Hledat

Zítra už bude všechno jinak

Tomáš Břicháček

rubriku

Kapitola 4

INTERMEZZO

květen 2020

Zelená, zelená – svěží, novým životem překypující zelená, zářící v záplavě odstínů. Úchvatná zelená a s ní květy, kvítky, vůně, zpěv ptáků, teplé sluneční paprsky hladící po tváři. Les se probudil z dlouhého spánku plný sil, elánu a naděje, ochotný rozdělit se o něco z nich s každým, kdo tu nádheru dokázal vidět. A já ji zase jednou viděl – ostře a pronikavě jako nikdy dřív.

Sestupoval jsem úvozem ke Kocábě a každým krokem jako bych se vzdaloval od nekonečné chmurné zimy. Všemi smysly jsem vychutnával to, co pro mě kdysi bylo tak všední a samozřejmé. Někdejší nevšímavost vystřídaly úžas a štěstí ze shledání s tím, co už se zdálo být nenávratně ztracené. Pozdě, ale přece jsem se cítil být tím klukem z jedné foglarovky, který „pochopil jaro“.

Tam dole pod starou hájovnou se řeka, posilněná lesním potůčkem, stáčí do úzkého údolí obklopeného strmými srázy. Při cestě kousek po proudu ční do výšky mohutná skála. V ní je výklenek, zaplněný kříži, soškami Panny Marie a svatými obrázky. Lidé sem přinášejí po celý rok květiny a svíčky. Tomuto tajuplnému místu se odedávna říká Lurdy.

Pomalu a se vzrůstající nervozitou jsem přicházel ke skále. Přitom jsem začal ztrácet pojem o hodinách, měsících ba i celých desetiletích i o tom, co je skutečné a co ne. Ostatně neobvyklé setkání, na něž jsem mířil, se mělo odehrát mimo svazující rámec času i reality. Leda prostor v úloze líbezného pozadí zůstával pevný.

Byl jsem u cíle. V jeskyňce pod šedým reliéfem Madony svítila právě jedna čerstvě zapálená svíčka. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděl. – Ano, nějak podobně to bylo tenkrát, nebo snad teprve bude … (?) Jen ten virginský tabák ve vzduchu chyběl. – Položil jsem hned vedle svoji svíčku. Sledoval jsem její chvějící se plamínek, který mi vracel klid a odvahu.

„Tak jste přece přišel,“ ozval se náhle hlas za mými zády.

Otočil jsem se a uviděl zralého muže v rybářském oblečení, který stál zpříma a nehnutě v uctivé vzdálenosti. Na tváři mu hrál přívětivý úsměv, pro tentokrát možná upřímný.

Byl to on osobně: Karel Oktábec, bývalý, případně budoucí předseda vlády, politický matador, ředitel muzea, tichý hybatel dění na tomto malém kousku světa a především můj románový hrdina. Kdysi jsme si tolik porozuměli a dali dohromady velký kus práce, pak ale mojí vinou nastala dlouhá mezera. Nyní, když jsme se ocitli tváří v tvář, staré vzpomínky rázem ožily.

Vedl mě travou po břehu k tichému koutku, kde měl rozložené své rybářské náčiní. Usadil se na jednom balvanu a mně nabídl druhý. Několik vteřin jsme setrvali v mlčení, jen voda nám zurčela pod nohama.

„Nuže, pane spisovateli,“ začal zvolna Oktábec, „předpokládám, že tušíte, proč jsem si vás sem dnes pozval.“

Na odpověď, vida mé rozpaky, nečekal a pokračoval: „Vzpomínáte si, kdy jsme se my dva vlastně poprvé setkali – tedy přesněji řečeno, kdy jste mě uvedl na scénu?“

Jako dobře naučený student u zkoušky jsem vychrlil: „Jistě. To bylo před pěti lety, druhá kapitola – pokud nepočítám už těch pár drobných poznámek Turků v restauraci Hanedan v první kapitole. Na jaře 2015 vyšly postupně čtyři obrazy, zbytek pak v létě a na podzim.“ Odmlčel jsem se a přešel do důvěrnějšího tónu: „A víte, je to stejně moc zvláštní. Původně jsem vás chtěl pojmout spíš jako vedlejší postavu. Hlavní roli měl hrát Arhan Demirel a vůbec Turci. Ale nějak se stalo, že jste se mi vyloupnul jako jeden z nejvýraznějších charakterů. Zaujal jste čtenáře, zaujal jste i mě.“

„Hm, hm, to se podívejme,“ poznamenal můj společník bez známky emocí. „A teď mi povězte, kdy a kde jsme se viděli naposledy.“

