Hledat

Zítra už bude všechno jinak

Tomáš Břicháček

Rubrika

Kapitola 3

KAPITOLA 3 – obraz 4

pátek 12. června 2082, dopoledne

Takovou slávu a srocení lidu jako onoho krásného červnového dne Holešovice nezažily od dob komunistických prvomájových průvodů a demonstrací na Letné v listopadu 1989. Odlehlejší část za Argentinskou ulicí, nazývaná nyní Malý Istanbul, stála doposud vůbec stranou podobných událostí. Ceremoniál při otevření ústřední mešity Merkez Camii každopádně naráz tuto někdejší periferii vytrhl ze spánku a zapomnění a učinil z ní střed zájmu tuzemských i mnoha zahraničních médií.

Mohutný chrám v osmanském stylu vystupuje z okolní zástavby jako nezpochybnitelná nová dominanta. Bělostné stěny osvěžené modro-zelenými dekoracemi kolem oblouků a oken oslnivě září v dopoledním slunci. Stavbu korunuje velká šedozelená kopule, která přechází v postranní půlkopule a změť malých bání. Čtyři špičaté minarety se vbodávají do modrého nebe jako kopí.

Na ohrazeném prostranství před budovou sedí v křeslech necelá pětistovka prominentních hostů. Jsou mezi nimi vedoucí představitelé republiky a hlavního města Prahy, zástupci turecké vlády, velvyslanci islámských zemí, islámští duchovní a učenci ze všech koutů světa i tuzemští přátelé z okruhu Friends Abroad. Za zátarasy se v ulicích tísní několik desítek tisíc diváků.

Na pódiu u mikrofonu stojí velký muftí, oděný do světle béžového vyšívaného roucha a s bílým čepcem na hlavě. Vprostřed svého proslovu věnovaného islámským ctnostem popaměti recituje verše z Koránu: „A Bůh je světlem nebes i země. Světlo Jeho podobá se výklenku, v němž hoří lampa, a lampa je v nádobě skleněné. A nádoba skleněná se podobá hvězdě zářící; a je zapalována ze stromu požehnaného, stromu olivového, jenž není ani východní, ani západní, a olej jeho lehko vzplane, i když se ho nedotkne oheň žádný. A je to světlo na světle!“ Akdaş mluví turecky; jeho vystoupení je tlumočeno hostům do sluchátek i televizním divákům. Kamery zabírají ze všech úhlů ladná zákoutí džamie a střídavě přelétávají vzácné hosty, husté davy přihlížejících a majestátní figuru klerika. „A Bůh vede k světlu Svému, koho chce, a Bůh uvádí lidem podobenství různá. Bůh vševědoucí je o věci každé. V domech, jež Bůh dovolil postavit a v nichž se vzpomíná jména Jeho, slaví Ho ráno i večer muži, které ani obchod, ani prodej nezláká od vzývání Boha, od dodržování modlitby a od dávání almužen, a ti obávají se dne, kdy srdce i zraky se budou obracet, aby je Bůh odměnil za to, co vykonali dobrého, a aby to rozmnožil z laskavosti Své. A Bůh uštědřuje, komu chce, aniž počítá.

Po Akdaşovi se ke slovu dostalo několik dalších řečníků. Předně to byl prezident republiky Šimon Potůček. Ten pro jednou pozapomněl na svůj odpor k železobetonu, zahušťování městské zástavby i nedostatečně moderní architektuře slepě napodobující vzory z minulosti. Dnes s dojetím vítal třpytivou perlu islámského stavitelství a radoval se z toho, že Praha roste do krásy a mění se v pestrobarevnou mozaiku kultur a životních stylů. Je to velký den pro Prahu, velký den pro Česko! Od předsedkyně vlády, pražské primátorky, tureckého vicepremiéra a předsedy tureckého krajanského spolku následně zazněly různé variace na témata krása a jedinečnost chrámu, jeho význam pro duchovní život muslimů v České republice a potřeba harmonického soužití v rozmanitosti.

Zatímco sbor mladíků zpívá v tklivé orientální tónině náboženskou píseň, v níž se nesčetněkrát opakují slova „Allahu akbar!“, velký muftí s prezidentem republiky kráčejí k zahalené pamětní desce umístěné na boční stěně chrámu. Obřad vrcholí. Každý z dvojice významných mužů se chopí jednoho konce provazu a po pár vteřinách důstojného napětí trhnutím odhalí velkou bronzovou tabuli. Potlesk a vřava se nesou ulicemi až do nejzapadlejších koutů Malého Istanbulu. Potůček chvíli mžourá na nápis, ale kromě data 2082 nenachází nic, čemu by rozuměl. Vše je psáno jen turecky a arabsky.

Účastníci následně pod vedením Akdaşe a odborných průvodců v dlouhé řadě vcházejí do mešity k první prohlídce. Předsedkyně vlády Korecká i primátorka si iniciativně berou na hlavy šátky, jak jim bylo doporučeno jejich úředníky. Čeští představitelé, v cizokrajném prostředí poněkud nesví, nevědouce, jak se zde chovat, nesměle pokukují po tajuplné nádheře všude kolem. Zato muslimští hosté kráčejí uvolněně se suverénními výrazy na tváři a plnými doušky vychutnávají půvaby honosné stavby i blízkost Boha milosrdného a slitovného a jeho Proroka. Ať už pocházejí z kterékoli země, cítí se zde jako doma.

Asi o hodinu později, když už bylo po komentované části prohlídky a návštěvníci se postupně začali vytrácet, Demirel s manželkou Azrou ve slavnostní náladě korzoval středem velkolepé lodě chrámu a hledal, s kým by zapředl řeč. Zpozorněl, když spatřil velkého muftího v rozhovoru s Evropanem v saku pepř a sůl s cárem třapaté tkaniny kolem krku. Starousedlík se tvářil náramně důležitě a živě gestikuloval rukama. Demirel se nejprve podivil, jak si ti dva mohli porozumět, protože věděl, že Akdaş mluví pouze turecky, arabsky a persky. Když se k nim přiblížil, slyšel, že oba diskutéři našli průnik svých jazykových znalostí v arabštině. Duchovní se na své standardy choval poměrně přívětivě – snad to bylo dáno dobrou náladou z velkého dne, snad ho obměkčila Evropanova lingvistická vybavenost. Bylo však zřejmé, že by se rád poněkud vtíravého mudrlanta zbavil a věnoval se sobě milejším hostům z okruhu islámských kleriků a učenců.

Když Akdaş uviděl manžele Demirelovy, našel odhodlání zdvořile se z rozhovoru vymanit, a zamířil k nim. Hned se šéfa osidlovacího programu zeptal, jestli neví, co to vlastně bylo za člověka, co se mu tu tolik snažil vemluvit do přízně. Pravda, neměl úplně špatnou arabštinu a ví celkem, co se sluší a patří vůči islámu a jeho představitelům, ale všeho moc škodí. Demirel vysvětlil, že Jeho Eminence měla právě tu čest pohovořit s arcibiskupem Martinem Čulíkem. Akdaş se zarazil, povytáhl obočí a vydechl: „A tak…“ Lehce zakroutil hlavou a odměřeně dodal: „Zvláštní. Tipoval bych ho na nějakého úředníka, nebo ministra školství.“ K dalšímu hovoru na toto téma se neměl, pokynul manželskému páru a vyrazil za skupinkou mužů s kefíjemi na hlavách.[1]

Demirel spěchal pozdravit arcibiskupa, s kterým už dříve při různých příležitostech prohodil pár slov. Přál si, aby si tuzemská hlava katolické církve odnesla vzpomínku trochu vřelejšího přijetí, než se jí dostalo od Akdaşe.

Čulík vykládal, že se přišel poklonit velikosti a moudrosti islámu, vzdát hold mistrovství islámské architektury a přivítat její krásný nový plod v srdci tisícileté Prahy. Přijal pozvání také proto, aby pomohl vytvářet pozitivní energii. Vychvaloval nádheru a nadpozemskou dokonalost nového chrámu, mimo jiné vyváženost mezi majestátností a křehkou něžností, do detailů propracovanou výzdobu či kopuli, při pohledu do níž člověk dostává závrať z Boží velikosti, a mínil, že z každého jednotlivého prvku zde vyzařuje nesmírná duchovní síla. Nato navázal výkladem na své oblíbené téma mezináboženského dialogu a na své zásluhy v této oblasti. „Jistě dobře víte, jak moc mi záleží na dobrých vztazích mezi věřícími různých náboženství v naší zemi i ve světě. Víte, kolikrát jsem se zastal muslimů v této zemi a že soustavně vystupuji proti jedu islamofobie a proti předsudkům plynoucím z neznalostí a bulvárního chápání islámu.“ S trpkostí dodal, že tyto nemoci společnosti a příznaky českého provincionalismu bohužel stále postihují i mnoho křesťanů. Přitom křesťané a muslimové by měli spolupracovat ruku v ruce na duchovním osvícení této země.

Demirel církevního hodnostáře ujistil, že turecká vláda si velmi cení jeho vstřícného postoje k muslimům žijícím v České republice, jeho volání po mezináboženském dialogu, jeho snah nacházet společnou řeč mezi křesťany a muslimy v celosvětovém měřítku a jeho důrazu na toleranci, univerzální pravidla lidskosti a harmonické soužití v multikulturní společnosti. Zdůraznil, že tyto otázky leží na srdci i Jeho Eminenci velkému muftímu, který si přál demonstrovat svůj postoj právě i pozváním Čulíka na dnešní slavnostní událost. Vyjádřil přesvědčení, že Čulík sehrává jedinečnou a nenahraditelnou roli v budování spolupráce a přátelských vztahů mezi muslimy a křesťany, a že jeho přínos v tomto směru bude nesmazatelně vryt do historie.

Polichocený arcibiskup na to prohlásil, že se potvrzuje, že mezináboženský dialog přináší svoje ovoce. Rýsuje se pozitivní vývoj směrem k otevřené občanské společnosti, v níž různé kultury a etnika budou žít jako bratři a sestry v toleranci a vzájemné úctě spojeni darem prozřetelnosti v podobě lidských práv. Začíná se psát nová kapitola dějin této země. Nálady mezi lidmi se mění. Provincionalismus a nacionalismus ztrácejí půdu pod nohama a zmítají se ve smrtelné křeči. Zkorumpovaný establishment, který se zajímal jen o vulgární materiálno půjde brzy od kormidla. Volby přinesou novou vládu, které nebudou otázky společenského pokroku, lidských práv a harmonické koexistence lidí různých kultur lhostejné.

