Hledat

Zítra už bude všechno jinak

Tomáš Břicháček

rubriku

Kapitola 2

KAPITOLA 2 – obraz 2

úterý 14. října 2081, po poledni

Novoknínské náměstí Jiřího z Poděbrad se v záplavě slunečních paprsků skvělo jako klenot. Barokní měšťanské domy, muzeum, radnice, kostel i bývalá škola ve svých nových fasádách ve světlých tónech oslnivě zářily. Symfonii barev dotvářely dvě mohutné lípy uprostřed se sytě žlutými korunami. Všude ticho, klid a téměř liduprázdno. Na lavičce u kamenné kašny se rozvaloval starosta Kevin Láznička a vychutnával si, jak to míval po obědě ve zvyku, vlastnoručně ubalenou cigaretu marihuany. Jeho dlouhé šedé vlasy, které už zjevně dlouho neviděly šampón ani hřeben, povívaly ve větru. Nad ním ležérně postávala stárnoucí servírka Mia a s nezúčastněným výrazem usrkávala levný koktejl. Když jí vítr shodil ze stromů pár listů k nohám, poznamenala: „A stejně je to strašný – za chvíli další rok v prdeli!“ Starosta pokrčil rameny a vyfoukl obláček kouře.

Do zadumaného klidu vpadnul motor přijíždějícího auta. Ze směru od Kocáby se vynořil sportovní mercedes se stříbrnou metalízou, který záhy zaparkoval pod lipami. Vystoupila mondénní mladá černovláska s velmi pěstěným zevnějškem. Nasadila na hlavu bizarní klobouk a s lehce pohrdlivým výrazem velkoměstské intelektuálky, která se ocitla padesát kilometrů od Prahy, přelétla očima náměstí.

„Co je zas tohle za nádheru?“ špitla Mia ke starostovi, který se neochotně otočil. „No, co? Oktábec má zas nějakou návštěvu. Povídal něco… Jo, to bude vlastně ta novinářka, co s ním má dělat interview. To je furt něco. Kde je Karel Oktábec, tam je holt pupek světa. Jsme teď něco jako metropole celýho tohodle zasranýho státu… Já stejně řikám, že všechno řídí dál sám. Nasadil tam za sebe tu kozatou blondýnu, ale každej ví, že je to jenom jeho nastrčená loutka, maskot. Ta vychytralá svině všemu šéfuje dál. Znám ho vod školy.“

„Měl bys bejt rád, že ho tu máš,“ řekla Mia. „Co se vrátil, tak ti to tu dal dohromady. Celý náměstí se jenom blejská. No čum! … Dřív ti to leda padalo na hlavu.“

Láznička mávnul rukou. „No a proč by taky nepustil chlup svýmu městu? Za ty léta si nakrad vrchovatě. Víš, co se teď všude píše. Má určitě tolik, že ho to ale vůbec nebolí. Chce, aby to tu ňák vypadalo, když tu bydlí, ne? A pak tady furt žvaní vo tom devítistým výročí, co nás za pět let prej čeká… Ale mezi náma, je to stejně kus vola! Já bejt na jeho místě, tak se na ňákej Knín vyseru a jedu si užívat zbytek života někam do tepla. Seychely, Mauricius, Borneo…“

„Prostě máte před nim všichni mindrák. Protože něco dokázal, protože je to krásnej chlap pořád, i když mu už táhne na šedesátku… Udržovanej, nádherný hadry, nemluví sprostě, galantní, sečtělej…“ Skoro toužebně se podívala směrem k muzeu. „Hned bych si dala říct…“

Láznička se hrubě zasmál. „Si nech zajít chuť. To je jiná liga. Ty si musíš vystačit už tak leda se mnou, s Oliverem a vůbec se starou gardou z hospody.“ Pohladil ji po hýždích. „Mimochodem dneska jsem na řadě já, ne?“