„Tak,“ řekl jsem ztěžka, „to jsme pořád v druhé kapitole, ten dušičkový díl a váš krásný, smutný monolog na vyhlídce u svatého Floriána a večer rozsvěcení svíček na hřbitově. Dopsáno právě kolem dušiček … v roce 2015.“

„Áha,“ řekl Oktábec a věnoval mi významný pohled. „No a co bylo potom?“

„Potom, potom… To ještě docela jelo: Friends abroadvelký muftíparníkotevření Merkez Camii – tedy třetí kapitola. To byl rok 2016 a začátek roku 2017. No… a následovalo bourání Jungmannovy sochy – to jsem psal někdy v létě 2017 a …“

„A tím jsme skončili, jestli se nepletu,“ řekl románový státník. „Takže, počítejte se mnou: Od našeho posledního setkání to máme čtyři a půl roku a od Jungmanna to bude brzo tři roky.“

Sklouzl jsem pohledem do hučící řeky. Valila se svým korytem dál ke Knínu a připomínala nemilosrdný běh času. Tři roky, tři roky, tři roky… znělo mi v uších. Přitom jako by to bylo včera. Zhluboka jsem si povzdychl. „Vím, co chcete říct: Co se stalo, kdy konečně bude další díl, proč nepíšu, proč mi to trvá tak dlouho, proč se věnuji tolika jiným věcem, proč, proč, proč, proč… Tak jen do toho.“

Oktábec se pousmál. „Tedy proč?! Nechal jste toho? Už vás psaní beletrie nebaví?“

„Ale ne, to ne,“ řekl jsem. „Jen na to nějak nebylo kdy. Už jsem se i párkrát snažil znovu k tomu sednout, ale… vždycky do toho nějak něco přišlo. Tak třeba skoro tři roky jsem psal knihu o reakci EU na brexit – tedy na vystoupení Velké Británie. K tomu jsem musel psát články na různá ožehavá témata –například Istanbulská úmluva, Evropský pilíř sociálních práv, nátlak Bruselu na Maďarsko a Polsko pod záminkou ochrany právního státu, migrační krize, situace v ODS…“

Oktábec mě zastavil gestem ruky. „Víte, že mi to vesměs ani moc neříká? Evropský pilíř, ó-de-es…? V dětství jsem možná o některých těchhle věcech něco zaslechnul, ale už je to několik desítek let.“ Ušklíbl se a s lehce pohrdlivým tónem dodal: „Jinak řečeno, svoje tvůrčí síly jste soustředil na tu vaší publicistiku, respektive na nejrůznější pomíjivá témata vaší doby. Hm, hm, doufám, že po tom všem máte aspoň pocit dobře vykonané práce.“

Pokrčil jsem rameny a nejistě jsem namítnul: „No tak pomíjivá témata … Asi jak co. Řekl bych, že bylo správné věnovat se většině z těchhle aktualit. Otázkou je, jestli jsem se jimi nezabýval až příliš, jestli jsem se neutopil v detailech … a jestli jsem kvůli tomu nezanedbával důležitější věci.“

„Víte, co bych vám na to odpověděl,“ řekl Oktábec na půl pusy, zatímco jeho výraz se měnil. Dlouho, předlouho mě pozoroval zvláštním, zkoumavým pohledem. Potom prohlásil: „Mám ovšem dojem, že tohle není celý příběh. Bude za tím trochu víc.“

Shýbl se k brašně a vyndal kuřácké potřeby. Několika dovednými pohyby napěchoval dýmku a zapálil si. Uvelebil se v pohodlném posedu k naslouchání a začal vyfukovat obláčky kouře. Naše lesní stanoviště se rázem ponořilo do vůně vzácného tabáku, v němž jsem cítil tóny orientální Latakie.

„Pravdou je,“ vysvětloval jsem neochotně, „že na psaní beletrie je pro mě potřeba celková pohoda – mít čistou hlavu, radost, klid, životní elán. To potom nápady tryskají jako vřídlo. Ať jste na procházce v lese, řídíte auto nebo jedete v MHD, bez přestání myslíte na další zápletky, dialogy, pěkné formulace – všechno se to krásně rojí, všechno vidíte před očima. Pak k tomu sednete a letí věta za větou, odstavec za odstavcem.