Když konečně došlo na loučení, Čulík stiskl Demirelovi pevně ruku se slovy: „Mějte s námi trpělivost. Vyhlídky dalšího politického vývoje jsou nanejvýš nadějné. Říkám vám: doba půjde rychle dopředu, a tuhle zemi s Boží pomocí přes všechna kolísání a klopýtání čeká dobrá budoucnost.“

Demirel se zahleděl arcibiskupovi do očí a řekl: „O tom nemám nejmenší pochybnost, Vaše Excelence.“

 

[1] Kefíja je tradiční arabská mužská pokrývka hlavy, kterou tvoří čtvercová tkanina, obvykle bavlněná, různým způsobem přehnutá a složená.

Reklamy

KAPITOLA 3 – obraz 3

sobota 30. května 2082, večer

Rozzářený parník se hrdě nesl po hladině večerní Vltavy. Intelektuální elita ponořená ve víně za doprovodu svérázné hudební produkce bujaře užívala života. Vlahý vzduch prodchnutý vůněmi vrcholícího jara, chechtání racků i první hvězdy na nebi dotvářely idylickou atmosféru. A navíc ten pocit být při dobré věci! Předávání cen Homo Homini přece patří k těm událostem roku, na nichž se sluší nechybět.

Demirel a Gündoğdu seděli u stolu při zábradlí a vychutnávali si kouzelný pohled na starou Prahu. Velvyslanec byl ochoten připustit, že pro jednou ho cesty za Friends Abroad přivedly do vcelku příjemného prostředí. Tedy ponechá-li stranou přemíru podivných extravagantních existencí kolem, jejich hlasité projevy a ty podivné zvuky – cink, bum, ooommmmmmmmm, cink… Kahretsin! Svou životní dávku tibetské relaxační hudby dneškem jistě dovršil. Také by rád nezůstával jen o vodě s bublinkami, smysl pro povinnost však velí udržet čistou hlavu, dokud mise nebude splněna.

Friends Abroad byli spolu s otevřením Merkez Camii velkým tématem poslední doby. V situaci, kdy se schylovalo k převratu na tuzemské politické scéně, a kdy nebylo možné spoléhat na pokračování pohodlné spolupráce s dosavadní civilizovanou garniturou, zavelelo ústředí k hledání přátel do nejisté doby. Bylo nezbytné jednak navázat kontakt s nejsilnější opoziční politickou formací, jednak vybudovat síť opěrných bodů ve všech klíčových sférách společnosti – v médiích, v kultuře, na akademické půdě, v tzv. „neziskovém sektoru“ či v katolické církvi. Nikdo ze zainteresovaných na ambasádě tuto nevábnou agendu neměl v lásce. Předně obnášela množství zpravodajských a administrativních úkolů. Navíc neustálý kontakt s kdejakou dekadentní chátrou často vyžadoval notnou dávku sebezapření a silný žaludek. Všichni ale chápali význam celého úsilí pro zdárné pokračování osidlovacího programu.

Hledání spojenců v dotčených kruzích by se mohlo zdát banálním úkolem. Obdiv západních intelektuálů k všemu cizímu spojený s nenávistí k vlastní kultuře otevíral srdce pro spolupráci dříve, než bylo třeba použít jakýkoli motivační faktor. V přemíře potenciálních ochotných pomocníků bylo ovšem nutné pečlivě vybírat. Inteligentní strategie vyžadovala zaměřit se jen na perspektivní jedince, kteří mohou být ze své pozice skutečně k užitku, a na které bude za všech okolností spolehnutí. Dost kara günde belli olur.[1] Každopádně zásluhou vzorné práce Demirelových zpravodajců, díky velvyslancově diplomatickému umu a s velkorysým finančním krytím ze strany turecké vlády se celý projekt velmi utěšeně rozvíjel. Dnešní večer, kdy se do sítě měly chytit hned dvě kapitální ryby, měl korunovat dosavadní úspěchy.

Tu se vynoří dívčina s patkou z Look Forward a přivádí rozcuchaného vousatého čtyřicátníka v havajské košili se sklenkou v ruce. „Pánové, je mi velkou ctí představit vám Roberta… Roberta Zachariáše.“ Turci jsou rázem v pozoru a nechávají se Šafrovou uvést. Gündoğdu vřele tiskne politikovi ruku. „Doktore Zachariáši, moc nás těší, že vás konečně poznáváme!“

„Taky, taky,“ říká Zachariáš. „Ale nechme ty formality. Prostě jenom Robert, pro přátele Rob. Já si na tituly nepotrpím. Myslím, že to lidi od sebe zbytečně odcizuje. Mimochodem, mluvíte parádně česky, Topraku.“

Velvyslanec se zatvářil přívětivě. „Dobře, … Robe. Vezměte u nás místo. Přicházíte právě včas. Myslím, že co nevidět se bude začínat.“

Zachariáš se uvelebil u stolu, loknul si vína a poznamenal: „Tohle je fajnová akce a moc dobrá společnost. Tady jsou nejlepší z nejlepších. Lidi, co vyčnívaj z tý ubohosti všude kolem. Super nápad sejít se tady.“

Ano, místo setkání dohodnul Demirel přes Look Forward skutečně důmyslně. Kde jinde mohl rozhovor působit přirozeněji a nebudit zbytečnou pozornost než na události s lidskoprávní a migrační tématikou, kam byli všichni společně pozváni?

„Stejně to Dexterovi moc přeju,“ poznamenal Zachariáš. „Jestli si tuhle cenu někdo zaslouží, tak je to von. Rozvoj multikulturní společnosti, harmonická koexistence v rozmanitosti, to jsou jeho velký témata. Novinář par excellence, charakter, srdcař… S xenofóbníma sráčema umí vyjebat. Mít víc takovejch jako Dex, tak jsou naše média někde jinde. A celá společnost je jinde.“ Obrátil do sebe zbytek vína, hned objednal další a s úsměvem tlumeně dodal: „Mimochodem, slyšel jsem, že to dostal i díky vám… že jste mu dost pomohli… Jestli je to pravda, tak to je naprosto úžasná věc. Ukazuje to, že přátelství a porozumění mezi lidmi různých kultur není žádná chiméra, … že to, o co se tu snažíme, má svoji perspektivu.“

Turci se tvářili tajnůstkářsky. „Nu, řekněme, že jsme se trochu přimluvili, ale to nestojí za řeč,“ opáčil velvyslanec. Po důstojné odmlce pokračoval: „My nejsme hluší a slepí, Robe. Všímáme si, kdo je přítel. Dávno jsme zaznamenali, že pan Třešňák je člověk, který – stejně jako vy – dělá mnoho záslužné práce a nesnaží se přitom zavděčit většinovému vkusu. Vám oběma nejde o žádnou lacinou popularitu, ale o principy. Pro správnou věc dovedete jít proti davu jako buvoli. Je na čase, aby se takovým lidem dostalo podpory a uznání, a aby se pro ostatní stali vzory hodnými následování.“

Zachariášovi zářily oči jako školákovi, který dostal pochvalu. „No přesně! Principy, to je to, o co tady běží. Pokud jde o lidskoprávní témata, člověk se prostě musí rozhodnout, jestli je bude prosazovat aktivně a naplno bez ohledu na žebříčky popularity, nebo jestli to bude dělat jen navoko, napůl, nikoho nesrat, šolíchat to, pohodlně sbírat body. Právě tohle je to, co politici u nás většinou dělaj. Nikomu se nechce do toho jít natvrdo. A divíte se? Většina společnosti jsou tady zaostalý primitivní prasata, který… Ale darmo mluvit!“ Mávnul rukou a zchladil zlost hltem vína z nové sklenky. „To já nejsem právě typickej politik – spíš se chápu jako expert, aktivista nebo úředník. Nepřemejšlim v horizontu volebních cyklů. Mně jde o něco vyššího – o spravedlnost, o lepší svět, o…“

Náhle utichli tibetští hudebníci i všechna vřava. U mikrofonu žádá o pozornost žena v batikovaných šatech s výrazem světice. Je to předsedkyně správní rady Nadačního fondu pro rozvoj multikulturního soužití, který štědře honorovanou cenu rok co rok uděluje. Oznamuje, že za letošního Homo Homini porota vybrala novináře Dextera Třešňáka z Lidových novin. V dlouhém odůvodnění poukazuje na žurnalistovy statečné občanské postoje, jeho smysl pro objektivitu a korektnost, vyzdvihuje jeho aktivní přínos k boji proti nenávisti, předsudkům, stereotypům a netoleranci. Své kvality plně prokázal v předešlém roce, když se vzedmula vlna xenofobie v souvislosti s kauzami Medine Öztürk a Hazinedar.

To už za bouřlivého potlesku a pohvizdování na scénu přichází sám laureát. Jeho účes na pěšinku, hladce oholená tvář, šedý oblek s kravatou a uhlazené vystupování, kontrastují s rozevlátou společností okolo. Přijímá gratulace od dámy v batikovaných šatech, dlouze si tisknou obě ruce a špitají si. Nato novinář přebírá zarámovaný diplom, zvedá ho nad hlavu a se slzami dojetí se usmívá do kanonády blesků a cvakání spouští. Nakonec se postaví za mikrofon a dá se do předčítání pečlivě připraveného proslovu. Když všechny korektně osloví, a všem, kdo se zasloužili, poděkuje – k spokojenosti Turků mezi prvními krajanskému spolku Türk Toplomu za nominaci – zdůrazňuje: „Vnímám toto ocenění jako potvrzení toho, že můj dlouholetý boj za kultivovanější média, za vyspělejší společnost a za harmonické soužití lidských bytostí na tomto kousku světa, má svůj hluboký smysl. Považuji ho za oslavu a vyzdvižení hodnot, které jsou mi drahé a které se snažím prosazovat. Beru ho jako vzpruhu do další práce a také jako silný závazek neuhnout z nastoupené cesty.“

Nu, to bychom si také dovolili očekávat, pomyslel si Demirel, a koutky pod knírem se mu rozšířily. Dva miliony korun a ten věhlas v intelektuálních kruzích, to je přeci moc pěkné povzbuzení. Přitom zařídit moudré rozhodnutí poroty nebylo právě jednoduché. Neobešlo se to bez obratné diplomacie, vybrání pár dlužených laskavostí a puštění žilou finančním rezervám. Nadační fond pro rozvoj multikulturního soužití, který doposud turecká vláda dotovala deseti miliony ročně, což činilo kolem třetiny jeho příjmů, se mohl od roku 2083 těšit na příspěvek navýšený o tři miliony. Utvrzení Třešňákova přátelství ovšem za trochu toho úsilí stálo. Navíc poskytne vhodný příklad pro další mistry pera, kteří třeba pochopí, že psát rozumně se vyplácí.

