnul a s lehkou stopou ironie v hlase řekl: „Tak a teď si můžeme jít zazpívat.“

 

KAPITOLA 2 – obraz 5

úterý 28. října 2081, večer

Vladislavský sál Pražského hradu po roce opět hostil ceremoniál u příležitosti státního svátku a předávání státních vyznamenání. Pod gotickou klenbou v důstojném tlumeném osvětlení se městnali současní i bývalí vysocí ústavní činitelé, cizí velvyslanci a další vzácní hosté. Za řečnickým pultem stál prezident republiky, stařičký univerzitní profesor Šimon Potůček, a předčítal projev. Vše – i hradní stráž se vztyčenými vojenskými prapory i obrovská státní vlajka v čele sálu – bylo na svém místě jako nesčetněkrát předtím a ze všeho dýchala atmosféra dávno zašlých dob.

Sálem zněl prezidentův monotónní přednes: „…Domov člověka dnešní doby je multidimenzionální fenomén. Posvátná kráva rodné hroudy, tak jak ji vystavěli na piedestal nacionalisté a maloměšťáci 19. století, se přežila a po zásluze zmizela v propadlišti dějin. Postmoderní domov se neváže k jednomu místu nebo státu, ale je komplexním předivem prostupujících vrstev usazených významů. Je to arci prožitek celku bytí. Říkáme spolu s Husserlem: ‚Každý druh bytí nese v sobě v ideální podobě svůj vlastní způsob danosti, a tím i vlastní způsob odkrývání této danosti’. Danost domova se neustále vyvíjí. Je nikdy nekončícím vznikem a cestou, je soustavným tokem idejí, pocitů a příchylností. Je horizontem blízkosti a odcizení, díky němuž objevujeme svoje zakotvení – ano zakotvení jakožto první patočkovský životní pohyb! Střípky této danosti skládáme v myšlenkách například tehdy, solidarizujeme-li se s hladovějící subsaharskou Afrikou, leží-li nám na srdci úděl disidentů v Myanmaru či osud Tibetu, pokud cítíme sounáležitost s bojovnicemi za genderovou rovnost v Rusku, jsme-li začleněni v transnacionálním kolektivu na sociálních sítích, adoptujeme-li na dálku dítě z Bangladéše nebo Ugandy, nebo třeba svým zájmem o kulturní tradice mužů a žen, kteří k nám přišli z jiných civilizačních okruhů, a kteří nás tolik obohacují. Domov je tedy fluidum proměnlivé v čase i prostoru. K jeho teoretickému uchopení potřebujeme odstup a nadhled, otevřenost, a v neposlední řadě perspektivu sub speciae aeternitatis…“

Televizní kamera zabírala obličeje svátečních hostů. V přední řadě se vyjímala v elegantních zlatistých šatech předsedkyně vlády Vanesa Korecká, krásná blondýnka plných tvarů, a tvářila se vážně. I ostatní nejvyšší ústavní činitelé v popředí, kteří ceremoniál vesměs brali jako nutné zlo před bohatou recepcí, poslouchali prezidentova slova se zasmušilými výrazy. O pár řad dále se koaliční zákonodárci se svými protějšky ani nesnažili zakrývat totální znuděnost a lhostejnost. Zato vůdkyně opozice v typickém červeném kalhotovém kostýmu měla v očích dychtivý zájem a její velmi neformálně odění straničtí souputníci sledovali prezidenta s nehranou úctou. Když kamera zabrala bývalého předsedu vlády Oktábce, naslouchal se soustředěným výrazem, jako by hltal každé slovo. Jeho paní Larisa měla na tváři svůj obvyklý profesionálně blahosklonný úsměv, který na veřejnosti nikdy neodkládala.

Tou dobou na druhém konci Hradu ve Španělském sále vrcholily přípravy na recepci, která měla být zahájena po příchodu prezidenta a dalších účastníků ceremoniálu. Objevovali se noví a noví hosté. Číšníci a servírky mezi nimi kroužili s nápoji a drobnými pochutinami pro začátek. V čele sálu umělec Kryštof Havlík-Ukerewe chystal vystoupení afrických hudebníků s tamtamy, které se mělo konat na přání prezidenta republiky. Opodál rozměrná černoška aranžovala na stole různé barevné kašičky a další exotické pokrmy. Na velkých obrazovkách pověšených na stěnách mohli přítomní sledovat přímý přenos z Vladislavského sálu.

Zatímco mediálně frekventované tváře byly právě soustředěny na obřadu, zde v severním křídle Nového královského paláce se to jen hemžilo bezejmennými šedými eminencemi. Tyto poradce, státní tajemníky, šéfy kabinetů ministrů a další vesměs spojovalo to, že byli veřejnosti zcela neznámí, že přitom měli mimořádný vliv na chod svých úřadů, a konečně jejich významným rysem byla loajalita k bývalému předsedovi vlády, který je do jejich funkcí dosadil jako své spolehlivé opory.

Mezi takové patřil i vysoký štíhlý elegán v nejlepších letech ve smokingu, který stál osamoceně u jednoho ze stolků se sklenkou sektu v ruce. Podplukovník Oldřich Frolík, náměstek ředitele Integrovaných informačních služeb státní bezpečnosti, vypadal spíše jako diplomat, než jako faktická hlava českých zpravodajců. Pozorně sledoval ruch v sále a zároveň poslouchal rozechvělý hlas starého prezidenta, který právě deklamoval: „…Naše sociální soudržnost je vystavena novým tlakům. Na řadě jsou odvážná a ambiciózní opatření. Abychom dosáhli společenského pokroku, vize dosavadních vlád již nestačí. Doba si žádá nové tváře a nové myšlenky. Ukazuje se, že jsme v posledních letech hodně věcí zanedbali. Musíme se znovu postavit na nohy a poté udržet tempo se západní Evropou…“ Frolík se kysele ušklíbl a spláchnul slova, která se mu hrnula na jazyk, dávkou perlivého nápoje. V tom spatřil ve dveřích šéfa poradců předsedkyně vlády, kývnul na něj a gestem ruky ho přizval k sobě. Zavalitý hnědovlasý čtyřicátník, vzal nabízenou sklenku sektu z tácu a loudavě přikráčel.

„Zdravím. Náš filosof na trůně je dneska obzvlášť ve formě, co?“ zamumlal příchozí a uchechtl se. Uvolněná nálada ho opustila záhy, když si se zpravodajcem podávali ruce a když z jeho tváře vyčetl nadcházející potíže. Tenhle specifický, emocí zbavený výraz pokerového hráče s lehce výsměšným nádechem nasazoval Frolík tehdy, když přinášel významnou informaci – těžko sice poznat, jestli dobrou, nebo špatnou, ty druhé ovšem poslední dobou citelně převažovaly. Šéf poradců bez velkého nadšení řekl: „Áha. Tak ven s tím. Co se zas stalo?“ Frolík se pousmál, beze slova vytáhl z kapsy komunikátor, cosi na něm vyťukal a posunul ho na stolku ke svému společníkovi.