To s odbornými nebo publicistickými texty je to mnohem jednodušší. Ty zvládám celkem kdykoli, za jakýchkoliv podmínek. Když přišly horší časy, vždycky jsem měl pocit, že musím psát aspoň něco. Volba pak byla jasná: než se marně mučit hodiny nad prázdnými stránkami románu, raději napsat něco, co dokážu a co má pořád nějaký význam.“

„Chápu, i když musím přiznat, že jsem mírně udiven,“ řekl budoucí předseda vlády po chvilce ticha. „Zdá se, příteli, že máte hodně luxusní požadavky. Pohoda, klid, radost – ještě byste mohl dodat úspěch. Já měl za to, že právě nesnadné životní podmínky, nezdary a frustrace jsou pro spisovatele nejlepší inspirací.“

„Pro některé asi ano,“ připustil jsem, „ale já mezi ně rozhodně nepatřím. To je pro tenhle román opravdu velká smůla, protože to by pak jel dopředu jako dráha.“ Od Oktábcových podmračených očí jsem uhnul pohledem k jeskyni a pomalu jsem pokračoval: „Nemyslete si o mně, že jsem nějaký salónní literát, co by potřeboval psát někde v lázeňském hotelu s výhledem na kolonádu nebo v kavárně Slavia nad štrůdlem a espressem. Nejsem nijak zvlášť náročný, … jenom … jenom … to taky nesmí být úplně naopak… Tohle nebyly právě jednoduché roky.“

„Měl jste tedy problémy?“

„Prostě se to najednou začalo hroutit na všech frontách… Vy asi neznáte ty chvíle, kdy si myslíte, že vám totálně ujel vlak, že stagnujete, nedaří se vám hnout z místa, všechno je ubíjející, marnost a zase marnost, všichni kolem vás se někam posunuli, jenom vy jste dál na začátku. Někdy jsem míval závrať z pocitu, že mi čas protéká mezi prsty. Člověk má sny, plány, touhy, přání, a pak jednou přijde strach, že už je pozdě, že už jste svoji šanci propásl. Představa, že ten váš vlak už je dávno pryč a jenom ho slyšíte houkat v dálce. Do toho starosti doma, zklamání z přátel, ze známých, znechucení z vývoje kolem: všude jenom úpadek, šílenosti, rozklad. Ty chvíle, kdy zoufale čekáte na jednu dobrou zprávu, na povzbuzení, kdy při odpovědi na otázku ,Jak se máte?‘ soustavně lžete.

Starosti, zklamání, obavy, znechucení, frustrace, únava. A potom se všechno nějak propadlo do tmy a zůstalo v ní hodně dlouho. Aby toho nebylo málo, nakonec se pode mnou zakymácela i ta moje židle a hledal jsem pomoc u leckoho, komu jsem se sám snažil v minulosti být tak či onak nápomocný, a kdo myslíte, že pro mě něco udělal?“

„Vůbec nikdo,“ řekl bezvýrazně Oktábec a vyfouknul obláček kouře.

S odevzdaným úsměvem jsem pokrčil rameny.

Tázavě se na mě díval, jako by čekal na další podrobnosti. K tomu jsem se však neměl. Už tak jsem prozradil mnohem víc, než se slušelo. Zrovna já, kdo si svoje emoce a prožitky vždycky tak úzkostlivě držel pod pokličkou. Co mě najednou vedlo k takové sdílnosti? Mohla to být tíha nesnadných měsíců a let, které jsem měl za sebou. Mohla to být síla osobnosti tazatele. Stalo se, dál jsem se ale v těchto věcech pitvat odmítal. Zakončil jsem tedy: „Ale co na to všem teď sejde? Povídám to jenom proto, abyste rozuměl, že na psaní jsem neměl vždycky myšlenky. Co je zásadní, teď už jsem zase zpátky.“

Budoucí premiér hodnou chvíli uvažoval, pak se na svém balvanu napřímil a promluvil: „Podívejte, příteli, už je mi docela dost let. Leccos jsem zažil, leccos jsem viděl. Necítím se být vševědoucí, ale jestli vím jednu věc docela jistě, pak je to ten fakt, že život neprobíhá podle toho, jak si ho nalajnujeme. V mládí si možná myslíme, že půjdeme plynule po stoupající přímce, že jedna dosažená meta bude následovat za druhou, že stačí vůle, píle, cílevědomost. Člověk míní, … a pak je to najednou jinak! Nastanou zdržení, zákruty, pády. Uklouzneme, než se nadějeme, ale znovu vstát je pak pravé umění. A zázrak je, pokud se dokážeme poučit a proměnit se k lepšímu.