Dexter Třešňák vzbudil zájem velvyslanectví a MİT už dávno. Na Ořechovce ne nadarmo každý měsíc sestavovali monitoring tuzemských médií, který se zaměřoval na zpravodajství související s tureckou komunitou a osidlovacím programem. Bylo třeba vědět, kdo je kdo. Třešňák byl pravidelně zmiňován nanejvýš kladně a trvale byl řazen na seznam autorů, kteří píší rozumně. V rámci strategie Friends Abroad bylo rozhodnuto, že takové novináře je třeba podporovat, motivovat, utvrzovat je v jejich správných názorech, udržovat s nimi přátelské vztahy; pokud jde o finance, nemělo se na nich nikdy šetřit. Právě tak bylo třeba na opačné straně identifikovat novináře píšící nerozumně. Ti měli být prozatím sledováni a evidováni. K případným dalším krokům vůči nim mělo dojít v pravý čas, budou-li vůbec nadále představovat riziko. Turci s uspokojením sledovali, jak jsou tito autoři v rámci samoočistného procesu vytlačování z mainstreamových médií. Někteří umlkají docela, jiní mizí v bažině alternativních okrajových plátků.

V roce 2081 došlo ke dvěma nešťastným událostem, které pošramotily obraz turecké komunity a zvedly vlnu negativních reakcí ve společnosti. Jednak to byl případ vraždy sedmnáctileté dívky Medine Öztürkové, kterou ubodal otec a starší bratr, protože odešla od rodiny bydlet s českým partnerem a zvolila západní způsob života. Nedlouho poté unikly do médií záběry z halal jatek Hazinedar v Říčanech u Prahy, kde se nezacházelo se zvířaty právě tak, jak by místní obyvatelstvo očekávalo. V záplavě kritických článků v médiích, které tyto události nemístně rozmazávaly, a komentářů pitvajících obtížnosti soužití odlišných kultur a možnosti integrace přistěhovalců, vyniklo několik rozumných žurnalistů, na prvním místě pak Třešňák. Ten pohotově odsoudil neprofesionální přístup médií a xenofobní reakce veřejnosti, odmítl spojování aktů jednotlivců s etnikem či náboženstvím a zpranýřoval „malost, trapnost a nenávist českých ‚vlastenců‘“.

Řečník se právě k tématu vrací: „Kauzy Medine Öztürk a Jatky Hazinedar ukazují, že naše společnost stále ještě není dost vyzrálá a nedokáže vyhodnocovat a řešit současné problémy na dostatečně vysoké úrovni. Stačí jeden nešťastný, nevhodně pochopený impuls a hned se moc nepěkně vybarvujeme, hned se derou do popředí některé nehezké vlastnosti naší národní povahy. Na hladinu českého rybníčku jako páchnoucí bahenní plyn rázem probublávají předsudky, stereotypy, nenávist, strach z jinakosti, malost, provincialismus, plebejství, hulvátství. Na všech stranách se vzdouvá xenofobní populismus a extrémisté rozehrávají strunu nízkých pudů a emocí. Pod rouškou boje proti tzv. politické korektnosti se útočí na samu slušnost a obhajuje se právo zraňovat druhého na jeho nejcitlivějších místech. Za to všechno se hluboce stydím. Staví to Českou republiku do velmi špatného světla…“

„Dobře mluví,“ poznamenal Zachariáš. „Dex je správnej chlap. Drží se sice dost zpátky, je mírnej, takovej decentní kravaťák, ale ta jeho argumentace, ta je vždycky vybroušená.“

„Nemohu snést a nepřijmu směšování fenoménu migrace se sociálně patologickými jevy, zvláště s trestnou činností a bezpečnostními riziky!“ hřímal Třešňák za mikrofonem. „Vždy budu odmítat falešné asociace mezi jednotlivými zločinnými jednáními a sociokulturním, etnickým či náboženským prostředím, z něhož pocházejí pachatelé. Jistě, brutalita některých závažných trestných činů šokuje a tragické osudy obětí nás nemohou nechat chladnými, ale trvám na tom, že mnohem větším neštěstím je, když takové události podnítí xenofobní reakce a antiimigrační nálady, když ve společnosti vzniká nedobré klima.“

Obšírně pak filosofoval o tom, že na dnešní neutěšené situaci, kdy obyčejným lidem schází pochopení pro citlivé otázky imigrace a setkávání kultur, mají svou vinu také média. Jejich povrchní informování se podle něj často zaměřuje pouze na určité dílčí aspekty a izolované události a přehlíží přirozenou složitost těchto fenoménů, které ovlivňují společnost mnoha různými způsoby a na které je třeba rovněž různě reagovat. Založil proto platformu Responsible Media Forum sdružující novinářky a novináře, kteří cítí tento dluh a hodlají se aktivně zasazovat o jeho splacení. „… Zdejší média si konečně musejí uvědomit svou klíčovou roli ve společnosti a odpovědnost, která z toho vyplývá. Nejsme továrnami na zpravodajství, nejsme překladišti agenturních zpráv. Naším posláním není bezmyšlenkovité zprostředkování informací o událostech. Jsme skutečnými tvůrci veřejného mínění a vzdělávacími institucemi sui generis. Ambicí kultivovaných médií proto musí být vychovávat a vést, být hybnou silou společenského pokroku, která aktivně přispívá k budování otevřené, pluralitní, kulturně heterogenní společnosti a předchází šíření xenofobního populismu a pravicového extrémismu. Musíme zaujímat informované a etické postoje a být zvučnými hlasy rozumu, které tlumí napětí, vytvářejí klima vzájemného respektu a tolerance, otevřenosti pro různorodost, vychovávají k vysoké odolnosti proti stereotypním a zjednodušeným pohledům, zdůrazňují příležitosti a obohacení…“

„Já už se v tom začínám ztrácet,“ řekl trochu zdřevěnělým jazykem Zachariáš a zívnul. „Kdepak Dex, jak jednou začne řečnit, tak ho nikdo nezastaví.“

„Ale ty argumenty! Mluví jako kniha. Má to všechno v hlavě úžasně uspořádané,“ podotkl Demirel a požádal politika, aby Třešňáka, hned jak bude vhodná chvíle, přizval ke stolu.

Vlahým vzduchem nad řekou dál zněla novinářova slova: „… To znamená nutně uvažovat, o kterých událostech vůbec budeme informovat, a hlavně jakým způsobem. Obojí vyžaduje velmi citlivý přístup, který musí převážit nad snahou zavděčit se čtenářům. S rozmanitostí přicházejí výzvy. Máme tu dnes mnoho jevů, jejichž širší souvislosti není snadné pochopit, což u lidí vyvolává iracionální reakce. Musíme se vyvarovat vyzdvihování různých excesů jednotlivců a zasazovat je do falešných, zkreslujících a stigmatizujících kontextů a schémat, nebo umožňovat, aby je takto vykládali ti, kteří se snaží rozdělovat společnost a šířit strach…“

Parník právě plul od Sovových mlýnů ke Karlovu mostu. Ve vlnkách Vltavy se míhavě třpytily odrazy stovek světel. Z nasvíceného Pražského hradu, chrámů a paláců sálal majestát prošlých staletí. Řečník konečně domluvil a palubou se rozezněly hlasité ovace a pokřik. Zachariáš zahvízdal na prsty a zvolal: „Kurevsky dobrej speech, Dexi!“

Asi o čtvrt hodiny později se Zachariášovi podařilo novináře obklopeného gratulanty odchytit a přivést ho ke stolu. Třešňák s těžce skrývaným dojetím děkoval Turkům za podporu. Potěšil ho jejich zájem o projekt Responsible Media Forum a ještě více, když se dozvěděl, že by se dalo leccos udělat pro jeho financování. Rád souhlasil, že se výhledově zastaví na ambasádě probrat podrobnosti.

Třešňák se Zachariášem poté zapředli živý hovor o migrační a integrační politice současné vlády, na níž nenechali niť suchou. Chybí zde prý komplexní náhled na migraci a práva migrujících a převažuje primitivní ekonomický utilitarismus, podle kterého je hlavní hodnotou migranta jeho ekonomický přínos pro stát. Migranti jsou převážně vnímáni jako pracovní síla, plátci daní a sociálního pojištění, zatímco jejich lidská hodnota a kulturní identita zůstává nedoceněna.

„Velký problém je v tom, že odpovědnost za integraci se tady pořád přisuzuje primárně migrantům. Ti nejsou vnímáni jako integrální součást společnosti, ale jako ti druzí, kteří se mají adaptovat na majoritní kulturu,“ mínil Třešňák. „Dokud budeme začlenění pojímat na bázi asimilace, nikdy se nepohneme z místa. Tady naprosto souhlasím s programem Aliance Progress. Vnucovat lidem s jinou kulturní a náboženskou identitou místní zvyky a obyčeje, požadovat po nich, aby se přizpůsobili etnicky definované kultuře, je třeba otevřeně pojmenovat jako diskriminační, nehumánní, odporující lidským právům, nehodné našeho civilizačního stupně…“

„Je to kulturní genocida, co si budeme nalhávat!“ prohlásil rezolutně Zachariáš.