Novinářka zatím přicupitala k majestátní jednopatrové barokní budově s vysokou střechou. Vedle širokých dveří se blyštěly dvě nové mosazné cedule. Na jedné stojí nápis „Městské muzeum“, na druhé „Nadace pro zachování a ochranu kulturního dědictví“. Novinářka se ušklíbla. Hm, zřejmě jedna velká prádelna špinavých peněz. Stiskla tlačítko zvonku. Ne, že by nebyla nervózní. Za malou chvíli se měla setkat s legendou české politické scény, kterou vídala dnes a denně v médiích po celé dětství a dospívání, s mužem, ke kterému celá země po dlouhá léta vzhlížela, který byl obdivován jako zachránce a obnovitel tuzemské ekonomiky, ale poslední dobou čím dál více kritizován jako údajný patron kmotrů, přehlížející rozkrádání veřejných peněz, korupci, a co hůř, jako brzda pokroku v sociálních trendech, zpátečník, „muž včerejška“, kryptonacionalista, kryptosexista… Buď jak buď, mladá žurnalistka dostala obrovskou šanci udělat si jméno na dobrém rozhovoru. Dlouho do noci pečlivě připravovala rafinované otázky a těšila se, jak svou oběť bude grilovat.

Ve dveřích zašramotil klíč, chvíle napětí a najednou tu stojí osobně bývalý předseda vlády ve skvěle padnoucím obleku bold stripe a s pronikavým, ale vůbec ne nepříjemným pohledem se dívá své návštěvnici přímo do očí. Vypadal stejně, jak ho znala z médií. Jako by se za ta léta ani neměnil. Černé vlasy zatím nechytaly šeď, jen pleš na temeni se možná pomalu zvětšovala. Hádala by mu necelých padesát, ne padesát osm.

„Diana Hošek,“ hlesla a nesměle svému hostiteli podala ruku. „Těší mě. Karel Oktábec,“ řekl expremiér a zatvářil se mile, ba až okouzleně, jako kdyby se díval do tváře ženě, která se mu velmi líbí. Jednou z jeho dovedností, kterých si sám cenil nejvíce, a která mu nesmírně pomohla v jeho politické kariéře, bylo dokonalé umění přetvářky. Schopnost působit dojmem, který naprosto neodrážel jeho skutečné pocity a duševní rozpoložení, považoval za dar od Boha.

Za chvíli už seděli ve skromně zařízené kanceláři v prvním patře. Oktábec seděl za svým pracovním stolem u zapnutého diktafonu, novinářka v pohodlném křesle pro hosty předčítala otázky z papíru. Pro začátek pár nenáročných, zdvořilostních: „Tedy, pane expremiére, jaké to je opustit po tolika letech vrcholnou politiku a odejít do ústraní? Z centra všeho dění jste se vrátil do své tiché domovské obce padesát kilometrů od Prahy. Už skoro rok a půl jste neposkytl rozhovor ani vyjádření médiím…“

„Budete se možná divit, Diano, ale zažívám právě velmi spokojená léta. V politice už mám svoje odslouženo. Jak je všeobecně známo, odešel jsem dobrovolně v půlce čtvrtého volebního období a dal prostor mladším. Dlouhá léta jsem pracoval pro tuto zemi, snad mám teď právo na trochu odpočinku.“

„Dá se říct, že relaxujete aktivně. Vzal jste si na starost lokální muzeum, vedete nadaci, která financuje rekonstrukci kulturních monumentů…“

„Ano, je to tak. Stal jsem se na stará kolena ředitelem městského muzea, které bylo znovuotevřeno letos v červnu. Provoz financuje moje Nadace pro zachování a ochranu kulturního dědictví, která zde našla svoje sídlo.“

„Říká se, že moc je pro politika droga. Nechybí vám ani trochu?“

„Nejsem člověk, který by podléhal závislostem. Politika, ani, jak vy říkáte, moc, mi neschází. Důležitý je pocit, jestli člověk dokončil nebo nedokončil, co udělat měl. Já mám v tomto směru svědomí čisté. Jako vysloužilý politik si s radostí užívám podzim života a sleduji zpovzdálí, jak si vedou moji nástupci. Mám rád procházky v lesích, v létě chodím na houby, občas zajdu na ryby do Kocáby a dívám se, jak plyne čas.“

Novinářce, která se už dostatečně osmělila, se do očí i tónu hlasu vrátila jedovatá pichlavost.