Na displeji zářil novinový článek. Poradce premiérky přelétl nepovědomou hlavičku „St. Lucia Times“ a ponořil se do anglicky psaného textu s chytlavým titulem „Brutální vražda evropského bonvivána“. Po pár vteřinách vyjekl: „A do prdele!“ Článek jednoho z deníků karibského ostrova Svatá Lucie referoval o tom, že v pátek 24. října večer byl v tamním přímořském městečku Soufrière zastřelen neznámým útočníkem evropský podnikatel a rentiér, který si zde před nedávnem pořídil luxusní vilu. Jeho životní pouť se zakončila na terase restaurace, kde byl častým a oblíbeným hostem. Personálu a štamgastům byl znám jako „Mr. Corny“, jeho skutečné jméno však bylo patrně Sebastian Pokorny – na toto jméno byly alespoň vystaveny nalezené osobní doklady vydané státem Česká republika ve střední Evropě. Vrah v kukle se vyhoupl ze zahrady pod terasou a zasáhl oběť třemi ranami do hrudníku z pistole s tlumičem nedlouho poté, co host dojedl hlavní chod. V článku byla přiložena fotografie, na níž „Mr. Corny“ pózuje v dotyčné restauraci v nejlepší náladě obklopen ladnými servírkami.

„Je to pravda?“ zavrčel poradce.

„Už to tak vypadá,“ řekl Frolík nevzrušeně.

„No, to nám ještě chybělo! To nám daj pořádně vyžrat, ať je za tím cokoli. Už teď se po nás vozej, že jsme vláda gaunerů, mafiánů, korupčníků. Tohle se jim bude náramně hodit do krámu.“ Poradce se zarazil. „Mimochodem víš, co tam vůbec dělal a v čem mohl jet?“

„Zatím nevím nic konkrétního,“ řekl Frolík. „Ale určitě to bude mít nějakou souvislost s jeho kšeftama. Známe přece jeho způsoby. Vypadá to na nájemnou vraždu. Vyřizování účtů v podsvětí. Samozřejmě zkusíme zjistit něco víc, ale pár dnů to bude trvat.“

„Jojo, to si nás vychutnaj. Už vidím ty titulky…“

„No, přinejmenším to víme s předstihem,“ řekl Frolík a obrátil do sebe zbytek sektu. „Každopádně, co je teď hlavní: můžeš to citlivě sdělit premiérce? Nejlíp hned, jak bude po tom dekorování. Během pár hodin, maximálně dní, se to docela jistě provalí, tak ať je na to vláda připravená.“

Šéf poradců se mračil. „Vanesa se z toho totálně…“ Nedokončil větu, mávnul rukou a sklouzl pohledem na obrazovku, kde se zatím prezident chýlil k závěru svého proslovu: „A proto říkám: Náš domov je tam, kde srdce hoří pro lidská práva, pro gender, pro volnou lásku bez všech omezení a předsudků, pro rovnoprávnost všech sexuálních orientací, pro práva zvířat a další hodnoty naší civilizace. Domov je tam, kde je životní prostředí na prvním místě, kde se nemilosrdně potírá diskriminace a nenávistné projevy, kde se aktivně zbavujeme posledních zbytků neblahého dědictví nacionalismu, patriarchátu a křesťanské maloměšťácké morálky, kde s plnou vervou budujeme nového člověka a nový světový řád. Jak jsem řekl, v posledních letech jsme si nechali ujet vlak. Je potřeba dohnat zpoždění. Někteří říkají: jen klid, jdeme správným směrem, spoléhejme na spontánní vývoj, vše chce jenom čas! To je pěkné, ale my tolik času nemáme a čekat nemůžeme. Život je krátký. Nějaké výhledy do daleké budoucnosti nás nezajímají. Konečně, jak řekl Keynes: ‚V dlouhodobé perspektivě budeme všichni mrtví’.“ Prezident si odkašlal. „Ano. A o tom to je! Naše progresivní mládí volá po rychlých změnách. Chce hmatatelné výsledky už dnes. Jak já tomu rozumím!“ Rozhlédl se po sále. „Děkuji vám za pozornost.“

Rozezněl se vlažný, zdvořilostní potlesk. Kamery České televize dovedně mířily do řad, odkud se ozýval aplaus nejživější. Dlouho setrvaly u představitelů opozice, kteří dávali najevo maximální nadšení z prezidentových slov. Poté následoval střih na amerického velvyslance v růžovém svetýrku s šátkem kolem krku, který tleskal s rukama nad hlavou. Nakonec znovu záběr na prezidenta, který se mírně uklonil obecenstvu a opustil řečniště.

Poradce premiérky se znechuceně odvrátil od obrazovky a poznamenal na adresu hlavy státu: „Ten starej parchant. Aby si taky nepřisadil!“

Zpravodajec pokrčil rameny. „No to víš, když si to doba žádá.“

„Přitom donedávna se do ničeho neplet, jenom všude pronášel ty svoje mlhavý plky o svobodě duše a těla nebo o Tibetu a pokládal věnce,“ pokračoval poradce.

„Je to prostě hrdina, když se to smí. Takovejch je teď všude dost.“

Přibližně o hodinu později, kolem půl desáté, už byly Španělský sál a přilehlé prostory zaplněny stovkami hostů a recepce byla v plném proudu. Stoly se prohýbaly vybranými lahůdkami a nápoji, které si přítomní prominenti lačně dopřávali. V kakofonii hlasů, bubnování afrických hudebníků a podivných zvuků a pokřiku, které zaznívaly z venku, nebylo málem slyšet vlastního slova. Laura Janda Špondrová pózovala před objektivy fotoaparátů u stolku statné černošky s jakýmsi pečivem natřeným barevnou kašičkou.

Bývalý předseda vlády Oktábec se svou ženou Larisou po boku korzoval po sále a zastavoval se na kus řeči s množstvím známých, na které narazil. Jednou z prvních byla Pamela Cabrnochová, někdejší provokativní hvězda populární hudby, která se proslavila vystupováním v rouše Evině – dnes čerstvá nositelka Řádu bílého lva. Umělkyně, nyní již usedlá dáma ve středním věku, se na Oktábce vrhla s přátelským úsměvem. „Karle, vzpomínáte si na mě?“

„Jakpak by ne, madam,“ řekl expremiér líbaje jí ruku. „Vy vůbec nestárnete. Jen jste snad tehdy chodívala víc nalehko.“ Zasmál se.

„Vy jste mě tenkrát dojal – myslím s Bonniem. Nikdy Vám nezapomenu, že jste si na mě vzpomněl v nejtěžší chvíli,“ špitla zpěvačka a oči jí zjihly. Měla přitom na mysli někdejší Oktábcovu návštěvu v roce 2067, když jí po smrti jejího kocoura Bonifáce přijel osobně kondolovat s obrovskou kyticí růží do její vily obležené desítkami kamer a objektivů.

„To už je hodně dávno. Ano, nezapomenutelný Bonnie,“ řekl Oktábec. Na to, jak úmrtí populární zvířecí hvězdy docela zastínilo podpis smluv o spolupráci s Tureckem, a stejně tak na obrovský úspěch jeho výpravy s pugetem, která byla skvělým marketingovým tahem, přinesla ovace médií a celkově velmi prospěla jeho image, zapomenout skutečně nemohl.

„Moc gratulujeme k vyznamenání!“ řekla Larisa Oktábcová s lehkým ruským přízvukem.

„Za zásluhy o rozvoj kultury a za mimořádný osobní přínos pro odbourávání prudérní morálky a osvobození lidské sexuality, tak to bylo, že?“ snažil se Oktábec rozvzpomenout na odůvodnění řádu, které zaznělo z úst kancléře.