Třešňák, který si neliboval v tak silných slovech, naklonil hlavu na jednu stranu a pak na druhou. „Každopádně tenhle antikvární přístup musíme opustit. Co teď potřebujeme, to je změna paradigmatu. Nový pohled musí vnímat začlenění jako dynamický, obousměrný proces vzájemného učení, poznávání se, přibližování se, přijetí, jako oboustranné přizpůsobování se všech obyvatel, tedy migrantů i rodilých Čechů. Je to o budování schopnosti vzájemné komunikace a hledání styčných bodů. Případ Hazinedar nám připomenul, že pořád zveličujeme sociokulturní rozdíly namísto toho, abychom otevřeně diskutovali o tom, jaký hodnotový základ musí být sdílen všemi obyvateli, aby byla společnost funkční. Není to o technologických postupech na jatkách nebo o nošení šátků. Já ten základ vidím v otevřené občanské společnosti založené na respektu k lidským právům a na vzájemné toleranci.“

Zachariáš si stěžoval, že současná politická garnitura je laxní v boji proti xenofobním názorům, čímž tyto vlastně legitimizuje jako společensky přijatelné. Za sebe může slíbit, že v pozici ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a inkluzivní společnost tuto záležitost vezme tvrdě od podlahy. „A stejně je mi líto lidí, který stravuje nenávist. Škodí tim nejen všem ostatním, ale hlavně sami sobě. Musí vědět, že jsou v tom sami. Naše společnost taková bejt nesmí. Musíme všem zaostalejm nahnědlejm prasatům poslat jasnej vzkaz: ‚Vyserte se na to! Doba už je někde jinde. A vy nás nezastavíte!‘“ Bouchnul do stolu. „Ne, dlouho už se tady roztahovat nebudou. S naší vládou nastane svěží vítr změn. Tenhle Augiášův chlív vymeteme, že se budou všichni divit.“

„Inu, jen do toho, Robe,“ povzbudil nadšeného revolucionáře Demirel. „Jak říká pan prezident, doba si žádá nové tváře a nové myšlenky. Zdá se, že vy jste jedna taková nadějná nová tvář, která může pohnout s věcmi kupředu.“

Zachariáš pookřál, jako by ho pokropil živou vodou. „Váu! Takže vy znáte… zajímáte se o … myšlení pana prezidenta? To je … fascinující. Totiž… já…“

„Je to moc moudrý a inspirativní člověk,“ řekl Gündoğdu. „Rádi posloucháme jeho projevy a čteme jeho texty.“ Demirel pomalu kýval hlavou a na tváři měl výraz nejvyššího uznání.

„Vždy jsem tvrdil, že Šimon Potůček je veliký myslitel světového formátu, který daleko přesahuje úzké obzory našeho vidlákova,“ řekl novinář. „Od časů Václava Havla jsme tu neměli takového člověka.“

Gündoğdu zvážněl a tónem jako z antického dramatu pronesl: „Stává se jen jednou za mnoho generací, že z národa povstane osobnost, která se tyčí nad svou zemí jako Ağrı Dağı – po vašem Ararat – nad východní Anatolií a která září do širé dáli stejně jako věčně zasněžené vrcholky této majestátní hory.“

„Nádherná metafora,“ vyhrknul po chvilce Třešňák a hlas se mu chvěl.

„Pánové, vidím, že si budeme moc dobře rozumět,“ radoval se Zachariáš a – snad pod dojmem slavnostnosti chvíle – přešel do spisovnějšího projevu. „Znovu se potvrzuje, že nadčasový humanismus Šimona Potůčka pomáhá překonávat bariéry mezi kulturami a stavět mosty. Když se sejdou slušní a vzdělaní lidé, kteří se dívají dopředu, žádné úklady šiřitelů nenávisti a reakcionářských hovad nemohou zastavit jejich dílo pokroku.“

„Sám bych to neřekl lépe,“ opáčil Gündoğdu a zamával na obsluhu. „Pánové, myslím, že teď je nejlepší chvíle připít na naši spolupráci a přátelství sklenkou dobrého vína.“

Než stačili donést kýžený nápoj, Demirel vyndal z aktovky několik obálek se zlatým pruhem a podal je velvyslanci. Ten se obrátil na Zachariáše a Třešňáka a obřadně jim oznámil, že velvyslanectví Turecké republiky a Turecká islámská náboženská obec v České republice si pokládají za velkou čest pozvat je na slavnostní otevření mešity Merkez Camii, které proběhne už za třináct dní. Oba Češi přijali pozvání s upřímným nadšením, s mnohoslovnými díky a okamžitě přislíbili svou účast. Zachariáš dostal tři další obálky a byl požádán, aby je předal sympatickým mladým přátelům z Look Forward.

A všichni už si rozebírají číše červeného vína – prý až od břehů Rhôny – a zvedají je k přípitku. Ambasador s přívětivým úsměvem pronáší: „Şerefe! Na zdraví a na přátelství… A na váš úspěch, pane ministře. A vy, pane Třešňáku, pište dál. Tahle země potřebuje rozumné novináře, jako jste vy.“

Sklenky cinkly.

 

[1] Turecké přísloví: Dobrého přítele poznáš ve svých zlých dnech. Obdoba českého „V nouzi poznáš přítele“.

 

 

 

KAPITOLA 3 – obraz 2

úterý 12. května 2082, brzké odpoledne

Automatická vjezdová brána se odsunula stranou, aby do pečlivě střeženého areálu vpustila černé audi s diplomatickou registrační značkou. Uniformovaný příslušník ostrahy zasalutoval. Vůz najel na dlážděnou cestu lemovanou rododendrony, po níž se svižně prohnal úhledným parkem. Zastavil u honosné patrové budovy v osmanském stylu, která byla čímsi mezi mohutnou vilou a malým palácem. Řidič s úslužným gestem otevřel dveře a z vozu vystoupil Arhan Demirel.

Palác Mehmet Görmez Kasrı byl jako vystřižený z pohádek tisíce a jedné noci. Představené dvouramenné schodiště stoupalo ke vchodu, nad nímž se klenuly tři oblouky s červeno-bílým lemem. Zdi s vysokými okrouhlými okny byly zdobeny bohatými ornamenty a arabskými kaligrafickými nápisy velebícími Alláha a jeho Proroka. Sotvakdo by v tomto dokonalém kusu orientální architektury hledal někdejší novorenesanční – podle Demirelova soudu velmi fádní – Letenský zámeček. Budova po kompletní přestavbě v roce 2079 našla svůj nový účel jako sídlo Turecké islámské náboženské obce v České republice,[1] a – co především – její hlavy, velkého muftího.

Občasné návštěvy u nejvyššího sunnitského klerika v zemi nepatřily k Demirelovým oblíbeným kratochvílím. Jeho Eminence İbrahim Akdaş nebyl vskutku dvakrát příjemným společníkem na odpolední posezení. Tvrdý, fundamentalistický, dogmatický, asketický, neústupný, karatelský – tato přízviska nejlépe vystihovala tohoto nanejvýš věrného a zaníceného služebníka Alláhova. I konzervativec, jako byl Demirel, žijící v zásadě podle přikázání a tradic islámu, avšak s jistým pochopením pro lidské poklesky, se musel při setkání s velkým muftím cítit jako nejnižší hříšník. Demirel uznával Akdaşovu ryzost ve víře a v ideálech, a do jisté míry ji obdivoval, obával se však, aby duchovní svou horlivostí a nesmiřitelností nenarušil klidný, organizovaný běh věcí. Štěstí, že náboženská obec podléhala politickému vedení turecké vlády, respektive Úřadu pro náboženské záležitosti,[2] a její činnost musela souznít se zájmy státu.

Velký muftí přijímal šéfa osidlovacího programu pokaždé v prostorném salonu obloženém náboženskými knihami, v jehož koutě stál stolek s velkým modelem budoucí mešity Merkez Camii. Zde nad sklenkami silného slazeného čaje probírali vše potřebné ohledně náboženského života expandující turecké komunity – výstavbu a provoz mešit a náboženských škol, zajištění dostatku kleriků a učitelů, finance, jednání s křesťanskými církvemi o odkupu jejich objektů, stížnosti na chování úřadů a původních obyvatel a podobně. Velkým tématem poslední doby byly závěrečné práce na Merkez Camii.

Na dnešní schůzce měly být doladěny právě organizační věci kolem slavnostního ceremoniálu otevření centrální džamie, jenž byl stanoven na pátek 12. června. Diskuse se rychle stočila na seznam prominentních hostů včetně řečníků, který bylo třeba v nejbližších dnech finalizovat. Rozhodující slovo zde měla turecká vláda a Úřad pro náboženské záležitosti, s Akdaşem však byla záležitost s předstihem konzultována a měl možnost předložit vlastní návrhy pozvaných v rozsahu do patnácti osob. Zdálo by se, že s výsledkem neměl důvod být nespokojen. Vláda odsouhlasila většinu z jím navrhovaných jmen – vesměs sunnitských kleriků a učenců. Jen duchovní Abdulazíz al-Omarí z univerzity al-Azhar proslulý otevřeným hlásáním radikálních názorů, omlouváním islamistického terorismu a urážlivými výroky o Židech byl zamítnut jako „kontroverzní osobnost“ s tím, že jeho přítomnost by mohla vzbudit nežádoucí ohlasy. To Akdaş přešel pokrčením ramen. Z pracovní verze seznamu však celkově viditelně nadšen nebyl.