Okay, ale co říkáte řečem, že jste se stáhnul z politiky jen naoko a že zpovzdálí dál taháte za nitky?“

„Těm se jenom usmívám.“

Diana Hošek se ušklíbla. „Ale říká to hodně lidí včetně některých vašich bývalých spolupracovníků. Dalo by se říct, že si o tom povídají vrabci na střeše!“

„Jenom proto, že si něco myslí hodně lidí nebo třeba vrabců, tak to ještě nemusí být pravda.“

Proti tomu ovšem novinářka nemohla nic namítat. Krátce se zamyslela a přešla k dalšímu bodu. „A jak se díváte na to, jak si vede vaše nástupkyně Vanesa Korecká?“ zeptala se lehce jízlivým tónem.

„Vanesa Korecká je… zárukou kontinuity. Vede si dobře…“ K delšímu výkladu se expremiér zjevně neměl.

Diana tedy pokračovala: „Okay. Co vlastně s odstupem času považujete za svůj největší sukces ve funkci?“

Oktábec se pousmál a Dianě se zdálo, že v tom úsměvu byl přídech tajemna: „Jednoznačně nastartování ekonomiky. Převzali jsme krachující stát v hluboké hospodářské depresi. Podnikatelé od nás utíkali, mladí lidé odcházeli za prací ven, rychle stárnoucí populace, katastrofální nedostatek pracovní síly… Situace vypadala beznadějně. Inteligentní a promyšlená politika mých vlád, založená na deregulaci ekonomiky a systematické alokaci pracovních sil ze zahraničí, dala stát dohromady. Dnes Česká republika znovu patří mezi nejvíce prosperující země světa.“

Diana opatrně opáčila: „Okay. Zásluhy na oživení ekonomiky vám přiznávají i vaše kritičky a kritici. Poslední dobou se ovšem vrší otazníky. Lidé se začínají na uplynulou éru dívat negativněji. Ukazuje se, že ne úplně všechno bylo all right. Média rozkrývají kauzy zmanipulovaných veřejných zakázek, korupce, rozkrádání veřejných peněz, napojení na organizovaný zločin. Novinářky a novináři přicházejí s jedním závažným zjištěním za druhým. Vypadá to, že na nás ze skříní vypadávají kostlivci. Z vaší strany zatím nezaznělo vyjádření k žádnému z těchto případů.“

Oktábec složil ruce na břiše. „Jsem politik ve výslužbě, který se stáhnul z veřejného života a nedává běžně mediální vyjádření. Neměl jsem žádný důvod komentovat tyto mediální kauzy. Nebudu to dělat ani teď. Jen obecně bych řekl tolik, že se obávám, že v tom všem je na prvním místě snaha zavděčit se určité společenské poptávce, senzacechtivost, nedostatek profesionálního přístupu. Média konečně tak nějak žijí ze skandálů.“

„Myslíte si tedy, že všechny ty kauzy jsou produktem bujné fantazie médií bez reálného fundamentu?“

„Předně bych řekl, že dokud nebude někdo obviněn a pravomocně odsouzen, jsou všechno jenom spekulace. Zatím nebylo zahájeno ani žádné trestní řízení. Buďme tedy korektní.“

„Dal byste tedy za svoje ministry a ministryně ruku do ohně?“

„To po mně chcete moc silná a patetická vyjádření! Vláda, to není nějaké bratrstvo nebo řád. Spíš bych ji vnímal jako kolegium manažerů. Já jsem hodnotil ministry podle výsledků, ne podle čistoty charakteru. Vždy je důležité vycházet z priorit. Kdybyste si měla vy jako občan vybrat mezi efektivní vládou složenou z profíků, kteří zajistí, že stát funguje jako hodinky, ale kteří nejsou morálně bez poskvrny a občas si něco přihrají domů, na straně jedné a mezi vládou neposkvrněných duší, kteří jsou ale neschopní manažeři a vedou hospodářství cugrunt? Já pořád považuji za lepší variantu tu první, ale možná to vidíte jinak.“

Diana Hošek se zatvářila popuzeně: „Nezlobte se, pane předsedo, ale nezdá se vám, že to celé hodně bagatelizujete?“ Hlavou už jí běhaly chytlavé titulky.