„Ano, ano, tak nějak to je,“ zasmála se umělkyně. „No vidíte, a to o mně kdysi říkali, že jsem jenom coura, co neumí ani zpívat…“

Po několika dalších krátkých rozhovorech se z davu vynořila povědomá nesympatická tvář. Oktábec musel vteřinu přemýšlet, než poznal Dianu Hošek, která s ním nedávno dělala interview.

Hello! Jak se vám líbil projev pana prezidenta?“ vyhrkla novinářka s typickým ironickým nádechem.

Oktábec se zatvářil vážně. „Projevy pana prezidenta mají, abych tak řekl, svoji hloubku.“

„Je to vzácný člověk,“ vydechla Diana.

„To nepochybně,“ řekl Oktábec. „Omluvíte nás?“

„A co ta demonstrace venku? Jak se na to díváte?“ volala novinářka za odcházejícím párem.

Oktábec pokrčil rameny. „Máme právo shromažďovací.“

„A što eto? Jaká demonstrace?“ zeptala se Larisa manžela.

„Ále, pár pitomců venku protestuje proti oslavám 28. října. Už tady přece byli minule. Pojď, podíváme se.“

Došli k jednomu z velkých oken, které vedou k Jelenímu příkopu. Na Prašném mostě stál hlouček asi tří desítek aktivistů s transparenty, kteří pokřikovali a dělali rámus s píšťalami a vuvuzelami. „Fuck off nationalism, think global!“ četl Oktábec na jednom z nápisů. „Do prdele s nacionalistickou veteší!“ stálo na jiném.

Svoloč takája,“ poznamenala Larisa.

Oktábec se zasmál. „No, neříkej, Česká televize z toho udělá masovou demonstraci angažovaných občanů, kteří se dívají dopředu. A noviny to budou mít zítra na předních stránkách.“ Mírně se zarazil, když uviděl muže a ženu v živém rozhovoru jen kousek vedle, a s lehkým úsměvem dodal: „Ledaže by se našla nějaká zajímavější zpráva.“

Oldřich Frolík tam právě rozmlouval s půvabnou reportérkou z deníku Super, která byla jeho osvědčenou a spolehlivou spojkou vždy, když cítil potřebu sdílet některé své poznatky s veřejností. Mladé brunetě stačilo jen lehce napovědět, jakým směrem se vydat, a kvalitní článek byl brzo na světě a bez rizika prozrazení původce. Tohoto vždy dobře informovaného gentlemana, který ji dopomohl k řadě sólokaprů, jako svůj zdroj chránila. Ostatně neznala ani jeho pravé jméno a nepátrala po něm, což bylo součástí jejich dohody. Dnes se zdálo, že poslouchá zpravodajcův výklad zvlášť dychtivě, a přitom kvapně zaplňovala blok poznámkami. „Audi, vide, tace,“ pronesla nakonec novinářka rozverně v odkazu na heslo zpravodajské služby. „Ještěže to poslední neberete tak úplně doslova.“ Její hravě usměvavé oči barvy čokolády zářily vzrušením a při pohledu do nich se Frolík nezmohl ani na protest proti její neopatrnosti.

Asi o půl hodiny později Oktábcovi nedaleko bubnujících hudebníků rozmlouvali s tureckým velvyslancem Toprakem Gündoğdu, který se podivoval, nad tím, na jak oduševnělé hlavy státu má Česká republika dlouhodobě štěstí.

„Od té doby, co se zrušila přímá volba – to bylo ve čtyřiapadesátém – a zavedl se nový model, tak to vždycky dopadne takto,“ mínil expremiér. „Prezidenta volí parlament z kandidátů, které vybere předem Rada moudrých složená z třiceti osobností kultury, vědy, médií a občanské společnosti. Tak má být prý zajištěno, že v čele státu bude skutečná osobnost, ne populista… Mezi námi, ve skutečnosti jde o to, aby elity byly s výsledkem spokojené.“

„To je velice inovativní přístup,“ poznamenal velvyslanec odtažitě.

Oktábec se zasmál. „Celá tahle země je velice inovativní. A po volbách příští rok nás ještě čekají věci.“ V tom zahlédl, jak k nim míří rychlým krokem předsedkyně vlády Korecká celá rozrušená v doprovodu šéfa svých poradců.

„Karle! Karle! Tak tady jsi. Všude tě hledám. Musím s tebou mluvit! Hned!“ vyhrkla premiérka.

„Copak, Vanesko?“ zeptal se Oktábec klidným tónem. „Tobě to ale dneska sluší. Jako princezna.“

„Pojďme někam stranou,“ špitla Korecká a otočila se na podpatku. „Honem.“

Oktábec s manželkou si vyměnili nechápavé pohledy a následovali dámu v třpytivých šatech směrem k velkým oknům nad Prašným mostem. Cestu jim zkřížil jeden opoziční poslanec v maskáčové vestě v notně podroušeném stavu, který začal pokřikovat: „A stejně vás už brzo všecky pozavíráme, kurvy zlodějský!“ Paní Oktábcová na to znovu zaklela „Svoloč takája!“.

Premiérka se zastavila u pootevřeného okna s výhledem na Prašný most, kde mohla mít čtveřice ve zvukové cloně trvajícího povyku demonstrantů trochu soukromí. Rozhlédla se kolem sebe a pak na manžele Oktábcovy šeptem vybafla: „Odkrouhli Sebastiána!“ Do překvapených obličejů svých posluchačů dodala: „Jó, Sebastiána Pokornýho! Někde v Karibiku. Asi nájemná vražda. Prej to vypadá na vyřizování účtů v podsvětí. No, jen koukni…“ Podala Oktábcovi komunikátor s otevřeným článkem „St. Lucia Times“. Ten ho zběžně pročítal, kroutil hlavou a mumlal si: „Hm, hm, Mr. Corny… To jsou věci.“

„Zatím to ví jen IISSB, ale určitě se to brzo provalí,“ řekl poradce.

„Co tomu říkáš? To je hrůza, co? Co budeme dělat?“ vyprskla premiérka.

„Vážně hrůza, jestli je to pravda,“ řekl Oktábec nepříliš procítěně. „Takovýhle konec! Znali jsme se přece všichni tolik let.“

„Ale tak jsem to nemyslela. Vem ho čert. Všichni víme, že to byl hajzl.“

„O mrtvých jen dobře. Říká ti to něco?“ poznamenal expremiér s lehce pobaveným úsměvem.

„Byla to krysa, říkám, krysa!“ trvala na svém Korecká. „Hrůza je jenom to, že to všichni zneužijou proti nám. To nám ještě chybělo. Jeho eskapády na naši hlavu.“ Zarazila se, když se přiblížil číšník s tácem, a vzala si dvě sklenky bílého vína. Z jedné hned významně upila. „A ty, Karle, nevíš, v čem byl namočenej?“ zeptala se potom.

„Nemám tušení,“ řekl Oktábec. „Do jeho mimopracovních aktivit jsem se nikdy nemíchal. Nepřekvapilo by mě u něj tak nějak nic.“

Premiérka do sebe obrátila zbytek první sklenky a vzdychla. „Prostě nám to daj vyžrat. Budou na nás kydat tuny špíny. A ta rudá mužatka a ten ksindl kolem ní se nám leda bude smát do ksichtu!“

„Jenom klid, Vanesko, jenom klid,“ řekl Oktábec mírně. „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Kdyby nebylo tohle, vytáhnou něco jiného. S tím si poradíte snadno. Vaši zkušení pisatelé memorand sednou a napíšou pár dobře znějících vět. Vláda je znepokojena touto zprávou o násilné smrti českého občana, zatím nemáme dostatek informací, vyhněme se unáhleným závěrům, každopádně vláda nenese za činnost pana Pokorného žádnou odpovědnost, od června 2079 je to soukromá osoba a tak dále a tak podobně. Na tom není moc co zkazit.“ Poradce tiše přikyvoval.