Třeba nás tma obklopí tehdy, kdy si s ní příliš zahráváme. Třeba je to proto, abychom se naučili více lnout ke světlu. Třeba máme jen ukázat, co v nás je. Stojí přece psáno, že zlato se zkouší v ohni a lidé Bohu milí v peci pokoření.[1] Nečetl jste také, že koho Pán miluje, toho přísně vychovává? Tahle výchova se nezdá v daný moment ani trochu příjemná, později ale přináší svoje ovoce.[2]

Zažil jste pár perných let, ale věřte, že jednou za ně budete vděčný. Naučil jste se trochu víc si vážit toho, na čem opravdu záleží a brát s nadhledem to ostatní. Možná už lépe rozumíte tomu příběhu o Marii a Martě[3] a poznal jste, že jste si dřív dělal starosti a trápil se pro příliš mnoho věcí a zapomínal na to základní.“

Zabafal z dýmky, hodil kamínek do řeky a pokračoval: „A ještě jedna rada od starého pragmatika: Přestaňte si dělat iluze o lidech. Lidé jsou jenom lidé – se svými slabostmi, rozmary, žádostmi. Buďte k nim shovívavý, ale právě proto od nich čekejte málo nebo vůbec nic. Potom budete vždycky jedině mile překvapen. Ano, chovejte se k nim tak, jak byste chtěl, aby se oni chovali k vám, ale nikdy předem nepočítejte s tím, že to skutečně budou dělat! Když od nich něco chcete, nespoléhejte na vděčnost ani na dobrotu – musíte jim umět nabídnout adekvátní motivaci. Pokud je chcete mít rád, pak takové jací jsou, a ne jejich přikrášlené obrazy, které jste si vytvořil ve svých představách. Iluze vedou ke zklamáním, k bolestem a vůbec k velkým potížím a nakonec vás stáhnou ke dnu. Zachovejte si svoje ideály, ale iluzí se rychle zbavte.“

Seděl tam na kameni a vypadal jako zkušený tremp. Jen mu dát do ruky kytaru. Slušela by mu. Mohl mi zazpívat Vlajka vzhůru letí, Bessie, McLaren, Kryté vozy, Hvězdy nad osadou, Při polární záři, Pampelišky nebo jiné písně od zdejších táboráků, které jsem kdysi míval tolik rád. A namísto toho tyto tvrdé poučky o životě! Neposlouchaly se snadno, a přece jsem věděl, že je v nich  hluboká moudrost. V kouzelném lurdském zákoutí, kde z každého zeleného lístku, ptačího trylku i vlnky na vodě prýštilo nové jaro, mi přinášely vzpruhu a inspiraci.

Vydržel bych naslouchat svému hrdinovi mnohem déle, ten však rychle přešel do věcného tónu: „Každopádně, kvituji s radostí, že jste zpátky a ve formě. A co především z toho plyne pro nás dva? Že teď je načase znovu rozjet román.“

A bylo to tady! Požadavek, který nemohl nepřijít. Úkol toužebně očekávaný, ale poněkud zkalený skepsí, nedostatkem odhodlání a obavami. „Vím, vím… Uvažuji o tom,“ hlesnul jsem a znělo to asi spíš jako povzdech, než nadšený souhlas.

Oktábec pozvedl obočí. „Vázne to snad ještě na něčem? Jsou tady nějaké další … překážky?“ To slovo pronesl tónem, jako by měl na mysli výmluvy. „Poslouchám.“

„Nic… jenom, že s tím bude hodně dřiny. A někdy se ptám, jestli to má všechno smysl. Je vůbec ještě k něčemu psát antiutopie? Když vidím, co se všude děje – na Západě, u nás, ale i v mém nejbližším okolí – mám pochybnosti. Stačí se jenom dívat a poslouchat: Normální svět a normální lidé nám mizí před očima. Všude potkávám samé infantilní požitkáře, nevychované spratky, lidi bez hodnot a bez zábran, pokrokářské maniaky, kteří dychtí po tom rozorat svět svých předků a postavit si úplně nový. Všude vidím zlo a rozvrat a ještě je vydávají za dobro, pokrok, modernu, svobodu, lidská práva, toleranci, vývoj společnosti a podobně. Co můžu vymyslet děsivějšího? Už i ty pomníky, u kterých jsem skončil, začali bourat. Takže jaká vzdálená budoucnost? Vždyť se dá dost dobře říct, že my už v antiutopii žijeme!“

„Neříkám, že ne,“ odvětil pohotově Oktábec. „Buďte si ale jistý, že to všechno je jenom slabý odvar toho, co může přijít a co přijde, pokud se lidé jako vy zlu nepostaví.