Klerikovi se nezamlouvalo, že příliš mnoho zamýšlených hostů má být z prostředí mimo svět islámu; zejména měl na mysli představitele veřejného života České republiky a hlavního města Prahy. Prezidenta republiky, předsedkyni vlády, pražskou primátorku a další funkcionáře byl ještě schopen skousnout, zvláště citlivě však vnímal možnou účast arcibiskupa pražského a primase českého Martina Čulíka. „Co má co dělat křižácký biskup na otevření islámského svatostánku? K čemu ho tam potřebujeme? Co si od toho vláda slibuje?“

Demirel se posilnil douškem horkého čaje a mírným tónem začal vysvětlovat: „Vaše Eminence jistě chápe, že jsou zde jisté diplomatické a strategické ohledy, které nás vedou k tomu, abychom ukázali přiměřenou dávku dobré vůle a vstřícnosti. Musíme určitým způsobem reagovat na volání po mezináboženském dialogu, multikulturním soužití a toleranci, které na Západě, a konkrétně v této zemi, tolik zaznívá. Jsme ve fázi, kdy je namístě nastavit vlídnou tvář, aby…“

„Nejsem příznivec bratříčkování s jinověrci,“ zavrčel Akdaş a v očích se mu nenávistně zablýsklo. „Prorok, nechť mu Bůh žehná, jasně řekl: Neberte si mezi nimi přátele, dokud nepřestoupí na stezku Boží! Bůh skrze své poselství nenechal nikomu možnost výmluvy, aby říkal, že nerozuměl nebo nevěděl.“

„Toho jsem si plně vědom,“ řekl Demirel. Přitom mu vytanul na mysli obrázek starého imáma v Ortahisaru, z jehož úst v dětství tento verš z Koránu často slýchával. „Smyslem mezináboženského dialogu, jak si jej vykládá vláda, rozhodně není ustupo…“

„Celý tenhle mezináboženský dialog,“ přerušil ho velký muftí se štítivou grimasou, „má smysl jen tehdy, pokud má být prostředkem pro šíření daru islámu, to jest, pokud jeho pomocí můžeme jinověrce vyzdvihnout z propasti temnot k poznání pravdy a světla. Hledejme mezi nimi srdce schopná otevřít se poznání požehnané víry. Koho Bůh chce vést cestou správnou, tomu otevře hruď pro islám. Ty zatvrzelého srdce, kteří zůstanou ve svých bludech, musíme alespoň přimět, aby islám a potřeby našich věřících plně respektovali, nestáli nám v cestě, a aby se zdrželi všeho, co uráží naše přesvědčení. Jedině takový mezináboženský dialog uznávám. Nejsem pro žádné nezávazné zdvořilostní tlachání, odmítám falešné úsměvy a plácání po ramenou. To je jenom zbytečná ztráta času. To je nedůstojné skutečného věřícího, natož náboženských vůdců, kteří mají jít příkladem a udávat směr.“

„Vaše Eminence má samozřejmě naprostou pravdu,“ souhlasil diplomaticky Demirel. „V žádném případě také není třeba pochybovat o tom, že záměry vlády jdou právě tímto směrem. Vládní politika, pokud jde o interakce s jinými konfesemi, sleduje výhradně zájmy islámu – o tom není sporu.“ Pousmál se. „Jistě ale budete souhlasit, že není vždy na místě přespřílišná otevřenost a přímočarost. V zemích, kde rozvíjíme osidlovací program, jde expanze naší víry a s ní spojená duchovní obroda ruku v ruce právě s nerušeným rozvojem tohoto programu. Nejlepší zárukou budoucího panství islámu v tomto státě je úspěšné pokračování naší práce.“

Akdaş se ušklíbl. „Nu, prosím, to zde nechci popírat. To se rozumí samo sebou. Jen pořád nechápu, jak nám v tom pomůže, když pozveme na náš ceremoniál toho jejich duchovního pohlavára. Jde snad o budování naší image u místních? Chcete, aby nám aplaudovala jejich média, jak jsme přátelští a tolerantní? Jistě, dovedu si spočítat, že to může přinést určité výhody, ale pořád si musíme klást otázku, kde jsou hranice, kam až lze zajít. Nejsem příznivcem podbízivosti a lísání se do přízně nevěřících. Naši víru bychom nikdy neměli schovávat, ale vždy ji nést hrdě jako pochodeň všude, kam jdeme.“

„Ano, připusťme, že je v tom i tento aspekt,“ řekl Demirel málem omluvným tónem. „Vláda se domnívá, že budování pozitivního obrazu u místních obyvatel je pro účely zdárného rozvoje programu mimořádně důležité. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že arcibiskup Čulík je mezi místní intelektuální a kulturní elitou velmi populární a uznávanou osobností. Je také skutečným miláčkem médií. Naše vstřícnost vůči němu a jeho účast na ceremoniálu je podle našeho názoru zárukou velmi kladného ohlasu otevření Merkez Camii v těchto kruzích.“

„Populární osobnost?“ podivil se velký muftí, který českým médiím ani dění v místních křesťanských kruzích nevěnoval prakticky žádnou pozornost. „To mi řekněte, jak může být ve zdejší bezvěrecké a nanejvýš dekadentní společnosti populární nějaký duchovní?“

Demirel pokrčil rameny. „Nu, on to není zrovna typický křesťanský náboženský vůdce, jak bychom si je představovali podle vzorů z minulosti. Tenhle je jeden z těch moderních inovátorů, liberálních kněží, kteří se v hierarchii křesťanských církví v posledních letech ledaskde dostali na nejvyšší příčky. Zdá se, že Čulík jde ještě mnohem dále, než je mezi těmito modernisty obvyklé. Jde plně na ruku zdejšímu intelektuálnímu establishmentu a levicové opozici. Říká přesně to, co chtějí slyšet, a posvěcuje to jako Boží vůli a vrchol ctnosti. Dere se na příklad za změnu pohledu církve na interrupce, antikoncepci, rozvody, homosexuály a vůbec sexuální menšiny všeho druhu, pornografii, sexuální výchovu a podobně. Jeho heslem je ‚Církev pro člověka, jaký je‘ a často říká, že nic lidského není Bohu cizí. Nejsem znalec křesťanství, ale myslím, že z nějaké jeho doktríny si tenhle arcibiskup mnoho nedělá. Je to spíš takový filosofující politický komentátor a aktivista, který mluví o Bohu a prorokovi İsa,[3] aby se tím stal zajímavější. I pro Vatikán je pořád trochu moc radikální, a proto z něj zatím neudělali kardinála. Zato ale získává body na domácím hřišti. Dobře to umí s novináři a je mistrem budování svého mediálního obrazu. Mimochodem teď s ním vyšel jeden zajímavý rozhovor v novinách. Pokud by Vaši Eminenci zajímal, snad bych ho tu našel.“

Akdaş souhlasně pokynul rukou.

Demirel na komunikátoru hbitě vyhledal příslušné interview s fotografií energicky vyhlížejícího muže ve středním věku se strništěm kolem úst a v rozhalence. Nu, prosím, tak třeba tady říká: ‚Církev na konci dvacátého prvního století musí být chápavá, otevřená a tolerantní. Musí to být církev, která se neutápí v povýšenosti, kárání a umravňování; církev, která se oprostila od přikázání, hříchů, svátostí, starých hábitů, drmolení naučených formulí a podobného haraburdí. Musíme být pozitivní silou občanské společnosti, která bojuje za lidská práva, úplnou rovnost žen, mužů i translidí, za práva sexuálních menšin, sociální začlenění, multikulturní soužití, společenský pokrok – jednoduše řečeno, za Boží dobro a lásku. Právě o tom je celé učení Kristovo, vykládáme-li je pružně a pragmaticky tak, abychom udrželi tempo s vývojem společnosti. Potřebujeme zkrátka církev pro život, jaký je.‘“

Velký muftí tiše poslouchal usrkávaje čaj. Z jeho očí vyzařovalo nejhlubší pohrdání.

„No a nebo tady je to také moc zajímavé,“ pokračoval Demirel a dále překládal: „‚Nic lidského není Bohu cizí. I pornografie – máme-li tomuto žánru říkat tak odtažitě – snad bych raději volil termín smyslné vizuální a audiovizuální umění – má v životě člověka svoje nezastupitelné místo. Pomáhá lidem každého věku najít cestu k sexualitě, a tedy i k lásce a radosti. Nebuďme přízemními maloměšťáky, kteří nad obyčejnou lidskostí ohrnují nos. Nebuďme jako ultrakatoličtí tmáři, kteří intelektuálně zastydli někde v devatenáctém století. Ano, jsou zde určité limity. Ptejme se, zda to, co se zobrazuje, je korektní z hlediska rovnosti žen a mužů, zda tam není násilí, rasismus a podobně, ale…‘“

Akdaş bouchnul rukou do stolu a vyprsknul. „İğrenç.[4] Je mi z toho zle. Tohle, že káže jejich duchovní? Kdybych někde utrousil něco podobného já, do týdne padnu za oběť spravedlivému hněvu některého z našich věřících. Žádný plot ani strážci by mi nezajistili bezpečnost. A vskutku bych si nezasluhoval jiný osud! To je mi pěkné náboženství, které vlaje za nezřízenými lidskými pudy a neřestmi jako roucho prodejné ženy. Pravá víra musí formovat člověka a učit ho poslušnosti, ne se sama nechat prznit člověkem. Nesmí zaměnit snahu zalíbit se Bohu za snahu zalíbit se světu. Jak víme, v islámu existuje rovnováha mezi milosrdenstvím Boha a jeho hněvem. Je nám přislíben spravedlivý soud, kde naše dobré skutky budou na váze proti těm špatným. Naše víra je rovnováhou mezi naší důvěrou v Boha a naším strachem z jeho trestu. Islám probouzí květ ctnosti, zatímco veškerou nepravost zavrhuje a odsuzuje do zatracení.“ Odmlčel se a dopil čaj ve sklence. „Ano, dávno víme, že křižáci zažívají děsuplnou degeneraci a pád do hlubin zoufalství. Slýchám o tom z různých stran, a každá nová zpráva překonává tu předchozí. Hle další důvod, proč islám musí zvítězit a přinést do této duchovně vyprahlé země světlo. Je v tom civilizační mise.“

Klerik si dolil čaj z çaydanlıku,[5] osladil poctivou dávkou cukru a zamíchal.