„Byla to jedna z hlavních tváří našich vlád. To nám nikdo neodpáře,“ namítala Korecká. „Pro všechny mediální šmejdy to bude Oktábcův ministr, kterej žil a skončil jako gangster. A jaký ministři, taková vláda… Bláblá, známe to.“

Oktábec mávnul rukou. „A není to už jedno? Stejně všichni víme, že po příštích volbách už vládu sestavovat nebudeme. My už tak nějak dosluhujeme. Jak to dneska říkal pan prezident, doba si žádá…“

Ozvala se tupá rána, cinkot rozbitého skla, šplouchnutí a vzápětí série sprostých nadávek. Všichni se otočili tím směrem. To zákonodárce v maskáčové bundě, který předtím pokřikoval, zakopl a svalil se na zem i s půllitrem piva v ruce.

„Doba si žádá nové tváře,“ doplnil expremiéra šéf poradců.

„A nové myšlenky,“ řekl Oktábec a zasmál se.

„On vás ten smích přejde,“ řekla Korecká. „Všechny nás přejde smích. Až přijdou k moci oni, to bude tanec!“

Larisa otevřela okno dokořán, aby osvěžila dusnou atmosféru. Dole na mostě právě natáčela Česká televize přímý vstup s demonstranty, mezi něž přibyla i vůdkyně opozice s několika svými soudruhy. Bylo zřetelně slyšet slova usměvavého moderátora, který do mikrofonu říkal: „…Jak můžete vidět sami, nálada tady dole pod Hradem je výborná. Protestující se nenechávají odradit ani chladným počasím ani pozdní hodinou. Jak sami říkají, hřeje je mládí, hřeje je zápal pro ideály…“

Vanesa Korecká pomalu vyprázdnila i druhou sklenku a s teskným výrazem se dívala do osvětleného nočního předhradí směrem k jízdárně. „Co nás tady jenom čeká, Karle?“

„Slyšelas pana prezidenta,“ odpověděl Oktábec.

„Všechno půjde rychle do kytek,“ řekla premiérka.

„Všechno pude svinskym krokem do hajzlu,“ zamumlal šéf poradců.

„A co bude s námi? Co bude se mnou? Třeba mě ani nezvolí do parlamentu,“ pokračovala Korecká.

„Neboj, Vanesko, něco pro tebe vždycky najdeme. Nevíš, že pomáhám plnit lidem jejich sny? Tak proč ne tobě? Ale co ty máš vůbec mít strach? Máš za manžela jednoho z nejúspěšnějších kapitánů průmyslu,“ řekl Oktábec.

„No, byznys s nima mít na růžích ustláno rozhodně nebude. Kdo ví, co s ním budou provádět za pokusy. Co když se daj do znárodňování? Nedivila bych se u nich ničemu,“ namítla Korecká.

Expremiér se ušklíbl. „Toho bych se nebál. Byznys oni potřebují hlavně podojit. Tihle na rozdíl od svých předchůdců neničí primárně ekonomiku, ale společnost. A na to svoje sociální inženýrství, na to budování nového člověka, prostě musí někde brát.“

„Stejně to bude peklo. Bude to tady zase vypadat jako před tím, než jsi nastoupil ty?“

„Hůř. S nimi rozhodně hůř,“ řekl suše Oktábec. Chvíli mlčky sledoval noční oblohu plnou hvězd. Když úplně nalevo nad Hradem uviděl měsíc couvající do srpku, pousmál se. „Ale všeho do času. V jednom měl ten starý žvanil velkou pravdu: v dlouhodobé perspektivě budou oni všichni mrtví. A, jak řekl jeden moudrý pán, státník musí uvažovat v dlouhodobé perspektivě.“

„To zní pěkně. Tos byl ty ten moudrý pán?“ zeptala se premiérka.

„To byl Richard Nixon.“

„Tak toho neznám,“ přiznala Korecká roztomile přiopilým hlasem.

Oktábec se usmál a štípnul premiérku otcovsky do tváře. „Z toho si nic nedělej.“

KAPITOLA 2 – obraz 4

pondělí 27. října 2081, odpoledne

Karel Oktábec stál u okna své kanceláře v novoknínském muzeu a zamračeně se díval ven. Bylo sychravé odpoledne pár dní před dušičkami, pomalu se začínalo stmívat. Náměstí leželo v hustém oparu, sotva se dalo dohlédnout na protější stranu. Mlha se nad kamennou dlažbou zvolna převalovala jako přízrak. „Vzduch byl přesycen parami…“, poznamenal tiše bývalý premiér.

V bývalém královském zlatohorním městě dnes přesto bylo o stupínek živěji než obvykle. Před obchodem vietnamského trhovce pana Dươnga stálo nákladní auto, ze kterého vykládali velké oranžové dýně. Kolem se shlukovali lidé. Houf šedivých hlav se rychle zvětšoval.

Do otevřených dveří Oktábcovy kanceláře vešla postarší dáma vzezření dosluhující úřednice a položila na ředitelův pracovní stůl šálek kávy. Vlasta Skřivánková, jediná stálá zaměstnankyně muzea – sekretářka, kurátorka a vůbec paní pro všechno, a také dobrosrdečná a přímočará žena – měla na tváři radostný výraz. „Viděl jste to? Už přivezli dýně!“

„Díky, Vlastičko,“ řekl Oktábec a posadil se ke stolu. „Všimnul jsem si.“

„To si hned musím běžet koupit. Je vo ně vždycky sháňka… Je nás sice rok vod roku míň, ale ten vychytralej čong jich taky míň vobjednává. Má to náramně dobře spočítaný hamoun jeden.“

„Aha.“

„S přítelem máme vždycky nejhezčí a nejstrašidelnější jack-o‘-lantern v ulici. To vyřezává von sám. A pak z toho taky vaří výbornou polívku. To si vždycky pošmákneme, jéje! Už se hrozně těšim. Já vůbec Halloween miluju. A vy?“

Oktábec cosi zamumlal.

„V pátek bude u Olivera v hospodě velká halloweenská párty, jako každej rok. Nechcete taky přijít? Byste to tam pozvednul… Jste přece náš nejslavnější rodák. Ale hlavně, ať to tam trochu omládne. Mládí potřebujeme.“

Oktábec s úsměvem kroutil hlavou. „Mládí? Prosím vás, paní Vlasto, víte, že už mi bylo osmapadesát?“

„No a? Komu je pod šedesát, toho tady máme za zajíce. Kdo myslíte, že je v celym Kníně mladší než vy a vaše paní? Leda Mia Nevařilová od Olivera – ta slavila nedávno padesátiny. Pak jsou tu dvě rodiny těch čongů – no jo, ty si ale žijou po svým, že jo. Jinak už jsou tu jenom starý trosky jako já. Kdepak, dyť to všechno stárne a vymírá to. Nikdo se sem nestěhuje, děti se tu neroděj. Pokud někdo děti vůbec měl, těm se rozutekly do světa – no jako moje Tara, že jo?“

„A jak se vlastně vede slečně dceři?“

„Moc dobře, děkuju. Je už sedmej rok na postgraduálu v Berlíně. To víte, užívá si naplno studentskej život. A tak to má bejt. To jen já blbá do toho vlítla po hlavě. Bylo mně dvacetvosum, když jsem přišla do jinýho stavu. Co vám mám povídat. Navíc s takovym hovadem prvotřídním, co sem potkala na diskošce v Malý Hraštici.“ Mávla rukou. „No a bylo po srandě, že jo! Tak já jí vždycky říkám, ať nikam nespěchá, ať z toho života něco má. Vždyť jí ještě nebylo ani čtyrycet…“

„No jistě…“ zamumlal Oktábec.