A co že máte vymýšlet? Stačí přece domýšlet. Váš příběh není žádnou extrémní, záměrně vyhrocenou vizí děsivé budoucnosti. Jde o střízlivou prognózu dalšího vývoje při zachování stávajících trendů. Jde o rozvinutí důsledků jevů, které pozorujeme kolem sebe. A z nich plyne, že zkázu naší civilizaci nepřinesou ani roboti, ani zničení životního prostředí, ani přelidnění, ani totalitní režimy, ani mimozemšťani, ale uvadnutí ducha a s ním spojený morální úpadek.“

Odmlčel se a s nostalgií v hlase pokračoval: „Žijete v době, která byla přese všecko stále moc krásná. Hm, hm, dvacátá léta – to byly přece roky mého dětství. Pro malého kluka to tady v Kníně byla pohádka. Na obloze si ve své naivitě a blažené nevědomosti nevšiml ani jednoho mráčku. Nahlíženo zpětně, žili jsme v blahobytu, v bezpečí a v relativní svobodě. Mohl jste se pohybovat v podstatě po všech koutech naší země beze strachu, mohl jste si psát a říkat celkem, co se vám zlíbilo, mohl jste veřejně slavit naše národní i církevní svátky. Zdálo se, že jdeme dál v zavedeném běhu věcí, který ustavičně zdokonalujeme.

Jak vratké nohy mělo tohle štěstí, jsem poznal až během dospívání, kdy věci vzaly rychlý spád. Tehdy jsem pochopil, že jsem vyrůstal na samém sklonku dobrých časů. Tančili jsme na ledě a unikalo nám, jak moc je tenký. Seděli jsme na nádherném zeleném stromě a nevnímali jsme, že jeho kořeny jsou přeťaté a uvnitř kmenu hlodá hniloba.

Vzhlédl jsem ke korunám smrků nad námi. „Víte, někdy mám chuť všechna tahle tíživá témata hodit za hlavu a předat štafetu mladším. Strávil jsem s různými polemikami i s tímhle románem spoustu let a stálo mě to hodně sil. Prostudoval jsem bezpočet úděsných dokumentů, ze kterých se mi dělalo špatně: rozsudky, rezoluce, závěry, manifesty, sdělení, strategie, důvodové zprávy, návrhy právních předpisů… Brodil jsem se po pás tunami hnusu.

Někdy už mám prostě všeho dost. Svádí mě to schovat se do malého vlastního světa, který je ještě v pořádku – s kvalitní četbou, s dobrými starými filmy, s fajnovou hudbou… Nesledovat zprávy, stýkat se s rozumnými lidmi, ignorovat dekadenci kolem, žít si po svém, dát si pauzu. Představte si to, psát si jen tak pro radost o tom, co je zajímavé a krásné. Měl bych náměty na dlouhou řádku textů o swingu, genealogii, cestování. V beletrii bych se hned pustil do detektivek, dobrodružných povídek, nebo i do romantiky…“

„Všichni máme někdy pocity slabosti,“ řekl Oktábec shovívavým tónem. „Oba ale dobře víme, že se jim nesmíme poddat. Ne teď, když půjde o všechno.

Vy stejně jako já vidíte tu křižovatku, od které se vinou dvě cesty. Ta první to je cesta života a na ní láska, víra, tradice, domov, řád, krása, vznešenost, odpovědnost, pokora, člověk jako Boží obraz. A pak je tu ta druhá a na ní nenávist, gender, tápání bez cíle, hédonismus, kosmopolitismus, politická korektnost, chaos, ohavnosti, pudy utržené ze řetězu, samotvořící se člověk à la Conchita Wurst, zmar. Vodu i oheň položil před tebe, vztáhni svou ruku, po čem chceš. Před člověkem je život i smrt a bude mu dáno, co si vybere.[4]

My i vy jdeme po té špatné cestě. Rozdíl je v tom, že my jsme na ní o pár desetiletí déle a už dobře víme, kam vede. Blížíme se ke konci. Já už chodím jenom v rozvalinách. Zbývá zhasnout a předat klíče. Tam za mnou za lesem dožívá Knín a rychle se mění v Altın Dağlar.

To vy, když se ohlédnete, aspoň stále vidíte v dálce tu křižovatku. Ještě není pozdě vrátit se na ní, ale čas se krátí každým dnem. Někdo by s tím měl něco udělat, nemyslíte? S tímhle městem a celou naší zemí by to nemělo dopadnout tak jako v mém příběhu.“

„A jste si jistý, že tady můžu pomoci zrovna já – jeden zapomenutý úředník, kterému ujel vlak, pohřbený ve všech těch tabulkách, referátnících, výkazech, dopisech, zápisech, dotaznících … a ztracený ve svých tíživých myšlenkách?“

„Nechtějte, abych vám odpověděl, že musím pracovat s materiálem, který je k dispozici.“ Zasmál se. „Ale ne, vážně: Tomáši, ať už jste jakýkoli – a jednoduché to s vámi opravdu není – dostal jste do vínku dva dary: dokážete rozpoznat a pojmenovat dobro a zlo a umíte psát. Patrně jste tyhle dvě schopnosti promítnul do různých svých textů a glos. Ale chcete slyšet můj skromný názor? Nejlépe se vám to podařilo právě v tomhle románu.