„Spíše bych řekl, že se snažím zasadit tyto jevy do správného kontextu. Politik by měl zachovávat klid a rozvahu.“

„Takže vaše vláda byla ta první varianta – profíci, za kterých stát šlape jako hodinky, ale nejsou to právě morální kádry?“ zeptala se Diana kousavě.

Oktábec pokrčil rameny. „Každopádně není na mně, abych takové hodnocení prováděl.“

„A co vlastně říkáte na nově diskutovaný pojem divoká sedmdesátá léta?“

Bývalý předseda vlády se zasmál. „To je velmi zjednodušující a povrchní mediální zkratka, která vypovídá velmi málo o době, kterou jsme žili, o úžasném znovuzrození našeho hospodářství. Co víc k tomu říct?“

„A jak vlastně vnímáte to, jak se o vás a vašich vládách teď píše v médiích? Nic moc hezkého to není, to asi budete souhlasit. Nemáte pocit křivdy nebo nevděku?“

„Víte, Diano, co se píše v médiích mě ani moc netrápí. Člověk s jistou zdravou dávkou sebevědomí se orientuje především podle vlastního vnitřního kompasu a podle názorů lidí, kterých si váží.“

„Novinářů a novinářek si tedy asi příliš nepovažujete…,“ ušklíbla se Diana.

„Nemám komentář k našim novinářům,“ odvětil suše Oktábec.

Novinářka se posunula ve svých poznámkách dále. „Aktuálně se skloňuje ve všech pádech jméno bývalého ministra vašich vlád Sebastiána Pokorného, který podle všeho odešel do zahraničí a zdržuje se neznámo kde. Jak si vysvětlujete jeho odchod? A jste spolu v kontaktu? Právě s jeho jménem bylo spojováno nejvíce kontroverzí. Daňové úniky, korupce, napojení na organizovaný zločin…“

„Sebastián byl především velmi schopným manažerem. Osvědčil se na ministerstvu dopravy, zazářil v pozici ministra financí. Odtud by mělo každé hodnocení začínat. Jiný komentář k němu nemám a nebylo by to ani korektní. K bývalým členům svých vlád zachovávám jistou lidskou loajalitu a kolegialitu,“ řekl Oktábec. Zamyslel se. „On Sebastián je tak trochu mediálním otloukánkem. V tomto směru mám pro jeho odchod do zahraničí, je-li to pravda, jisté pochopení. Ale abych odpověděl i na váš poslední dotaz, v kontaktu nejsme, zprávy o něm nemám.“

„Podezření proti panu Pokornému jsou velmi vážná. Neobáváte se, že pokud se potvrdí, bude to mít dopad na reputaci vašich vlád a vás osobně?“

„Podívejte se, Diano, o tom, jestli někdo spáchal trestný čin nebo ne, rozhodují nezávislé soudy. Ani pan Pokorný nebyl z ničeho obviněn, souzen, natož pravomocně odsouzen. Dokud se tak nestane, jsou i v jeho případě všechno jenom pusté spekulace a mediální hry… Reputace, popularita, prestiž – to jsou v politice všechno velmi pomíjivé věci, stejně jako vděčnost lidí. Konečně, už jsme se také okoukali.“

Diana Hošek se ve svých poznámkách chýlila k závěru: „Hodně se dnes také mluví o tom, že vaše vlády preferovaly ekonomická témata před sociálními. Ekonomika šla nahoru, ale trochu jsme zapomněli na otázky, jako je rovnost žen a mužů, sociální začlenění, rovnoprávnost sexuálních menšin, ochrana životního prostředí, účinná ochrana lidských práv. Mluví se o zpoždění v sociálních trendech za západní Evropou.“