„Před lety, když odešla do Prahy na studia, tak jsem byla šťastná, že je z domu – co vám mám povídat. Říkala jsem si: Váu! Konečně budeš mít zas trošku času na sebe, holka. Ale teď se mi někdy stejská. Vždyť holku vidim tak leda na Vánoce… teda teď se má řikat zimní svátky, že jo?“

Oktábec se zatvářil nevraživě. „To možná po volbách… Ale byl bych vám vděčný, kdybyste přede mnou tyhle výrazy nepoužívala.“

„Co je to taky za hovadinu, že jo?“ Mávla rukou. „Ale stejně, bylo by fajn, kdybyste k tomu Oliverovi v pátek přišel. Taky potřebuje povzbudit, chudák. Vždyť je to takovej poslední mohykán. Potom co loni zavřel nonstopáč, tak už je tady jenom ta jeho hospoda. Jó, starej dobrej Moe’s bar. To bylo celý naše mládí.“ Vzdychla. „Jojo, zavřeli tady už všechny podniky, jen Oliver se pořád drží. Až nebude Oliver, nebude už nic. Odchází to, umírá to…“

Zarazila se. „Jéje! A když už jsme u toho, víte, kdo umřel? Starej Ben!“

„Ben?“

„No přece ten hipík zezdola vod Potůčku. What the fuck, jak se vlastně menoval v reálu?“ Zamyslela se. „No, prostě všichni jsme mu říkali Ben – Ben Woodstock, tak to měl rád.“

„Aha, ten s tím pomalovaným domkem, jak míval na zahradě spoustu zvířat, odpadků a tu starou nepojízdnou dodávku. Na toho jsem už málem zapomněl.“

„Jo, ten. Bylo mu dvaasedmdesát, no. Kdysi to byl idol všech holek tady. Předháněly jsme se v tom, která ho užene. Myslím, že nakonec se dostalo úplně na všechny.“ Zasmála se. „Byl to hezoun a hlavně byl tam dole móóc dobře vybavenej! Jojo, to byly časy. To už je všechno pryč. A jakej to byl charakter! Zamlada se hodně angažoval v hnutí za legalizaci trávy. Panečku, ten se uměl rvát jako lev, když šlo o dobrou věc! Legalize it don’t criticize it, Legalize it yea-ah-yea-ah! Tak to vždycky skandoval.“

„Hm, hm…“ Oktábec pokyvoval hlavou.

„Co před dvěma lety umřela Veronika, jeho poslední holka – se chudák předávkovala, no – tak se trápil, už to nebyl von. Ani do hospody už nám nepřišel zahrát. A jak kdysi krásně hrál na kytaru a zpíval. Jojo, ty krásný romantický songy starejch hipíků. Kde jsou ty časy!“ Začala notovat: „We are stardust, billion-year-old carbon, we are golden, caught in the devil’s bargain… Nebo ta byla taky dobrá: Imagine all the people living for today, o-ó-ooo…

„Tak to je mi líto,“ přerušil ji Oktábec a tvářil se účastně. „Škoda takového člověka s uměleckou duší.“

„Možná by se hodilo udělat mu tady v muzeu ňákej informační panel nebo nějakou vitrínu na památku. Mám doma ňáky starý fotky, v jeho domě zůstala ta jeho kytara a spoustu věcí. To by se dalo přinést…“

Oktábec se místo odpovědi napil kávy a zvolna ji povaloval na jazyku. Po chvilce poznamenal: „Ale řeknu vám, Vlastičko, kávu vaříte znamenitou. Hm, hm, jak na Úřadu vlády… To mi připomíná. Zítra je státní svátek. Brzo ráno odjíždím do Prahy, jak už jsem říkal. Vracím se až ve čtvrtek.“

„No vidíte, to bych málem zapomněla. A co se to vlastně slaví?“

„No, co by? Osmadvacátý říjen.“ Poklepal na stolní kalendář. „Oficiálně Den vzniku samostatného Československa. Náš hlavní státní svátek.“

„Aha. Mně se to vždycky plete…Taky koncem září bylo něco podobnýho, ne?… A co máte vlastně v plánu, jestli to není tajný?“

„No přes den se budu účastnit všelijakých akcí, kladení věnců a tak dál. Večer bude jako vždycky recepce na Hradě, předávání státních vyznamenání. Jako bývalého premiéra mě zvou…“

„Bude žranice, co? No, vy holomci nahoře si umíte dopřávat…“, láteřila laskavým tónem Skřivánková a hrozila prstem.

Oktábec se trpce usmál. „No, nebojte, Vlastičko, letos je to dost možná naposled.“

„Jakpak to?“

„No, jestli to nevíte, tak naši přátelé v opozici se chystají, až se dostanou k moci, tenhle svátek zrušit.“

Skřivánková se zatvářila popuzeně. „Co je to za blbost rušit svátky? To maj jako lidi místo volna chodit do práce?“

„To se nebojte, oni vám to za to nadělí nějaké jiné. Mezinárodní den Matky Země, Den Štěstí, Den práv gayů, leseb, trans… kdovíco, Den práv zvířat a tak dále. Mají toho v zásobě požehnaně.“

„Jóó? No, vida, tak a proč ne, nakonec? Když nám namísto jednoho daj víc… Hlavně aby bylo hodně volna, že jo?“

O pár minut později Oktábec svou zaměstnankyni rád poslal domů. Jakmile v kanceláři osaměl, vyhledal v regálu starou omšelou knihu a posadil se s ní ke stolu. „Vzduch byl přesycen parami,“ zopakoval mimoděk, když v ní listoval. Konečně našel poznámky dávného kronikáře, které měl volně v povědomí, a začal je pozorně pročítat: „Bylo pondělní odpoledne 28. října roku 1918. Co se dopoledne v Praze dělo, jsme zpráv neměli. Továrním telefonem u p. Masnera jsme dostali z Prahy zprávu, že Rakousko přijímá mírové podmínky dané Wilsonem a Praha je vzhůru a na nohou. Více jsme nic nezjistili, protože nebylo možno se celý den Prahy dovolat. Odpolední vlak ku Praze byl přeplněn. Na Nové Vsi přicházeli do vlaku důstojníci rekonvalescenti, procházeli jednotlivé vagóny a zaměňovali vojínům rakouské odznaky za národní kokardy. Více zpráv přinesli ti, kteří v Praze prožili první radostné záchvěvy rodící se svobody a přijeli večerním vlakem. Kolem nich tvořili se hloučky zvědavců napjatě vypravování sledující, otázka střídala otázku, zvláštní vydání novin šla z ruky do ruky. Jedněm pověděli, druzí přicházeli, vypravování nebylo konce. Již dávno tma se rozložila do ulic, tu a tam blikavé světélko osvětlovalo okénka světnic, ale na ulicích a na náměstí stále plno hovorů. Snad jen, kdo byl upoután na lůžko se španělskou chřipkou, zůstal doma. Kdo byl zdráv, toho všechno doma tísnilo, musel s někým sdílet radost. Ač byl vzduch přesycen parami, dýchalo se tak lehce. Hostince ožily a stanovená denní dávka nebyla dodržována…