„Co se Čulíkovi musí přiznat,“ poznamenal Demirel, „o islámu se vyjadřuje nanejvýš uctivě. Všude chválí jeho moudrost, spravedlnost, mírumilovnost, vzývá muslimské ctnosti. Mluví o nás jako o muslimských bratrech a sestrách. Volá po dialogu s námi. Varuje před citováním vybraných tvrdých pasáží Koránu vytržených z kontextu, jejich doslovným výkladem a jejich zneužíváním k podněcování protiislámských nálad.“ Sklouznul pohledem zpět ke komunikátoru a cosi vyťukal. „Ano, zde v jednom svém článku říká: ‚Citovat z Koránu – stejně jako z Bible a jakéhokoli jiného posvátného textu ostatních světových náboženství – nikoliv to, co je tam krásného a moudrého, nýbrž pasáže vytržené z kontextu, je nejen amatérské, ale také zavádějící a velmi nebezpečné. Každé svaté písmo odráží kulturně-dějinné prostředí svých autorů a doslovně je mohou vykládat jen fundamentalisté, kteří zpravidla své náboženské texty do hloubky neznají. Stejně jako my křesťané, ani islámský svět už dávno nevychází ze středověkých dogmatických přístupů. Dávno nedělí svět na zakázané a dovolené, nýbrž staví na aplikaci duchovních principů vyvoditelných z Koránu, jako jsou spravedlnost, dobročinnost, ohleduplnost. O tom nás může poučit skutečný mezináboženský dialog, který nám umožní vzájemně se poznat a obohatit a odnaučit se druhé vnímat v degradujících stereotypních schématech. Věřím v sílu dialogu.“

Akdaş zlostně vyprsknul: „Nepochopil vůbec nic. Pravá víra je jednou provždy daná a nepodléhá vrtochům času, jako ta jejich. Obrať tvář svou k náboženství pravému jako haníf podle sklonu přirozeného lidem, v němž Bůh lidi stvořil. Stvoření Boží pak změnit nelze – a toto je náboženství neměnné. Ať si vykládá jejich zbloudilé písmo a neplete se do věcí, kterým nerozumí.“

„Co je zajímavé,“ pokračoval Demirel nevzrušeně, „vyzývá také svoje souvěrce a vůbec místní společnost k autocenzuře v projevech křesťanské víry a tradic na veřejnosti, aby nebylo uráženo naše cítění. Kritizuje z tohoto důvodu třeba vánoční trhy, vystavování motivů z narození proroka İsy, křesťanské náboženské průvody, přenosy z náboženských obřadů ve veřejných médiích. Ne, že bych věřil na jeho upřímnost. Katolická církev pod jeho vedením se ovšem nepochybně snaží vůči nám nastavit laskavou tvář a zdvořile nám ve veřejném prostoru ustupovat.“

Velký muftí vztyčil ukazováček. „To všechno je jenom projevem jejich slabosti, strachu, kolísání, oprávněné pochybnosti zbloudilců o sobě samých. Plazí se před námi jako červi. Co myslí, že tím získají? Náš vděk? Přítelíčkování? Kdepak. Pro nás je to jen potvrzení toho, že my jdeme správnou cestou, zatímco oni se mrskají v bahně svojí ubohosti. Kohokoli vede Bůh, toho nikdo nedokáže svést z cesty, a kohokoli Bůh nechá sejít z cesty, toho nikdo nedokáže vést.“

„Jak už o tom hovořila Vaše Eminence, všichni víme, že křesťanství v Evropě je v hluboké krizi, v naprostém rozvratu a chaosu,“ řekl šéf osidlovacího programu. „Všude je to dost podobné. Tady je to snad jen ještě zjevnější, protože Čulík a jeho souputníci na vrcholku tuzemské organizace jsou radikálnější a dekadentnější než církevní představitelé v jiných zemích. Církev tu vlastně prošla podobným procesem jako kdysi komunistická strana v Číně. Vzdala se substance, aby zachovala slupku a svoje postavení. S náboženstvím má společného asi tolik, jako čínská vládnoucí strana s komunistickou doktrínou. Zůstala jenom instituce, která se zaštiťuje křesťanstvím, aby zachovala kontinuitu s tím spojených benefitů. Takto se, pravda, obstojně etablovala v novém systému. Díky tomu může mít i v zemi bezvěrců svoje významné místo a dokonce se hřeje na výsluní mediální přízně. Spravuje rozsáhlý majetek, pronajímá nemovitosti, – ty, co nepotřebuje, s chutí a lacino prodává nám –, obdělává půdu, vaří pivo, vinaří, provozuje na komerční bázi domovy pro seniory, nemocnice či církevní školy, a vůbec podniká v ledasčems. Také pobírá dotace na nejrůznější projekty, pořádá společenské akce, zábavy… Je to vskutku bohatá a relativně úspěšná organizace, která se ale prakticky totálně odstřihla od duchovní stránky a nemá žádný problém s tím popírat samotné základy svého někdejšího učení. Chce být se všemi zadobře a podlézá i těm, kteří byli odjakživa jejími úhlavními nepřáteli. O tom, že by v tomto směru dnes pro islám představovala skutečnou konkurenci či hrozbu, nemůže být řeč. Zbytky těch, kdo berou původní doktrínu vážně, zůstávají jako dezorientované skupinky či jednotlivci na okraji a jsou u nejvyššího vedení v nepřízni. Arcibiskup Čulík a lidé kolem něj dělají všechno, aby tyto fundamentalisty, extrémisty či ultrakatolíky – jak jim říkají – umlčeli a přinutili poslušnosti, aby neohrožovali image a ekonomické zájmy organizace. Mezi námi, myslím, že nikdo v téhle zemi nedělá pro potlačení křesťanské víry tolik, jako vedení katolické církve. Můžeme tu vlastně pozorovat proces jakési autodestrukce.“

„My nad jejich krachem rozhodně lkát nebudeme,“ prohlásil velký muftí a rozhodil rukama. „Čas prověřuje, co je pevné a spolehlivé. Zbloudilé křižácké náboženství se ukázalo jako nedokonalé, nestálé a ztrouchnivělé. Nebuďte jako ti, kdož zapomněli na Boha a jimž On dal zapomenout na sebe samé – a toto jsou věru hanebníci. Zato naše požehnaná víra je stále zelená, věčně mladá, plná energie, životodárná…“

Vstal od stolu, přiblížil se k jednomu z vysokých oken a s pohledem upřeným do kvetoucího parku kázal: „Všemohoucí Bůh obdaroval člověka mnohými dary v pozemském životě, avšak tím největším z nich je dar islámu, skrze nějž nás seznámil s cestou dobra a správného vedení, světla, úspěchu a štěstí. A On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a s náboženstvím pravdivým, aby mu dal zvítězit nad každým jiným náboženstvím. Jen islám si zasluhuje vládnout světu. Jen on ho naplní spravedlností, pravdou a světlem. Dosáhne svého zanechav za sebou kolem cesty vraky ztroskotaných falešných kultů, jejichž zdánlivý majestát vyhoří jako svíce. Zítra to bude křesťanství, pozítří ostatní.“

Demirel zachoval chvilku ticha, aby nechal vyniknout důstojnosti Akdaşových slov. Poté poznamenal: „A přesně z těchto důvodů si troufám tvrdit, že současné vedení katolické církve si zasluhuje naši plnou podporu. Čulík a jeho věrní znamenají církev, která se orientuje na ekonomické a společenské aktivity a neškodný lidskoprávní aktivismus, církev odtrženou od křesťanské doktríny, která se utápí ve věroučných sporech a zmatcích, a která skutečné stoupence původního křesťanství dokonce efektivně potlačuje. Čulíkova církev je síla, která aktivně pomáhá umetat cestu našemu rozmachu a ještě se nám klaní a aplauduje našim úspěchům. Co je zásadní, svou podporou úpadkových trendů zajišťuje morální rozklad a vyhnití církve a podporuje celkovou dekadenci místní společnosti. Navíc – to jen na okraj – je to, jak je Vaši Eminenci dobře známo, skvělý obchodní partner, který nám levně prodává kostely a další objekty vhodné pro přestavbu pro naše účely. Proto říkám, že páter Čulík v čele katolické církve je nejlepší zárukou úspěchu osidlovacího programu a duchovní obrody této země – obrody z našich rukou. Pozvání na ceremoniál jako projev našeho kladného ohlasu na jeho volání po mezináboženském dialogu je v tomto ohledu jen maličkostí. Pomůže získat body nám a zároveň posílí Čulíkovu pozici v organizaci proti jeho kritikům, kteří jeho proislámskou linii zpochybňují. Všem zavře ústa.“

Demirel měl pocit, že na tváři přísného klerika vidí vzdálený náznak úsměvu.

„Nu, něco na tom, co mi tu říkáte, bude, příteli,“ řekl velký muftí smířlivěji. „Snad tenhle … Çulik je z našeho pohledu opravdu mužem na svém místě. Dobrá tedy. Žádá-li si to naše vláda a je-li to ve státním zájmu. Víte, že si o tom myslím svoje, ale…“ Mávnul rukou. Pomalým krokem přešel od okna ke stolku s bělostným majestátním modelem mešity. I Demirel se zvednul a duchovního následoval.

Oba muži mlčky stáli nad mistrným, do detailů propracovaným dílem. Pozorovali mohutnou loď s kopulí a ostré špičaté minarety a všechny líbezné křivky. Akdaşovy oči přitom docela měnily svůj nádech. Postupně ztratily svou bodavost a přísnost a vpluly až do roviny rozněžnělé zasněnosti.

„Ale stejně bude nádherná, nemyslíte?“ vydechl a rukou jako by hladil vzduch nad velkolepým výtvorem.

Demirel mlčky přikyvoval a sám se krásou dovedného zobrazení budoucí perly islámské architektury a klíčového centra duchovního života upřímně kochal.

Duchovní jako v transu recitoval verše dávného básníka: „Minareler süngü, kubbeler miğfer, camiler kışlamız, mü’minler asker…[6]

 

[1] V turečtině Diyanet Işleri Türk-Islam Birliği

[2] V turečtině Diyanet İşleri Başkanlığı

[3] Tur. Ježíš.

[4] Tur. nechutné, odporné.

[5] Çaydanlık = speciální dvoupatrová čajová konvice na přípravu čaje po tureckém způsobu.

[6] Tur. „Minarety jsou našimi bajonety, kopule helmicemi, mešity našimi kasárnami, věřící vojáky…“ Úryvek z básně Asker duası, kterou napsal básník Ziya Gökalp v roce 1912 a kterou proslavil Recep Tayyip Erdoğan.

KAPITOLA 3 – obraz 1

čtvrtek 23. dubna 2082, dopoledne

Mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Turecké republiky v ČR Toprak Gündoğdu byl zkušeným profesionálem, kterého jeho téměř třicetiletá praxe naučila všemu, co diplomacie pravidelně vyžaduje. Mezi takové kvality patřila i dávka hereckého umu a dokonalá schopnost sebeovládání. Kdykoli měl postarší beyefendi[1] reprezentovat svou zemi, dokázal vyladit výraz i gesta podle potřeby a zapůsobit na svůj protějšek jako příjemný a vnímavý společník. Nejinak tomu bylo onoho dubnového dopoledne, když v malém salonku ambasády na pražské Ořechovce za účasti Arhana Demirela a Zikriho Yılmaze přijímal tři zástupce progresivní mládežnické asociace Look Forward. A že tentokrát situace kladla na jeho schopnosti značné nároky!