Oktábec se tvářil neutrálně. „K tomu nemám moc, co bych řekl. Priority mých vlád nutně ležely v jiných oblastech. Základem byla obnova hospodářství. Teprve, máme-li splněny základní potřeby, můžeme diskutovat o nadstavbě.“

Novinářka se zatvářila popuzeně. „Řada osobností by vám na to řekla, že naopak tato sociální témata jsou základ a ekonomika nadstavba.“

Expremiér pokrčil rameny. „O tom nepochybuji. Dnes určitě. Před patnácti lety jsem moc takových neslyšel…“

„Řada zástupců a zástupkyň neziskového sektoru přímo hovoří o tom, že jste byl programově a systematicky brzdou pokroku. Že přes vás neprošlo nic, co by…“

„Pokrok – to je velice relativní pojem,“ přerušil novinářku Oktábec. „My, co jsme se narodili ještě za staré Unie, si vzpomeneme, že tenkrát se s tím slovem šermovalo všelijak. Program mojí strany je orientován trochu jiným směrem.“

„A nemyslíte si, že nyní, když je ekonomika v dobré kondici, je na čase pohnout se sociální politikou?“

„Tuhle otázku rád přenechám voličům.“

Když se o několik minut později loučili dole před muzeem, Diana znovu přelétla očima tiché náměstí. Na dohled bylo jen několik starých lidí, kteří se belhali každý jiným směrem. Kdepak, tady chcípnul pes, pomyslela si. „Říkal jste, že sledujete, jak plyne čas,“ poznamenala znuděně potlačujíc zívnutí. „Tady jako by se čas zastavil.“

Oktábec se mile usmál. „To se vám jenom zdá.“

S úlevou zavřel vchodové dveře, opřel se o ně zády, vydechl a sám pro sebe zopakoval: „To se vám jenom zdá.“

Reklamy

KAPITOLA 2 – obraz 1

pátek 10. října 2081, podvečer

Když soumrak zvolna padá, můj Bože jak sladko je snít…,“ pobrukoval si osamělý chodec dávno zapomenutou píseň, když stoupal do kopce po zarostlé polní cestě. „Jdou spát i ztichlá stáda, a všude vládne mír a klid…“ Na nebi směrem k západu zářily červánky a čarokrásná příroda kolem se halila do jemně oranžového hávu. Nikde nebylo ani živáčka; jen divoká zvěř radostně užívala volnosti, kterou jí nabízel vylidněný kraj. I tmavovlasý štíhlý dlouhán ve sportovní bundě s aktovkou v ruce, který se nesl zpříma jako voják, se zde daleko od Prahy cítil svobodně a bezpečně. Tady nehrozilo setkání s loupežnými gangy z předměstí, nezvladatelnými výrostky nebo džihádisty. A kdyby přece někdo… – přejel zlehka dlaní po bundě, až nahmatal pouzdro pistole.

Muž se zastavil a ohlédl se dolů do údolí, které se rozvíralo kolem malé říčky. Z dálky a v podvečerním tlumeném světle vše vypadalo málem jako v době jeho dětství. Sem na stráň přece chodili pouštět draky – i se „Starým“! S hrůzou si uvědomil, že je to téměř půlstoletí zpátky. Při soumraku zplanělé louky vytvářely příjemnou iluzi někdejších polí a pastvin. Opuštěné ruiny se zbytky střešních tašek, kterými se proháněl vítr, znovu připomínaly domy, mlýny a usedlosti. Pruh asfaltové drti prodchnutý kopřivami a plevelem vypadal docela jako někdejší silnice.

Čahoun se dál prodíral vysokou travou směrem k malému háji obehnanému zdí, který vystupoval jako tmavý ostrůvek uprostřed bývalých polí. V pozadí se zvedal zalesněný vrch, který hrál všemi barvami podzimu. Nádherné místo posledního odpočinku, pomyslel si muž. A také ideální místo pro setkání mimo dosah nepovolaných uší, mikrofonů a kamer, stranou nenechavých čidel dronů. Kdepak, „Starý“ ví, co se patří.