Oktábec zvedl hlavu, když i přes zavřené dvojité okno zvenku do místnosti dolehl křaplavý pronikavý hlas starosty Lázničky, který se právě na kohosi utrhoval. Oktábec vstal, otevřel okno a vyhlédl ven. „Furt je to nakřivo. Napravo vejš! No vejš, řikám, do hajzlu, kreténi!,“ křičel Láznička přes celé náměstí od radnice. Z mlhy vystupovaly siluety postav na štaflích, které zvedaly na průčelí radniční budovy jakýsi transparent. I u vietnamského obchodu bylo stále plno lidí. Byly slyšet útržky zasvěcených hovorů o kvalitě dýní, o Halloweenu a o počasí. Ředitel dlouhou chvíli s odtažitým výrazem sledoval ten nezvyklý mumraj. Pak zavřel okno, oblékl si kabát, pečlivě napěchoval dýmku, kterou strčil do kapsy, a vypravil se ven.

Rychlým krokem prošel kolem povykujících zájemců o dýně, kteří se za ním otáčeli, a namířil si to přímo k radnici, kde starosta komandoval dva zřízence a několik zaměstnanců městského úřadu.

„Buď zdráv, Kevine!“ řekl Oktábec.

„Nazdáár, ty stará kurvo!“ odpověděl žoviálně starosta a vrhnul se na příchozího s otevřenou náručí. „Dost, že jednou nejseš zalezlej v tom svým muzeu, a přijdeš mezi póvl v podzámčí.“

„Copak to tu chystáš za parádu?“ zeptal se Oktábec.

„No, vidíš, ne?“ odpověděl Láznička a ukázal směrem na tlustou oranžovou stuhu s černým nápisem „HAPPY HALLOWEEN!“ V oknech svítily a blikaly nejrůznější strašidelné předměty. Stará úřednice připevňovala na dveře figurku zombie.

„Já jsem si hned říkal, že na státní svátek to asi nebude…“ poznamenal Oktábec.

Láznička se zasmál. „Hele, Karlíku, nějakej státní svátek je mi totálně u prdele. Věříš mi to?“

„Věřím,“ hlesnul Oktábec. Po vteřině dodal: „Bereš to s předstihem, koukám.“

„No a proč ne? Lidi to tu tak maj rádi. Slavíme tu tak ňák celej tejden.“

Oktábec pokrčil rameny.

„No, ale hlavní párty je v pátek u Olivera, jako tradičně,“ pokračoval Láznička. „Hele, a nechceš přijít? To by byl gól. Pokecáme. Vyfotíme se s tebou…“. Zvážněl. „A pak: letos si budeme připíjet na starýho Bena. Slyšels, že to má už za sebou, chudák.“

Oktábec nasadil soucitný výraz a pokýval hlavou. „Je to moc smutná zpráva.“

„Něco si zazpíváme na jeho počest. Ty krásný starý songy, co nám tu vždycky hrával na kytáru. Tak co, nechceš přijít?“

Bývalý předseda vlády chvilku mlčel a s pohledem upřeným na vyzdobenou radnici uvažoval. Potom řekl: „Moc rád.“

Láznička v příjemném překvapení vykulil oči. „Super, chlape!“ zvolal a poplácal Oktábce po zádech. „Já už sem se bál, že je to pod tvojí úroveň.“

Oktábec tlumeným hlasem dodal: „Chtěl jsem s tebou něco probrat. Jestli tam budeme mít chvilku klidu. Měl bych pro tebe jeden … návrh.“

Láznička, který už udělal tu zkušenost, že s Oktábcem je radno obchodovat, protože umí štědře ocenit dobré služby, se usmál od ucha k uchu.

„Aha! No, to bych řek. A nechceš to probrat hned u mě v kanclu?“

„Pár dní to ještě počká… Budu teď v Praze. Řeším plno dalších věcí.“

Okay, no problem, šéfe, no problem,“ blekotal Láznička a odfrknul si.

„Takže v pátek, domluveni,“ řekl Oktábec, otočil se a zamířil zpátky k muzeu.

„To je teda fakt gól. Halloweenská párty s V. I. P. hostem. Oliver bude mít radost,“ volal starosta za ředitelovými zády. Právě se rozsvítily pouliční lampy.

Oktábec vklouznul do úzké svažité uličky nalevo od muzea, která se odedávna nazývala Havířská. Zapálil si dýmku a vycházkovým tempem pokračoval do mlhy a podvečerního šera. Stačilo ujít pár kroků a člověk se ocitl v úplně jiném světě, než bylo nažehlené, zářící náměstí. Tady mezi opuštěnými polorozpadlými domy a na rozdrolené vozovce zarostlé plevelem byl lesk někdejšího královského zlatohorního města přítomen už jen ve velmi vyšeptalé ozvěně.

Bývalý premiér došel dolů do ulice Na Potůčku. Zastavil se, natáhl z dýmky a prohlížel si chmurnou scenérii toho, co zbylo z této kdysi malebné partie městečka, která se vine kolem Sudovického potoka. Každý rok zde ubyde několik svítících oken, kouřících komínů a vůbec všech projevů lidské existence, zatímco svoje panství rozšiřuje mrtvolné ticho a nehybnost. Hm, hm, říkal si Oktábec v duchu, kam se poděli všichni ti vášniví čtenáři slevových letáků, věrní diváci telenovel, mistři v grilování, specialisti na kanadské trávníky, cestovatelé, zkušené veteránky plastické chirurgie? A že jich tu znal. Tak to vypadá, že zmizeli jako kouř z jejich jointů.

Pokračoval proti proudu potoka skoro na konec ulice k domku, před kterým na zemi blikalo několik hřbitovních svíček. Pouliční lampa ozařovala zanedbanou fasádu kdysi dávno posprejovanou všemi barvami, jíž vévodil neuměle načmáraný nápis „WOODSTOCK FOREVER“. Na zarostlé zahradě obsypané odpadky stál starý vrak dodávky pomalované květinami a nejrůznějšími nápisy. Ve vzduchu byl nepříjemný zápach z nespecifikované lidské nečistoty.

„O jednoho míň,“ procedil Oktábec mezi zuby a šel dál.

KAPITOLA 2 – obraz 3

pátek 24. října 2081, večer

Přímořské letovisko Soufrière na ostrově Svatá Lucie pozvolna vplouvalo do jednoho z bujarých pátečních večerů, který přejde ve vášnivou noc. V restauraci Petit Peak v přístavu byla kolem jednadvacáté hodiny hlava na hlavě a zábava v plném proudu. Číšníci a svůdné servírky roznášeli pestrobarevná voňavá jídla, kreolská kapela vyhrávala tradiční místní melodie a mnozí hosté v jejich rytmu tančili na parketu před barem.

Na terase u stolu s výhledem na moře seděl pohledný zralý muž evropského vzezření v bílém obleku. Před sebou měl lahev červeného vína a na tváři uvolněný výraz. Dozvuky západu slunce nad mořem, obrysy špičatých kopců nad městečkem, palmy, horký tropický vzduch, hukot vln, hudba, překrásné ženy, a co především, okolnost, že tady není celebritou a mediálním štvancem – to vše ho naplňovalo pocitem dokonalé spokojenosti a pohody.