Hned zkraje, když vítal hosty u kulatého stolu, nasadil osvědčenou masku vlídného, rozšafného světáka. S tou překonal prvotní nápor negativních emocí z vizáže příchozích, který dále zesílil, jakmile otevřeli ústa. Adam Ditrich, spoluprezident spolku, klouček se zženštilými rysy; v proklatě přiléhavých kalhotách se rýsují komáří nožky; věk tak kolem třiceti, vzděláním sociální antropolog. Vedle něj spoluprezidentka Barbara Šafrová, snad o něco málo mladší, krátkovlasá bruneta s účesem na patku, neatraktivní sterilní zjev, nafoukaný výraz, expertka na rovnost žen a mužů, aktivistka za práva transsexuálních a transgender osob; na tričku na ploché hrudi vyniká velký nápis „LOOK FORWARD“ a pod tím menším písmem dovětek „Harmonious coexistence, Tolerance & Dialogue”. A nakonec „projektový manažer“ Tobias Urban, podivný mužík s dlouhými vlasy, plachýma očima a štětinatou kozí bradkou, věk někde kolem pětatřiceti, absolvent oboru „studia občanského sektoru“. – „Kahretsin![2] Koho to sem Demirel zase přitáhl?“ klel ambasador v duchu. V jeho nitru divoce pulsovaly nechuť, opovržení a výsměch, navenek však pro své hosty udržoval dokonalou iluzi přívětivého úsměvu a laskavých očí.

To už spoluprezident Ditrich s vážnou tváří přednáší namemorovaný text: „Look Forward je komunitou lidí, kteří chtějí budovat inkluzivní otevřenou společnost založenou na vzájemném respektu, toleranci, porozumění, dialogu – společnost bez nenávisti, stigmatizace, negativních nálad, bez předsudků a stereotypů. Usilujeme o harmonickou koexistenci lidských bytostí bez ohledu na etnicitu, gender, sexuální orientaci, náboženství, věk, hendikep, stravovací návyky, příslušnost k některé subkultuře nebo jiné odlišnosti. Věříme, že soužití nositelů různých identit a kultur vede ke vzájemnému plodnému obohacení. Hledáme kreativní a inovativní cesty, které harmonickou koexistenci podporují, a angažujeme se pro odstraňování veškerých nekorektních elementů ve veřejném prostoru, které vůči tomuto cíli působí rušivě a kontraproduktivně, například proto, že mohou zraňovat či urážet. Zaměřujeme se na reflexi témat, jako je rasismus, xenofobie, nacionalismus, sexismus, genderové stereotypy, diskriminace, násilí z nenávisti nebo nedostatek senzitivity vůči potřebám různých sociálních skupin.“

Gündoğdu souhlasně pokyvoval. „Ano, ano. Harmonické soužití, tolerance, dialog, boj s nenávistí a xenofobií, to jsou silná témata současnosti – témata, která nás spojují. Velmi si vážíme toho, že si je bere k srdci právě vaše mladá generace. Děláte své zemi dobrou vizitku.“

Zástupci LF se při velvyslancově chvále dmuli pýchou jako pávi. Spoluprezidentka však záhy svraštila obočí. „Bohužel takoví jako my nejsou zdaleka všichni, Vaše Excelence. Kolem nás je pořád příliš mnoho omezenosti, nevzdělanosti, neinformovanosti. I mezi našimi vrstevníky se často setkáváme s nepochopením, karikováním a urážkami! Dosavadní pravicové vlády seděly se založenýma rukama a nedělaly vůbec nic. To se musí změnit. S nenávistí a netolerancí se musíme rychle vypořádat. Potřebujeme zmobilizovat školství, policii, státní zastupitelství, soudy, veřejná média. Musíme změnit zákony, školní osnovy, televizní programy, kulturní vzorce… Všechny síly je třeba zapojit do pozitivní převýchovy společnosti. Teprve pak se všichni budou dívat dopředu jako my z LF.“

„Ano, potřebujeme novou výchovu mladých lidí, která vymýtí předsudky a stereotypy, která nás naučí přijímat odlišnosti jako příležitosti k poznání nové zkušenosti a obohacení našeho dosavadního přístupu ke světu, jako prostředek k rozvíjení skutečně rovných příležitostí všech lidských bytostí,“ dodal Ditrich.

Aby diskuse nezabrousila do příliš abstraktních rovin, v nichž by turečtí diplomaté nebyli schopni držet krok s absolventy tuzemských humanitních oborů, Demirel stočil řeč ke konkrétním projektům Look Forward, které zaznamenal na globalnetových stránkách asociace i v médiích. Projektový manažer v reakci na to krátce představil několik proběhlých, aktuálních či plánovaných kampaní proti nenávistným projevům a nekorektním výrokům na globalnetu, proti soutěžím krásy či proti nevhodným televizním programům. Poté se o poznání nadšeněji a zeširoka rozpovídal o projektu „Rename!“, vlajkové lodi LF, který byl zřejmě jeho „dítětem“. Šlo o dlouhodobé tažení za odstranění „závadných“ názvů veřejných prostranství a za jejich nahrazení v duchu požadavků moderní doby. Problematická jsou ta jména, jež odráží dědictví nacionalismu, válek, hegemonie křesťanství, nebo která mohou jinak narušovat harmonické soužití různých skupin obyvatel. Je také vhodné odstranit historizující názvy, které již nemají co říci ve vztahu k dnešní realitě. Při výběru nových označení je třeba zohlednit kritéria multikulturního soužití, genderové korektnosti a další aspekty harmonické koexistence.

„Tak to se podívejme. Moc zajímavé,“ řekl Gündoğdu bubnuje prsty do stolu. „A můžete uvést nějaké příklady tady z Prahy, čeho by se to mělo týkat? Nějaká místa, co bychom mohli znát…“

„Jasná věc,“ zahlaholil Urban. „Jsou toho tuny. Tak třeba Národní třída, ulice 28. října, Jungmannovo náměstí, Jungmannova ulice, Jiráskův most, Palackého náměstí, Mariánské náměstí, Křižovnická, Dušní, Vítězné náměstí, Dukelských hrdinů, Lidická, Riegrovy sady, Havlíčkovy sady, Fügnerovo náměstí …“ Chrlil dál názvy, dokud ho velvyslanec decentně nepřerušil: „Počkejte, příteli, počkejte. Nemáte něco odsud z nejbližšího okolí, abychom si to lépe představili?“

Zareagoval Ditrich s agilním výrazem třídního primuse: „Vidíte, pánové, když jsme šli dnes k vám, zrovna jsme o tom mluvili! Shodli jsme se, že tady je to náhodou dost dobré. Ořechovka je v podstatě čistá, všechno korektní, v pohodě, až na jednu nepříjemnou výjimku, totiž ‚Macharovo náměstí‘. – Tedy pochybnosti by mohla vzbuzovat také ‚Dělostřelecká‘ a ‚Pevnostní‘, protože to zní moc militaristicky, násilně, ale to snad aspoň prozatím můžeme nechat stranou. – Hlavním problémem je Machar. Ten bude muset pryč a pak bude všechno okay.

„Jako nejlepší řešení doporučujeme vrátit se k názvu náměstí Na Ořechovce, co se používal na začátku. To je neutrální, naprosto korektní po všech stránkách,“ doplnila Barbara Šafrová.

„A kdo to vlastně byl ten … Mahar?“ zajímal se velvyslanec.

„Ále, jeden nacionalistický básník a pisálek z konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století, co měl blízko ke krajní pravici,“ odpověděl mužík s kozí bradkou. „My z LF považujeme samozřejmě za naprosto neudržitelné, abychom na konci 21. století měli v Praze pojmenováno náměstí po takovém šovinistickém, extremistickém dinosaurovi! Tím hůř právě tady ve čtvrti plné ambasád. Jenom ukazujeme světu svoji příšernou omezenost.“

„Přesně tak!“ souhlasil s kolegou spoluprezident spolku. „Je to skutečně politováníhodné. Můžete nám věřit, pánové, že nás to hrozně mrzí a zneklidňuje. Spoustu věcí se v minulých letech zanedbalo, zatímco na Západě šli rychle dopředu. Ale teď se věci konečně dávají do pohybu i u nás! Po volbách se všechno změní. Aliance Progress udělá s těmito rezidui minulosti krátký proces. A ani tenhle poeta už tady dlouho strašit nebude.“

Demirel s lehce pobaveným úsměvem poznamenal: „Nu, konečně kdo jiný než básníci by měl mít pochopení pro pomíjivost času?“

Ditrich za přizvukování svých kolegů následně ostře zkritizoval éru vlád Hnutí Demokracie a Prosperity. Ty podle něj nejenže byly zkorumpované, ale hlavně zcela ignorovaly otázky sociálního pokroku. Mimo jiné nedostatečně reflektovaly potřeby harmonické koexistence většinového obyvatelstva s přistěhovalci z jiných náboženských a kulturních okruhů. Ditrich ujistil velvyslance, že po volbách, až se moci ujme pokroková levice pro 22. století, vše bude fungovat naprosto odlišně. Vůči zájmům a sentimentům těchto komunit bude konečně přistupováno s maximální mírou vstřícnosti tak, aby se v Česku mohli jejich příslušníci cítit skutečně doma.