Můžete říct, že jsem podjatý. Inu, jinak to být ani nemůže. Ale není to jen o tom. Tenhle příběh má přece něco do sebe. Pište ho dál a třeba přispějete k tomu, že se nikdy nevyplní. Když neuděláte nic, budete jenom divákem toho, jak ho píše sám život.

Trochu vás už znám. Tolik milujete ten krásný starý normální svět. Budete v něm tvrdošíjně žít a bojovat za něj až do konce, i kdyby se zdálo všechno ztracené. Ne, vy nesmíte utéct do pohodlí, nesmíte hledat útěchu v únikových zábavách, nesmíte se vzdát. Co by vám pak zbylo? Teprve pokud lidé jako vy vnitřně rezignují, pak vyhasne naděje. Nechce snad právě tohle Boží nepřítel?

Pěkně vás tedy prosím, odhoďte svoje pochyby, vzchopte se a pojďte se mnou znovu do toho. Prosím vás.“

Ta pochvalná i prosebná řeč mě zahřála uvnitř jako šálek horkého čaje. Pocítil jsem náhlý příval znovuprobuzených sympatií vůči svému neobyčejnému hrdinovi a zároveň výčitky svědomí. Měl jsem nutkání vyprávět mu o tom, že mi nejednou bylo teskno, když jsem procházel kolem „jeho“ knínských míst – městského muzea, radnice, ulice Na Potůčku, kaple svatého Floriána, velkého hřbitovního kříže a dalších –, že mi každá oranžová dýně připomínala jeho halloweenské příhody, že kdykoli vidím půlměsíc za Pražským hradem, vzpomenu si na jeho břitké komentáře. A nešlo jen o něj – podobně na mě vyčítavě hleděla každá žhavá špička doutníku, připomínající noční hovor Demirela a plukovníka Mataraciho, letenský zámeček nebo třeba křižovatka ulic Dělnická a Komunardů v Holešovicích. Román jsem prostě cítil jako svůj velký dluh.

„Karle, je mi moc líto, že to takhle dopadlo,“ vyhrkl jsem nakonec. „S románem jsem to naprosto prokaučoval. Dělal jsem tolik podružností, mohl jsem se přetrhnout pro kdekoho, utápěl jsem se ve svých starostech a ponurých náladách a nechal jsem ladem právě tu práci, která měla nějakou hodnotu. Byl to dobrý projekt, ale selhal jsem v něm jako v řadě dalších věcí. Kdybych tak mohl vrátit čas! Kdyby tak ještě šlo všechno napravit!“

„Mohlo by to jít,“ řekl Oktábec povzbudivým tónem. „Trochu jste zaspal, ale zatím se zas tak moc nestalo. Za ty tři roky se situace nijak závratně neposunula. Také nadále žijete hodně daleko našim časům. Vezměte si, že Orwell vydal svoje 1984 jen o 35 let dříve. To vaše vyprávění začíná víc než šest desetiletí od vaší současnosti. Já se mám narodit v roce 2023 a takový Demirel až několik let po mně. Tak vidíte. Udělejte z nouze ctnost. Berte to tak, že tahle dramatická odmlka může dodat celému vašemu dílu něco na přitažlivosti.“

Zvedl jsem hlavu. Dramatická odmlka? To neznělo vůbec špatně. Třeba má pravdu. Třeba ještě vážně není všem dnům konec. Třeba bych ještě dokázal navázat tam, kde jsem se zadrhnul. Třeba. „Myslíte?“ vydechl jsem. „Možná, že na tom něco je. Kdybych se do toho teď opřel, nechal chvíli stranou naopak články a celou slavnou Unii… (?) Snad by se to mohlo zase rozjet…“ Spíš pro sebe jsem zamumlal: „Že by mi aspoň s tímhle románem ten vlak ještě neujel?“