Když dorazil k polorozpadlé zdi, přitiskl se k ní a opatrně nahlédl. V šeru pod korunami stromů stály řady neudržovaných náhrobků a křížů porostlých břečťanem, vzadu v protějším koutě se rýsovala smutná silueta zchátralé kaple. Vše dřímalo v naprostém tichu a v nehybnosti. Jediným náznakem života byl plamínek osamocené svíčky svítící v lucerně na jednom z hrobů.

Návštěvník skřípající zadní brankou vešel dovnitř a zvolna kráčel za světlem. Rozhlížel se kolem, ale nikoho neviděl. Uklidňovala ho ovšem důvěrně známá vůně virginského tabáku, kterou cítil ve vzduchu. Hrob se zářící lucernou byl na rozdíl od všech okolních uklizen a zlatý nápis na něm vypadal jako nový. „Zde v Pánu odpočívá…,“ začal předčítat, když za sebou ucítil pohyb. Otočil se a spatřil mužskou postavu v černém kabátě a s kloboukem na hlavě.

„Vítej. Už na tebe čekám,“ řekl tichým hlasem muž v klobouku a s náznakem neveselého úsměvu podal svému hostu ruku. „Přesný jako vždy.“

„Rád tě vidím,“ zamumlal dlouhán. „Ale měl jsem co dělat. Prodírat se touhle divočinou… Málem bych to tu nepoznal. Tam po stráni přece kdysi vedla solidní cesta.“

Muž v klobouku pokrčil rameny. „Všechno se změnilo. Tady jako jinde.“

„Ale jedno se musí nechat,“ zazubil se host, „místa pro schůzky umíš vybírat perfektně. Z pohledu mojí profese k tomu nemám co vytknout.“

„Opatrnosti není nikdy nazbyt,“ řekl suše ten druhý. „Zvykej si. Po volbách to už ani jinak nepůjde. Budeme se muset mít setsakramentsky na pozoru. Ostatně, platí to i pro dnešek. Potřebujeme si promluvit v klidu.“

„Klidu tady bude víc než dost. Tihle už na nás nic nepoví,“ zasmál se dlouhán. „Ale to prostředí není zrovna nejoptimističtější, pravda. Až z toho trochu mrazí. Vzpomínáš na ten film, co jsme viděli jako kluci v letním kině? Ten horor, jak se tam…“

„Horor? Jako v hororu si připadám leda tam dole!“ vyprsknul muž v klobouku ukazuje směrem k městečku. Pak se otočil a se zamračeným pohledem upřeným kamsi mezi hroby kazatelsky deklamoval: „Máš tu čest být v nejlepší společnosti, kterou tu máme. Skoro všichni, co v tomhle městě za něco stáli, už jsou tady. To, co tam zbylo … ta sebranka – člověku je z toho nanic… Ale tak je to vlastně všude v tomhle státě. Dobří a slušní lidé už z většiny dávno leží v zemi. Odpočívají v těchhle tichých zelených zahradách a čekají na nás, několik posledních opozdilců, trosečníků v čase…“ Jemně pohladil hranu vedle stojícího náhrobku. „A stejně mají štěstí, že se toho všeho nedožili…“

Dlouhán zvážněl a zatvářil se málem omluvně. Třebaže „Starého“ názory bez výhrad sdílel, jeho teskné monology neměl rád, a zvlášť mu nebyly příjemné v ponurém prostředí večerního hřbitova. Aby stočil hovor jinam, vyndal z aktovky tlustý šanon a významně na něj poklepal.