Velvyslanec na to opatrně opáčil: „Víte, drazí přátelé, nám jako zastupitelskému úřadu cizího státu nepřísluší komentovat vnitropolitickou situaci v hostitelské zemi. Spolupráce s politickou reprezentací vaší země ve věcech potřeb turecké komunity od počátku programu přísunu našich pracovníků v roce 2067 byla vždy korektní. Všechny problematické situace byly řešeny dohodou k oboustranné spokojenosti.“ Odmlčel se a věnoval hostům povzbudivý úsměv. „Samozřejmě vnímáme signály ohledně vývoje nálad a možné změny politické konstelace po nadcházejících volbách. V tuto chvíli nelze předjímat výsledek. Můžeme říci ovšem tolik, že sledujeme se zájmem, že program nejsilnější opoziční formace obsahuje prvky, které by mohly vést k posunutí společného úsilí ohledně harmonického soužití na ještě intenzivnější úroveň.“

Demirel nato jakoby na okraj poznamenal, že Look Forward má zřejmě k Alianci Progress blízko. Spoluprezident Ditrich mu horlivě dal za pravdu a konstatoval, že navíc mnoho kolegů z LF má členskou legitimaci Aliance. To je i případ všech tří přítomných prominentů spolku. Vytáhl z dokladů červenozelenou kartičku a zamával s ní nad hlavou. Potom dodal: „Look Forward má ve straně blízko k nejprogresivnějším proudům kolem zelené frakce. Naším velkým spolupracovníkem a vzorem je Robert Zachariáš, jestli vám to jméno něco říká.“

Demirel si pročísl prsty knír tam a zpět. Médii opěvovaný lidskoprávní, genderový a environmentální aktivista, blízký spolupracovník a spojenec vůdkyně opozice Špondrové, který se tolik angažoval v oblasti práv etnických menšin a cizinců žijících v ČR, nebyl pro ambasádu a MİT zdaleka neznámou firmou. „Jistě. O panu Zachariášovi už jsme slyšeli mnoho dobrého. Takže vy se s ním znáte?“

„Velmi dobře,“ odpověděla hbitě Barbara Šafrová a v očích měla zvláštní lesk. „Robert je úžasný člověk. Tolik mu leží na srdci spravedlnost! Vizionář, idealista, ochránce slabých, člověk s revolučním zápalem. Nesmiřitelný bojovník proti bezpráví, diskriminaci, xenofobii, netoleranci, korupci… prostě proti všemu zlu. Nebojí se do toho říznout. Je jednoduše cool! A taky je totálně genderově v pohodě.“

„Robert aspiruje na post ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a inkluzivní společnost, který nová vláda zřídí,“ dodal spoluprezident Ditrich. „Mimochodem je další mizernou vizitkou dosavadních pravicových vlád, že takový významný post v nich chyběl. No, nic. Každopádně Robert jako ministr bude nejlepší zárukou toho, že se těmto klíčovým otázkám bude věnovat náležitá pozornost.“

Gündoğdu s Demirelem si cosi špitli a pak velvyslanec řekl: „A myslíte, že by bylo možné, abychom se s panem Zachariášem takto přátelsky sešli na kus řeči jako s vámi a navázali kontakt? Moc si ceníme práce lidí, jako je on. Bylo by dobré seznámit se s budoucím panem ministrem s tak významným portfoliem.“ Pousmál se. „Mohli byste mu tlumočit naše pozvání?“

„No to by bylo úžasné,“ vyjekla spoluprezidentka. „Robert bude mít velkou radost. Zbožňuje setkávání se zástupci odlišných kultur. Říká, že ho to nabíjí energií.“

„Výborně,“ řekl Gündoğdu. „Bude pro nás potěšením osobně ho poznat.“

„Robert si moc dobře uvědomuje potenciál Look Forward,“ pokračovala Šafrová ve svém chvalozpěvu. „Ví, že jsme zásobárnou kvalitních, odhodlaných mladých lidí zapálených pro věc. Až bude ministrem, naše hvězda poletí rychle nahoru. Dostaneme se ke státním dotacím, zaujmeme místa ve veřejných funkcích, mezi vládními poradci, v expertních skupinách. Pak teprve budeme moci plně prosazovat naši agendu.“

Demirel se opět přiblížil s tichou radou k velvyslancovu uchu, načež tento s důstojným výrazem na tváři přešel k dalšímu bodu: „Přátelé, když už padla řeč na finance, měli bychom přikročit k tomu nejdůležitějšímu, proč jsme si vás dnes pozvali. Velvyslanectví Turecké republiky si dobře všímá vašeho chvályhodného veřejného angažmá – vaší neúnavné práce, kreativity, šíře působnosti, obdivuhodného nasazení, vašeho mladistvého zápalu. Asociace Look Forward je skutečně ukázkou zdravého občanského vzepětí pro ušlechtilé cíle. Jak už jsem řekl, harmonické soužití, tolerance, boj s nenávistí a xenofobií, to jsou klíčové otázky dneška, otázky, kde máme společné zájmy. Z těchto důvodů jsme se rozhodli, že navrhneme vládě Turecké republiky, aby asociaci Look Forward zahrnula do svého programu podpory spřátelených subjektů v rámci neziskového sektoru v zahraničí, do programu Friends Abroad – samozřejmě jen, pokud s takovým postupem budete souhlasit…“ Poté zeširoka vysvětloval podrobnosti o štědrém dotačním schématu, jež mělo pro spolek pro začátek obnášet paušální roční příspěvek na činnost, který se může v dalších letech zvyšovat podle spokojenosti administrátora s výsledky, a dále možnost získání financí na vybrané projekty. Velvyslancův úsměv se stal poprvé upřímným při pohledu na to, jak trojice mladých hostů při jeho výkladu viditelně pookřává a neklidně se vrtí na židlích. Na závěr Gündoğdu zdůraznil: „Jak tedy vidíte, program je nastaven takovým způsobem, aby motivoval ke kvalitní spolupráci. Bude tedy záležet do značné míry na vašem přístupu, kolik prostředků bude možné čerpat.“ Odmlčel se a významně se podíval do zářících očí mladých aktivistů. „Milí přátelé, teď bychom rádi slyšeli váš názor. Samozřejmě se nemusíte rozhodnout hned. Jestli…“

Spoluprezident a spoluprezidentka velvyslance ani nenechali dokončit větu a zahrnuli ho jeden přes druhého projevy nadšeného souhlasu, díků, vděčnosti a rychlými nápady, jak může být spolupráce s Look Forward pro Turky výhodná. „Primitivové a extrémisté nás teď neberou vážně, vysmívají se nám, urážejí nás, ale my nejsme jen tak někdo,“ řekl bojovně Ditrich. „My máme kontakty nejen v politice, ale taky v médiích, v akademické sféře, mezi umělci, intelektuály, občanskou společností. Demonstrace, petice, kampaně – to je naše parketa. Bude-li třeba cokoli medializovat, z čehokoli udělat veřejné téma, LF pro to může udělat hodně. Jak pokud jde o zviditelnění špatných příkladů, metoda blame and shame, tak i prezentaci těch dobrých, tedy promo akce.“

Gündoğdu s Demirelem spolu prohodili pár slov turecky. Velvyslanec poté řekl: „Nu, povedeme o tom nějakou úvahu. Časem se jistě naskytnou různé příležitosti pro takovou spolupráci. Z věcí, které by si zasluhovaly pozitivní prezentaci, můžeme v tuto chvíli připomenout otevření velké Centrální mešity Merkez Camii v pražských Holešovicích, které se plánuje na polovinu června. O tom jistě víte. To je myslím moc dobré téma.“

Zástupci Look Forward souhlasili, že jde o skutečně výborné téma, a následně obdivně hovořili o architektonické stránce chrámu, který bude pro Prahu velkým obohacením a podtrhne její charakter pulsujícího kosmopolitního centra. Projektový manažer Urban poté navrhl, že by bylo vhodné nejen zajistit pozitivní prezentaci, ale také pečlivě monitorovat veškeré možné negativní ohlasy tohoto počinu, což jeho kolegové vzali za své. „Musíme být skutečně důslední,“ doplnil k tomu Ditrich. „Mnohokrát jsem se přesvědčil o tom, že zdánlivě nevinné projevy nenávisti a netolerance mohou být zárodkem děsivých a neřešitelných problémů.“ Velvyslanec spokojeně přikyvoval.

Mladí aktivisté ze samé euforie nad úspěšným vývojem jednání a z pocitu, že jsou v přátelském okruhu lidí, kteří jim rozumí, v závěru rozvázali a jeden po druhém dávali do pléna své postřehy o životě. Gündoğdu vše pouštěl jedním uchem dovnitř druhým ven a nenápadně sledoval nástěnné hodiny nad dveřmi salonku. K odhodlání celou šarádu konečně utnout dospěl, když zaslechl Barbaru Šafrovou vyprávět o její dizertační práci: „… A proto se věnuji problematice imigrace do České republiky nejen jako procesu genderovanému, tedy genderem trpně podmíněnému, ale zkoumám i rovinu genderizující, tedy aktivní dopad migrace na genderové vztahy a role. Tohle téma považuji za dosud nedostatečně…“

Velvyslanec přerušil dívčin výklad rázným zaklepáním do stolu. „Drazí přátelé, obávám se, že čas určený pro naše dnešní setkání vypršel. Rád bych s vámi setrval v plodné diskusi dále, bohužel už na mě čekají další povinnosti…“ Vidina brzkého ukončení jeho trápení ho zmobilizovala k živému a přátelskému závěrečnému slovu plnému lichotek a zdvořilostí, po kterém trojice aktivistů musela opouštět jednání s nejlepšími dojmy a načechraným egem. „A vyřiďte naše pozdravy panu Zachariášovi!“ volal Gündoğdu na chodbě za odcházející trojicí.

Jakmile se vrátil do salonku, jeho obličej uvolněný z náročné masky působil otráveně a znaveně. Klesnul zpět na své křesílko u stolu a dlouze vydechnul. „Friends Abroad, Friends Abroad…“ nevrle mumlal k Demirelovi a Zikrimu. „Jak tohle slyším, ježí se mi všechny chlupy na těle. Haşarat! [3] Děsím se toho, co mi sem přivedete příště.“

„Co naděláme, pánové, i tohle patří k naší práci,“ řekl Demirel. „Pane velvyslanče, máte každopádně můj obdiv. To byl koncert. Nikdo jiný to neumí sehrát tak jako vy.“

Gündoğdu mávnul rukou.

„Zato vy, Zikri, byste si měl trochu dávat pozor na svůj výraz. Takový podmračený morousovský škleb. Trochu nadšení do toho, chlape!“ pokračoval Demirel v dobrém rozmaru.

„Ta kočička vás moc nerajcovala, co?“ poznamenal velvyslanec bodře k Zikrimu a hlasitě se zasmál. Potom znovu vzdychnul. „Friends Abroad… Ále co? Musíme se nad všechno povznést. Je to ve státním zájmu. A třeba právě tenhle potěr z dneška se může náramně hodit.“

„To bych řekl,“ souhlasil Demirel. Potom se šibalsky usmál. „Mimochodem, pánové, už jste slyšeli, jak se má správně překládat Friends Abroad, zkratka FA, do turečtiny?“

Do zvědavých očí svých kolegů si sám odpověděl: „Na ústředí tomu nikdo neřekne jinak než Faydalı aptallar.[4]

Hrubý chlapský smích se nesl otevřeným oknem až do rozkvetlé jarní zahrady.

 

[1] Tur. gentleman.

[2] Tur. sakra, kčertu.

[3] Tur. sebranka, havěť, ksindl.

[4] Tur. užiteční idioti (hlupáci).

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

Nahoru ↑