Oktábec se zatvářil pobaveně. „Poslyšte, co pořád máte s těmi vlaky? Neměli jsme se sejít raději v Mokrovratech na nádraží? Aspoň bych vám tam ukázal v praxi jednu velkou životní pravdu: Když jeden spoj na té naší lokálce ujede, tak za hodinku, za dvě jede další. A kdyby zrovna byla výluka, tak jeďte autobusem nebo si zavolejte taxík, nebo jděte třeba pěšky. Vždycky si musíte nějak poradit. To nejhorší, co můžete udělat, je sednout si na koleje a fňukat.“

Silně natáhl z dohasínající dýmky, labužnicky poválel kouř v ústech a pomalu vyfoukl. Potom se na mě zpříma podíval a řekl: „Ale abychom to všechno nějak uzavřeli. Moje otázka zní jasně: Začnete tedy znovu psát?“

Začnete znovu psát? Začnete znovu psát? Znovu psát? Psát? Ta slova jako by se odrážela ozvěnou od lurdské skály, od šumících lesů, od zlatonosné Kocáby, od modrého nebe nade mnou, od vzpomínky na medové rty dívky, kterou jsem kdysi dávno kousek odtud žádal o ruku.

„Začnu,“ odpověděl jsem pevně.

„Takže domluveni,“ řekl Oktábec se sotva znatelným úsměvem. Než jsem stačil rozluštit svůj pocit déjà vu, vyklepal si dýmku a natáhl se po prutu.

Zdálo se, že náš rozhovor je u konce. Románový státník opět dosáhl svého a nyní se zjevně mínil věnovat rybám. Vstali jsme a bez nadbytečných řečí jsme se rozloučili.

Když už jsem se chystal vyrazit k odchodu, poznamenal jakoby mimochodem: „Pamatujete si ještě, že pomáhám plnit lidem jejich sny?“ V očích mu šibalsky jiskřilo. „Třeba dojde i na ty vaše. Teď ale jděte a dejte se do práce!“

 

[1] Sír 2,5

[2] Žd 12,6.11

[3] Lk 10,38–42

[4] Sír 15,16–17

KAPITOLA 4 – obraz 1

čtvrtek 18. ledna 2085, časné ráno

Bylo mrazivé lednové ráno, chvilku před šestou. Obloha temná jako uprostřed noci. Na náměstí Lidských práv v centru Prahy se hustě snášel sníh. Vítr, který se valil od Vltavy po třídě Tolerance, roztáčel sněhové vločky do působivých vírů. Dvě hodiny do rozbřesku – čas zrovna tak na popravu. A vskutku něco na ten způsob se konat bude! Popravčí stroj, kati i odsouzený už jsou na svém místě.

Skupinka dělníků kolem pojízdného jeřábu čeká jen na pokyn a vše může začít. Stavbyvedoucí netrpělivě podupává ve sněhu a visí očima na mladíkovi v barevném kulichu, který akci řídí. Je to Tobias Urban, někdejší progresivní aktivista, kterého politické změny vynesly až na místo šéfa politického odboru pražského magistrátu a do městského výboru strany. Dívá se na hodinky a pečlivě odpočítává minuty do šesté. Je naprosto nezbytné na vteřinu dodržet noční klid. Zákon a pořádek především! Zvláště když konečně vládnou nové zákony a nové pořádky.

Odstranění pomníku Josefa Jungmanna bylo naplánováno na brzkou ranní hodinu a termín nebyl veřejně ohlášen. To proto, aby vše proběhlo hladce bez nejmenšího rozruchu. Když byla koncem předešlého roku strhávána socha Masaryka na Hradčanech, nesešli se zde jen uvědomělí stoupenci pokroku, ale také několik desítek demonstrantů. Vláda a magistrát si nepřály, aby další „sanační práce“ v rámci provádění zákona o odstranění historické zátěže nacionalismu narušovali „extrémisté“, a tudíž byl zvolen obezřetnější postup.

Pro Urbana zvyklého na teplo a pohodlí a vstávání kolem deváté, byl jeho dnešní úkol krutý. Na nohou ho ovšem drželo vědomí, že se obětuje pro noble cause.[1] Uvádět v život klíčový reformní zákon tolik potřebný pro harmonickou koexistenci lidských bytostí je přece velká challenge[2] a velká odpovědnost. Probíhají tu dějinné procesy, které stojí na počátku budování nového spravedlivějšího světa a nového člověka, a on může být přitom. Yes indeed![3]

Pět, čtyři, tři, dva… Je právě šest. Urban, rozechvělý šimravým napětím, dává stavbyvedoucímu zelenou. Ten křikne na svoje muže: „Hadi başlayalım![4] a dílo zkázy může začít.