Bývalý prominentní český politik Sebastián Pokorný trávil v dobrovolném exilu v Karibiku už pět měsíců. Stále se nemohl nabažit příjemného a bezstarostného života plného tělesných potěšení. Jaká úžasná úleva nemít pořád za zadkem ty novinářské hyeny, říkal si. A hlavně jak je skvělé být tisíce kilometrů od všech těch „přátel“, s nimiž ho pojily rozmanité barvité příběhy, a kteří by ho nejraději viděli bradou vzhůru. Kdepak, poslední dobou začínala být pro něj v Česku horká půda.

Life is good. Life is so good!“ mumlal si sám pro sebe exministr a nynější „obchodník a rentiér“ s pohledem upřeným na moře a s lahodným kalifornským vínem na jazyku. Dnes si jako obvykle dopřeje mohutný krvavý steak, salát z mořských plodů, vykouří si tlustý kubánský doutník a jako tečku si dá jednu nebo dvě sklenky vynikajícího rumu Chairman’s Reserve místní provenience. Pak sbalí při tanci nebo u baru nějakou místní krásku – černošku nebo mulatku –, se kterou stráví noc ve své vile. Kdepak, jakožto atraktivní movitý Evropan zde o ženy rozhodně neměl nouzi. I teď u stolu cítil, jak na něm ulpívají žádostivé pohledy některých přítomných dam. Byl na to zvyklý a bral to jako samozřejmost. – Při všech těch hrách očí nezaznamenal, že se jeho směrem občas pozorně dívá také jeden muž. Obrýlený Asiat s lehce prošedivělými černými vlasy a s tmavými brýlemi, který působil dojmem movitého čínského turisty, seděl o několik stolů dále a pomalým tempem pojídal mečouna. Kdyby si ho byl Pokorný všiml, byl by o poznání méně klidný. Takto dál nerušeně vedl svoje úvahy. – A jaké to jsou ženské! Vášeň, náruživost, přirozenost, poddajnost… Přesně tak to měl rád. Když si jen vzpomene na ty ledové zmije tam, příjemné jako elektrický ohradník. „Zemský ráj to na pohled, prej!“ zamumlal a vyprsknul. Ve srovnání s pohádkou, kterou zažíval na Svaté Lucii… – výsměch, totální výsměch!

Jakkoli byl exministr Pokorný šťastný, že je na druhém konci zeměkoule, dění v Česku sledoval dnes a denně. Konečně, většina jeho pestrých obchodních aktivit měla nadále svoje těžiště právě tam. Na jeho bankovní konta v Singapuru, Malajsii a Jižní Africe proudily z republiky každý měsíc miliony korun – nájemné z jeho četných nemovitostí, dividendy či podíly na zisku v tichých společenstvích, ale také odložená plnění za přátelské služby při působení ve funkci ministra, za lobbying, za poskytnuté informace či odměny za nesdělení některých informací nepovolaným uším. S pochybnými obchody ve staré vlasti mínil ovšem v brzké době skončit a rozjet v Karibiku v zásadě legální byznys. Ve čtyřiapadesáti letech je přeci už čas na to zvolnit tempo a přejít na méně rizikovou práci. Zbývalo uzavřít několik „spisů“, které měly pomoci dobudovat potřebný vstupní kapitál.

Pokorný chystal mohutné investice v odvětví cestovního ruchu a dále zřízení soukromé detektivní kanceláře. K tomu prvnímu stačilo mít kapitál a trochu obchodního talentu a peníze potečou samy; Malé Antily byly konečně velmi vyhledávanou turistickou destinací. Vedení detektivní kanceláře bylo jistě větší intelektuální výzvou a právě na tuto práci se nejvíce těšil. Vyhledávání, analýza a využití informací bylo totiž jeho silnou stránkou a vášní. Dovednosti v této oblasti ve spojení s vysokou inteligencí a bystrou myslí vytvářely základ jeho životních úspěchů. Díky těmto schopnostem se stal zvláště oblíbeným spolupracovníkem premiéra Oktábce. Když je nakonec byl nucen obrátit proti svému dlouholetému patronovi, zajistily mu i luxusní přesun do karibského ráje.

Pokorný otevřel komunikátor, aby si před jídlem ještě přečetl zprávy. Titulní strana deníku Super naběhla ve zlomku vteřiny. Exministrova tvář se vzápětí zkřivila odporem. Na velké fotografii se šklebila Laura Janda Špondrová, předsedkyně Aliance Progress, ambiciózního opozičního bloku, který sjednotil socialisty, komunisty, zelené a další levicové formace. Krátké vlasy „na kluka“, pichlavá prasečí očka a na nich hranaté brýle, obligátní červený kalhotový kostým – nadějná mladá politička, které média svorně předpovídala premiérské křeslo, tu stála v plné kráse.

„Ovace ve stoje pro první dámu opozice!“ předčítal Pokorný titulek a kroutil hlavou. Rozklikl článek a zběžně ho procházel. Vyplývalo z něj, že mladá politička svým projevem v aule Filosofické fakulty okouzlila studenty. Stejně tak bylo zjevné, že noviny jsou nepokrytě na její straně a podlézají jí, jak mohou. Bývalá mladá, snad jen trochu radikální, představitelka zelených, prý ve svých necelých čtyřiceti vyzrála jako dobré víno a dokáže působit jako sjednotitelka opozice. Podle novin je tu konečně naděje na změnu, na vystřídání zkorumpované garnitury, na nastartování nezbytných sociálních reforem, na srovnání tempa s vyspělým světem. Už prý bylo na čase, aby někdo nastínil atraktivní vizi levice pro 22. století, která dokáže oslovit mladé lidi.

Exministr s pohrdlivým šklebem pinkal prstem po displeji. Hm, hm. Takže podle Laury staří papaláši poskvrnění řadou skandálů a neochotní k reformám musí od válu a někteří rovnou za mříže. – No, vida, už je to tady! V závětří na Svaté Lucii se tomu on ale může tak leda vysmát. – A co tu máme dál? Nová vláda přinese svěží vítr a dožene zpoždění za západní Evropou ve společenských trendech. Česko si nemůže dovolit mít 12 % občanů bez vysokoškolského titulu! Toto neblahé číslo je třeba dostat pod 5 %. Je nutné zjednodušit požadavky na studenty tak, aby nebránily v přístupu ke vzdělání. – No, jasně. Měli by dávat titul rovnou za docházku, nebo spíš všem přihlášeným. – Je nezbytné pokročit v boji za skutečnou rovnost žen a mužů! Stát na příklad musí uzákonit rovné rozdělení domácích prací a péče o děti a zakázat zpátečnickou výchovu dětí v duchu prohnilých genderových stereotypů. Toto vše veřejná moc musí nekompromisně vynucovat všemi prostředky včetně trestního práva a odebírání dětí z problémových rodin! Je třeba zakázat nevhodnou literaturu, filmy, reklamy apod., které udržují genderové stereotypy při životě. – Jojo, to bude genderový eldorádo! – Stát právě tak nesmí tolerovat výchovu k sexuální prudérnosti. Výchova dětí je věc veřejná; hlavní slovo musí mít stát, ne rodiče! Je třeba, aby si děti uvědomovaly dar sexuality už v předškolním věku, ale hlavně, aby se ho naučily vnímat bez genderových vzorců, morálních předsudků a aby si dokázaly samy vybrat sexuální orientaci, která jim nejlépe vyhovuje! Musíme zrovnoprávnit poslední ustrkované sexuální menšiny. Je třeba zahájit otevřený dialog o právech pedofilů, zoofilů, nekrofilů a dalších. – To bude bašta! To by ty pedofily mohli vozit dětem rovnou na sexuální výchovu, aby si to s nimi mohly vyzkoušet. – Je třeba vymýtit zbytky protežování a propagace křesťanské ideologie ze strany státu. Velikonoce a Vánoce nemají co dělat mezi státními svátky a ve veřejnoprávní televizi. – No jasně. Šoupněte tam rovnou ramadán! – Je třeba mobilizovat trestní právo proti těm, kteří netřídí odpad, plýtvají s potravinami, nešetří vodou a elektřinou apod. Je naléhavě nutné zmodernizovat češtinu. Musíme dokončit úsilí o genderovou korektnost jazyka, musíme internacionalizovat slovní zásobu – nelze v jazyce udržovat tolik slovanských a lokálních archaismů, když existuje tolik zavedených mezinárodních slov, a musíme dále zjednodušit pravopis. Je nezbytné konečně přísně zakázat dabing. Je třeba otevřít diskusi o názvech veřejných prostranství a o budoucnosti starých pomníků. Je neudržitelné, aby ve veřejném prostoru zaujímala tak nepatřičně velký význam jména patriarchálních páprdů z dávné minulosti, které dnes beztak sotvakdo zná! Přejmenovat! Nové názvy by měly reflektovat nové politické priority, genderovou vyváženost, měly by být odstraněny přehnaně lokální elementy ve prospěch mezinárodních autorit a hodnot. Sochy starých nacionalistů, maloměšťáků a šosáků by měly putovat rychlou cestou do lapidária…