Muž v klobouku rychle přešel do věcného tónu. „Pravda, dejme se do práce.“ Převzal fascikl a začal jím listovat. Dlouhán zatím vysvětloval: „Vypadá to, že náš přítel skutečně skončil s rekreací. Za poslední dva týdny kamery zachytily pohyb u několika našich objektů. Minulou středu se dva chlápci motali kolem zámku v Litni a fotili ho ze všech stran. Sjel jsem záběry z dalších lokalit a zjistil jsem, že ti samí a dva další fotili v těchhle dnech u osmi dalších objektů. Nějaká mladá ženská zase o víkendu slídila v Drahenicích a chtěla zpovídat pamětníky ohledně… však víš. Proklepnul jsem to a jsou to lidi z jedné detektivní kanceláře z Brna.“

„Ano, to je jeho styl. Výborně. Skvělá práce,“ pokyvoval hlavou „Starý“ stále zahleděn do materiálů. „Podle všeho je právě teď ve fázi, kdy si v tichosti připravuje dokumentaci, rozšiřuje poznatky, shání nové kontakty. Je potichu a myslí si, že není vidět. Má docela jistě v plánu vytasit se s tím na nás po volbách nebo rovnou nabídne svoje služby nové vládě.“ Zamračil se. „Tentokrát jsme ovšem o krok před ním. Už nikdy neudělám stejnou chybu, která nás přišla tak draho.“

„Stejně – pár takovejch jako on, a mohli jsme to rovnou zabalit. Jako by nikdy neměl dost? Nikdo si nenahrabal tolik. A potom, co jsme mu zafinancovali odlet do teplých krajin! Jestli by měl někdo projevit trochu vděčnosti, tak už nevim, kdo jinej.“

Muž v klobouku se trpce usmál. „Vděčnost? To je jen dychtivé očekávání výsad, které mají v budoucnu teprve přijít – říká klasik. Dokud měl pocit, že mu máme co nabídnout, vděčný byl a byl taky pořádně k užitku. Dokud svůj zvláštní um zaměřoval proti našim protivníkům, byl pro nás velkou posilou. Pak prostě špatně vyhodnotil situaci. Nespoutaná hamižnost zatemnila jeho jinak brilantní mysl.“

„Já vždycky říkal, že spojovat se s hochštaplerama jeho střihu je vo hubu.“

Muž v klobouku nesouhlasně zavrtěl hlavou. „A já vždycky říkám, že jsme museli naplno vytěžit materiál, který byl k dispozici. Lidé mají různé kvality. S těmi, co nejsou zatíženi jakýmikoli ideály, se často pracuje mnohem lépe. Ti se dají snadno motivovat. S touto jednou výjimkou to doteď fungovalo bezproblémově. Účel světí prostředky. Pro náš ušlechtilý cíl to platí tím spíš. Jestli to znamená, že pár gaunerům musíme pomoct splnit jejich životní sny, pár pitomcům dát možnost, aby se cítili důležití…“ Mávnul rukou. „S tím jsem byl vždycky plně srozuměn. Zdroje jsme měli. Bylo co nabídnout. Pořád je co.“

„Každopádně neměli bychom už dál čekat,“ zasyčel druhý. „Víš, že je všechno dávno připravené.“

„Starý“ chvíli mlčky sledoval zářící svíčku, potom ji vyndal z lucerny a postavil ji na horní hranu náhrobního kamene. Tiše poznamenal: „Trpělivost je společníkem moudrosti. Bylo rozumné pár měsíců počkat. Teď je ale na čase uvést soukolí do pohybu.“ Dlouhán pomalu přikývl a na tváři se mu rozhostil výraz uspokojení.

Oba muži sledovali, jak se plamínek svíčky komíhá ve větru. „Náš přítel hraje vysokou hru a nahoře fouká,“ řekl „Starý“. Když po pár vteřinách plamen zhasnul a hřbitov potemněl, s povzdechem dodal: „Ale stejně je ho škoda. Člověk jeho inteligence a schopností mohl pro naši věc udělat ještě hodně.“

Za necelou půlhodinu se dlouhán vracel k autu po stráni cestou, kterou si vyšlapal jen sám. Cítil příjemný neklid z nadcházejících úkolů doprovázený o stupínek vyšším krevním tlakem a rychlejším tepem, a přesně tak to měl rád. Pohled do údolí, které se už ponořilo do tmy, mu připomněl jeho píseň. „Záře mého ohně dohasíná, brzy budu už spát. A ty ve vzpomínkách ke mně přijdeš dobrou noc mi dát…

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com. Šablona: Baskerville od Anders Noren.

Nahoru ↑