Zákon hovoří jasně a neúprosně. Veřejná prostranství musejí být do 31. prosince 2087 očištěna od veškerých ostentativních symbolů nacionalismu – názvů, pomníků, pamětních desek apod. Za provedení zákona jsou odpovědné obce, které musí přijmout časově rozfázované akční plány, jež podléhají aprobaci ministerstva vnitra.

Zatímco dělníci kmitají kolem pomníku, mladý funkcionář si ke své velké nevoli všimne hloučku lidí za zátarasem u kláštera františkánů. Jsou to asi dvě desítky vesměs postarších občanů důstojného vzezření. Někdo drží státní vlajku, jiný velký transparent: „HANBA KULTURNÍM BARBARŮM!“ Ozývají se výkřiky „Hanba!“, „Vandalové!“, „Styďte se!“.

„Kurva, kurva, kurva!“ zakleje Urban. Kde se tu najednou vzali? Jak se to mohli dozvědět? Tohle byla přece utajovaná informace! Kdo to prásknul? To musel být někdo z magistrátu. „Typickej českej bordel. Tady se všechno vykecá! Žádná úcta, vole. Kurvy bonzácký!!! Za tohle někdo šeredně zaplatí! Šeredně.“ Tohle se musí vyšetřit. Budou padat hlavy. To je to, že jsme pořád neprovedli důslednou očistu od starých struktur. Exponenti bývalého režimu jsou dál rozlezlí napříč státní správou a škodí.

Jinak jde ale všechno jako po másle. Dělníci během pár minut laserovým drtičem vylámou sochu z podstavce a zavěsí ji na ocelová lana a popruhy. Rameno jeřábu se zvedá a bronzový kolos už se houpá ve vzduchu. „To je epický, ty vo’e! To je epický!“ mumlá sám pro sebe Urban a natočí si video na památku. Demonstranti ve smutné roli psů štěkajících na karavanu provolávají slávu Jungmannovi. Skulptura opíše za letu oblouk a s těžkým žuchnutím dosedá na korbu nákladního auta. Čeká ji cesta do nového velkokapacitního skladu, který zřídilo Státní muzeum speciálně pro umělecká díla odstraněná v rámci „sanačních prací“.

Naproti tomu sokly se v zásadě bez dalšího na místě likvidují. Mobilní ultrazvukové vibrační dekompozitory umožňují během chvíle bezhlučně rozložit kameny a zdivo na padrť. V případě Jungmannova pomníku měli dělníci za úkol předem sejmout zachovalé mramorové a žulové desky, které mohly být použity pro jiné účely. Syenitové jádro bylo rozdrceno na štěrk.

Netrvalo ani hodinu a po pomníku, který téměř 207 let tvořil dominantu náměstí, zbyl jen okolní záhon a jeho elipsovitý kamenný lem. O osudu tohoto drobného pozůstatku se teprve rozhodne v rámci umělecké soutěže o nový artefakt, který by zde měl vyrůst. Jisté je jedno: dílo by mělo souznít s tematikou lidských práv a mělo by mít hlubokou symbolickou hodnotu.

Mužík s kozí bradkou spokojeně podepisuje předávací protokol a poplácává stavbyvedoucího po zádech. Ano, s pracovníky firmy Özyurtlar İnşaat, která získala tuto obří veřejnou zakázku v Praze a ve Středních Čechách, se teď budou vídat často. V příštích týdnech nás čeká Palacký na náměstí Rovnosti – to půjde trochu obtížněji, je to pořádné monstrum, – Jirásek kousek vedle na náměstí Udržitelného rozvoje – to bude hračka, – a taky Rieger na Vinohradech v parku Multikulturního soužití… Přesné pořadí a data se určí těsně před akcí a budou podléhat utajení. Dnešní faux pas s extrémisty se už nesmí opakovat.

Jeřáb odjel a za ním se vydává na cestu nákladní automobil s velikánem národních dějin na korbě. Toho čeká poslední projížďka ulicí, která mu dvě století patřila, a o kterou nyní stejně jako o náměstí přišel. Nově se jmenuje Sociálního začlenění.

Tobias Urban se za startujícím vozem výsměšně šklebí a zvedá pravou ruku se vztyčeným prostředníkem. Ani si nevšimne, když ho při tomto gestu v detailu zachytí objektiv zkušeného fotografa. Dlouhán v plášti se potutelně usmál, hbitě odkráčel k paláci Adria a odjíždějícímu obrozenci zasalutoval.

 

[1] Angl. ušlechtilá pohnutka, vznešená věc.

[2] Angl. výzva.

[3] Angl. vskutku.

[4] Tur. Začněme! Dejme se do práce!

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com. Šablona: Baskerville od Anders Noren.

Nahoru ↑