Pokorný odložil komunikátor s rozečteným článkem, dal si pořádný doušek vína a vydechnul. Už dost, nebude si kazit chuť k jídlu. „Kdepak, ta země jde přímou cestou do prdele!“ ulevil si nahlas. Pohrobci těch, kteří ji kdysi přivedli na dno, už zase zvedají hlavy a za chvíli se chopí kormidla. Ještě že včas zvednul kotvy. I kdyby měl nakrásně čistý štít a nečekal problémy ze strany orgánů činných v trestním řízení ani od svých obchodních přátel, v tom státě by ho už nic dobrého nečekalo. Ještě že na tomhle zapadlém ostrově je svět zatím v pořádku.

Když vidí všechny ty rudé revolucionáře, má málem výčitky svědomí, že podrazil Oktábce, a to zrovna, když jeho bárka jde ke dnu. Karel nad ním držel celá ta léta ochrannou ruku a zavíral obě oči nad jeho kšefty a výstřelky. Když už byl před posledními volbami Pokorného mediální obraz neudržitelný, Oktábec mu nabídl chytrý mix protihodnot za to, aby nekandidoval a stáhl se z politiky. Ano, i díky tomuto odstupnému se zavedl jako úspěšný podnikatel.

Měl tedy projevit více loajality? Pokorný to spíše viděl tak, že svému patronovi dlouhá léta nabízel excelentní služby, ať už jako nadprůměrný manažer svěřených rezortů, nebo jako neoficiální zpravodajec, který dovedl získat informace a využít jejich sílu ve prospěch vlády proti všem protivníkům, ať už v politické, mediální či obecně veřejné sféře. Ano, udělal pro expremiéra a jeho kliku tolik špinavé práce! Za služby se platí. Oktábec to docela jistě viděl tak, že co byl dlužen, štědře splatil. Problém bývalého premiéra byl v tom, že nevěděl, že je dlužen mnohem víc. Ano, i nešíření citlivých informací, které by mohly ve špatných rukách způsobit jeho dlouholetému snažení velké nepříjemnosti, má svoji cenu.

Pokorný většinou brzy poznal, odkud vítr vane, a jak se dostat objektům svého zájmu na kobylku. V případě Oktábce dlouho tápal a trvalo to více než dvě volební období, než vycítil stopu na místě, které předtím tolikrát bezvýsledně prošel. Program systematické alokace pracovních sil, zkráceně PSAPS – projekt podpory přistěhovalectví, který tu byl od samého počátku Oktábcových vlád a který zajistil obnovu prosperity. Soustavně ho sledoval, ale nikdy nenašel nic než banality. Samozřejmě docházelo běžně k drobnému i významnějšímu přilepšování si na straně těch, kteří projekt administrovali – korupce, vyvádění nemovitostí z pozemkového fondu, apod. Nic, co by se nedělo v jiných zemích s programy osidlovacích pobídek. Konečně, sám Pokorný přišel výhodně k řadě nemovitostí. Až po letech mu ovšem jedna zdánlivě bezvýznamná událost vnukla jiný, celkem vzato fascinující úhel pohledu. Jak šel po této linii a rozšiřoval svoje poznatky a podklady, utvrzoval se v dojmu, že narazil na kapitální kousek svojí „zpravodajské“ kariéry.

Svůj spis PSAPS dlouho ponechával „v šuplíku“ a v poklidu rozšiřoval a zdokonaloval. Hodlal se s ním vytasit ve správnou chvíli, až bude mít největší cenu. Dost dobře to mohlo počkat až někdy na dobu kolem voleb nebo později. Nakonec ho musel neplánovaně použít dříve už na jaře tohoto roku, když náhle pocítil nutnost rychle se sbalit a s dostatečným finančním polštářem se přesunout někam hodně daleko. Pravda, ve svých obchodech to jednou trochu přepálil a zapletl se s příliš ostrými hochy. Od té doby se mu zrychlí tep pokaždé, když vidí nějakého Číňana nebo jiného šikmookého. Těch je naštěstí na Svaté Lucii jako šafránu.

Chudák Karel, pomyslel si Pokorný. Nedovedl si vybavit člověka, který by se dokázal lépe ovládat a nedávat najevo vnitřní rozpoložení. Když ovšem na jaře vynesl na stůl svoje trumfy, bývalý premiér pro jednou viditelně vypadl z konceptu. Pokornému ho bylo skoro líto.

A teď ho má podrazit podruhé a nabídnout svoje informace nové garnituře? – No, ale co. Nač ta sentimentalita? Když se celá země a systém řítí do pekel, každý se musí starat především o svoji budoucnost. Takže, sorry, Karle, sorry! Jak to říkal tatík? „Nikdy si nenech kazit byznys svym politickym přesvědčením, ty vole!“ Svatá pravda. No, co? Jsou to svině marxistický, jsou, ale když dobře zaplatí. Komouš, fašoun nebo mohamedán – když má co nabídnout… Pokorný zvedl sklenku směrem ke komunikátoru, kde stále zářil článek o nadějné političce. „Takže možná si plácneme, ty rudá nádhero. Kdo ví.“

To už mu krásná černoška nesla na stůl jeho biftek. Při pohledu na plný talíř se blaženě usmál od ucha k uchu, poplácal servírku po zadních partiích a odměnil ji východokaribskou pětidolarovkou.

Asijský gentleman zvedl hlavu od své ryby. Když viděl, jak se Evropan v bílém obleku lačně vrhá na svou večeři, koutky úst se mu lehce rozšířily do mrazivého úsměvu. Podíval se na hodinky, vyťukal zprávu na svém komunikátoru, odeslal, a pak se znovu věnoval svému talíři.

Blog na WordPress.com.

Nahoru ↑